„A teď jsem slyšeli, jak z druhý strany, jako od Tumpacha, jak někdo… rázný boty… to šla ta eskorta a mezi sebou vedli toho odsouzence. To byl Pařízek, jestli vám to něco říká… to byl píseckej udavač, on se dal k Němcům. Pochopitelně, že se pak psal Parizek. No a on šel mezi nimi a měl pouta, měl pumky a podkolenky a měl, jako nosili Němci, ten lesnickej kabátek s tím stojáčkem. A teď šli dva, vzadu taky dva a on šel v prostředku mezi nimi. A teď přišli k nám a teď nás míjel a my tři jak jsme tam stáli a on nás míjel, tak se na nás podíval. On to byl takovej krásnej večer, krásnej, vlahej večer, nádhernej… no květnovej. Ne jako teď. A teploučko a takový jako slabý červánky… já jsem takovej trošinku naladěnej, nebo spíš… no protože člověk maluje, tak má k tomuhle vztah… a on se na nás podíval a já dodneška, když tam jdu, a speciálně, když je tohle počasí, a ani nemusí být, tak si na to vždycky v tom prostředku vzpomenu a teď vidím ty oči. A dodneška si pamatuju, co jsem si tenkrát myslel. ‚Co si ten člověk asi teď myslí…‘ Když tam jde a on to viděl z dálky, tu postavenou šibenici a houfy lidí, černo.“
„A teď jsem šel do baráku, po schodech nahoru a teď proti mně letěl ze schodů tenhleten Milda. Byl oblečenej, měl tul turistický boty, jako kdyby šel na nějakou túru, a tak dále a já mu povídám: ‚Mildo ahoj, kam letíš?‘ On mně neodpověděl a byl pryč. Akorát jsem přišel nahoru a tam jsem slyšel nějakej rachot, vedle u nich. A přišel jsem domů a tam na mně, abych byl potichu, vedle jsou gestapáci. No takže jsem poslouchal nějaký řvaní, křičení a co si akorát pamatuju, co tenkrát říkala paní Perličková: ‚Nechte mi mý děti, nechte mi mý dítě! Proč mi ho berete?‘ A to bylo jediný, co si z toho pamatuju, dodneška. Oni jsou takový ty vjemy, který si člověk pamatuje celý život. To ještě vám potom řeknu jednu, jeden takovej vjem. No a on letěl po těch schodech, on jim zkrátka utekl a měl to asi době vymyšlený, protože my jsme ten barák měli rohovej a jeden vchod je z jedný strany a do druhýho, ten byl společnej a dalo se to proběhnout. Čili on proběhl ten dvůr a v tom vedlejším baráku se schoval do dřevárny, dole, ve sklepě. Zřejmě předpokládal, si říkal, pod svícnem bývá největší tma. A ono to nevyšlo. Tak ho zavřeli. Oba dva se vrátili, v tom pětačtyřicátým roce. Milda přišel, pan Petrlička to ani nevím, kdy ten se dostal zpátky. Milda ten se najednou objevil, byl celej takovej voháknutej, pěkně opálenej a měl na sobě takový součásti americký výstroje.“
„15. března 1939… no tak to mi bylo tenkrát šest let… my jsme politiku nesledovali, jako kluci, nás to ani tak nezajímalo, no taky pochopitelně, v tomto našem věku ne. A rodiče před námi o ničem nemluvili. Potom došlo k tomu, že sem přišli Němci, německá posádka a to mám z toho takovej docela zvláštní dojem. Jako klukům se ti vojáci líbili. Ono to bylo řízný, oni měli výbornou hudbu, fantastickou a teď měli ty tanky a tohleto všechno, což jsme tady nikdy v životě neviděli a oni byli celkem slušní. A to vím, že tenkrát, na Velkém náměstí postavili Němci polní kuchyně a dávali tam lidem zdarma to jejich národní jídlo, ten eintopf. Který jsem ochutnal a který mi absolutně nechutnal. To je zoufalý, to je příšerný, je tam všechno možný, od řípy počínaje až po maso, zkrátka co se doma najde, tak se tam dá. A takže tam chodili Písečáci s bandaskami pro to, hrála tam hudba a to se nám celkem líbilo. Byla to řadová armáda a to byl ten mladý věk. A ještě si pamatuju, že jednou jsem se zastavil v pasáži, tam prosklený skříňky a v tom byly fotografie z kin. A tak jsem tam na to zíral, ono to bylo až nahoře, já jsem tam pořádně neviděl a tak jsem tam takhle na špičkách na to čuměl a najednou jsem pocítil, že mě někdo chytl pod paží a takhle mě vytáhl nahoru. A něco na mě začal tak brblat, já jsem nerozuměl, to byla němčina, tak jsem na to koukal a on mě postavil na zem a oni to byli dva kluci ve vojenských uniformách wehrmachtu a strašně se smáli. A na něco se mě ptali, ale já jsem blbě koukal, protože jsem nevěděl.“
Jindřich Prach se narodil 7. října 1933 v Písku, vyrůstal jako jedináček v rodině drobného živnostníka. Do školy začal chodit na začátku druhé světové války, většina jeho vzpomínek z dětství proto s tímto obdobím souvisí. Vzpomíná na počáteční chlapecké nadšení při příjezdu německé armády do Písku v březnu 1939 i postupné prozření, když začal chápat některé důsledky německé okupace. Byl svědkem, když gestapo zatýkalo jen o málo staršího sousedova syna a naplno pochopil, když i v jeho rodném městě začalo zatýkání a popravy po atentátu na Reinharda Heydricha. Mnoho jeho vzpomínek se pojí s koncem války, kdy do Písku přijely nejprve jednotky americké armády a následně i Rudá armáda. Zvídavost dospívajícího chlapce ho na konci války přivedla k poměrně nebezpečným hrám, kdy v okolí města sbíral odhozené zbraně a munici, ale i k jedné z posledních veřejných poprav na našem území. Jednalo se o popravu píseckého kolaboranta, odsouzeného k trestu smrti v rámci poválečných retribučních soudů. Po válce začal studovat reálné gymnázium, ale po roce přestoupil ke studiu na Střední keramickou školu v Bechyni, kde naplno mohl rozvíjet svůj výtvarný talent. Pod vlivem probíhajícího intenzivního náboru pak po maturitě na výtvarné škole nastoupil ke studium na Vojenské učiliště (bývalou Vojenskou akademii) v Hranicích na Moravě. Těsně před ukončením byl ze školy vyloučený, důvodem měla být účast v protikomunisticky zaměřené činnosti skupiny studentů. Byl vyšetřovaný vojenskou kontrarozvědkou a následně obviněný z „rozvracení republiky“, díky amnestii po nástupu prezidenta Antonína Novotného do funkce mu byla udělená milost. Po odchodu ze školy začal pracovat jako propagační výtvarník ve Svitu Gottwaldov, bývalých Baťových závodech a do Písku se vrátil v roce 1967, když vyhrál konkurz na vedoucího propagace v tehdy proslulém podnikovém obchodě písecké textilní továrny Jitex. Ve vedoucí funkci tam zůstal až do odchodu do penze. V době natáčení rozhovoru (2021) se věnoval nejen vlastní výtvarné tvorbě, ale také se angažoval ve veřejném dění ve svém rodném městě. Jindřich Prach zemřel 29. ledna roku 2023.
