Helena Pražáková

* 1928

  • „To bylo v roce 1939, 15. března, a poslouchali jsme s tatínkem rádio. Já jsem to nepoznala, říkal mi, že vysílají hudbu z Mé vlasti Bedřicha Smetany, a mužský hlas, takový zvláštní, se ozýval a říkal: ‚Občané a občanky, zachovejte klid. S těmi, kdo už jsou na našem území, musíme se setkat s důstojným klidem.‘ Šli jsme se s maminkou a tatínkem podívat, jak sem přicházeli Němci. Převážně jezdili na motorkách se sajdkárou. Jeden řídil, druhý seděl za ním a měl namířenou zbraň. Tehdy bylo strašné počasí, strašný nečas, pršelo, foukal vítr, do toho sníh. Projížděli ulicí, byl tam takový trochu popletený, poblázněný kluk a po jednom vojákovi hodil kuličku. Ten na něj namířil, pochopitelně nevystřelil.“

  • „A tahle Lída Cemprová měla tatínka amerického Čecha. A tam se domohl nějakého majetku, vrátil se sem s rodinou a koupil si statek. Na půdě měl uložené staré americké noviny, ale úplnou náhodou. Oni po něm už zřejmě šli, protože to byl americký Čech, a ty noviny mu tam našli. Hned ho sebrali. Druhý den ho hlásili v rádiu, že je Cempr zrádce národa, takže ho zabili. Lída musela ale do školy. To by si maminka nedovolila, aby ji nechala doma. Pořád si to pamatuji, Lída ležela na lavici na rukou a plakala. Nikdo z kantorů si jí nevšiml, nikdo si to nedovolil, jen pan učitel Svoboda si k ní sedl, hladil ji a říkal: ‚Já vím, Lidunko, já vím, Lidunko.‘ To byly takové zvláštní doby, tohleto.“

  • „Vždycky, když byly volby, tak tam tihleti komunisti, takoví skalní – teda oni nebyli mnohdy ani moc chytří – tak oni se vždycky chlubili, že na sto procent to tam vyhrála strana. A já jsem sice věděla, že tím nic nenapravím, ani mi o nic tak dalece nešlo, ale říkala jsem si: Tak já to jednou zkusím, když jsem byla u těch prvních, když tam dám bílý lístek, tak jestli to přiznají. Tak jsem si ze zápisníčku A5 vytrhla list, schovala jsem si ho a šla jsem za plentu normálně volit a místo kandidátky KSČ jsem tam strčila ten papír. Když jsem se pak potkala s někým z těch komunistů, ptala jsem se, jak dopadly volby, a on povídá: ‚Ta kurva nějaká, ona nám to zkazila, představte si, že tam dala bílý lístek!‘ V duchu jsem se strašně smála. Ale přiznali to, nebyli stoprocentní a byla to velká hanba pro obec.“

  • Full recordings
  • 1

    Mělník, 14.03.2018

    (audio)
    duration: 01:22:24
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Po roce 1948 jako když utne...

6.jpg (historic)
Helena Pražáková

Helena Pražáková, rozená Šteflová, se narodila 15. června 1928 v Byšicích, v okrese Mělník. Život její rodiny poznamenaly obě totality 20. století. Jako dítě byla svědkem příjezdu nacistických okupantů, její bratr byl totálně nasazen v Rakousku. Strach z války umocnila poprava otce spolužačky v období heydrichiády. Mírová léta si jako mladá dívka dlouho neužila, únorový převrat nevítala. Komunisté jejím rodičům zabavili hospodářství. Vdávala se v roce 1950, který popisuje jako hrozné časy. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Manžel z kádrových důvodů přišel o vedoucí pozici v mlékárně a jako dělník pracoval ve Spolaně, děti měly problém dostat se na studia. V roce 2000 tragicky přišla o syna.