The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálporučík v. v. Radovan Procházka (* 1927  †︎ 2020)

• narozen 11. května 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky

• již za války se zapojil do odboje, i po osvobození pomáhal otci a bratrovi se zpravodajskou činností

• po otcově tragické smrti nastoupil z úcty k jeho památce na vojenskou akademii

• roku 1950 sloužil jako operační důstojník u hodonínské posádky

• po komunistickém puči prováděl prozápadní špionáž ve skupině kapitána Bártla, která byla napojena na Kordovu skupinu

• v lednu 1951 zatčen a brutálně vyšetřován v tzv. domečku, poté odsouzen k 15 letům vězení

• vězněn v Opavě, Leopoldově a v jáchymovských lágrech Bytíz a Vojna

• za účast na ‘nudlové aféře’ roku 1954 znovu souzen a odsouzen k dalším 12 letům

• podruhé v Leopoldově do roku 1964, kdy byl podmínečně propuštěn

• poté pracoval jako kulisák v Národním divadle

• v roce 1990 ve vedení BIS, pak ředitelem rozvědky ÚZSI (bývalé I. správy)

• od roku 1993 šéfem vojenské rozvědky

• za zpravodajskou činnost v období únor 1993 – duben 1994 vyznamenán řádem Legion of Merit (Řád prezidenta USA)

• v roce 1997 vyznamenán Řádem bílého lva IV. třídy

• zemřel 25. června 2020

Otec legionář a podplukovník

Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v rodině tehdejšího velitele Hradní stráže T. G. Masaryka a ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky: „Dospíval jsem v době zvýšeného napětí, kdy se dostal Hitler k moci. Celá moje výchova směřovala k tomu, abych byl, jakmile dospěju, schopen postavit se na obranu tehdejšího Československa. Výchova tak směřovala i k tomu, že v životě národa existují chvíle, ve kterých úspěch anebo neúspěch, vítězství nebo porážka nepředstavují kritérium, a do války se prostě jít musí, protože není vyhnutí a vůbec nezáleží na tom, jak vše skončí.“

Radovan Procházka vzpomíná, že samozřejmou součástí rodinného života byla hudba: „Otec byl v první řadě kumštýř. Hrál výborně na violoncello. Jeho hlavním koníčkem byla hra ve dvou soukromých kvartetech. Otcovy nemalé vojenské úspěchy byly do značné míry dílem jeho kumštýřské invence. Neobyčejně dobře maloval a byl výborný karikaturista. Jeho vojenská úspěšnost byla dána tím, že na základě svého kumštýřského rozhledu docházel k nestandardním a překvapivým vojenským řešením.“

Otcovo vojenské povolání bezprostředně určilo i osud syna Radovana. Po okupaci pohraničí nacisty v roce 1938 Vladimír Procházka zapojil oba své syny do zpravodajské práce: „Zpravodajský důstojník otcova pluku vysílal mého bratra jako velitele a mě jako doprovod na kolech do pohraničí. Projeli jsme úsek, který nám byl určen, zaznamenali vše, co jsme viděli, jak se chová obyvatelstvo, jaké tam přicházejí německé jednotky. Bratr pak podával zpravodajskému důstojníkovi hlášení.“ Radovan Procházka se tak již v 11 letech poprvé aktivně zapojil do činnosti, která se mu měla stát jeho hlavním životním povoláním. Zpravodajská činnost rodiny pokračovala po celou dobu války. Nejprve otec pracoval pro Krváka a poté pro zemské vojenské velitelství Alex. Aktivně se zúčastnil i květnového povstání v Praze.

 

Bratr tlumočníkem maršála Rybalka

Na konci války došlo také k události, jež významně poznamenala osud celé rodiny: „Otec naučil bratra dokonale rusky. Uměl i výborně polsky. 9. května ráno se vydal přes barikády do Podbaby, aby se připojil k přijíždějícím Rusům s tím, že se nabídne jako tlumočník. Přišel přesně včas. Přijely první tři tanky a za nimi džíp. Zmocnil se ho nějaký kapitán, naložil bratra do džípu a odvezl několik set metrů zpět. Předal ho do dalšího džípu, kde seděl zavalitý důstojník. Ukázalo se, což je překvapující, že to byl maršál Rybalko. Maršál Rybalko si bratra oblíbil a on pak všude jezdil s ním.“

Tato událost se později ukázala jako rozhodující moment pro další zpravodajskou činnost otce, kterého velitelství Alex hned 10. května vyslalo jako velitele do Loun, aby zorganizoval zábor pohraničí: „Rybalko totiž přijel do Prahy v doprovodu svého tlumočníka, kterého všichni naši brali, jako že si ho vybral a přivezl. Přitom to byla čirá náhoda. Každý bratra považoval za Rybalkova člověka. V důsledku toho měl z ‚rudého‘ hlediska Rudé armády naprostou důvěru. Tak ho samozřejmě brali i ruští generálové a vysocí důstojníci, kteří udržovali spojení mezi Rybalkem v Praze a ruskými posádkami v Sasku. Cestou z Prahy do Saska se pak stavovali v Lounech u otce, kam je bratr směřoval – prováděl už solidní zpravodajskou činnost.“

 

Už v červnu 1945 byl Beneš informován, že se chystá převrat

Radovan Procházka do Loun dorazil už 11. května: „Dělal jsem otci osobní stráž. Otec přijímal ruské generály, a protože se oslavoval konec války, ruští generálové velmi dobře pili. Zároveň předpokládali, že otec Rybalkova tlumočníka, kterého si Rybalko ‚přivezl‘ do Prahy, je z ruského hlediska nepochybně spolehlivý, takže s otcem mluvili naprosto otevřeně. Tak se stalo, že otec už v červnu přišel k velmi utajovaným informacím a dozvěděl se, že Rusové počítají s tím, že spolu s českými komunisty bude v Československu dříve nebo později proveden státní převrat.“

Už tehdy byla situace velice komplikovaná, protože na nově se tvořícím generálním štábu byla řada lidí ze Sovětského svazu, např. Reicin a spol.: „Stejně to vypadalo na Hradě a k Benešovi bylo poměrně obtížné se dostat. Otec měl dobrou pozici, protože se jako bývalý velitel Hradní stráže s Benešem znal. Znal i další důležité lidi. Musel ale pečlivě vybrat, jak prezidentovi tyto informace sdělí. Vybral si podnáčelníka generálního štábu, generála Píku, se kterým byl kamarád a znal jeho názory. Jezdil za ním do Prahy a všechno nové, co zjistil, Píkovi sdělil a Píka to sděloval dál Benešovi.“ Jak Beneš na varování reagoval, Radovan Procházka neví: „Škoda, že bratr zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech. Ten by věděl víc, protože tomu i otec řekl víc, a navíc se přímo na zpravodajství podílel.“

Aby mohl otec nepozorovaně jezdit s informacemi do Prahy, vytvořil si určitou legendu, že chce využít svých známostí k postupu na vyšší funkce: „Je pravděpodobné, že všichni na tuto legendu nenaletěli. Když pak otec v únoru 1946 jako budoucí velitel divize v Karlových Varech zahynul po srážce s ruským nákladním vozidlem, byla řada lidí přesvědčena, že se nejednalo o obyčejnou havárii, ale o politickou vraždu, kdy byl odstraněn důstojník, který viděl Rusům do karet. Svým způsobem vlastně předešel druhého hlavního aktéra – generála Píku. Faktem ovšem zůstává, že prezident Beneš byl zřejmě už v červnu 1945 informován, že je možné, že dojde k pokusu o levicový zvrat.“

Radovan Procházka se domnívá, že otec by byl po převratu stejně zatčen a skončil by jako Píka: „Tohle řešení, ač kruté, možná bylo od osudu přijatelnější. Můj osobní pocit je, že to asi politická vražda nebyla. Alespoň jej to ochránilo od toho, co by musel prožít při výsleších v komunistickém kriminále.“

 

Do armády, špionáže a kriminálů

Radovan Procházka si po válce představoval, že se stane lesním inženýrem, ale po otcově smrti změnil názor: „Považoval jsem za povinnost pokračovat v jeho tradici a odešel jsem do vojenské akademie.“ Po studiu v letech 1946 - 1948 byl pamětník vyřazen jako poručík pěchoty. Tehdy byl již ve spojení se zpravodajskou skupinou plukovníka Kordy. Vzhledem k vynikajícím studijním výsledkům měl právo vybrat si posádku, ale protože si zvolil místa u západních hranic, neuspěl: „Strčili mě do Brna a ještě ke strážnímu praporu, ke kterému narukovali mládenci, kteří se vrátili s německou armádou, protože po roce 1938 museli narukovat do wehrmachtu.“

V Brně už Radovan Procházka plnil zpravodajské úkoly, ale jak říká: „Ve zpravodajských záležitostech se informace nepodávají, protože ze zpravodajství se nikdy neodchází. Tuto zásadu jsem dokonale pochopil u Britů. Ti mě vedli jako svého člověka, protože jsem prostřednictvím otce působil v jejich prospěch, a po roce 1989 jsem s překvapením zjistil, že u nich mám pořád renomé z války.“ Informace prý šly většinou pěšky přes kopečky.

Protikomunistickou špionáž vydržel Radovan Procházka dělat až do roku 1951: „Hlavní skupina plukovníka Kordy i s generálem Káchou, tehdy poručíkem, byla zatčena v roce 1949. Z toho jsem vypadnul. Venku jsme zůstali tři. Když nás později zatkli, skupina se jmenovala Bártl a spol.“ Po zatčení první skupiny svou činnost na čas přerušili: „Pak jsme ji ale znovu zahájili, protože se nám zdálo, že jsme z celé záležitosti zřejmě vypadli. Ukázalo se však, že jsme byli nadále sledováni, že jen čekali, jestli se přes nás dostanou k někomu dalšímu.“

Klec spadla v lednu při nedělní návštěvě u rodiny v Praze: „Přišli brzy ráno. Od počátku mi to bylo jasné. Ještě na schodech jsem přemýšlel, jestli se přeci jen s nimi nemám nějak vypořádat. Zdálo se mi ale, že by to bylo riskantní pro zbytek rodiny. Dokonce si pro mě přišel i sám Pergl, což je zcela mimořádné, protože Pergl zatýkat nechodil. Odvezli mě rovnou na ‚domeček‘.“

 

Domeček, Opava, Leopoldov

Na samotný nechvalně známý hradčanský „domeček“ Radovan Procházka vzpomíná nerad: „Tohle nejradši vypouštím z hlavy, protože to člověka zbytečně vychovává k nenávisti. Nenechali vás spát, prakticky vám nedali najíst, byla tam příšerná zima, vyslýchali vás od rána do večera a přes noc a tak dál.“ Ani s výpověďmi člověk mnoho nenadělal: „Všechno bylo více méně na stole. Člověk nakonec musel přiznat to, na co byly výpovědi napsány. Na co nebyly, to člověk pochopitelně zatloukl. Nakonec jsem z toho vyšel velmi ‚kavalírsky‘. Měl jsem navržený trest smrti, ale nakonec mě odsoudili k patnácti rokům, což byla ta nejnižší hranice.“ Vyšetřovatelé toho podle Radovana Procházky celkově věděli poměrně málo: „Vlastně věděli jen to, že jsem veden jako člen organizace a že jsem dodával jakési zprávy, které nakonec ani nebyly vojenského charakteru.“

Po odsouzení byl pamětník převezen nejprve do Opavy: „To byl velmi kulantní kriminál. Bachaři se k pánům generálům chovali skoro jako ke generálům.“ Tehdy se Radovan Procházka zapojil i do pokusu o útěk: „Nevím, jestli tam ten výkop nezůstal. Sbíral jsem a jezdil s pilinami a právě tam se to začalo kopat. Nepamatuju se, že by někdo z lidí, kteří se na kopání podíleli, byl kvůli tomu vyšetřován, takže dodnes nevím, jestli na to vůbec přišli, nebo jestli to vedení věznice zatlouklo.“ Výkop tunelu však trval řadu týdnů, takže se nakonec nestihl. Přišel převoz do Leopoldova.

„Leopoldov, to byl prostě středověk. Ne že by vás zardousili, sotva jste překročil bránu, a že by vás hodili na mrchoviště, kdybyste nepřežil, ale do země před bránu by vás zakopali. To byl oproti tomu středověku asi jediný rozdíl. Jinak to byla šikana, hlad, mizerné lékařské ošetření, absolutně žádný styk s domovem a každý bachař byl na té chodbě neomezený Stalin, který si tam dělal, co chtěl. Jestli máte, nebo nemáte přežít, záleželo na jeho okamžité náladě. Sem tam někoho zastřelili při ‚pokusu o útěk‘, když člověka poslali dělat těsně u oplocení a nějaký pitomec na špačkárně po vás střelil.“

Pamětníkův první pobyt v Leopoldově ale naštěstí netrval příliš dlouho: „Když potom chyběli pracovníci na Jáchymově, začali lidi odvážet. První zkusmý transport byl třicet lidí a já byl mezi nimi. Než nás odeslali, vážili nás. Vážil jsem šestapadesát kilo. Normálně jsem měl vždycky okolo osmdesáti kilo.“

 

Nudlová aféra: dalších 12 let

Nejprve se Radovan Procházka dostal na Bytíz a poté do lágru Vojna: „Na Vojně mě kamarádi vykrmili a dostali do podstatně lepšího stavu.“ Nejprve byl pamětník zařazen na dobývku: „Hornictví je dobrá zkušenost a nelituju jí. Pak mi prudce stoupl krevní tlak a doktorovi se podařilo vyřadit mě z práce v podzemí.“ Na povrchu se už Radovan Procházka udržel a pracoval jako tesař.

Problémy ale zdaleka nekončily: „V roce 1954 jsem se zapletl do záležitosti, které se říká ‚nudlová aféra‘. Na svátek nezávislosti USA, 4. července, došlo k takzvané vzpouře vězňů. Situace ze začátku neměla žádný politický podtext. Strava byla čím dál horší, až nám dali jen nudle, a z toho vypukla bouře, že nudle se jíst nebudou. Shodou okolností to vyšlo na 4. července, což velitelství neobyčejně vyhovovalo. Já jsem od počátku nebyl pro demonstrování. Dostavili jsme se na apelplac, odmítli stravu a přestali vyjednávat. Situace se vyhrotila tak, že na nás poslali vojenskou posádku, která přijela s tanky. Doplatil jsem na to, že jsem odmítal ustoupit, takže i když jsem zpočátku stál na konci, nakonec jsem zůstal stát v první řadě.“

Radovan Procházka se tím zviditelnil a navíc ještě jako jeden z posledních držel následnou hladovku. Když už zbylo jen asi deset lidí, sebrali je a odvezli na Ruzyň. Byl obžalován jako organizátor vzpoury vězňů: „Prý jsme se snažili rozvrátit socialistickou ekonomiku. Asi tím, že jsme nesnědli ten ešus nudlí.“ Vyšetřovatelé je označili za protistátní skupinu: „Dostal jsem dalších dvanáct let. Šlo to rovnou před Nejvyšší soud. Obhajoba neexistovala. Všechno bylo naplánováno. Korunní svědek nás vůbec neznal. Následkem toho se dokonce i spletli ve jménech. Hlavní svědectví bylo vypracováno na jméno jiného člověka, než kterého s námi soudili. Soudce řekl, že to nevadí.“

Od soudu putoval pamětník zpátky do Leopoldova, kde strávil dalších deset let.

 

Náhlé propuštění

Z prvních dvou amnestií v letech 1960 a 1962 Radovan Procházka vypadl: „Odešla mi většina přátel.“ Postupně se ale poměry zlepšovaly i v Leopoldově, což se týkalo obzvláště starých mazáků: „V roce 1952 se v Leopoldově dělalo přečíslování od čísla 500. My tehdy zrovna přijeli a já měl číslo 701. Čísla postupně narůstala až přes 10 000. Ti první všichni vypadli, takže nás s nízkými čísly zůstalo pár. Když člověk udělal něco proti kázeňskému řádu, tehdy už tam přišli noví bachaři, bachař se ptal: ‘Ako sa voláte, aké máte číslo?’ a vy jste řekl: ‘Sedm set jedna,’ tak sklapnul, mávnul rukou a odešel. Člověk už tam byl jako starousedlík.“

Propuštění se Radovan Procházka dočkal 12. března 1964. Přišlo zcela bez varování: „Ráno pro mě bachař přišel na dílnu, že jsem předvolán k řízení o podmínečném propuštění. Šlo to jako na drátkách. Oznámili mi, že jsem vzorný vězeň, že jsem schopen další převýchovy, že trest splnil účel a že můžu být platným členem socialistické společnosti. Přesně naopak než u předchozích amnestií. Odvedli mě do skladu, dali mi nějaké hadry, vrátili, co zbylo z osobních věcí, a vykopli mě před bránu. Dvě hodiny po tom, co jsem se dozvěděl, že jdu k řízení o propuštění.“ Do Prahy přijel pamětník brzy ráno a vydal se pěšky přes Letnou domů: „Zastavil jsem se, co býval Stalin, a tam jsem Praze a Hradčanům slíbil, že to takhle stejně nenechám, že se s tím musí ještě něco udělat.“

Radovan Procházka si brzy sehnal místo kulisáka v Národním divadle, kde v různých pozicích vydržel až do revoluce v roce 1989.

 

Zpátky do špionáže

Po převratu v roce 1989 se Radovan Procházka nejprve stal členem občanských prověrkových komisí pro příslušníky ministerstva vnitra. Pomalu se tak vracel ke zpravodajské činnosti: „Když se potom proměnila II. správa StB na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie a potom na BIS, dělal jsem ředitele organizační sekce, takže jsem vlastně stavěl novou zpravodajskou službu. Pak jsem přešel na I. správu, to znamená na ofenzivní zpravodajství, jako ředitel. Název ÚZSI jsem vlastně vymyslel jako krycí – Úřad pro zahraniční styky a informace, namísto zahraniční rozvědka. Tam jsem byl do ledna 1993. Se zřízením České republiky si mě můj spolužák z akademie, generál Pezl, odtamtud vytáhl a převzal jsem vojenské zpravodajství.“

Radovan Procházka alespoň obecně popisuje situaci, kdy bývalý politický vězeň nastupuje do vedení represivních složek státu, který ho předtím pronásledoval: „Na II. správu – kontrarozvědku – nás přišlo alespoň pár nových lidí, tedy k těm estébákům, kteří se zaměstnávali vnitřním nepřítelem. Ovšem když jsem přišel k vojákům, to si dnes nikdo neuvědomuje, tam byl příslušný počet zpravodajských důstojníků Varšavské smlouvy a jeden Procházka jako velitel. To je mimořádná situace. Například jsem ani nemohl vyhodit ruské sekretářky, které neuměly pořádně česky, protože to nedovoloval zákoník práce. Taková byla situace v revolučním Československu a České republice. Ty, které jsem nechtěl, jsem doslova svou výřečností donutil, aby odešli.“

O konkrétní činnosti ve zpravodajských službách pochopitelně Radovan Procházka nemůže mluvit: „Že jsme opravdu něco dělali, by se možná dalo odbýt jednak vyhodnocením války v Zálivu [válka v Perském zálivu], a potom mi jeden ministr války jednoho zvlášť významného státu NATO řekl: ‚Pane generále, vy jste byl s vašimi zpravodajskými službami v NATO v době, kdy váš pan prezident ještě říkal, že když se zrušila Varšavská smlouva, že by se mělo taky zrušit NATO.‘ Takže to je asi všechno, co ke své zpravodajské činnosti mohu uvést. Doufám, že mě kvůli tomu nikdo nebude popotahovat, že přestože stát uvažoval, že by se NATO mělo zrušit, já jsem s ním už tak úzce spolupracoval.“