PhDr. Dagmar Procházková

„A co se mi stalo, to snad ani nebylo možný, já jsem šla kolem soudu. Jak je Praha 2, ten soud. No a teď jsme museli čekat, že tam přijel ten auťák. Z toho auta vyšli vězni a měli řetěz. A já koukám, kdo to je, a on to byl tatínek. Tak to teda byla rána, to vám řeknu. Když jste viděla svýho otce, takhle. To byl hroznej zážitek. On na mě nemoh kouknout, oni museli takhle jít, měli ten řetěz, a já jsem si říkala, kdybys aspoň pohnul očima, já tady stojím vedle tebe... No byli tam na výslech z Ruzyně. A pak byl soud, 15. ledna. A směla tam bejt jenom rodina, u toho soudu, a dostal tři roky. Prosím vás, za co? To nikdo nevěděl, za co. Tatínek tam měl sokolský písničky a oni: ‚A co todle?‘ No a už to brali za něco doličnýho. Jedno k druhýmu, no vlastně, já nevím, co jim všecko dali. Ale tři roky to byly. No a šel do Valdic.“

„To jsou nejhorší vzpomínky mýho života. Bydlela jsem ve Střešovicích a byla jsem nasazena... no ve Kbelích! Tam, jak je letiště. Nejdřív byla Avie a až pak byla Ostmarkwerke. Maminka mě budila v půl čtvrtý. (A v kolik jste tam musela být?) No v šest ráno. To jsem musela, protože tam byly píchačky a werkšus... to nebyla žádná legrace. To vám šlo pořád o kárnej tábor. No a když konečně... v šest hodin jsem nastoupila v tý montovně, no a pracovalo se dvanáct, protože byla válka, i když bylo nařízení, že tyhle mladiství nesměj mít dvanáctky, tak byly. A nejen denní, já taky chodila z domova ve čtyři hodiny odpoledne, abych tam byla v šest večer... a ten oběd, co mi maminka ve dvanáct dala, abych si to ohřála, tak to jsem nemohla jíst, měla jsem žaludek na druhý straně. Tam byly strašný pachy. Protože ty přístroje se ještě lakovaly. To se ani nedá definovat, ten pach, to byl takovej agresivní pach. To by ale nebylo nejhorší. Nejhorší byla psychika. Najednou z těch školních lavic se dostat sem, do toho tvrdýho života, tvrdýho. Vadilo mi to vstávání, to osazenstvo, co tam bylo, a potom takový... zneuctění bych řekla. Jak s vámi jednali a potom – co jsem měla dělat najednou, proč jsem to měla dělat... No tak potom jsem to nervově odnášela. Ale bylo to psychosomatický, takže mě začal bolet žaludek... bylo to v noci a bylo mi tak strašně špatně, že jak jsem se tam štítila, tak jsem na tý betonový podlaze před těma záchodama ležela a bylo mi tam strašně zle. No a měla jsem nějaký zánět nervový u žlučníku a sníženej žaludek, protože tři roky nejed, že jo. No bylo toho hodně, takže nakonec jsem zůstala v Motole. A mně se tam strašně líbilo. Byla jsem tam v květnu a ono to všechno krásně vonělo. No to vám byla idyla, ležet v nemocnici, zvláště po tomhle tom... Tak na to ráda vzpomínám zase...“