The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Přibyl (* 1966)

• narozen 8. února 1966 v Havlíčkově Brodě

• v letech 1982–1985 vokalista a tanečník skupiny Křečový žíly

• na podzim roku 1985 nastoupil k vojenské službě v Sušici

• během vojny pokřtěn v evangelikálním hnutí v Praze na Maninách

• pro náboženské aktivity a smýšlení ho kontrarozvědka vyhodnotila jako nespolehlivou osobu

• nemohl vykonávat práci ve vojenské tiskárně a přeložili ho k útvaru do Janovic nad Úhlavou

• po návratu do civilu se stáhl do ústraní a přestěhoval se do Přibyslavi

• v roce 2024 žil v Přibyslavi

Paneláková sídliště za socialismu plodila jednu klukovskou partu za druhou. Právě z nich se v osmdesátých letech rodil v jednom okresním městečku na Vysočině underground. Happeningy drze reflektovaly dobu udušené společnosti socialistického Československa.

„Bavila nás svoboda a volnost se vyjádřit, dělat věci jinak než chodit ve stádečku,“ vzpomíná Jiří Přibyl, zpěvák a tanečník kapely Křečový žíly. „Kašlali jsme na to, že neumíme hrát na nástroje. Ty první koncerty byly jen pro otrlý. Hráli jsme na všechno možný, co nástroj jen vzdáleně připomínalo,“ říká s úsměvem. „Mám pocit, že jsme předběhli i industriální německou kapelu Einstürzende Neubauten, když jsme mlátili do lajnovačky. Když už to hudbou nešlo, snažili jsme se to vynahradit divadelní formou. Člověk se za masku trochu schoval a dodalo mu to sebevědomí.“

S pionýrským táborem skončila veškerá organizovanost

Jiří Přibyl se narodil 8. února 1966 v Havlíčkově Brodě, bydleli na okraji města, kde zažíval dětství mezi činžáky. Jméno dostal po otci, který do Havlíčkova Brodu přišel s rodiči v padesátých letech a oženil se s Boženou z nedalekého Tisu. Malý Jiří tam jezdil na prázdniny za babičkou a dědou.

Do školy začal chodit v době normalizace na Wolkerovu školu. „Prvních pět let nás měla soudružka učitelka, co upřednostňovala děti z lepších politických rodin a dávala to pěkně najevo,“ vzpomíná Jiří. Škola ho nijak netáhla a organizovanost v mládí také ne.

„V šestce jsme jeli na pionýrský tábor do Rejčkova,“ vzpomíná. „Já s Jirkou Bacíkem jsme ostatním předváděli, jak na svět přichází dítě. Přistihla nás nějaká praktikantka a hned to běžela říct vedoucí Pionýru. Dostali jsme kázání, že tohle se neslučuje s pionýrskou morálkou,“ dodává Jiří s úsměvem. „A tak díky mým hereckým sklonům a povědomí o příchodu dětí na svět jsem skončil s pionýrama – a vlastně s veškerou organizovaností.“

Brodské sídliště jako rodiště undergroundu

Studium grafiky na střední škole v Brně Jiřímu Přibylovi otevřelo dveře do tiskárny v Havlíčkově Brodě, ale i do světa undergroundu. Od začátku osmdesátých let přes týden pobýval v moravské metropoli, kde poznával nové lidi a nasával atmosféru alternativních kapel, jako například Odvážní bobříci, Ještě jsme se nedohodli nebo Třírychlostní Pepíček. „Název kapely byl tehdy důležitější než produkce,“ říká Jiří Přibyl, známý pod přezdívkou Shef.

Přezdívku si vysloužil v roce 1982, když došlo na založení kapely Křečový žíly. Dvě třetiny prvního složení bydlely v jednom činžáku na sídlišti – vedle Přibyla alias Shefa (vokály) to byli Petr „Žvatla“ Novotný, Jiří „Bruno“ Wiche, Jiří „Martha“ Dvořák, „Krpi“ a zpočátku také „Míca“, tedy Ladislav Kočí. „Nikdy jsem hudební školou neprošel, což byla výhoda,“ směje se pamětník. „Když mezi nás přišel jeden kámoš a začal hrát akordy z nějakého seriálu, kdosi z nás ho hned zarazil, že tohle nepotřebujeme. Byl to první člen, kterého jsme vyhodili – uměl totiž hrát na kytaru,“ dodává pamětník.

Nešlo tak vůbec o hraní, ale museli především zaujmout. Název kapely a její výrazná vizuální identita byly klíčové – fotky, odznáčky, plakáty a křídou popsané zdi s nápisem Křečový žíly. Brodské sídliště tak brzy mělo víc než partu kluků na fotbálky a venkovní blbnutí. Rodily se i další kapely, jako PVC nebo Gumovej knedlík. Ke konci roku se přátelství s místními undergroundovými partami prohloubilo, když se mladí „křečáci“ seznámili s uskupením Maama, od kterého získávali nahrávky. Společné „večerní školy“ probíhaly často v hospodě U Hnáta, kde se rodily nové nápady a vznikala přátelství.

Začátek roku 1983 přinesl první vystoupení Křečových žil, které se odehrálo v kočárkárně jednoho z činžáků. „Přišli kámoši z fotbalu i hokeje, celé to byl víc happening než koncert,“ vzpomíná Petr „Hraboš“ Hrabalik, který se ke kapele připojil později. „Šílené kostýmy, masky, hluk a bordel. Texty jako ‚Holka-oběšenka‘. Bylo to něco, co nám otevřelo oči – došlo nám, že můžeme mít svoje undergroundové akce,“ popisuje s nadšením.

U fízlů to odnášel za nás

Kolem Vánoc roku 1983 vystoupily Křečový žíly v brodském svazáckém klubu Julianbar. Koncert ale záhy přerušil pracovník Felcman, který se zděsil nad jejich hudbou a okamžitě vystoupení zarazil. Petr Novotný se následně ocitl u výslechu, aby podal vysvětlení. A tak si brodská mládež svými happeningy získala pozornost bezpečnostních složek. „Za nás to slízával Petr,“ vzpomíná Jiří Přibyl. „Na fízlárnu jsem nikdy nemusel, ale Petr chodil dost často.“

S Křečovými žilami se scházeli v baráčku „Žvatlovy“ babičky, který se stal útočištěm brodských mániček. Hudební seance se tu odehrávaly pravidelně a pod širým nebem na paloučku pod barákem od května 1984 do září 1985 probíhaly koncertní série pod názvem Pod tou strážní věží. Na poslední koncert přišly na tři stovky fanoušků, a když se večer začal chýlit ke konci, dorazily i vozy bezpečnostních složek.

Pro Jiřího Přibyla to byl poslední koncert s Křečovými žilami – na podzim roku 1985 nastoupil na vojnu, což se stalo začátkem konce pro mnohá brodská uskupení. Povinná dvouletá služba v Československé lidové armádě postupně rozklížila sestavy brodských kapel a činnost Křečových žil po čase uhasla.

Sledovala vás kontrarozvědka, musíte opustit tiskárnu 

Na podzim 1984 nastoupil Jiří Přibyl k vojenskému útvaru do Sušice. Hned při příchodu mu z tašky vyklouzla kniha Nového zákona, čehož si okamžitě všiml rotmistr. Jiří v posledních letech hledal duchovní poznání; doma se stýkal s komunitou kolem Karla Doležala z Perknova a začal tak svou cestu k víře. Na vojně Jiřího stáhli do vojenské tiskárny a v neděli navštěvoval byt Rozálie Tiché, pro něj důležité silně věřící ženy, která mu v duchovní cestě pomohla. Díky jejím kontaktům se dokonce nechal pokřtít u evangelikálů v Praze na Maninách.

Po tři čtvrtě roce ho náčelník tiskárny konfrontoval: „Černé mraky se nad vámi zatáhly. Kontrarozvědka vás sledovala. Stýkáte se v Sušici s těmito lidmi a do tiskárny už nemůžete!“ Jiřího Přibyla tak převeleli k útvaru do Janovic nad Úhlavou.

Ještě v Sušici si prošel rituálem „povýšení“ z nováčka na „půlročáka“, což znamenalo rituální pomlácení páskem se sponou s hvězdou. „Raději jsem to podstoupil. Ležíš přehnutý na stole s matrací, dva tě drží nahoře za ramena, abys nevyskočil. Pak se někdo rozběhne a švihne tě páskem přes záda. Už si ani nevzpomínám, kolik ran to bylo…“

Šikana se v té době stala běžným, byť přehlíženým rysem Husákovy vojny. Ti, kteří snášeli první rok ponižování, měli možnost se v druhém roce „revanšovat“ na nově příchozích. Paradoxně se pamětníkovým mazákem stal jeho bývalý spolužák z brněnské grafické školy. „Byl to můj mazák. Na čtyři roky přátelství ale úplně zapomněl, byť nebyl tak vostrej jako ostatní. Říkal mi, že kdyby mi dělal ústupky, ostatní by ho považovali za slabšího.“

Přestal si hrát na muzikanta, smysl života spatřoval jinde

Po propuštění z vojny na podzim roku 1987 se mezi bývalými členy kapely objevily snahy Křečový žíly znovu obnovit, ale ke comebacku už nikdy nedošlo. Na jaře 1988 tak bývalí členové kapely – Hraboš, Martha a Jouza – založili novou formaci, kapelu Našrot.

Ve stejném roce napětí mezi místním Socialistickým svazem mládeže (SSM) a brodskou mládeží vyústilo v založení nezávislého spolku Havlíčkova mládež, kde se angažovali Pavel Šimon, Petr Novotný a Petr Hrabalik. Tato skupina se aktivně hlásila k odkazu K. H. Borovského a svou činností parodovala lenost a nefunkčnost SSM: místo nich organizovali úklidové akce, pomáhali se stavbou zimního stadionu, pořádali výstavy a pochody, vše ale neoficiálně. „Hráli na lenivost SSM. Je geniální uchopit něco, co nefunguje. Uděláš protipól a děláš aktivity a funguješ tak, jak by organizace měla fungovat, a přitom nefunguje,“ pochvaluje si Jiří Přibyl geniální myšlenku havlíčkobrodské mládeže.

Sám se však do aktivit moc nehrnul a spíše se držel stranou. „Tehdy jsem už hledal něco jiného, moje duchovní poznání bylo hodně silné. Na muzikanta jsem si hrát nechtěl – to jsem prostě nebyl,“ říká otevřeně. „Představoval jsem si, že najdu klid a naplnění v rodinném kruhu.“

Po ztrátě první manželky našel Jiří Přibyl v devadesátých letech nový domov se svou druhou ženou v Přibyslavi, kde mohl konečně naplnit své touhy, duchovní i světské. „Začal jsem se zajímat o kulturní podhoubí Přibyslavska a podařilo se mi rozjet několik projektů, které jsem sám odstartoval nebo se na nich podílel – a to mě naplňuje dodnes,“ uzavírá Jiří Přibyl své vyprávění.