PhDr. Dagmar Procházková

„A najednou takovej šrumec strašnej. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány. No a to byl ten nálet 14. února. Teďkon my v pátým poschodí tady s tou. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo za nějakou dobu, ale nevědělo se, jestli to bude znova, byly to vždycky ty roje. No tak přiletěl jeden chlapec zezdola, pomoh mi dolů, no tam lidi plakali, ty okna, jak byly na tu pavlač, tak byly rozbitý a pořezaný lidi, ale horší byl ještě ten pohled, když jsem vyšla... Protože to, že byl nálet, to houkání, to nás nevyvedlo z míry, protože to bylo každou chvíli, a proto to bylo takový neštěstí, protože ty lidi nevěděli, že to bude padat, a vyletěli ven a koukali na to. Takže ulice mrtvých lidí, všude, v Podskalský, Faustův dům byl rozbitej úplně, a proti nám byla nemocnice, ta je tam pořád dneska. Takže to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. No hrůza hrůzoucí. Teď kanály, ono to všecko vylítlo, ono to teklo všude, židle... ono tam bylo hodně stromů. Židle byly na stromech a v Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný. (Ta tramvaj, kterou jste měla jet?) Tam byla akorát, jak je stanice. (A byla zničená?) No úplně, to bylo jak harmonika. Dvacítka. To byl Pánbůh se mnou. (A co si o tom myslíte, že Američani se spletli? Věřila jste tomu?) Já jsem si myslela, že to byla lajdárna. Anebo že už se chtěli zbavit bomb. (To jste si tehdy myslela? To se říkalo?) To jsem si tehdá myslela. Nic špatnýho jsem jim nevkládala, ale tu lajdárnu jo.“

„A co se mi stalo, to snad ani nebylo možný, já jsem šla kolem soudu. Jak je Praha 2, ten soud. No a teď jsme museli čekat, že tam přijel ten auťák. Z toho auta vyšli vězni a měli řetěz. A já koukám, kdo to je, a on to byl tatínek. Tak to teda byla rána, to vám řeknu. Když jste viděla svýho otce, takhle. To byl hroznej zážitek. On na mě nemoh kouknout, oni museli takhle jít, měli ten řetěz, a já jsem si říkala, kdybys aspoň pohnul očima, já tady stojím vedle tebe... No byli tam na výslech z Ruzyně. A pak byl soud, 15. ledna. A směla tam bejt jenom rodina, u toho soudu, a dostal tři roky. Prosím vás, za co? To nikdo nevěděl, za co. Tatínek tam měl sokolský písničky a oni: ‚A co todle?‘ No a už to brali za něco doličnýho. Jedno k druhýmu, no vlastně, já nevím, co jim všecko dali. Ale tři roky to byly. No a šel do Valdic.“