„Kolegové na katedře mě varovali, že přijdou Rusové do Prahy, oni už to věděli. Ale já jsem řekl, že pojedu do Prahy, a když bude potřeba, že tam budu střílet. No, to byl nesmysl z mojí strany. Ale vrátil jsem se do Prahy, tak jsme prostě ten příjezd Rusů zastihli, byli jsme na chalupě u jednoho kamaráda v jižních Čechách a do noci jsme si povídali a on potom ráno na nás zabouchal: ‚Jsou tady Rusové!‘ Takže my jsme potom s manželkou jeli do Prahy a viděli jsem ty ruské kolony. V Praze jsme chodili celý ten den a my jsme mluvili s ruskými vojáky a všimli jsme si tam českého humoru. Restaurace měly tehdy na jídelních lístcích třeba ‚Brežněvovy ledvinky‘ nebo ‚Kosyginův mozeček‘ a tak dále. Víte, to byl ten černý humor český. Viděli jsme to tam, prožili jsme to tam, tu přítomnost Rusů v Praze. Že neví, proč jsou tady nebo něco takového: 'Ně znaju, nevím. Ja choču domoj.' Bylo dobře, že se nestřílelo, si myslím. Protože to by byl masakr strašný. Dobře to dopadlo, celkem. Těch 20 let jsme tady prožili ještě s nimi, to nás tížilo docela dost. Ale dožili jsme se roku 1989 a to už moje děti byly na té manifestaci z Albertova. Syn i dcera tam dostali přes záda pořádně namláceno, ale dobře to skončilo všechno. Přišel ten převrat.“
„Večer toho patnáctého jsme se museli dostavit na nádraží, tam byl přistavený vlak z dobytčích vagonů. Tam nás nahnali, 40 lidí do vagonu, neměli jsme si tam kam sednout, na podlaze jsme třeba seděli a celou noc jsme jeli do Brna. Tam jsme přijeli po ránu a já jsem s obdivem koukal na brněnský Petrov, já jsem totiž žil na vesnici a neviděl jsem do té doby takhle velké město jako Brno. To se mi líbilo a Brno jsem potom prohlížel taky rád. Z toho nádraží nás převezli do Šlapanic, to byla vesnice východně od Brna, od toho směru měli přijíždět Rusové a my jsme tam měli kopat ty zákopy. A zajímavé je, že jsme odtud viděli na Slavkov, to je místo té bitvy, kde Napoleon zvítězil, slavnostně, a jméno Slavkov – francouzsky Austerlitz – je na Vítězném oblouku v Paříži. A Francouzi jsou na to hrdí. Takže ten Slavkov jsme tam viděli. No a v těch Šlapanicích nás vyložili do tělocvičny nějaké, dali nám slamníky, slámu. Museli jsme jí nacpat slamníky a tam jsme přenocovali několik nocí. A druhý den nás rozdělili do skupin po stovkách a šlapali jsme na to pracoviště. To bylo ještě asi půl hodiny z těch Šlapanic. A tam nám přidělili – po malých skupinkách ještě nás rozdělili – přidělili nám každé skupince třeba deset metrů. A vykopat zákopy třeba dva metry hluboké a půl druhého metru široké, aby se tam vešel člověk. A tam jsme makali od těch devíti hodin až někdy tak zhruba do šesti.“
„Taťka koupil rádio, hned první, když začal rozhlas. Občas jsem tam slyšel Hitlera, který tam vyřvával v rádiu, čili už to začalo hrozit a už to temno se blížilo. A potom, toho 15. března 1939, jsem náhodou byl doma, myslím, že jsem byl nemocný a z okna jsem se díval na silnici, která vedla z Písku na České Budějovice. A tam se valily kolony motorizovaných Němců na Budějovice, obsazovaly ten kousek jižních Čech, který ještě byl svobodný, v uvozovkách. Otec tenkrát byl asi velice zdeprimovaný, ale on to nekomentoval. Ale přišel velice nepříjemný následek, že Němci se museli zmocnit seznamu legionářů a otec byl předčasně penzionovaný, i když mu bylo teprve 49 let, se směšně nízkou penzí. Takže začala pro rodinu problematická doba. Bydlet ve škole jsme mohli zůstat naštěstí, ale bylo to nepříjemné, protože vlastně otec neučil a ta obec nás tam – takříkajíc z milosti – nechala přes tu válku. Takže taťka tím musel moc trpět, ale on nic tehdy neříkal a snažil se to nějak řešit a pomáhat a tak.“
Miroslav Pravda se narodil 18. listopadu 1928 ve Strakonicích. Vyrůstal ve vesnici Sousedovice u Strakonic a později v Semicích u Písku. Jeho otec Alois Pravda byl řídícím učitelem na školách v obou vesnicích a také bývalým československým legionářem. Na počátku německé okupace začal Miroslav Pravda studovat na píseckém gymnáziu a na jaře 1945 odjel v rámci totálního nasazení do Brna na budování zákopů. Z nucené práce pro Říši se mu ještě před příchodem fronty podařilo utéct. Po strastiplné cestě dorazil 7. května do již osvobozeného Písku. V těsné blízkosti města probíhala demarkační linie, setkal se proto jak s vojáky americké, tak i Rudé armády. Maturoval v roce 1947 a k dalšímu studiu byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Díky svému nadání a vynikajícím studijním výsledkům získal také ubytování v Hlávkově koleji, která poskytovala zázemí talentovaným, ale nemajetným studentům. Po komunistickém převratu byl z koleje vyloučen kvůli neochotě vstoupit do komunistické strany. Ještě během studií pracoval jako literární redaktor v nakladatelství Academia, po promoci začal vyučovat francouzštinu na fakultě mezinárodních vztahů. Po jejím zrušení přešel na filozofickou fakultu, kde zůstal až do odchodu do penze. V roce 1958 odjel do Bruselu na světovou výstavu EXPO 58. Práci v československém pavilonu získal jako nestraník jen díky svým nadprůměrným jazykovým znalostem. V roce 1967 dostal nabídku vyučovat češtinu na katedře slovanských jazyků na univerzitě v Aix-en-Provence ve Francii. V té době také vstoupil do komunistické strany. Prvotním impulzem byla víra v možnost reformy stávajícího zřízení, ale členstvím bylo také podmíněno vycestování do Francie. Po návratu do Československa v roce 1971 byl z komunistické strany opět vyloučen. V srpnu 1968 odjel nakrátko z Francie do okupované vlasti, s představou, že je možné se mnohonásobné přesile armád Varšavské smlouvy postavit. Ještě během pobytu ve Francii Miroslava Pravdu opakovaně kontaktovala tehdejší československá kontrarozvědka kvůli mylné domněnce, že spolupracuje s francouzskými tajnými službami. Po návratu se ho ke spolupráci snažila přimět i Státní bezpečnost, spolupráci ale odmítl. V roce 2023 žil v Praze.
