The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pradáč (* 1926  †︎ 2014)

• narozen 23. ledna 1926 v Praze

• za první republiky se angažoval ve skautském hnutí

• v roce 1944 se rodina přestěhovala na Vysočinu, kam směřoval sovětský výsadek

• pomáhal parašutistům se sháněním techniky i jídla

• v lednu 1945 zatčen gestapem, vyslýchán v Pardubicích a posléze poslán do vězení v Terezíně

• nasazen na práce v Litoměřicích a Ústí nad Labem, onemocněl úplavicí

• v Terezíně potkal skautského vedoucího Bedřicha Vallu, který mu pomohl přežít

• 9. května 1945 se mu podařilo dostat zpět do Prahy

• po válce odmaturoval, později pracoval v letectví

Jiří Pradáč se narodil 23. ledna 1926 v Praze do středostavovské rodiny jako jedno ze tří dětí. Jeho otec byl státní úředník, maminka byla v domácnosti. Do školy chodil v pražských Střešovicích. Za časů první republiky ještě osobně zažil prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka: při legionářské přehlídce 28. října v Celetné ulici a tentýž den odpoledne na Hradčanském náměstí, když odjížděl do Lán.

Ve třicátých letech působil Jiří ve skautském hnutí, pořádali každoroční velký stanový tábor. Se stupňující se agresivitou hitlerovského Německa se koncem třicátých let i skauti zapojili do příprav na válku. První léta války se nicméně Jiřího ani jeho rodiny bezprostředně nedotkly. Vzpomíná však na období druhé heydrichiády, kdy gestapo z budovy gymnázia, které navštěvoval, ostřelovalo parašutisty ukryté v chrámu sv. Cyrila a Metoděje nedaleko Karlova náměstí v Praze.

Parašutisté a zatčení gestapem

V roce 1944, když vývoj války směřoval k porážce Německa, uzavřeli nacisté poslední ročníky středních škol s úmyslem poslat i dosud nezletilé studenty na nucené práce do Německa. Protože určitou eventualitou byla práce v zemědělství, přesídlil Jiří ke svým příbuzným do Železných hor, kde byl nahlášen jako zemědělský pracovník. Do těchto končin mířil ve stejné době sovětský paradesantní výsadek s krycím názvem brigáda Mistr Jan Hus. „Krajina kolem Žďárských vrchů a Železných hor byla jako stvořená pro výsadek parašutistů,“ říká Jiří. Spolu s dalšími desítkami místních tehdy osmnáctiletý Jiří parašutistům pomáhal. Hledali například vysílačky a střelivo ztracené při seskoku, sháněli jim jídlo.

Když gestapo 23. 1. 1945 provedlo zátah na myslivnu u obce Slavíkov, byl Jiří spolu s dalšími šedesáti lidmi, převážně lesními dělníky a dřevaři, zatčen. Přes hlavu mu dali pytel od brambor a odvezli jej k výslechům nejdříve do Trhové Kamenice a později na gestapo v Pardubicích. Zde bylo mučení při výsleších běžnou praxí. Přestože byli zadržení uvězněni po větších skupinách a mohli se tak alespoň částečně domlouvat na strategii při výsleších, gestapo od nich získalo některé užitečné informace.

Počátkem března 1945 byl Jiří zařazen do vězeňského transportu do terezínské Malé pevnosti. Když jeli přes Prahu, zastihl je letecký poplach. Vězňové však museli zůstat na svých místech ve vlaku. V nastalém tichu Jiří zaslechl hlas své maminky, která běžela podél vlaku a volala jeho jméno.

Život v terezínském vězení

V Terezíně dostávali vězni velmi málo jídla, vařila se tzv. „pinďovka“, šlichta neznámého původu pojmenovaná po přezdívce vedoucího tábora Heinricha Jöckela. Bydlelo se ve velkých celách pro 400 lidí, kde bylo jen několik kohoutků s pitnou vodou a jedna malá kamínka.

Z Terezína Jiří každý den jezdil na nucené práce do Litoměřic a Ústí nad Labem, kde vězni pracovali na výkopu protipožární nádrže a podzemního krytu. Vzpomíná, že v té samé době se kopala podzemní továrna Richard, na níž byly práce obzvlášť obávané. Dozor nad pracovními skupinami vykonávali němečtí příslušníci SS a chorvatské jednotky – mezi nimi například Stefan Rojko známý svou brutalitou. Jiří si vzpomíná na slušného dozorce z Ústí, který chodil od skupiny ke skupině a odhazoval k nim dlouhé nedopalky cigaret. Veřejnost si jinak vězňů příliš nevšímala. V sousedství protipožární nádrže, kterou vězni kopali, však bydlela stařenka, která pravidelně ponoukala dozorce, aby všechny vězně postřílel. Naopak odvahu vězňům dodávali protektorátní četníci, kteří měli za úkol hlídat terezínské ghetto.

Po několika týdnech onemocněl Jiří úplavicí a byl proto přeřazen do tzv. Kranksrevieru,vězeňské ozdravovny. Tehdy už vězni neměli dostatek toaletního papíru, takže dostali německé noviny. „To jsme se poprvé dozvěděli, kde už je fronta, o čemž mnozí z nás neměli vůbec tušení,“ vzpomíná Jiří. Po návratu z ošetřovny se setkal se svým bývalým skautským vedoucím bratrem Vallou, který dříve působil u vládního vojska. Ten se o Jiřího od té doby staral a pomohl mu uniknout mnoha nástrahám, včetně nákazy tyfu. „Pamatuji si, že se na dvoře vršila hromada mrtvol s fialovými skvrnami,“ říká Jiří. Ironií osudu však tento skautský vedoucí, na samém sklonku války sám onemocněl a zemřel.

Konec války a poválečný život

Pevnost byla na počátku května 1945 Němci uzavřena s tím, „ať to tam vychcípá“, a většina Němců uprchla. Vězni se však ven dostali, někteří dokonce odjeli na pomoc Pražskému povstání. Po osvobození pevnosti přijel Jiří do Prahy až 9. května přes Roudnici nad Labem. Řidič autobusu odmítl v Kobylisích jet dál z obavy před situací v centru města, takže se Jiří vydal pěšky na Strossmayerovo náměstí, odkud se dostal s řidičem ministerstva obrany na Prašný most a poté pěšky domů do Střešovic, kde se setkal s rodinou. Jiří měl vysoké horečky, takže jej otec odvezl na Bulovku, která byla v té době přeplněná raněnými z Pražského povstání. Zde Jiří zůstal až do konce května.

Po válce využil možnost a se zpožděním odmaturoval. Při studiu na právnické fakultě  (1945-1950) si přivydělával ve Svazu protifašistických bojovníků. Poté musel ještě absolvovat povinnou vojenskou službu. Následně šel pracovat do leteckých opraven ve Kbelích a později do aerolinií. Zapojil se také znovu do skautského hnutí, než bylo definitivně zakázáno. Jiřího otec byl po únorovém převratu předčasně penzionován.