The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Přech (* 1949)

• narozen 5. října 1949 v Plzni

• po vysídlení Němců se jeho rodina přestěhovala do západních Čech

• s rodinou žil ve Žluticích u Karlových Varů

• v roce 1964 nastoupil na konzervatoř v Plzni

• mezi jeho učiteli byl například Antonín Devátý či Jaromír Bažant

• v roce 1970 konzervatoř dokončil

• na podzim téhož roku nastoupil do Karlovarského symfonického orchestru

• ve stejné době musel absolvovat povinnou vojenskou službu

• v letech 1971 až 1973 hrál v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého

• v roce 1973 se vrátil do Karlovarského symfonického orchestru

• v únoru roku 1981 se stal členem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK

• v roce 2012 přestal hrát v FOK a odešel do důchodu

• v roce 2024 žil v Praze

Břetislav Přech věnoval celý svůj život hudbě, působil jako houslista a hrál v Karlovarském symfonickém orchestru i Symfonickém orchestru hlavního města Prahy, a to až do roku 2012, kdy odešel do důchodu. Díky svému povolání a vášni zároveň procestoval velkou část světa, nejvíce si zamiloval Japonsko.

Narodil se v plzeňské vojenské nemocnici 5. října roku 1949. Jeho rodiče pocházeli ze selských rodů z Pelhřimovska. Do západních Čech se dostali po vysídlení Němců, kdy bylo nutné Sudety, které tehdy zely prázdnotou, dosídlit. “Takže se tatínek rozhodl, že se přestěhují do Teplé u Mariánských Lázní, a potom si našli práci a bydliště ve Žluticích u Karlových Varů,” popisuje pamětník.

Housle jako osudový nástroj

V roce 1955 začal chodit do školy ve Žluticích, kde s rodiči i bratrem Václavem žil. “Měl jsem asi velikánské štěstí, že můj tatínek, který kdysi na vesnici chodil také do houslí k tamějšímu truhláři, který ho trošku učil hrát, tak asi chtěl, abych v tom pokračoval,” vypráví. Znamenalo to, že ho rodiče přihlásili do hudební školy, kde ho po absolvování talentové zkoušky přijali.

“Na té vesnické hudební škole se učily akorát housle a klavír, víc předmětů a nástrojů nebylo, proto jsem ve třetí třídě začal na housle,” říká Břetislav Přech a s láskou vzpomíná na svého učitele Kazimíra Koblitze, milovníka hudby a samouka, jehož přístup a učení ho ovlivnily na celý život. “Ten příběh je až skoro neuvěřitelný,” říká.

Kazimír Koblitz, jak vypráví Břetislav Přech, pocházel z Prahy a jeho tatínek byl velice přísný. Kazimír ho prosil, aby se mohl stát muzikantem, otec mu to ale zakázal s tím, že se neuživí a musí se vyučit řemeslu.

“Takže ho donutil a on se musel vyučit hodinářem,” popisuje pamětník s tím, že Kazimír Koblitz se nakonec stejně hudbě věnoval. A právě díky němu se Břetislavu Přechovi podařilo dostat na plzeňskou konzervatoř, kam nastoupil v roce 1964.

Krize i štěstí v učení

Jedním z jeho učitelů, konkrétně orchestrální hry, byl hudební skladatel, pedagog, houslista a dirigent Antonín Devátý, což Břetislav Přech označuje za štěstí.

“Byl to vynikající dirigent i skladatel, starší pán, tatínek té slavné herečky Ivanky Deváté. Toho jsme měli moc rádi, byl to zkušený člověk a předal nám spoustu moudrých věcí,” vzpomíná dnes.

Stejně tak se během svých studijních let setkal například s profesorem Jaromírem Bažantem, českým hudebníkem, hobojistou a klavíristou, kterého označuje za jednoho z nejoblíbenějších vyučujících.

Když se Břetislav Přech dostal do třetího ročníku, přišla, jak říká, krize. “Přišla těžší látka a dost jsem se s tím musel poprat,” vzpomíná. S učením se nakonec skutečně popral, zvládl ho a školu zdárně dokončil. Vzpomíná si však na svého spolužáka, kterého si kvůli špatným výsledkům jeho otec tehdy dokonce odvezl pryč.

“Přijel ho v pololetí zkontrolovat a říkal, že má trojku a že to ne, že z něj muzikant nebude. Tak ho ze školy odhlásil. Zjistil jsem a zapamatoval si, že když už něco studuju, tak to studovat musím,” říká ovšem s tím, že vybrat si budoucí povolání je pro lidi v mladém věku zkrátka těžké.

Cesta do symfonického orchestru

V pátém ročníku konzervatoře chodil s dvěma kolegyněmi z ročníku vypomáhat do plzeňského komorního orchestru, což byl sympatický orchestr složený z bývalých učitelů a kantorů či lidí, kteří zkrátka měli rádi hudbu. Tady se seznámil s vedoucím orchestru Jiřím Koutem, dirigentem plzeňské opery, který v jeho lásce k hudbě a kariéře obecně ještě později hrál roli, a to když mu šéfoval v orchestru hlavního města.

V roce 1970, po absolvování konzervatoře, Břetislav Přech přemýšlel, co bude dělat dál. Jeho rodiče už tehdy žili ve Žluticích u Karlových Varů, kde byl symfonický orchestr, a jelikož do Plzně se mu příliš nechtělo, navíc tam byla opera, kterou nikdy neměl příliš v lásce, rozhodl se právě pro Karlovy Vary. Přihlásil se proto na konkurz, který úspěšně zvládl, a na podzim roku 1970 nastoupil do Karlovarského symfonického orchestru.

Kvůli vojenské službě, která byla za minulého režimu povinná, však musel zamířit na vojnu a v letech 1971 až 1973 hrál v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, který byl ústředním uměleckým souborem Československé lidové armády. Tehdy byl jeho šéfdirigentem Vladimír Válek. “Byla to zajímavá léta, měli jsme krásnou vojnu, brali jsme rentu a nebyli jsme zavření v kasárnách jako jiní vojáci,” vzpomíná Břetislav Přech, který se poté v roce 1973 vrátil do Karlovarského symfonického orchestru.

S karlovarským orchestrem se Břetislavu Přechovi podařilo několikrát vycestovat do zahraničí, mohli jet ale pouze do takzvaných spřátelených zemí. Jednou se jim však podařilo vyjet do západního Německa. A jelikož měl v cizině bratra Václava, který emigroval, čelil poté také dotazům úřadů tehdejšího režimu.

Hraní s Karlovarským symfonickým orchestrem byla podle Břetislava Přecha výborná praxe. V učednických letech, jak říká, je nutné se v jakémkoli oboru takříkajíc otřískat, což se mu povedlo a získal praxi. “Poznal jsem tady celý symfonický repertoár. A protože ve Varech se hrálo na kolonádách pro lázeňské hosty, bylo tam velké množství populárních skladeb, valčíků, polek, galopů, výběrů z oper a tak dále. Byla to skvělá praxe,” vzpomíná.

Vysněná Praha a sametová revoluce

Později se zamiloval do Radimy Šulcové, své budoucí manželky, se kterou si oba přáli přestěhovat se do Prahy. A tak si dali úkol, že na sobě budou hodně pracovat, aby se do hlavního města dostali. V roce 1978 se manželům narodila dcera Michaela. O dva roky později absolvoval Břetislav Přech konkurz do Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a od února 1981 byl jeho členem. S orchestrem procestoval spoustu zemí, několikrát navštívil Spojené státy americké i Japonsko, které má podle svých slov nejraději.

V době sametové revoluce, konkrétně 18. listopadu 1989, byl Břetislav Přech s orchestrem na cestě do Japonska, kam letěli přes Moskvu. Tam se ve zprávách dozvěděli, co se doma vlastně děje. V Japonsku k nim poté, když měli s kolegy volný den, přistoupil místní obyvatel, a když zjistil, že jsou z Československa, řekl jim: “A co tady děláte? Doma máte revoluci, a vy si jezdíte po Japonsku!” 

Změnu politického režimu a přechod k demokracii velmi přivítal. Litoval jediného, a to že se sametové revoluce nedožil jeho tatínek, který byl za první republiky tajemníkem agrární strany za Budějovický kraj a který zemřel v roce 1987. “A možná proto se musel z Pelhřimova vystěhovat. Velmi čekal na to, jestli se to změní. Bylo mi líto, že se toho nedožil,” uzavírá pamětník.

Břetislav Přech se poté stal zakládajícím členem místního Občanského fóra, kde byl členem a současně i ve vedení. Jeho bratr se nadto mohl po 17 letech podívat zpátky do své domoviny. “Rok 1989 byl plný radosti a očekávání, že to konečně prasklo a teď začne být dobře a spravedlivě. A ono to tak není,” dodává dnes pamětník.

V pražském symfonickém orchestru hrál až do svého důchodu, kam odešel v roce 2012. V roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, žil Břetislav Přech stále v Praze, i nadále hodně cestoval a věnoval se hudbě a dalším zálibám.