The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franjica Poznik (* 1930)

• narozena 9. února 1930 ve Střežanech (chorvatsky Sređani) v dnešním Chorvatsku

• během druhé světové války zažila působení partyzánů, ustašovců i tzv. Černé legie

• roku 1954 se rodina přestěhovala v rámci tehdejší Jugoslávie do obce Beška ve Vojvodině

• záhy se provdala, vychovala dvě dcery

• vzpomíná na život na vesnici a práci v zemědělství

• cestovala, mj. do Čech, kde navštívila příbuzné

Franjica Poznik, rozená Ačaj, se narodila 9. února 1930 ve Střežanech (chorvatsky Sređani), tehdy okres Badlavina, na Daruvarsku v západní Slavonii, v tehdejší Jugoslávii – v dnešním Chorvatsku. V roce 1954 se přestěhovala do Bešky v oblasti Srem, do Vojvodině v dnešním Srbsku.

Čeští předci 

Rodina Ačajových měla pět dětí: tři dcery a dva syny. Nejstarší bratr pamětnice Franja byl partyzánem, bojoval v České brigádě spolu s budoucím manželem pamětnice. Franjičina máma byla rozená Blažková, babička se jmenovala Anna Blažková, rozená Hendrich.

Hendrichovi se přistěhovali z Čech do Blažkové Krčeviny (Blažkova klučenina) se sáněmi, do kterých měli zapřáhnuté psy a na kterých si přivezli všechny věci. Před nimi na místě žili pouze pasáci ovcí. Čeští přesídlenci tam vyklučili mýtiny, vytvořili si pole a postavili si domy. Ještě dnes tam žijí jejich potomci.

Babiččina sestra spolu s manželem odešli za první světové války do Ameriky. Babička pamětnice  zůstala, už odejít nemohla. Obě sestry se dožily vysokého věku.

Na trh do Daruvaru

Rodina s pěti dětmi patřila k chudším. Měli dva koně a krávu a také měli pole. Přes léto táta dělal „vo zemi“ (na poli) a v zimě šel do lesa řezat dříví, aby vydělal na chléb. Maminka zůstávala s dětmi doma. Do města Daruvaru na trh to měli hodně daleko, chodili pěšky. Prodávali vejce, máslo, tvaroh, kupovali cukr, ale jen když bylo posvícení. I černá káva se vařila jen o svátcích. Co rodina vypěstovala či vyrobila, vozilo se na trh, i když pak doma zůstávali hladoví. Jinou možnost výdělku rodina neměla. Pamětnice přesto ráda na dětství vzpomíná – byli chudí, ale dobře vychovaní.

Za války

Franjici bylo 11 let, když v zemi začala válka. Táta se snažil zachovávat neutralitu, do jeho domu chodili jak partyzáni, tak ustašovci, a to někdy i tentýž den. Děti měly největší strach z Černé legie – elitní jednotky ustašovského vojska, která působila převážně v Bosně a Hercegovině, ale vraždila také ve Slavonii, právě na Daruvarsku, kde tehdy bylo více srbských vsí: „To byli ti s velkým U a nosili flinty a bajonety na flintách. To bylo strašné. Toho jsme se my děti nejvíc bály.“

Partyzánská čekaná

Když bylo Franjici 12 či 13 let, chodívala už taky s dětmi do města na nákupy, např. pro sůl. Jednou nesla vajíčka, tvaroh a další věci na trh do Daruvaru, aby koupila, co rodina potřebovala. Děti narazily na partyzánskou čekanou. Partyzáni je nepustili dál a vzali jim zboží, které pak poslali do partyzánské nemocnice. Chystal se útok, vojáci postupovali od Pakracu a Daruvaru a tehdy na ně číhali partyzáni v jednom domě u lesa. V něm se schovala také Franjica, a když pak vojáci zahájili palbu, děti se schovaly pod postel. Kolem nich lítaly rakety, jezdili tanky a nakonec partyzáni utekli do lesa. 

Pomoc partyzánům 

Jako dítě spolu s jednou kamarádkou šly po vesnici od domu k domu a vybíraly jídlo pro partyzánskou nemocnici. A také pletly pro partyzány punčochy. Proto když válka skončila a Franjici bylo 15 let, měla už dovednosti a zkušenosti dospělých. Podobně na tom byly i ostatní děti z vesnice. „Kde byla bída, všechno se naučilo.“ Sama si také předla konopí pro svůj oděv. 

Rodina pamětnice vlastnila prostorný dům, a tak se u nich usídlil štáb partyzánské brigády – 12. divize. Když ale přišlo nebezpečí, partyzáni dům opustili a do domu chodili. Dům pamětnice navštívili i příslušníci Černé legie . Tito „černoši“, jak jim říkali, v Derezi zabili 100 etnických Srbů (jde o zločin ustašovců z 4. srpna 1942, kdy bylo zavražděno asi 250 obyvatel srbských vesnic Velká a Malá Dereza na Daruvarsku, z toho 80 dětí. Oběti většinou naházeli do studny a další obyvatele deportovali do koncentračních táborů.) „A do dneška na to s hrůzou vzpomínám! Ti byli strašní! Strašní! A to byli nejvíc ti Dalmatinci – ti ,košuljaši‘ (příslušníci černé legie nosili černé oděvy – pozn. ed.). Ti byli nejhorší! I dneska jsou nejhorší. Ale nesmíme to říkat.“

A jak Češi zase do Čech odcházeli

Teta pamětnice, „babička“ Čiháková, spolu se svým manželem Františkem po druhé světové válce odešla do Čech. Žili v Předboji u Prahy a vychovali čtyři děti. František sloužil vojnu v Čechách, a tak „patřil do Čech“. Ostatním českým partyzánům československé úřady po válce také nabízely repatriaci, ale jen tři kamarádi prý odešli. Ostatní zůstali, protože nechtěli odejít z Jugoslávie. 

Stěhování do Sremu

Po válce se část komunity přestěhovala do Sremu ve Vojvodině – dnes jde o území Srbska, ale tehdy se jednalo o přesun v rámci jednoho státu, tehdejší Jugoslávie. Do Bešky odešla jako první sestra pamětnice se svým manželem. Franjica tehdy ještě nebyla dospělá. Ve Slavonii po válce chyběly pracovní příležitosti, vesnice ležela daleko od města, a tak se pamětnice rozhodla odejít také. Později se do Bešky přistěhoval i její otec. Celkem přišlo osm rodin. Stěhování ale nesli těžce – nedostávalo se peněz, traktory ještě neměli, a tak orali půdu s koňmi – ale pouze ti, kdo je měli. 

O manželovi 

Manžel pamětnice Franja Poznik se během druhé světové války zapojil do partyzánských bojů v řadách České brigády Jana Žižky – ve 12. batalionu. Dvakrát byl raněn a zůstal válečným invalidou. Byl raněn v boji v Motičině na úpatí hory Papuk a pak se dostal do nemocnice, údajně nedaleko Bešky. Tam se mu zalíbilo – že prý tam „dobře rodí“ na rozdíl od domovské západní Slavonie. Nakonec se tam usídlil podobně jako další spolubojovníci z české partyzánské jednotky. Každý si koupil dům a trošku půdy. Franja ve Slavonii všechno prodal, a koupil dům v Bešce. Stěhoval se vlakem ve třech vagonech, přivezl si s sebou dříví, červené koně a krávy. Koupil pět jiter pole. 

Bratr pamětnice Franja bojoval v české brigádě spolu s jejím budoucím manželem. Úřady oběma po válce uznaly účast v bojích, ale ani jeden nedostal bojovnický důchod. U manžela hrálo roli to, že se k partyzánům přidal až po roce 1943, když dovršil 18 let.

Franjica budoucího manžela potkala ještě ve Slavonii. Žil asi o tři vesnice vedle a seznámili se přes tetu, která tam žila. Vzali se 24. listopadu 1954 už v novém bydlišti v Bešce. Roku 1955 se jím narodila dcera Mira (Mirjana) a v roce 1959 Mařenka (Marija).

Jak ve Sremu hospodařili

Manžel jako válečný invalida nemohl obdělat veškerou půdu, a tak Franjica musela zastat i mužskou práci – orala a jezdila s koňmi, zatímco manželova matka „paní máma“ hlídala děti. V hospodářství se jim dařilo. V roce, kdy se narodila Mařenka, měli tolik pšenice, že když prováděli výmlat, ještě měli plnou půdu staré pšenice. Výkupy byly malé a nedalo se vše spotřebovat ani na krmivo.

Na pole chodili společně s manželem. Ráno v šest hodin sedali na vůz. Brány, pluh, krmení pro koně – vše by se napakovalo a odjelo se na celý den na pole. V poledne se koně nakrmili a pak se pokračovalo v práci do večera. Domů šli v šest hodin večer. Večeři uvařila babička, Franjica pak vzala děti a vykoupala je. Ve čtyři hodiny dávala koním najíst. Potom se podojily krávy a babička prodávala mléko. Vedle toho krmili prasata, která pak odevzdávali do družstva. Za ty peníze si do pronájmu brali pole, které obdělávali. Tak postupně kupovali jedno jitro za druhým. Koně pronajímali ostatním vesničanům na dopravu. „Celej věk jen jsem pracovala, pracovala do dneška a ještě dneska trošku uvařím. Ale už nemůžu, nohy mě bolej a otékají, mám vysokej tlak, měla jsem šlak, byla jsem operována na žlučník. Život prošel jako jeden den,“ bilancuje pamětnice.

Češi v Bešce

Do Bešky přišlo v roce 1954 osm českých rodin. Udržovaly pospolitost, děti chodily do srbské školky. Na národnostní rozdíly se tehdy nehledělo: „Tehdy to bylo jugoslávské, byl Tito. Mařenka se vyjádřila jako Chorvatka. A není, je Češka.“ Oproti Slavonii – Daruvarsku, odkud rodiny přišly, zde chyběly české školy či spolky. V zimě se scházeli, drali peří a zpívali. V čase fašanku se scházeli v jednom domě a dělali si tancovačku. Zpočátku se takto stýkali jenom Češi, jejich děti se později začaly kamarádit s ostatními.

Když se Franjica přestěhovala do Bešky, poprvé šla do kina. První rádio si rodina koupila v roce 1955. Vlastnili ho jako první ve vsi, k poslechu se u nich doma scházeli ostatní vesničané. Auto neměli. „Teď máme traktory. Můj bratr koupil traktor, všichni koupili traktory, aby mohli pracovat.“

Dceru provdali v 16 letech

Starší dcera Mira ve věku šestnáctí let oznámila rodičům, že se bude vdávat. Franjica s manželem na to nebyli připravení a nesli to těžce, dcera ještě nebyla plnoletá. Táta jí to nechtěl povolit a říkal: „Kam se budeš, žábo, vdávat, seš ještě usmrkaná, mladá.“Ale dcera vyhrožovala, že uteče, a také se jí zastala babička, tak nakonec s tím rodiče museli souhlasit. O dceřině lásce do té doby nevěděli, jen babička. Mira babičce nosila cukroví, handlovala s hodinami (její přítel byl hodinář). Franjica s manželem se věnovali práci a ničeho si tehdy nevšimli. Dcera šla do školy a po škole dostala práci ve fabrice kůže v Inđiji. A tam se seznámila se svým nastávajícím.

Rodiče ženicha byli z bohatších poměrů, otec se živil jako hodinář. Když přišli žádat o ruku, přijeli auty. Nikdo z Čechů ve vsi tehdy auto neměl. Ani pořádné silnice ještě neexistovaly, jen blátivé cesty. Hosté tak museli nechat auta na zpevněné cestě. Dcera se ale podle zvyklostí musela vdát ještě ve vesnici, aby z vesnice neodešla nevdaná.

Za války v devadesátých letech

Když v 90. letech 20. století někteří lidé v době rozpadu Jugoslávie a války odcházeli do Chorvatska,  odešel také příbuzný jejího manžela Pepek, který bydlel dva domy od pamětnice: „Byl Čech – nebyl Chorvat. Ale měl ženu Chorvatku a ona ho tam odtáhla. Za to se hodně zlobím. Odešli, kam neměli odejít.“  

Cestování

Po provdání dcery rodina dál žila spokojeným životem. Mohli si dopřát i cesty do Čech, kde navštívili „babičku Číhačku“. Pamětnice vzpomíná: „Všichni mě měli rádi. Uměla jsem to s nimi.“ A když přijela návštěva z Prahy, také je pohostili: „Otáčelo se prasátko a tam (v Praze) se otáčeli jenom králíci.“ Když Franjici zemřel manžel, cestovala dál s kamarádkami, společně také chodily tancovat.

Kromě Čech navštívila i Maďarsko, cestovala po Jugoslávii od Virovitice po Sarajevo. Navštívila i ty, kteří se v 90. letech odstěhovali do Chorvatska. Pamětnice k tomu dodává: „Bylo nám hezky, a kdybych teďka byla zdravá, ještě bych to všechno obcházela.“

Na závěr natáčení pamětnice vyslovila své přání: „Abych zemřela tak, aby moje děti neměly se mnou žádné trápení. Jednou se umřít musí. Jednou se žije – buďte veselí, dokud jste zdraví.“

Pamětnice ovdověla, stejně tak i její dvě dcery „Já jsem nejstarší holka na vdávání, potom Mira a Mařenka třetí. Všechny jsme svobodné,“ dodává s úsměvem. Ráda zpívala a má v oblibě české písničky. Tak nám nakonec spolu s dcerami zazpívaly.