The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Přeučil (* 1937)

• narozen 17. února 1937 v Pardubicích

• je synem Františka Přeučila, který byl v letech 1945 až 1948 poslancem Československé strany národně socialistické

• jeho otec odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k doživotnímu vězení

• vyučil se dřevomodelářem v ČKD Stalingrad a večerně vystudoval gymnázium

• přestože udělal přijímací zkoušky na DAMU, kvůli otcovým problémům nebyl přijat

• nakonec v letech 1956 až 1960 DAMU vystudoval

• stal se členem souboru Divadla Na zábradlí

• v 70. letech vstoupil do KSČ a vedl činoherní soubor v Divadle Na zábradlí

• v roce 1977 ho ředitel Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička přesvědčil, aby vystoupil ve štvavém pořadu Československé televize proti Václavu Havlovi. Souhlasil, ale o Václavu Havlovi, o němž mluví jako o svém příteli, neřekl nic zlého

• začátkem 80. let ho sledovala Státní bezpečnost, protože jeho zeť Jiří Chmel podepsal Chartu 77. Měl za ženu Alexandru, dceru Štěpánky Haničincové, se kterou Jan Přeučil žil v manželství

• Štěpánka Haničincová přišla kvůli chartistovi v rodině o postavení hvězdy dětských pořadů v Československé televizi

• ztratila takřka všechnu milovanou práci a dostala se do závislosti na lécích a alkoholu

• v roce 1982 dotlačila Státní bezpečnost Chmelovy k odchodu do Rakouska, žili ve Vídni

• rozdělená rodina se vídala zhruba dvakrát ročně

• před sametovou revolucí podepsal Jan Přeučil petici za propuštění Václava Havla z vězení

• v roce 1996 mu tragicky zemřel otec, o tři roky později manželka Štěpánka

• znovu se oženil s herečkou Evou Hruškovou, první československou filmovou Popelkou

• v roce 2021 žil v Praze

Dvakrát rozvrátila komunistická Státní bezpečnost (StB) rodinu Jana Přeučila, legendárního představitele záporných filmových a divadelních rolí a mistra divadelní rétoriky. V padesátých letech 20. století nosil cejch syna nepřítele lidu a musel se jít „polepšit“ mezi dělnickou třídu do továrny ČKD Stalingrad. O deset let později se dokázal propracovat mezi uznávané československé herce.

Přestože celý život obdivoval svého tátu Františka, odsouzeného v roce 1950 v procesu s Miladou Horákovou k doživotnímu vězení, nakonec sám vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Jan Přeučil v ní byl s lidmi zodpovědnými za věznění svého otce, bytostného demokrata a přítele Jana Masaryka. Františka Přeučila zatkla Státní bezpečnost v roce 1949 a z vězení se dostal až v roce 1963.

Průběh soudu s Miladou Horákovou, Františkem Přeučilem a ostatními obžalovanými vysílal na konci května a začátkem června 1950 Československý rozhlas. „V den rozsudku jsme seděli u rádia s napětím. Když jsme se dozvěděli, že tatínek nedostal trest smrti, plakali jsme. Všichni, maminka, sestra Marta i já. Plakali jsme radostí,“ vzpomíná Jan Přeučil.

V sedmdesátých letech se dostal do dvou mezních situací, kdy se podvolil tlaku komunistické moci. Nedokázal říci „ne“, když ho verbovali do KSČ.

„Začalo to absurdně, byl jsem na toaletě, stál vedle mě ředitel Divadla Na zábradlí doktor Vladimír Vodička a řekl: ‚Rozhodli jsme se, že bys měl vstoupit do KSČ.‘ Přestal jsem z toho čůrat,“ svěřuje se Jan Přeučil. „Za dva dny jsem šel za doktorem Vodičkou. Byli tam i nějací další lidi a říkali mi, abych to udělal pro chod divadla, pro svobodu inscenací. Kývl jsem. Bylo to moje velké životní selhání. Ale mělo to i jednu výhodu. Byl jsem šéfem činohry Divadla Na zábradlí a poznal jsem na různých schůzích na doraz zhůvěřilost, zoufalství, šílenost a neoblomnost bolševického systému. Na druhou stranu jsem mohl řadu dobrých věcí zaštítit, protože jsem řekl: ‚Jsem členem komunistické strany a bude to tak.‘“

Byl v pořadu, který haněl Václava Havla. Neřekl nic zlého

Podruhé jednal proti své vůli v lednu 1977. Demokraticky smýšlející osobnosti tehdy zveřejnily Chartu 77, jež vyzývala, aby Československá socialistická republika dodržovala lidská práva a svobody. Komunistická moc následně rozpoutala štvavou kampaň proti jejím signatářům, mezi něž patřil také budoucí prezident Václav Havel. Jan Přeučil se s ním dobře znal z Divadla Na zábradlí. Václav Havel tam začínal jako jevištní technik a později se tam hrály jeho autorské hry.

Československá televize ho zostudila v pořadu „Kdo je Václav Havel“ a Jan Přeučil v něm účinkoval. „Ředitel Vladimír Vodička nám oznámil, že dostal příkaz z městského výboru komunistické strany, aby někdo z Divadla Na zábradlí o Havlovi promluvil a vyloženě ho očernil. Ředitel řekl, že by to měl být Vašek Sloup a Honza Přeučil,“ prohlašuje pamětník.

Jan Přeučil se s Václavem Havlem přátelil od šedesátých let. Za Vladimírem Vodičkou se vydal do jeho bytu na Starém Městě a vysvětloval mu, že v pořadu o Václavu Havlovi nevystoupí. „Odpověděl mi: ‚Ne, je potřeba to udělat, aby divadlo mohlo existovat, abychom my mohli existovat. Je potřeba to udělat.‘ Proto jsem v pořadu o Václavu Havlovi promluvil. Byla to velmi stresová situace, ale Václava Havla jsem neočernil. Řekl jsem jenom, že jsem ho z divadla znal jako začínajícího dramatika a hlavně jako technika,“ tvrdí Jan Přeučil. „Venda Sloup do něj zabrousil víc. Václava Havla to mrzelo, protože Venda hrál jednu z hlavních rolí v jeho první inscenaci, což byla Zahradní slavnost.“

Podepsal petici za Havlovo propuštění 

Pár dní po odvysílání hanlivého pořadu potkal Jan Přeučil Václava Havla v sauně v Praze-Podolí. „Řekl mi, že se na mě nezlobí, že mě chápe a že jsem se zachoval korektně,“ podotýká pamětník.

Václav Havel zasáhl do života Jana Přeučila ještě v první polovině roku 1989, kdy komunistický režim tvrdě bránil svoji moc před stále silnější demokratickou opozicí. „Režisér Ivan Rajmont přinesl do divadla petici za propuštění Václava Havla z vězení. Byl jsem jeden z prvních, kdo ji podepsal. Vím, že mě a ostatní kolegy z divadla hlásila tenkrát jmenovitě Svobodná Evropa. Na Vinohradské třídě jsem pak potkal kamarády a říkali mi: ‚Člověče, ty budeš mít průšvih.‘ Ale nic se nestalo,“ vzpomíná Jan Přeučil.

StB znovu zkazila jeho rodině život

Mnohem těžším obdobím procházel na začátku osmdesátých let, kdy ho dva roky sledovala Státní bezpečnost a založila na něj signální svazek s krycím názvem Klaun. StB Janu Přeučilovi ztrpčovala život, poněvadž dceru jeho druhé manželky Štěpánky Haničincové si vzal signatář Charty 77 Jiří Chmel. Jmenovala se Alexandra a se svým mužem žila ve velkém bytě Jana Přeučila a Štěpánky Haničincové na Vinohradech.

Ve svazku Klaun stojí, že Jan Přeučil jako člen KSČ nevystupoval aktivně proti protisocialistickým postojům Jiřího Chmela. Státní bezpečnost se rozhodla nasadit na Jana Přeučila odposlechy, kontrolovat ho a zdokumentovat jeho „závadnou protispolečenskou činnost“.

„Měli o nás přehled, co se u nás koná, co se děje a jakým způsobem žijeme. Asi dvakrát si mě Státní bezpečnost předvolala,“ svěřuje se Jan Přeučil. „Při výslechu byli dva, jeden dělal poznámky a druhý kladl otázky. Pamatuji si, že mi říkali: ‚Vy jste člen komunistické strany, jak můžete mít v rodině chartistu?‘ Odpověděl jsem jim: ‚Copak za to můžu? Takový je život.‘ Udolal jsem je svými argumenty a zachoval si rovnou páteř.“

Československá televize zlikvidovala Štěpánku

Kvůli chartistovi v rodině zničila Československá televize Štěpánce Haničincové kariéru a tehdejší hvězdu dětských programů takřka odstranila z obrazovky. Komunistický režim navíc v roce 1982 dotlačil Chmelovy k odchodu do Rakouska, což vedlo k odloučení Štěpánky Haničincové a Jana Přeučila od vnučky a vnoučka.

„Štěpánka nesla všechno těžce, velmi těžce. Trošičku začala používat prášky, malinko i sklenku vína,“ upozorňuje Jan Přeučil. Jeho manželka se z hereckého a společenského pádu zaviněného bezohlednými praktikami komunistického režimu nevzpamatovala ani po sametové revoluci. „Ze života odešla předčasně v roce 1999 a byl to pro mě šok,“ říká pamětník.

Válku má spojenou s útěky do krytů

Jan Přeučil se narodil 17. února 1937 v Pardubicích, kde jeho otec František Přeučil působil jako tajemník poslance Národního shromáždění Karla Pekárka. Jeho matka Růžena se vyučila švadlenou. Když mu byl rok, rodina se přestěhovala do Prahy. Prožíval tam šťastné dětství. Rodiče, nadšení ochotníci, mu často hráli loutkové divadlo.

Jeho strýc Jan Přeučil byl majitelem kina Bruska. Přeučilovi žili velmi společensky a vyznávali určité rituály. Pamětník na ně vzpomíná: „V roce 1941 se narodila sestra Marta a rodiče nás oba vedli k příjemnému, slušnému životu. Dodržovali jsme obřady. Například v neděli jsme se vždy všichni krásně oblékli a maminka s babičkou servírovaly oběd na bílém ubruse.“

Rodiče se snažili, aby nepoznal hrůzy probíhající války, přesto má na ni Jan Přeučil silné vzpomínky. Vybavuje si, jak se často s rodinou schovával ve sklepě před nálety. Z okna bytu v pražské čtvrti Dejvice pozoroval kolonu aut, ve které jezdil na Pražský hrad vysoce postavený nacista Karl Hermann Frank. Vzpomíná také, jak spolu s dalšími kluky v ulicích chytal lesklé celuloidové papírky, které se snášely z nebe.

„Jako malí kluci jsme z nich měli velkou radost, ale samozřejmě jsme netušili, že mají souvislost s nálety, že měly rušit vysílání a dorozumívání se protiletecké obrany,“ říká pamětník. Jasně si také vybavuje, jak se u nich doma scházeli otcovi přátelé. V kuchyni měli mapu Evropy a na ní si ukazovali, jak postupuje fronta a blíží se osvobození od nacistické hrůzovlády.

Otec byl přítelem Jana Masaryka

Rodina přežila válku bez úhony a pamětník si užíval nejhezčí období svého života. Chodil do křesťanského sdružení mladých mužů s názvem YMCA, jezdil s kamarády na tábory do přírody a s rodiči měli o prázdninách pronajatý byt na venkově. Plánoval, že bude studovat na gymnáziu a pak se zkusí věnovat herectví, které bylo láskou celé rodiny.

Pamětníkův otec byl funkcionářem Československé strany národně socialistické a poslancem Národního shromáždění. Působil v něm v letech 1945 až 1948. Přátelil se s Janem Masarykem. Spolu s přítelkyní Eliškou Hruškovou založili nakladatelství Pamir a vydávali zajímavé knihy. Pořídil si auto, kterým vydané tituly se svými spolupracovníky rozvážel po různých městech země. Podnikatelsky se mu dařilo a Přeučilovým se žilo velmi dobře.

Vítězství KSČ otce zničilo

Před únorem 1948 pamětník na otci pozoroval nervozitu. „Na plácku před naším domem postával chlapík, který se nám pořád díval do oken. Dodnes vidím, jak jsem byl u tatínka ve vydavatelství v Soukenické ulici. Dívali jsme se z okna a ulicí šly houfy dělníků na Staroměstské náměstí,“ vzpomíná. „Z vítězství komunistů byl tatínek velmi zničen.“

Nakladatelství Pamir komunistický režim zestátnil brzy po únoru 1948. František Přeučil tam pracoval jako redaktor. Na podzim roku 1949 vzal Jana na pár dnů na výlet na venkov. Tam si s ním celé dny povídal. „Dodnes slyším, jak mi řekl, že se musel na pár dnů uklidit z Prahy,“ říká pamětník.

Tátu odváděli, já vytřeštěně koukal

V říjnu roku 1949 do bytu Přeučilových vtrhlo několik mužů. Jan viděl přes dveře ze svého pokoje, jak otci nasadili pouta. „Táta seděl na lavici, měl přes sebe župan, pod tím pyžamo. Pánové prohledávali byt. Odnesli nějaké tiskoviny a psací stroj. Po půl hodině tatínka odváděli. Dovolili mu rozloučit se s rodinou. Já tam vytřeštěně koukal. Vzal mě rukama s pouty za hlavu, dal mi pusu a řekl: ‚Jenčo, jsi tady jediný chlap, musíš se o holky postarat.‘ A odešel s těmi chlapíky.“

Nějakou dobu nikdo z rodiny nevěděl, co se s Františkem Přeučilem dělo. Pak komunistická moc zveřejnila zprávu, že se připravuje proces se skupinou lidí, kteří chtěli rozpoutat další světovou válku. „A mezi nimi bylo jméno mého otce,“ říká Jan Přeučil.

Mamince Růženě Přeučilové přišel z národního výboru příkaz, že se musí do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat z bytu. Rodina dostala přidělený domek v Rusové u Kadaně. Jeli se tam podívat a našli ruinu bez oken, bez vody a bez topení. Nakonec se jim podařilo rychle původní byt vyměnit za malý suterénní pokoj s koupelnou v Praze-Braníku. Podstatné bylo, že mohli zůstat v Praze, kde Jan končil základní školu.

Vzpomíná si, že jim domů přišel balík, v němž ležely otcovy věci. „Bylo tam pyžamo, ve kterém ho odvedli. Pamatuji si, jak jsme pyžamo objímali a dávali mu pusinky, protože jsme v něm cítili tátu.“

Proces s Františkem Přeučilem a dalšími údajnými nepřáteli komunistického režimu přenášel Československý rozhlas. „Všichni poslouchali, nešlo před tím uniknout. Průběh soudu vysílal i místní rozhlas na vesnicích, lidé poslouchali povinně,“ říká pamětník.

Tvrdí, že ani jednou nezapochyboval o nevině svého otce. Jeho matka se mezitím scházela s ženami dalších zatčených mužů a společně věřily, že obžalovaní nakonec vyváznou bez trestu. Mýlily se, Miladu Horákovou a další tři obžalované poslal soudce na popraviště, Františka Přeučila do žaláře na doživotí.

Místo na gymnázium musel do učení v ČKD

Když pamětníkovi končila povinná školní docházka, musel s matkou ve škole k pohovoru před komisi, která rozhodovala, kam žáci půjdou dál. Tehdy probíhaly velké nábory mladíků do hornictví. Jan Přeučil řekl, že chce studovat gymnázium a pak herectví. 

„Uprostřed seděl chlap ve svazácké košili. Řekl, že je absolutně vyloučeno, aby syn nepřítele lidu studoval. Že musím do továrny, abych smyl vinu svého otce. Maminka se zhroutila. Někdo prohlásil, že bych měl jít na horníka. Já jsem protestoval, že na horníka nepůjdu. Pak někdo řekl, že je volné místo v učňovském středisku. Že budu dřevomodelář,“ popisuje pamětník poměry ve školství v padesátých letech.

Nastoupil do podniku ČKD Stalingrad v pražských Vysočanech. Úřednice, která ho přijímala, se divila, proč tam je, když měl samé jedničky. Bezelstně jí vysvětlil, že na gymnázium nemůže, protože tatínka odsoudili spolu s Miladou Horákovou. Řekla, že pak je všechno v pořádku a na učiliště patří.

Práce mu nešla a v učení byl nešťastný. Každou volnou chvíli trávil v ochotnickém divadelním kroužku, v divadlech, učením se monologů ze známých inscenací. Povedlo se mu naštěstí vystudovat gymnázium pro pracující, což mu představitelé komunistického režimu povolili.

V roce 1955 se přihlásil k přijímacím zkouškám na DAMU. Složil je, komise mu dala najevo, že je velmi talentovaný. Nakonec mu ale oznámili, že má jistý osobní problém, a proto studovat herectví nemůže. A ať znovu nastoupí do továrny. Rok pracoval ve slévárně šedé litiny, což označuje za nejsmutnější období ve svém životě.

O matčině smrti řekl otci mezi dráty ve vězení

Otec mu psal z vězení dopisy. „V nich mě v podstatě na dálku vychovával. Psal, jak se mám zachovat v různých situacích, dodával mně víru a sílu,“ říká pamětník. Návštěvy u otce ho nicméně psychicky deptaly. Jezdil za ním do věznice na Mírově, pak do Leopoldova na Slovensku. Matka mezitím pracovala jako telefonistka. Stres, odloučení od manžela a životní změny ji deptaly, až onemocněla. 

V roce 1956 pamětníka konečně přijali na DAMU. Pomohlo k tomu doporučení z práce, protože se tam zapojil do divadelního kroužku. Jeho profesorem se stal Radovan Lukavský. Velmi si ho vážil a byl ve škole šťastný. Pěkné období narušil rok 1959, kdy mu zemřela matka. Na první svátek vánoční jel se zprávou o jejím skonu za otcem do Leopoldova. „Otec stál za sklem. Všude byly dráty. Za ním stál bachař, za mnou stál bachař. Měli jsme patnáct minut. A já jsem mu musel oznámit, že matka zemřela,“ vzpomíná na jednu z nejhorších chvil svého života. 

Syn nepřítele vlasti velel kulturnímu klubu

Když pamětník studoval ve druhé polovině padesátých let DAMU, komunistická diktatura povolovala otěže a lidem se svobodněji dýchalo. „Doba už nebyla tak křečovitá a hrůzostrašná,“ podotýká. Po ukončení DAMU nastoupil Jan Přeučil v roce 1960 do Divadla Na zábradlí, kde vydržel třiatřicet let. Stal se hodně obsazovaným hercem. Dařilo se mu na jevišti i před filmovými kamerami. Ale musel na dva roky na vojnu a kvůli špatnému kádrovému profilu si nemohl užívat takzvané „lehy“ v Armádním uměleckém souboru.

„Byl jsem syn nepřítele vlasti, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou, a tak jsem narukoval do Českých Budějovic ke spojovacímu vojsku. Neuměl jsem pořádně morseovku, a sloužil jsem jako fónista, mluvil jsem do mikrofonu,“ svěřuje se. „Trénoval jsem si při tom svou jevištní řeč. Důstojníci mi říkali: ‚Nerecituj, mluv pořádně.‘“

Jan Přeučil měl volnější režim než ostatní vojáci základní služby. Udělali ho náčelníkem kulturního klubu a dostal na starosti pořádání akcí, kino i knihovnu. Směl kdykoliv vyjít z kasáren, musel však brzy vstávat. „Vždycky před šestou ráno jsem šel kilometr na poštu a nosil jsem vojákům štos Rudého práva. Rozdalo se a byly politické desetiminutovky, kde se četly zprávy o zoufalém kapitalismu a imperialismu,“ vzpomíná. „V Českých Budějovicích potřebovali v divadle mladého herce, a tak mě tam vzali. Hodně jsem pracoval i v českobudějovickém rozhlase a naučil jsem se tam rozhlasovému herectví.“

Na buzerplacu zpíval do plynové masky

V kasárnách narazil Jan Přeučil na hloupost a nesmyslnost vojenského režimu. Když vypukla na podzim 1962 Kubánská krize a hrozil jaderný konflikt mezi USA a Sovětským svazem, zažil chemický poplach. „Leželi jsme na velkém buzerplacu a s plynovou maskou na hlavě jsem si pozpěvoval. Trénoval jsem si hlasivky a poručík Jež, cikán, na mě spustil: ‚Proč si zpíváte, Přeučile?!‘ Řekl jsem mu, že mám radost ze života.“

V úvodu základní vojenské služby poslala armáda pamětníka spolu s ostatními nováčky a jejich veliteli do obávaného výcvikového tábora Hlincová hora. „Na velkou plachtu nám naházeli kusy uniforem, boty nebo utěrky a řekli: ‚Jedete.‘ Musel jsem si nacpat slamník, byl tam poručík Živna a říká mi: ‚Vy jste herec, já jsem taky herec a budu a držím nad vámi ochrannou ruku.‘ Později jsem se dozvěděl, že jeho tatínek dělal v Brně komparsistu,“ poznamenává Jan Přeučil.

Ne vždy ale ochranná ruka poručíka Živny fungovala. „Asi v jednu v noci se ozvala píšťalka, vyhlásili nám poplach. Museli jsme si lehnout na břicho a dělat kliky,“ dodává Jan Přeučil. „Vedle mě se ozvalo: ‚Honzo, to je koncentrák, co?‘ Koukám, kdo to je, a vidím spolužáka z DAMU Karla Zmrzlého, divadelního výtvarníka.“

Z vojny odjel dotáčet film

V době, kdy Jan Přeučil ještě nesložil vojenskou přísahu, si ho vyžádali filmaři, aby jel předělat některé záběry natočené před vojnou. „Poručík Jež mě pustil na dva dny, ale rozkázal: ‚Až se vrátíte, budete mi vyprávět o kurvách,‘“ říká pamětník. „Takovou měl představu o divadle a o filmu.“

Mladého výřečného herce si ostatní vojáci vybírali jako svého mluvčího, když něco potřebovali od důstojníků. Jednou dostali k večeři příšernou paštiku, a tak poslali Jana Přeučila za velitelem. „Šel jsem za ním a ptám se ho: ‚Soudruhu majore, jak máme sloužit socialistické vlasti s takovou zoufalou paštikou?‘ Nechal nás nastoupit a řekl: ‚Soudruzi, tužte to chlebem, chleba je dost.‘ Tužte to chlebem!“ vzpomíná. „Když nás pustili do civilu, jeli jsme do Prahy vlakem a jásali, že jedeme do svobody.“

Jeníku, představ si, tátu pustili!

Jeho otec však trpěl stále ve vězení. „Nikdy jsem ho nebral jako zločince, ale jako velkou osobnost. Jako hrdinu. Byl jsem už jako kluk přesvědčený, že bojoval za to, co mělo smysl. Chtěl, aby lidé žili na úrovni, v pravdě. Mnohokrát jsme o tom mluvili se sestrou Martou. Ani ona nemohla studovat. Jediná škola, která ji přijala, byla církevní. Stala se farářkou Církve československé husitské,“ vypráví pamětník.

Psal se rok 1963 a jednou šel před divadelní zkouškou navštívit babičku, otcovu matku. Vešel a ona řekla: „Jeníku, ty máš smůlu, před několika minutami odešel táta. Představ si, oni ho pustili! Na sedmiletou podmínku. Šel za svou sestrou Ančou.“

Rozběhl se k tetě, kde se s otcem setkal. „Vidím to jako dnes. Zkoušel jsem právě jednu inscenaci. Tak jsem tehdy na zkoušku přišel do zkušebny asi o hodinu a půl později. A říkám: ‚Kolegové, já se vám omlouvám, že na mě čekáte, je to trapné, ale mně se vrátil tatínek z kriminálu.‘ Oni se smáli. Říkali: ‚Jo, jo, no dobře,‘“ vypráví Jan Přeučil. „Byli tam renomovaní herci, Mirda Lipský, Pepík Bek, František Filipovský. Ptali se, jak dlouho byl táta zavřený, jestli rok, nebo dva. Řekl jsem, že téměř patnáct let. Chvilku bylo úplné ticho. Když zkouška skončila, tak za mnou přišel Pepík Bek a řekl: ‚Honzo, já jsem trošku blbě vtipkoval. Víš, mám známé doktory. Když bude táta cokoli potřebovat, řekni mi. Protože já ten jeho osud znám, on byl velký hrdina.‘“ 

Jeho otec se pak každý týden scházel s dalšími bývalými politickými vězni v hotelu na náměstí I. P. Pavlova. Od nich se Jan Přeučil dozvěděl, jak velmi statečně se jeho otec ve vězení choval a dodával energii i dalším odsouzeným. Se synem Janem však o tom, co ve vězení prožil, jeho otec mluvil málo. K prožitým útrapám se nechtěl vracet.

Jejich „Král Ubu“ ohromil Západní Berlín

Po vojně se Jan Přeučil vrátil do Divadla Na zábradlí a setkal se tam s Václavem Havlem. Ten shodou okolností strávil dva roky vojny rovněž v Českých Budějovicích.

„Připravovali jsme inscenaci, černé divadlo s povídkami vynikajícího polského autora Slawomira Mrozka a Ivana Vyskočila. Četli jsme povídky, Milan Neděla, Vlastimil Hašek, Emma Černá, Václav Sloup a já. Při zkoušce jsem zavolal do osvětlovací kabiny: ‚Prosím vás, pánové, bylo by dobré, kdyby tady byly oranžové filtry, aby se atmosféra na jevišti změkčila. A seshora se ozval hlas s lehkým ráčkováním: ‚Pane Přeučile, máme tady jenom jeden jediný filtr. Červený.‘ Tak jsem poprvé poznal Václava Havla a stali jsme se velkými kamarády.“

Po krutých padesátých letech sešněrovaných totalitou se v „šedesátkách“ začala politická a společenská situace uvolňovat. „Bolševik nás pouštěl na západní festivaly malých divadel do Německé spolkové republiky, do Itálie, do Francie. Před zájezdem do Západního Berlína za námi přišel soudruh z městského výboru KSČ a dal nám školení, jak se chovat a jak reprezentovat Československou socialistickou republiku. Usmívali jsme se. Jako umělecký dozor s námi jezdil fízl a hlídal, kdo kam chodí a co si kupuje,“ prohlašuje Jan Přeučil.

V Západním Berlíně poznal svobodu a vzrušující atmosféru. Divadlo Na zábradlí tam přivezlo inscenaci Král Ubu, která měla v Praze premiéru v roce 1964. „Hrála v ní Mařenka Málková, Hanka Smrčková, Zdeněk Procházka, moje maličkost, Oldřich Vlach, Václav Sloup nebo Jan Libíček. V Berlíně přenášela inscenaci německá televize Life a v kritikách jsme se pak dočetli, že neznámí čeští herci předvedli, jak se má dělat divadlo,“ uvádí pamětník.

Lidi spali před divadlem, aby sehnali lístky

Obnovu demokracie v Československu přerušila 21. srpna 1968 okupace vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Podle Jana Přeučila zůstávalo Divadlo Na zábradlí v dalších dvaceti letech jakýmsi ostrovem svobody díky řediteli Vladimíru Vodičkovi.

„Byl to velice vzdělaný pán, nejdéle sloužící ředitel v historii českého divadla. Uměl bravurně procházet politickou situací a mohli jsme hodně věcí. V našich textech jsme sdělovali divákům pocity, o nichž přemýšleli, ale nesměli je vyslovit. I pod reflektorem StB bylo Divadlo Na zábradlí tak populární, že lidi nocovali vedle něj na Anenském náměstí ve spacácích, aby sehnali lístky,“ tvrdí pamětník. „Když jsem se stal na začátku osmdesátých let šéfem činohry, snažil jsem se o demokratické a tvůrčí prostředí. Hráli jsme například představení od amerického autora Edwarda Albeeho. Jmenovalo se Pobřeží. Viděl ho kulturní atašé americké ambasády a napsal Albeemu, že naše inscenace je lepší než v USA. Albee k nám přijel. Seděl v šesté řadě, a když jsem ho po skončení představení představil jako autora, divadlo málem spadlo.“

Do KSČ vstoupil ze strachu

Kariéru Jana Přeučila v Divadle Na zábradlí, jež vyústila do funkce šéfa činohry, popostrčila úlitba komunistickému režimu. V sedmdesátých letech nedokázal odmítnout nabídku na vstup do KSČ. Radil se s manželkou Štěpánkou Haničincovou, úspěšnou herečkou a moderátorkou dětských televizních pořadů. Báli se, že když odmítne, přijdou oba o herecké příležitosti, jak to tehdy bývalo běžné.

„Tak jsem do partaje z určitého strachu vstoupil,“ vysvětluje pamětník. „Vnitřně jsem se s tím musel vyrovnat. Šel jsem za tatínkem, za kterým jsem jezdil do vězení v Leopoldově, Mírově, ve Valdicích, a řekl mu, co jsem udělal. Odpověděl mi: ‚Honzo, já to chápu. Jsou situace, kdy se něco takového udělat musí.‘ Dneska si říkám: Zaplaťpánbůh, že je bolševismus pryč.“

Jan Přeučil postupem let pochopil slova svého oblíbeného politika Winstona Churchilla, že bolševismus je rakovinový vřed, který nabourává základy civilizace. Čtyřicet jedna let vlády komunistického režimu v Československu označil za dobu popírání pravdy, serióznosti a dalších hodnot, za dobu lámání lidí a jejich charakterů. „Aby si mohli užívat života, udělali leccos proti své vůli,“ prohlašuje. „Ale díky tomu, že jsem byl v KSČ, uváděli jsme v divadle hry lidí, kteří byli na indexu. Například překlady Pepíka Topola jsme dělali pod jménem někoho jiného.“

V jeho bytě se scházeli chartisté

Začátkem osmdesátých let se Jan Přeučil, Štěpánka Haničincová a celá jejich rodina ocitli ve velkých nesnázích. Alexandra, dcera Štěpánky Haničincové, se totiž vdala za Jiřího Chmela, který podepsal Chartu 77.

„Saška jednoho dne přišla a říkala, že se zamilovala, ale že její kluk se jmenuje Jirka Chmel a podepsal Chartu 77. Štěpka dala oči v sloup a řekla: ‚To není zrovna příjemná situace,‘“ popisuje Jan Přeučil. „Od tohoto okamžiku se úplně změnil rytmus života naší rodiny. Štěpánka, velká dáma, která byla nesmírně populární a vychovala s Kačenkou, s Čertíkem Bertíkem a se svými pohádkami generace dětí, se najednou dostala do jiné kategorie. Československá televize nemohla přenést přes srdce, že má v rodině někoho, kdo podepsal Chartu 77, a zmenšovala jí prostor ve vysílání.“

Štěpánka Haničincová mizela víc a víc z obrazovky a Jan Přeučil se bál, aby se nezbláznila. Jeho kolega Oldřich Vlach měl dobrou známou s kontakty na Ústřední výbor ÚV KSČ a poprosil ji, aby se na Štěpánku zeptala. Zkusila to, ale přišla s odpovědí, že jak je tam Charta 77, tak to znamená v televizi konec. Jako východisko z největší nouze vymysleli manželé divadlo pro děti a po vzoru kočovných herců obráželi republiku. „Kde se Štěpka objevila, byla to pořád ohromná událost. I po vyloučení z televize zůstávala velikou hvězdou,“ upozorňuje Jan Přeučil.

Alexandra a Jiří Chmelovi žili v bytě svých rodičů na Vinohradech, kam přicházeli kromě jiných chartisté špiclovaní Státní bezpečností. „U nás jsme se setkávali s Andrejem Krobem, s Aničkou Freimanovou. Nevadilo jim, že jsem uklouzl a vstoupil do KSČ, protože jsme každý věděli, co si o druhém máme myslet. Věřím, že mě brali jako slušného člověka,“ tvrdí Jan Přeučil.

StB rozdělila jejich rodinu

Alexandra a Jiří Chmelovi nakonec nevydrželi tlak Státní bezpečnosti a přijali nabídku na legální vystěhování do Rakouska. Odcestovali tam i se dvěma malými dětmi, Alicí a Honzíkem.

„Jirkovi tady házeli bolševici klacky pod nohy a rakouská strana i společnost jim otevřela náruč. Chtěli žít ve svobodě, ne v depresi a ve stresu,“ podotýká Jan Přeučil. „Když Jirka se Saškou řekli mně a Štěpce o odchodu z Československa, neměli jsme radost, že se rodina rozdělí. Loučili jsme se s nimi před vlakem na hlavním nádraží, Štěpánka plakala a mávala na svou vnučku Aličku, kterou milovala. Netušili jsme, jestli budou nějaké možnosti, abychom se s nimi ještě někdy viděli.“

Jan Přeučil se Štěpánkou Haničincovou mohli za dětmi a vnoučaty do Vídně jezdit pouze dvakrát za rok. Potkávali se rovněž na třítýdenních dovolených u moře v bývalé Jugoslávii. „Na povolení k cestě jsem pracoval vždycky půl roku,“ dodává pamětník.

Ačkoliv byl členem KSČ, byl rád, že komunistický režim padnul. Sedmnáctého listopadu 1989, kdy zásahem proti studentskému průvodu na Národní třídě začala sametová revoluce, hrál v divadle. Po představení za ním přiběhli studenti, které učil na DAMU. Vyprávěli mu, co za hrůzy se dělo na Národní třídě.

Pak jezdil s kolegy herci na demonstrace s lidmi v menších městech a podnicích a přesvědčoval je, aby se přidali na stranu studentů a zapojili se do stávky. „Říkal jsem studentům, že je sice krásné, když mají radikální názory, ale podstatné je, aby přesvědčili paní, která dělá za pár korun u pásu.“

Otec i žena mu tragicky zemřeli

Čekalo ho však další trápení. V roce 1996 jeho otec uhořel ve svém malém domku, který si pořídil v Černošicích. Šlo o starou stavbu a požár vznikl kvůli špatné elektroinstalaci. 

Těžká situace byla i doma. Československá televize nabídla po sametové revoluci Štěpánce Haničincové, aby se vrátila na obrazovku. Ale už to nedokázala. Předešlé roky stresu ji přivedly do tak špatného psychického a fyzického stavu, až ji v roce 1999 zabila kombinace léků a alkoholu. Později se Jan Přeučil znovu oženil, v roce 2004 si vzal herečku Evu Hruškovou, první československou filmovou Popelku.

Objetí slovem je nezaměnitelné

V roce 2021 stále hrál v divadle i ve filmu a vyučoval ve slovenské Banské Bystrici na divadelní akademii svých přátel herců Jozefa Adamoviče a Božidary Turzonovové. Pořádal také rétorické laboratoře.

„Važme si, že žijeme v demokracii. Dává neuvěřitelné možnosti, ale záleží na každém, jak je uchopí. V dnešní době je vše. Svoboda cestování, svoboda diskuse, internet přinesl neuvěřitelné věci,“ uzavírá Jan Přeučil. „Ale nezapomínejme, jak důležité jsou kontakty lidí mezi sebou a slova, která si říkají. Protože slovo mělo a má vždy neuvěřitelnou magickou moc. A člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo. Pohled z očí do očí a objetí slovem je nezaměnitelné.“