The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pötzl (* 1936)

• narodil se 1. dubna 1936 v Dřenicích u Chebu

• pocházel ze smíšeného manželství, otec byl Němec a matka Češka

• během bombardování Chebu v roce 1945 přišla rodina o dům

• otec se poslední týdny druhé světové války ukrýval před narukováním, jeho bratr se z bojů nevrátil

• rodina otce odešla v odsunu do Německa, Pötzlovi zůstali díky smíšenému manželství

• československé občanství získal pamětník až v roce 1955, musel si i změnit původní jméno Georg

• pro německý původ se nedostal do učení na automechanika

• vyučil se zedníkem, pracoval však většinu času jako řidič autobusů v ČSAD

• od šedesátých let navštěvoval své příbuzné v Západním Německu, emigrovat nechtěl

• od 90. let se angažoval ve Svazu Němců na Chebsku

• v roce 2023 žil v Chebu

Po roce 1945 museli všichni příbuzní ze strany otce Jiřího Pötzla nuceně odejít z rodného Chebska do Německa. Stejný osud tehdy čekal většinu sudetských Němců a dlouho to vypadalo, že odejde i pamětník se svými rodiči a sourozenci.

„Už jsme měli připravené kufry se jménem a v nich nabalené věci,“ vzpomíná pamětník. Na příkaz, kam se dostavit k odsunu, čekali dlouhé tři roky, během nichž nemohl Jiří Pötzl chodit do školy. A nakonec žádný nepřišel.

Pötzlovi díky smíšenému manželství mohli v Československu zůstat. Pamětníkovi to později ale život ztěžovalo. Nedostal se na vytoužený obor a někteří lidé mu kvůli německému původu nemohli přijít na jméno, které si stejně musel po válce změnit. Přesto nikdy za svými příbuznými za hranice neodešel.

Smíšené manželství dělalo problémy

Jiří Pötzl přišel na svět 1. dubna 1936 v Dřenicích u Chebu, tehdy však s německým křestním jménem Georg a v německy nazývané vsi Treunitz. Narodil se do smíšeného manželství. Jeho otec Medard Pötzl pocházel z nedalekého Lipoltova, maminka Terezie zase z Bukovan u Sokolova.

Rodiče se vzali v roce 1933, tehdy sňatek mezi Němcem a Češkou neplatil za nic neobvyklého. Vztahy mezi oběma národy se ale začaly vyostřovat, což souviselo s nástupem nacistů k moci v Německu a sílící popularitou Sudetoněmecké strany Konrada Henleina v Československu. „Ve třicátých letech měli rodiče se svým manželstvím problém u Němců, po válce zase u Čechů,“ říká Jiří Pötzl.

Situace na Chebsku se zásadně změnila v roce 1938, kdy nacistické Německo po mnichovské dohodě připojilo ke svému území celé Sudety, Pötzlovi se tak stali obyvateli Třetí říše. Záhy poté začala druhá světová válka a do wehrmachtu verbovali i Němce z nově získaných území, čemuž se pamětníkův otec díky dřívějším zraněním a nemocem vyhnul. Jeho příbuzní však do války šli.

Bomba jim zničila dům

Pötzlovi se začátkem války přestěhovali z Dřenic do Chebu, kde otec získal práci kočího v Ottově mlýně. Matka většinou zůstávala v domácnosti a starala se o tři děti, pamětník měl staršího bratra Rudolfa a sestru Marianne, která však v roce 1943 zemřela na záškrt.

Z válečných let si Jiří Pötzl uchoval vzpomínku na návštěvy kina v Chebu. „Chodili jsme na pohádky, ale před nimi dávali vždy filmové týdeníky o tom, jak Německo postupuje na frontě, říkali jenom ty dobré věci,“ vzpomíná.  

Bojové akce se po většinu války odehrávaly mimo Chebsko. Teprve v posledních měsících sílily nálety Spojenců na hospodářské, vojenské i dopravní objekty nad celým územím Čech. V Chebu se stalo terčem hlavně vojenské letiště, nádraží a rozsáhlý viadukt. Bomby zde však mezi lety 1944 a 1945 srovnaly se zemí třetinu města.

„Během třetího náletu jsme šli do bunkru u továrny na mucholapky, který byl vytesaný do skály. Když padaly bomby, sypal se tam strop, dospělí říkali, že máme brečet nebo hučet, aby nám nepraskaly bubínky v uších. Po náletu jsme vyšli ven, všude smrad od bomb. Přišli jsme k našemu baráku a už ležel,“ líčí Jiří Pötzl, jak rodina přišla o střechu nad hlavou. Pouze s věcmi, které si odnesli do bunkru, se vrátili za příbuznými do Dřenic.

Před válkou se schoval pod brambory

Poslední týdny války rodina musela trávit bez otce, který nakonec dostal povolávací rozkaz do jednotek volkssturmu. Díky poslechu anglického rádia věděl, že definitivní porážka Německa se už blíží, a tak se místo narukování schoval ve sklepě pod bramborami, kde dva měsíce do osvobození přečkal. Jeden z jeho bratrů rozkaz vyslyšel, z války se ale nevrátil a zůstal nezvěstný.

Cheb stejně jako celé západní Čechy osvobozovala v květnu 1945 americká armáda. Jiří Pötzl s příbuznými se schovávali ve strýcově pekárně ve Dřenicích, zatímco venku slyšeli přejíždět tanky. Jednoho dne američtí vojáci otevřeli dveře sklepení a vyhnali je ven. V pekárně si poté zřídili dočasné velitelství.

Poté, co válka skončila a nehrozily nálety, trávil Jiří Pötzl hodně času venku s kamarády. Američtí vojáci jim házeli žvýkačky a čokolády, běhali si hrát na rozbombardované vojenské letiště, kde sbírali letecké nábojnice a zapalovali z nich střelný prach. Jednomu z kamarádů to však poranilo oko i prsty.

„V křoví jsme narazili na nějakého pána, měl na sobě uniformu a myslel jsme, že to byl německý voják. Říkal, že má hlad, tak jsme mu z domova přinesli kus chleba a tuřín. Poděkoval a druhý den už tam nebyl, pravděpodobně utíkal a snažil se dostat dál,“ vypravuje Jiří Pötzl další historku.

Kufry už měli nachystané

Pötzlovi se po válce opět vrátili do Chebu, kde pamětníkův otec získal novou práci při opravách bombami poničeného viaduktu. Nastěhovali se znovu do blízkosti Ottova mlýnu, ale v ulicích města musel teď otec i jeho synové chodit s bílou páskou přes ruku.

Situace Němců v Československu se změnila. Více než dva miliony z nich čekal nucený odchod ze země. Odsun probíhal v první fázi nekontrolovaně a doprovázely jej masakry a popravy. Později se proměnil v úřady organizované vysídlení.

Pötzlovi měli už nachystané kufry s předepsanou hmotností a čekali na oficiální příkaz k odsunu, zatímco všichni příbuzní pamětníkova otce už za hranice do Německa odešli a přišli o své domy i velkou část majetku. Jiří Pötzl také v tomto mezidobí, které se protáhlo na tři roky, nemohl ani chodit do školy.

„Do odsunu jsme nakonec nešli podle mého názoru proto, že rodiče měli smíšené manželství. Moje kamarádka to měla obráceně, maminka Němka a tatínek Čech, už byli v lágru a pak je poslali domů,“ říká pamětník. Rodiny se smíšeným manželstvím měly skutečně z odsunu výjimku podobně jako například Němci, kteří pracovali na pozicích důležitých pro průmysl.

Občanem bez národnosti

Setrvání v Československu však pro mnoho sudetských Němců znamenalo, že se stali občany druhé kategorie. Dlouho například čekali na to, než vůbec získali československé občanství. Jiří Pötzl dostal až v roce 1955 průkaz, kde však stálo „bez národnosti“. Musel si také změnit své původní křestní jméno Georg, protože v českém kalendáři chybělo.

V běžném mezilidském kontaktu a ani ve škole  ze strany učitelů však pamětník dle svých slov na nenávist ani diskriminaci nenarážel. Přesto německý původ měl vliv na jeho životní směřování.

„Když jsem se rozhodoval, čím se vyučit, chtěl jsem jít na automechanika. Bylo mi řečeno, že je všechno plné. Na automechanika se přitom dostávali všichni. Myslím, že pro mě nebylo místo, protože jsem byl německé národnosti,“ uvažuje. Vyučil se tak nakonec zedníkem.

Jiří Pötzl si cestu k automobilům přesto nakonec našel. Po učení nastoupil do chebského pivovaru, kde pracoval jako rozvozce. Během vojny si poté udělal řidičák i na větší vozidla a následně nastoupil do ČSAD jako řidič autobusů. Oženil se s manželkou také německého původu a odstěhoval se za ní do Aše.

Už jsme si zvykli

Během 60. let došlo v Československu k uvolnění komunistického režimu, s čímž souvisela i možnost svobodněji cestovat za hranice. Pötzlovým se tak otevřela cesta navštěvovat své příbuzné v Západním Německu, kteří se po odsunu usadili poblíž Mnichova i Frankfurtu.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale tento demokratizační proces v Československu utnula a následný nástup normalizačního režimu znamenal opět přísněji střežené hranice. Okupace přiměla k odchodu z ČSSR další vlnu sudetských Němců, kteří zde dříve ať už dobrovolně nebo nedobrovolně zůstali.

„Naskytla se jedna příležitost, kdy jsme mohli emigrovat. Byli jsme s manželkou i její maminkou v NSR, moji rodiče tam někde taky zrovna byli, Všichni jsme se sešli u mého bratrance. Nakonec jsme si řekli, že nebudeme emigrovat, že už jsme si zvykli,“ přibližuje Jiří Pötzl tehdejší rozhodnutí. Tehdy už měl s manželkou postavený vlastní dům, jeho rodný v Dřenicích dříve zanikl kvůli stavbě vodní nádrže Jesenice.

Sovětská okupace paradoxně pamětníkovi pomohla zlepšit si vztahy na pracovišti, kde mu jeden z kolegů stále dával najevo nenávist vůči Němcům, protože jeho otec zemřel během války v koncentračním táboře.

„Když byl rok 1968, tak se proti tomu postavil a vyloučili ho ze strany. Dřív jezdil i linky na Západ, to mu sebrali a stále ho střídali, neměl stále místo. Jednou na svatbě kolegy na mě zase začal nadávat, ale vyříkali jsme si to a nabídl jsem mu, aby se mnou jezdil linky do Prahy. Pak jsme byli nejlepší kamarádi.“

Česko-německé vztahy stále pokulhávají

Za volantem autobusu jezdil Jiří Pötzl až do roku 1990, poté využil toho, že se po pádu komunismu a železné opony otevřely hranice a jezdil pracovat do Německa jako řemeslník. Při zařizování dokladů si do německého pasu opět vrátil jméno Georg. „Když jsem později žádal o německý důchod, měl jsem s tím problémy. Tam jsem byl vedený jako Georg, tady jako Jiří,“ popisuje.  

Od 90. let se pamětník angažoval ve Svazu Němců na Chebsku, který se stará o zájmy německé menšiny a udržování její kultury na Chebsku. Se svými přáteli a krajany tam stále ještě udržuje egerlandské nářečí i zvyky a nosí tradiční chebské kroje. Obává se však, že tyto tradice s jeho generací zaniknou.

Jiří Pötzl říká, že ve fotbale fandí českému i německému národnímu týmu, ale přesto se cítí být o něco více Němcem než Čechem. „Česko-německé vztahy stále ještě nejsou takové, jak bych si představoval – jako to bylo před válkou, kdy se mezi Němcem a Čechem nedělaly rozdíly. To stále pokulhává,“ hodnotí na závěr.