The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Přibylová (* 1938)

• narodila se 14. února 1938 v Praze

• v květnu 1945 byla v Milíně svědkem posledních válečných bojů na našem území

• manžel se v roce 1948 zúčastnil průvodu na Pražský hrad a pak nesměl studovat

• během 50. let byla řada jejích příbuzných ve vězení

• pracovala v geologickém průzkumu

• za normalizace byla zaměstnána jako hospodářka ve škole

Volá Londýn

Jiřina Přibylová se narodila jako Jiřina Břízová 14. února 1938 v Praze. Když jí byl rok, začala druhá světová válka. Stejně jako všichni ostatní, i jejich rodina si musela se začátkem protektorátu na rozhlas připevnit cedulku s informací, že poslech zahraničních stanic se trestá smrtí. I přesto její tatínek každý večer napjatě poslouchal britské vysílání. „To vysílání vždycky začínalo: ,Buch, buch, buch, buch‘, což je v morseovce ‚V‘, a to znamenalo vítězství. A pak se ozvalo: ,Volá Londýn, volá Londýn.‘“

Rodiče neodhadli, nakolik jejich dcera vysílání vnímá, a omylem se tím vystavili obrovskému riziku. „Jeli jsme k babičce vlakem na venkov. Seděla jsem tatínkovi na klíně a najednou ten vlak asi nějak divně zabouchal, tak mi to připomnělo ten rozhlas a já jsem začala říkat: ,Volá Londýn, volá Londýn.‘ Všichni v tom kupé ztichli a tatínek mi rychle začal ukazovat nějaký kravičky venku, abych mlčela.“ Ten den měla rodina velké štěstí, že ve vlaku s nimi neseděl žádný udavač.

Za války bylo jídlo na lístky a přidělovalo se ve velmi malých dávkách. Lidé, kteří měli příbuzné na venkově, často dováželi potraviny odtamtud, i když to bylo přísně zakázáno. I Břízovi jezdili na venkov k babičce a tajně si vozili zásoby jídla. „Ve vlaku už šly zvěsti, že třeba na nádraží v Praze je šťára. Kdo něco vezl, tak to hned zabavili a eventuálně musel jít s nima. Jednou takhle šla taková zvěst, že na hlavním nádraží je šťára, tak naši se rozhodli, že vystoupí v Libni. Vystoupili, jenomže v Libni byli taky. Maminka měla dvě obrovský tašky nacpaný jídlem a tatínek měl kufr a v něm byly normální věci. Maminka, jak měla strach, tak mi dala facku a já jsem začala řvát a ona s těma taškama a řvoucím dítětem v podpaží prošla a prohledali až tatínka.“

Jiřina Přibylová vzpomíná, jak pro ni bylo smutné, že Němci lidem zabavovali kromě mnoha věcí i domácí zvířata. Jejich sousedce vzali milovaného psa Azora a za nějaký čas jim přišel lístek, že jejich pes splnil vlasteneckou povinnost – zemřel za Německo. „Oni ty psy cvičili k válečným účelům. Jíst jim dávali vždy pod tankem a tím u nich vypěstovali reflex. Pak je vyhladověli a dali jim na záda munici. Psi běželi k nepřátelským tankům a pod nimi vybuchli.“

Zůstali tu po nich i koně

Na konci války se rodina přestěhovala k příbuzným do Milína u Příbrami. Bohužel zrovna tam se střetli prchající němečtí vojáci s přicházející Rudou armádou. Němci utíkali od Prahy na jih, protože měli ze sovětských vojáků hrůzu. „Snažili se nás vyhnat z domu a použít nás jako lidské štíty proti té sovětské armádě. Měli jsme hrozný strach. Jeden z těch Němců si dělal zákop u nás na zahradě.“

Rodina utekla z domu a skrývala se v okolí. Čekala, až boje skončí. Zrovna u Milína padly poslední známé výstřely druhé světové války na našem území. Osvobození čekalo místní obyvatele až 12. května. Jiřina Přibylová vzpomíná, jak ráno konečně do vesnice, kde se skrývali, dorazila armáda sovětského generála Malinovského. Vojáci neměli tanky, ale přijížděli na vozech tažených koňmi. „My jsme byli všichni tak šťastní. Můj tatínek byl úplně na vrcholu blaha, protože znal rusky, tak s nimi hned hovořil. Pak dostali rozkaz pokračovat dál. Zůstala po nich spousta munice i koně. Napájeli jsme je a pak si je rozebrali ty lidi, co měli políčka.“

Po odchodu Rudé armády si děti hrály s municí, která po vojácích zůstala. Jiřina Přibylová vzpomíná, jak byla ráda, že už se nemusí bát, ale události ještě nedokázala plně vnímat. „To vlastenecké cítění potom přišlo, až když jsme se pak vrátili do školy.“ K sedmým narozeninám dostala od maminky památníček, kam si psala vlastenecká hesla typu: „Česky mluv a česky zpívej, že jsi Češkou nezapírej, že jsou Čechy domov tvůj, na to vždycky pamatuj.“

Po válce přišla do Československa poválečná pomoc od americké armády nazvaná UNRRA. Jiřina Přibylová poprvé viděla cizokrajné potraviny, jako byl tavený sýr nebo ananas. „Chodilo to v krásných velikých bednách. Dokonce náš soused nějak ty bedny získal a postavil si z toho chatu.“ Americkou pomoc však brzy zatrhl Stalin, který nechtěl trpět americké vměšování se do své sféry vlivu. To předznamenávalo, jakým směrem se osvobozené Československo vydává.

Seřezali je a pak jim nabídli spolupráci

V únoru 1948 převzala v Československu moc komunistická strana. Ne všichni se s tím hodlali smířit. Průvod studentů se vydal na Pražský hrad za prezidentem Edvardem Benešem. Cestou v Nerudově ulici je však zastavila policie, kterou už měli komunisté pod kontrolou, a brutálně průvod potlačila. Mezi studenty byl i budoucí manžel pamětnice. „Odvezli je do Bartolomějský a tam je seřezali. A když je seřezali, tak jim nabídli spolupráci. Proto můj manžel z toho úplně šílel.“ Kvůli tomu, že se zúčastnil průvodu, nesměl studovat vysokou školu.

V padesátých letech nastaly obrovské čistky ve společnosti. Mimo jiné likvidovali komunisté i příslušníky jiných politických stran. Teta pamětnice byla předsedkyní České strany národně socialistické a byla odsouzena ke čtrnácti letům vězení. Strýc byl odsouzen dokonce na devatenáct let a další teta na sedm let vězení. Strýc byl poslán na práci do slovenského Leopoldova. Jeho ženě se po nějaké době podařilo jet ho navštívit. „Ona tam přijela za ním. Říká tomu bachaři, za kým jde. A on jí říkal: ,Zomrel!‘ A ona: ,Co? A kde je?‘ A on chvíli listoval a ukázal k poli, že tam. Řekl jí číslo, kde byly takový laťky s čísly.“ 

Obrovské množství politických vězňů bylo posíláno do dolů, kde těžili uranovou rudu. Jiřina Přibylová, která část života působila v geologii, vnímá i to, jak komunisté vykradli československé nerostné bohatství, jelikož každý den odjížděly z Československa vagony plné uranu za hranice, konkrétně do Sovětského svazu. „My jsme byli země velice bohatá. Kdybychom to mohli prodat tak jako dnes arabské země ropu, tak jsme měli dost. Bylo to ukradený a i ta práce byla ukradená.“

Měli jsme v učebnici Gottwalda a vedle bubáka

Když komunisté zlikvidovali vrstvy společnosti, které nezapadaly do jejich ideologie, začali postupně likvidovat i členy vlastní strany. Tak byl v roce 1952 popraven i generální tajemník strany Rudolf Slánský. „Bohužel jsem chodila do školy v době, kdy se doma říkalo něco jiného a ve škole něco úplně jiného. My už jsme jako papoušci ve škole říkali to, co chtěli. Měli jsme učebnici občanské výchovy, kde byl vyfotografován Klement Gottwald a vedle něj jeho pobočník Rudolf Slánský. Jenomže mezitím komunisté řádili i ve vlastních řadách a tohoto generálního tajemníka zavřeli a ještě spoustu dalších vlastních lidí a obvinili je z protistátní činnosti. Nám ve škole sebrali učebnice, a protože jiné nebyly, tak to udělali šalamounsky, že tam toho Rudolfa Slánskýho začernili. No, spíš zahnědili, takovej bubák to byl. Takže stál Gottwald, vedle něj bubák, pak generální tajemník Rudolf Slánský bylo přeškrtnuto a pak to, co řekl, tam zase bylo.“

Jiřina Přibylová vzpomíná, jak bylo hrozné, že děti vyrůstaly v prostředí, kdy se musely bát na veřejnosti říkat pravdu. „Mojí mamince její dva bratři odjeli ve dvacátých letech do Ameriky. Bylo mi hodně kladeno na srdce, abych nikde neříkala, že mám strýce v Americe.“ Západní svět byl propagandou očerňován jako kapitalistický a vykořisťovatelský. Jiřina Přibylová vzpomíná zvlášť na otřesné budovatelské písně, které všude zněly. Ona jako dítě však žádné budování okolo sebe neviděla. Její tatínek byl propuštěn ze zaměstnání. Živil se jako učitel a pro komunisty představoval příslušníka společenské inteligence. „Paradoxem je, že když chtěli někoho z inteligence znemožnit, tak z něj udělali dělníka, a přitom pořád vyzdvihovali dělnickou třídu.“

Ze Špičáku jsem toužebně koukala na Alpy

Jiřina Přibylová chtěla být odmalička po tatínkovi učitelkou. Bohužel v době, kdy končila gymnázium, museli být učitelé poplatní režimu a to si nedokázala představit. „Já jsem křesťanka a v tý době se vyloženě kálelo na lidi, co byli věřící. Já bych musela zapřít, že jsem křesťan, protože veškerá výuka tvrdě postihovala věřící lidi.“

Po maturitě šla tedy pracovat do geologického výzkumu, kde se seznámila se svým budoucím manželem. „Bylo tam tehdy hodně mladých lidí, takže v té laboratoři bylo asi osm svateb.“ Svatební den měli Přibylovi trochu netradiční. Po občanské svatbě na úřadě, kde si slíbili lásku pod socialistickými hesly, se přesunuli do kostela pro požehnání od kněze. V jeden den tak měla pamětnice v podstatě dvě svatby.

S příchodem Pražského jara získali lidé naději, že se může pomalu vrátit svoboda. „Ti moji zavření příbuzní dostali rehabilitaci. Všichni jsme si mysleli, že se blýská na lepší časy. Těšili jsme se, že budeme moci cestovat.“ Všechny naděje však ukončil 21. srpen 1968, kdy Československo obsadily armády států Varšavské smlouvy. „Strašnej rámus. Manžel vyběhl a říká: ,Jsou tady Rusové!‘ Evropskou ulicí se valily tanky, a kdo se jim postavil, tak ten hned padl.“ Stejně jako při Pražském povstání, i nyní sehrál významnou roli rozhlas, kterému se dařilo ten den vysílat poměrně dlouho. „Rozhlas vyzýval, ať s nima hovoříme a nepanikaříme. Všichni jim to vysvětlovali a oni koukali. Dlouho se vysílalo a mezitím se hrály písně od Smetany a tak. Bylo to pro nás hrozně těžký.“ Začala normalizace, během níž pracovala Jiřina Přibylová ve škole jako hospodářka. Jejich řediteli byla dosazena zástupkyně, která souhlasila se vstupem vojsk, aby na škole hlídala normalizaci poměrů.

Po tatínkovi zdědila pamětnice obrovskou lásku k lyžování. Tuto zálibu sdíleli i s manželem a velmi často jezdili do hor. „Vždycky jsme jezdili na Šumavu a já jsem tam z toho Špičáku koukala na Alpy a říkala jsem si: ,Tam kdybych někdy mohla!‘“ Po revoluci v roce 1989 se Jiřina Přibylová do Alp přece jen podívala a lyžování se věnuje dodnes.