The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Povolná (* 1924)

• narozena 12. února 1924

• jako patnáctiletá zažila začátek německé okupace

• v březnu 1944 až říjnu 1944 byla totálně nasazena ve strojírnách Esslingen poblíž Stuttgartu

• zažila spojenecké nálety na Stuttgart

• po 60 letech se na místo, kde za války pracovala, vrátila

Není asi moc pamětníků, kteří by na své totální nasazení za druhé světové války v Německu vzpomínali v dobrém. Jednou z výjimek je Josefa Povolná (*1924). V roce 1944 strávila půl roku v Esslingenu u Stuttgartu, kde pracovala ve strojírenské firmě. Většina místních i zaměstnanců továrny se k ní a k jejím českým kamarádkám chovala slušně. S některými se dokonce sblížila. Proto se v pozdějším věku chtěla do Esslingenu znovu podívat. A to se jí nakonec podařilo – v 80 letech.

Setkání s Františkem Křižíkem

Největší část svého života prožila Josefa Povolná, rozená Lososová, v rodných Dobronicích u Bechyně. Byla posledním z pěti dětí, otec měl tedy co dělat, aby všechny uživil. Kvůli lepšímu výdělku dojížděl za prací do Prahy. S rodinou tak trávil jen sobotní večer a neděli. Díky otcově profesi se doma zřejmě hodně mluvilo o stavbách, protože jako jednu z prvních vzpomínek na dětství uvádí pamětnice dokončení unikátního bechyňského mostu v roce 1928. Díky němu se mohla prodloužit elektrifikovaná trať z Tábora do Bechyně. Tu jako vůbec první svého druhu v Rakousku-Uhersku projektoval a postavil František Křižík.

Na „českého Edisona“ si ostatně Josefa Povolná vzpomíná také. Žil totiž ve svém zámečku ve Stádlci nedaleko Dobronic. „Mně bylo asi pět let. Já si ho pamatuju, jak chodil po dvoře. Tenkrát se nosily černé šaty, nosily se ty hodinky na tom řetízku, ty kapesní, a tak si ho v těch šatech a v těch hodinkách pamatuju.“

Osm tříd základní školy dokončila v roce 1938. Na začátku nacistické okupace jí tak bylo 15 let. Otec v té době už natrvalo zůstal v Dobronicích, kde převzal od příbuzných místní přívoz. „To bylo výhodné, protože převážel sedláky, kteří platili obilím. A to bylo za druhé světové války vzácné. Nebyla mouka, nebyl chleba, brambory ještě byly, těch bylo dost. Hlavně cukr nebyl,“ připomíná Josefa Povolná.

V roce 1941 jí rodina Krátkých, která vlastnila bechyňské lázně, nabídla práci v kuchyni. To už ale ve vilách Libuše a Božena vystřídali pacienty německé děti a mladiství. Dostali se tam v rámci programu Erweiterte Kinderlandverschickung (KLV), tedy jakési dlouhodobé školy v přírodě pro děti z měst ohrožených nebo zasažených bombardováním. Nejčastěji se pro takové tábory využívaly turistické a lázeňské objekty jak v Německu, tak i v dalších anektovaných zemích, tedy i v Protektorátu Čechy a Morava. V KLV zařízeních panoval polovojenský režim s důrazem na nacistickou ideologii. „Měli svoje vedoucí, měli svoje učitelky, měli tam zdravotní sestru. Pro ty děti to bylo jako ubytování,“ doplňuje Josefa Povolná, která v lázních pracovala až do jara 1944.

Dar Hitlerovi

„Ve čtyřiačtyřicátém mně bylo 20 let, a potom byl nějaký ministr Moravec a věnoval nás, ten ročník, Hitlerovi jako dar, že musíme na práci do Německa,“ komentuje věcně svůj první velký životní zlom Josefa Povolná. „No, a já jsem musela jet.“ Z jižních Čech odjíždělo v březnu 1944 dvaadvacet mladých lidí. Dva z nich v Praze utekli. Deset pak odjíždělo do Stuttgartu a deset do Mnichova. Mezi nimi byla i Josefa.

Hned první noc tam málem přišla o boty, které si před spaním postavila vedle postele. Ze spánku ji probudil nějaký šramot: „Přišla holka z továrny a ona se mi do těch bot obouvala. Já říkám: ,To jsou moje boty, neberte mi je!’“ Boty tehdy byly vzácné, prodávaly se jen na lístky a mimo příděl se sháněly obtížně. „Maminka je vyměnila za 60 vajec. Kdyby mi s nimi ta holka odešla, já nevím, co bych dělala. Chodila bych bosa, jenom v punčochách.“

Po dvou dnech se čtyři děvčata z jižních Čech stěhovala znovu. V Mnichově pro ně nebyla práce, a tak se musela vydat až ke Stuttgartu, do Esslingenu (dnes Esslingen am Neckar): „Tam nás ubytovali do nějaké hospody. A ten šéf, co měl tu továrnu, oni tam chodili i na jídlo a nás vzali s sebou. On byl takový spravedlivý a myslím, že nebyl pro toho Hitlera.“

Osazenstvo hospody bylo rozmanité. Češky dostaly společný pokoj v podkroví. Jinak tam bydlelo i několik Němců, ale také jeden starší Francouz a mladý Rumun. Národnostní mix byl v průmyslovém Esslingenu v té době běžný. V tehdy padesátitisícovém městě pracovalo v roce 1944 jedenáct tisíc nuceně nasazených z různých zemí, ať už ve veřejném sektoru, anebo ve strojírenských závodech.

Jihočešky zaměstnali v Maschinenfabrik, která vyráběla převážně lokomotivy a železniční vozy. „Dělaly jsme tam na mašinách a na těch frézách a bórmašinách [vrtačkách], jedno děvče zas to tam skládalo do beden. Jinak jsme si vydělaly jako tady v Čechách, ale musel jste zaplatit byt, stravu a já nevím, co jsme ještě platily. Takže nám z té výplaty nezbylo skoro nic,“ zdůrazňuje Josefa Povolná.

Příjemní i nerudní Němci

Přestože v továrně musela tvrdě pracovat, nezažila Josefa během totálního nasazení od Němců až na výjimky žádné ústrky, ponižování nebo nekorektní jednání. Naopak se s některými sblížila. Například i s širší rodinou svého šéfa. Jednou vzal všechny čtyři Češky do blízké vesnice Aichschiess, kde měl jeho strýc restauraci. Pamětnice vzpomíná, že tam tehdy dostaly bramborový salát a smaženou rybu. K tomu popíjely mošt, jak prý bylo v kraji zvykem. A návštěvu pak ještě několikrát zopakovaly: „A když tam v té hospodě nebyli lidi, tak si k nám sedl, přinesl nám mošt, protože tam pivo neexistovalo, tam byly jenom mošty v tom Esslingenu, jablečný nebo hruškový. Vždycky se s námi bavil a dal nám i fotografie.“

Během půlročního pobytu v Německu přišlo pamětnici také několik balíčků z domova, hlavně s potravinami. A přestože jich byl v Esslingenu nedostatek, nikdy se jí ze zásilek nic neztratilo. Jen jednou zmizel z balíku chleba, který si speciálně objednala, protože v Německu takový jako v Čechách nepekli.

Zažila také, jak se policisté postavili na stranu jejího kamaráda Čecha, také totálně nasazeného. Josefa potřebovala pomoct s překladem některých slov. Pepík Krištůfek stál na ulici a hlasitě překládal, aby ho dobře slyšela v podkrovním okně. To majitele hospody rozčílilo tak, že vyběhl a Pepíkovi vrazil facku. Ten se ale nedal a obratem mu ji vrátil. Vzápětí oba zmizeli z dohledu. „A za chvíli se hrnou oba dva, jak Pepík, tak ten, on se jmenoval Krapf, celý rudý, jak byl rozčílený. Oni šli na policii. A Pepík uměl dobře německy, tak jim to vysvětlil. Tak to dědek – my jsme mu říkali dědek – nevyhrál.“

Onen „dědek“ byl tak jedním z mála Němců, s kterými měla dvacetiletá Josefa nějaký konflikt. Už předtím totiž dívky nutil, aby dělaly společnost italským důstojníkům, kteří v hospodě popíjeli. „Já povídám: ‘Holky, oni nám dají ještě něco do pití a opijou nás a budou s námi dělat, co budou chtít!’ A tak jsme tam nechtěly jít a dědek měl zlost.“

Nálety, ruské obavy ze Sibiře a návrat domů

Přípravou na otevření západní fronty byly častější spojenecké nálety na německá města. To se týkalo už před vyloděním v Normandii (6. června 1944) a také po něm i Stuttgartu – jednoho z průmyslových center třetí říše. Během celé války město zažilo celkem 53 náletů, které zničily 60 procent budov. V ohrožení byl tak i deset kilometrů vzdálený Esslingen. Josefa Povolná se tak čím dál častěji musela schovávat ve sklepě hospody mezi velkými sudy s moštem nebo v kotelně, když ji zastihl poplach v pracovní době. Na jeden nálet dodnes nemůže zapomenout: „Když jsme vyšli, to vám byly plameny do nebe! Na tom nádraží ve Stuttgartu byly asi pohonné hmoty.“

Při jednom z dalších poplachů se v úkrytu seznámila s jednou Ruskou a jednou Ukrajinkou, které také v továrně pracovaly: „My jsme říkali, že už bude brzo konec války, že půjdeme domů. A ta jedna Ukrajinka mi povídá, že ony ne. Ono se jim domů nechtělo, protože oni je posílali na Sibiř, a ty Rusky z toho měly strach, že by je poslali na Sibiř. To víte, když tam byli Němci, když vtrhli do toho Ruska, to, co bylo k jídlu, všechno šlo pro Němce a oni neměli co jíst. Jedna ta Ruska mi říkala, že vyměnili zlaté prstýnky za hlavičku zelí.“

Zatímco Josefa měla štěstí, že se bomby Esslingenu spíše vyhýbaly, její kamarádka z Dobronic, totálně nasazená ve Štýrském Hradci (Grazu), při jednom z náletů zahynula. Její tělo se podařilo převézt domů. Když se o tom pamětnice dozvěděla z telegramu, požádala svého šéfa, aby ji pustil na pohřeb. Okamžitě souhlasil a dokonce jí pomohl vybavit potřebné doklady. Koncem října 1944 se tak dostala do Čech a do Esslingenu se už nevrátila, přestože to původně úřady chtěly. „Já povídám na tom pracáku: ‘Kam mě tam posíláte, vždyť už jsou tam Amerikáni, už tam je fronta!’ Ani nemukl na tom pracáku, protože už měli strach.“

Český pekař norimberský

Konec války tak prožila Josefa Povolná v Dobronicích, které osvobodila Rudá armáda. Viděla prchající Němce, Maďary a Slováky, kteří se chtěli dostat do amerického zajetí. Některým se podařilo projít. V roce 1946 se vdala za řezníka z blízkých Bernartic. I její manžel zažil totální nasazení. Pracoval v jednom mnichovském řeznictví.

Za povšimnutí ale určitě stojí příběh jeho bratra Bohouše – pekaře. Protektorátní pracovní úřad ho poslal do Norimberku, kde také mohl dělat to, čím se vyučil. Oblíbil si ho nejen majitel pekařství, ale také jeho dcera, do které se zamiloval. Na konci války ho oba přemlouvali, aby se nevracel do Čech. „No tak tam zůstal,“ podotýká Josefa Povolná s tím, že se tak rozhodl i proto, že neměl dost peněz na to, aby si doma otevřel vlastní pekařství. Počátkem padesátých let pak zemřela jeho matka. Chtěl na pohřeb, dojel dokonce až k hranicím, ale známí ho na poslední chvíli od jeho úmyslu odradili. Jednak byl v Československu komunistický režim a jednak neměl odslouženou vojnu, takže mohl počítat s tím, že ho hned po překročení hranic zatknou a zavřou do vězení. Domů se tak podíval, až když získal německé občanství.

Josefa Povolná se v té době starala o své staré rodiče, všichni sourozenci se odstěhovali, a tak to zbylo na ni. Pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD), nejdřív na poli a potom až do důchodu v kravíně. „Protože tam se víc vydělalo.“

Švagra v Norimberku navštívila s manželem začátkem sedmdesátých let. Už tehdy ho přemlouvala, aby ji vzal do Esslingenu, že by se ráda setkala s dávnými známými: „On říkal: ‘Holka, já tě tam nemůžu dovézt,’ protože tenkrát měly být olympijské hry v Mnichově a oni tam dělali přístupové cesty do Mnichova, tak že prý je tam všechno rozkopané.“ A tak si musela Josefa Povolná počkat na splnění svého přání ještě dalších 30 let.

Znovu v Esslingenu

V roce svých osmdesátin se konečně dočkala. Neteř Alena, která se vdala do Německa, ji do Esslingenu odvezla. Restaurace v Aichschiessu, kam ráda chodila na mošt, ještě pořád existovala. A našla v ní i vnučku původního majitele, která si s ní popovídala jak o restauraci a jejím dědovi, tak i o továrně, kde Josefa Povolná pracovala. Dozvěděla se, že ji v šedesátých letech převzala stuttgartská firma Daimler Benz.

Druhý den v Esslingenu hledali hospodu, kde za války bydlela. „A víte, že jsem to našla? I tu továrnu, co stála,“ chlubí se Josefa Povolná. Tovární budovy už ale byly přestavěny na byty a v jednom z nich, jak jim řekla paní, kterou potkali na ulici, bydlel i mistr, který tam za války pracoval. Jenže rok předtím umřel. “Bývala bych se s ním ráda viděla. On byl docela hodný. Vždycky nám přinesl výplatu a už se usmíval a říkal: ,Nesu peníze!’ No, německy.“

Z hospody se stalo řeznictví a na jeho vývěsním štítu našla Josefa Povolná jména dvou synů majitele hostince. V krámě obsluhovala snacha jednoho z nich – Fritze, kterému bylo koncem války deset let. Potvrdila, že je stále naživu, ale prý ten den zrovna odjel na výlet do Schwarzwaldu. Pamětnice proto litovala, že se nechala neteří přesvědčit, aby nekupovala Becherovku, kterou s sebou chtěla vzít jako dárek. „Potom mě to tolik mrzelo – že kdybych bývala mu tam tu Becherovku nechala, že by se býval ozval,“ povzdychla si pamětnice na závěr svého vyprávění.