The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Proche (* 1942)

• narodil se 19. července 1942 v Říčanech u Prahy

• jeho otec byl sesazen z úřednického postu, protože odmítl vstoupit do KSČ, a aby se vyhnul akci 77 tisíc do výroby, šel dobrovolně pracovat do uranových dolů v Bytízi

• v roce 1960 vzal práci pomocného dělníka u cirkusu

• v témže roce ho napadli lvi a musel podstoupit amputaci nohy

• v roce 1968 se ve východním Německu oženil s manželkou Margot

• v roce 1977 podepsal Chartu a s manželkou emigroval do západního Německa

• v Německu se seznámil s Miroslavem Masákem, který se stal poradcem prezidenta Václava Havla a nabídl mu práci správce Královské zahrady na Pražském hradě

• správcem Královské zahrady byl do roku 1993, poté se vrátil zpět do Německa

• zpět do Česka se vrátil v roce 2005

• žije v Týnci nad Sázavou

Jeho život připomíná barvitý film nabitý mnoha svéráznými postavami, dobrodružnými peripetiemi, mrazivými i úsměvnými epizodami. Nežádoucí kádrový profil, práce u cirkusu, svatba ve východním Německu, emigrace sestry, pak matky a nakonec i jeho, po revoluci práce na Hradě... Z jeho vyprávění čiší neutuchající životní energie, kterou nedokázal přibrzdit totalitní režim, ale ani amputace nohy, již prodělal na prahu dospělosti.

Vězňům se snažil pomáhat

Jaroslav Proche se narodil 19. července 1942 v Říčanech u Prahy, kde vyrůstal spolu s o pět let mladší sestrou Danielou. Jeho maminka prodávala v papírnictví, otec pracoval více než dvě desetiletí na městském úřadě.

Protože Jaroslav Proche starší na počátku 50. let odmítl vstoupit do KSČ, o místo přišel, a než aby ho v rámci akce 77 tisíc do výroby poslali někam do továrny, rozhodl se vzít těžkou práci v uranovém dole v Bytízi u Příbrami. Stal se podzemním skladníkem a vydával střelivo. Příbram zvolil proto, že tam mohl bydlet v rodném domě u své matky. Domů do Říčan jezdil na víkendy, které čítaly jen soboty odpoledne a neděle, protože až do roku 1968 byl šestidenní pracovní týden.

„Dolů do šachty se fáralo jen dvakrát denně. Na šichtu ráno přijela klec dolů a pak, až když odpoledne končila směna, vyfárali horníci nahoru. Když ale chtěl táta třeba v sobotu zdrhnout, aby se dostal dřív domů na víkend, tak šel zespoda z toho sedmého patra pěšky po schodech. Trvalo mu to hodinu. Vyšel ven, nikdo si ho nevšímal, protože byl civilista, sedl na autobus a jel domů. V pondělí se zase vrátil do Bytíze,“ vzpomíná Jaroslav na práci svého tatínka a vysvětluje, co ho vedlo k této tvrdé řeholi i za cenu odloučení od rodiny: „Finančně si oproti úřadu dost polepšil, bral kolem sedmi tisíc tisíc korun.“ V 50. letech šlo o sedminásobek průměrného platu.

Uranové doly zaměstnávaly převážnou většinou politické vězně a Jaroslav Proche starší jakožto odpůrce komunistů do sympatií k vězňům zasvětil i svého syna. „Táta jim dělal prostředníka při doručování vzkazů rodinám a mě taky úkoloval, abych ty dopisy roznášel. Rodiny pak zase v neděli chodily s dopisy nebo balíčky pro vězně k nám. Byly to smutné příběhy. Někteří dostali i dvacet let.“

Lvi mu rozsápali nohy

Po maturitě na gymnáziu v roce 1960 chtěl Jaroslav studovat, ale protože ho kvůli otcově politickému vroubku nepřijali na žádnou školu a bez razítka v občance by byl považován za příživníka, zařídil mu otec práci pomocného dělníka u státního podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha. „Líbilo se mi tam, protože to byl život pestrej, cestovalo se; tehdy se cirkusy stěhovaly zásadně vlakem, a byla legrace,“ vzpomíná Jaroslav.

Sotva plnoletý Jaroslav pracoval u cirkusu teprve tři měsíce. „Trochu jsem machroval před děvčaty, popíjeli jsme a já jsem si začal povídat s jedním lvem a hladit ho. Tehdy ještě nebylo takové zabezpečení a lvi mohli prostrčit pracky ven z klece. Najednou po mně chňapl a skrz mříž mi vtáhl nohu dovnitř. Upadl jsem, a když jsem se v pudu sebezáchovy o mříž zapřel druhou nohou, jiný lev si přitáhl i tu. Moje nohy byly jejich kořistí. Naštěstí jeden lev bránil tu ‚svou kořist‘ před ostatními, a tak z jedné nohy ještě něco zbylo. Cítil jsem, jak mi stéká krev z nohou na břicho. Mohlo to trvat tak pět minut, než lvy postříkali vodou a vytáhli mě. Omdlel jsem až v nemocnici. Jednu nohu mi zachránili, druhou amputovali.“

Svobodu v cirkuse by za nic nevyměnil

Na cirkus ale nezanevřel, přilnul mu k srdci a jeho handicap mu dokonce pomohl v postupu. Pokračoval jako tlumočník, produkční, obchodní vedoucí, všude, kde bylo třeba a protéza mu to dovolovala. Říká, že to bylo jedno z mála prostředí, kde měli od politiky pokoj. „Ve vedení státního podniku byli samí komunisti, ale uvnitř jednotlivých cirkusů, kterých bylo celkem pět a my s nimi jezdili od štace ke štaci, po vnitrozemí i lidově demokratických státech, jsme měli klid. Já jsem byl od přírody rebel. Říkal jsem, co jsem si myslel, a u cirkusu to bylo jedno, šlo o to, aby fungoval,“ vypráví Jaroslav. Vzpomíná také, jak nabírali zaměstnance z řad politických vězňů, kdy čekali u věznice, až se otevřou brány s propuštěnými. „Tehdy se to tak dělalo, protože jsme neměli žádné požadavky. Mohl u nás pracovat, kdo chtěl.“

Když mi sestra napsala „Svítí tu sluníčko“, znamenalo to, že emigrovala

Daniela Procheová byla velmi úspěšná žákyně. Mluvila francouzsky, německy, rusky a jakožto studentka hotelové školy (tehdy Škola společného stravování) chodívala na praxe do luxusních pražských podniků. Šéfové ji vysílali na měsíční prázdninové stáže do zemí východního bloku. Když ale přišlo na řadu Nizozemsko, rozhodla se na cestě zpátky v Kolíně nad Rýnem vystoupit z vlaku. „Já jsem věděl, že se to jednou stane, protože jsem ji v tom povzbuzoval. Byli jsme domluveni, že až mi jednou pošle pohled se slovy ‚Je tady pěkně a svítí tu sluníčko‘, znamená to, že se nevrátí.“ To se skutečně stalo, v roce 1966.

„Byl jsem zrovna na štaci na Slovensku, ale sedl jsem na vlak a uháněl domů, protože jsem věděl, že to bude pro mámu rána.“ Otec zprávu přijal statečně, protože dceru v emigraci podporoval, ale maminka se s tím nemohla smířit. Následovaly policejní výslechy a Jaroslavovi sebrali pas, který toho roku poprvé dostal. V roce 1968, jakmile se uvolnily hranice, odjela maminka za dcerou do USA a už se nevrátila. Jaroslav tehdy na emigraci nepomýšlel. „Všichni jsme si mysleli, že Dubček to má pevně v rukou a že už se bude moci cestovat pořád. Ale nevyšlo to. Pak jsem hodně litoval, že jsme neodjeli, ale už se nedalo nic dělat, hranice byly zavřené.“

O 55 centimetrů větší byt, než povolovala norma

V roce 1968 se Jaroslav oženil s bývalou krotitelkou lvů Margot z východního Německa, a když tatínek rok po emigraci své manželky zemřel, chtěli novomanželé nadále bydlet v říčanském bytě.

„Národní výbor ale spočítal, že pro dvě osoby je ten byt o 55 cm větší, než by měl být, a chtěli nás vystěhovat. Tak jsem jim napsal, že jestli je ten byt moc velký, tak požádám o vystěhování do západního Německa, kde tyto normy nemají. Nevím, jestli zafungovalo zrovna tohle, ale už nás nechali být,“ vzpomíná Jaroslav na jednu ze situací, které v něm podporovaly myšlenky na emigraci.

Rudý koutek na kolečkách

V roce 1977, poté, co podepsal Chartu 77 a kdy už byl ředitelem cirkusu Praga, přetekla poslední kapka a rozhodl se k odchodu ze země.

„Když jsem nastoupil jako ředitel a sestavoval jsem si svůj tým, dal jsem si hodně záležet na tom, abych neměl pod sebou usnášení schopnou skupinu členů KSČ. To znamenalo, že mohli být maximálně čtyři. Pět už by mě mohlo přehlasovat. Nějakou dobu to šlo, ale v 70. letech začala politika prosakovat do cirkusů čím dál víc. Nesmyslná nařízení se mi nelíbila. Například, že koně musí mít rudé střapce a artistky dresy, které vypadají jako ruské národní kroje... Nebyly peníze na maringotky, na ubytování stovky lidí, které jsem měl v mém cirkuse na starosti, ale na blbosti peníze byly vždycky. Jako třeba na rudý koutek.“

Jaroslav vysvětluje, že záměr zřídit komunistickou svatyni, tzv. rudý koutek v každém z pěti státních cirkusů vznikl v 60. letech a šlo zřejmě o nejbizarnější hloupost cirkusových dějin. V samostatné maringotce stála na stole busta Lenina obklopena transparenty a rudými závěsy. Jaroslav s nadsázkou vzpomíná, že pro nedostatek bust byla takováto maringotka jen v cirkusu Humberto, kde si nakonec zřídil svoje útočiště. „Byl to úplně nevyužitej prostor. Soudruzi si mysleli, že se tam budeme scházet a povídat si o Leninovi. Ale když už tam někdo šel, tak se tam šel akorát tak ožrat.“ Dodává, že v 70. letech už od podobných nesmyslů soudruzi z vedení upouštěli, ale o to více přitvrdili v ideologizaci programu cirkusových vystoupení a tehdy Jaroslav praštil do stolu.

Nejlepším dnem pro emigraci byl 1. květen

Na emigraci se Jaroslav důkladně přichystal a vše si dobře promyslel, včetně data odjezdu. V rehabilitačním středisku v Kladrubech, se kterým byl od amputace nohy v kontaktu, získal od lékařů doporučení k rehabilitaci v lázních Baden–Baden v západním Německu, o které si zažádal na základě pozvánky od svých německých přátel i s příslibem specializovaných odborníků. Poté si zabalil dva velké lodní kufry, do nichž vměstnal to nejpotřebnější, na pražském hlavním nádraží si na základě poukázky do lázní koupil zpáteční lístek na vlak do Baden-Badenu, ovšem jen proto, aby vlakem mohl předem odeslat dva lodní kufry na německou adresu. Pak v Říčanech napěchoval svého trabanta zbytkem nejpotřebnějších věcí a 1. května 1977 spolu s manželkou Margot vyrazili k Rozvadovu.

„To datum jsem zvolil záměrně, protože byl Svátek práce a ještě k tomu neděle. Předpokládal jsem, že v tento den budou hraniční přechody prázdné a policisté budou na oslavách nebo na chalupách.“

Předpokládal správně. Když je na hranicích zastavili celníci, přeplněný trabant se jim zřejmě nezamlouval. „Všechno jsme museli vybalit, celníci to prohlíželi a pořád někam odbíhali. Už jsem začal být pěkně nervózní a pak mi došlo, že se snaží někam dovolat, ale nikdo to evidentně nebral; jak jsem doufal, pražští policajti a úředníci byli asi pryč.“ Napětí ale nevydržel a zvolil obranu útokem: „Vynadal jsem jim, aby nás už přestali zdržovat, nebo až se z těch lázní za dva týdny vrátím, mohli by přijít o místo. Zapůsobilo to a pustili nás,“ vzpomíná Jaroslav na svůj herecký výkon.

O Husákovu milost jsem nestál

Pro jeho východoněmeckou manželku Margot bylo cestování na Západ z Československa snazší než pro kohokoli jiného. „Jezdívala za příbuznými do Stuttgartu a sám jsem se divil, jak hladce ji pouštěli,“ vzpomíná Jaroslav. Až v západním Německu se dověděl, že v momentě, kdy se stala jeho ženou, čili občankou NDR trvale žijící v Československu, ztratili o ni východní Němci zájem a „mohla si letět třeba na Měsíc“. Stejně tak jednoduché to měla jako emigrantka. Západoněmecké občanství a pas dostala okamžitě. „Zato já jsem musel jít na úřad zažádat o politický azyl. Do utečeneckého tábora jsem ale nemusel. Jen mě vyslechli a sepsali protokol a pak jsem čekal pět let na doklady. Nevěděl jsem totiž, že když mám za manželku Němku, můžu dostat německé doklady rychleji.“

Jaroslav vzpomíná, že hladší průběh bývalo mohlo mít vyřízení německých dokladů tehdy, pokud by byl přijal milost prezidenta Husáka. „Ale já o žádnou jeho milost nestál a o žádnou jsem nežádal. Proto jsem přeci neutíkal.“

Emigraci předcházely kontakty se západoněmeckými invalidy, kteří díky aktivitám Svazu invalidů navštívili Prahu. Šlo o jakousi mezinárodní družbu, a ptáte-li se, proč se handicapovaní občané SRN zajímali právě o socialistické Československo, důvod byl prozaický: Manželka jednoho z nich pocházela ze Sudet a měla k zemi vztah. Kupodivu i čeští invalidé mohli na oplátku vycestovat do západního Německa, včetně Jaroslava. „Kdyby byli soudruzi důslední, tak by si zjistili, že mi už emigrovala ségra a máma, a asi by mě nepustili. Na druhou stranu už jsem za nimi před tím byl a vrátil jsem se. Tak mi asi trochu důvěřovali. Po návratu z toho pětidenního zájezdu do SRN se ale v prvé řadě ptali, zda se vrátil i Proche.“

U jednoho z těchto přátel žijícího kousek od lázní Baden-Baden, kam samozřejmě nikdy nedojel, pak nějakou dobu bydlel a pracoval. V Německu poté vystřídal několik zaměstnání od výrobce lamp, přes zubního technika až po vedoucího podnikového poštovního oddělení. Rozvedl se s Margot a oženil se s Evou, dcerou emigrantů, která s rodiči emigrovala ve svých čtrnácti letech, odmítl nabídku pracovat u německého cirkusu a díky své extrovertní a veselé povaze získal spoustu přátel.

Na jaře roku 1989 si také padl do oka s architektem Miroslavem Masákem. „Utekla mu do Německa dcera, a jak bylo tehdejším zvykem, soudruzi ho pověřili, aby ji přivedl zpět do Československa. Dceru nějak zvlášť nepřemlouval, a tak se do Československa vracel bez ní. Když jsme se loučili, myslel jsem, že už se jen tak neuvidíme, ale on řekl tehdy neuvěřitelnou větu: ‚Myslím, že to už brzy rupne.‘ A taky že jo. Když to 17. listopadu vypuklo, dlouho jsem neváhal a 24. listopadu už jsme s mou ženou Evou dorazili do Prahy. Ubytovali jsme se v hotelu Šroubek, takže jsme měli Václavák jako na dlani a paradoxně jsme pořádně ani nevěděli, kdo je to ten Havel, co má jít na Hrad, jehož jméno demonstranti provolávali.“

Správcem Královské zahrady

To ještě netušil, že se brzy s Václavem Havlem setká osobně, protože jeho dobrý známý Miroslav Masák se mezi tím stal prezidentovým poradcem. „Jeli jsme s Evou navštívit Mirka Masáka do Liberce, otevřela nám jeho žena a povídá: ‚On tady není, on teď někde blbne na Hradě s tím šílencem Havlem…‘“ A protože to byla doba divoká a nic nebylo nemožné, vypravili se Jaroslav s Evou za svým kamarádem na Pražský hrad. V průběhu dalších týdnů a měsíců přišla od prezidentova poradce nabídka, zda Jaroslav nechce pracovat na Hradě. „Co bych tam dělal, vždyť já jsem jen cirkusák. Mohl bych vám dělat tak podkoního, ale maštale jste zrušili…“ vtipkoval tehdy rozpačitě Jaroslav. Ale když dostal pozvánku do Zlatého salonku, kde se setkal s poradcem i Václavem Havlem, začal to brát vážně a návrh pracovat jako správce Královské zahrady přijal s upřímným nadšením.

„To bylo něco pro mě! I když zahradničení jsem nerozuměl. Koneckonců od toho jsem tam měl zahradníky. Já se staral spíš o organizační věci podle požadavků prezidenta. Například zařídit odstranění železného plotu na jeho přání, řešit věci, které se týkaly výstav v Míčovně a podobně. Ale nejlepší na tom bylo, že jsem bydlel v domku pro zahradníky v Královské zahradě.“ Utkvěla mu drobná vzpomínka, kdy ve skladě v Míčovně našel jakýsi starý „tépich“. „Moc se mi líbil, byly na něm opice a různý jiný zvířata, tak jsem si ho dal do svého zahradního domečku. Jenomže se líbil i paní Olze Havlové. Prý kdyby věděla, že tam takový krásný koberec je, taky by si ho odnesla do ložnice. Bez váhání jsem jí řekl, aby si ho klidně vzala, koneckonců je teď tady ‚jejich‘. Ale byla velkorysá. Prý si ho mám nechat, ale kdybych někdy šel v budoucnu pryč, tak že si ho vezme…“

Havel byl strašně skromnej

Na tříleté období správcování na Pražském hradě mu zůstalo ještě mnoho dalších vzpomínek. Například nikdy nezapomene na Václava Havla v situaci, kdy se stěhoval do prezidentské vily v Královské zahradě po svém druhém zvolení v roce 1993. „V tom domě byla taková krásná mramorová koupelna, ze které se šlo do chodby a pak hned do pracovny, kde dříve byla Husákova ložnice. Ptali jsme se tenkrát prezidenta, kde tedy bude nakonec spát, a on trval na tom, že si vezme takovou malou cimru vedle koupelny. Bylo to tak malé, že by se podél zdi vešla jen postel. Říkám mu, že to dřív byla jen šatna. A prezident se smál: ‚Já jsem na kriminál zvyklý, mně by to stačilo….‘ Chtěl, abychom mu tam dali jen postel, noční stolek a lampičku a na zem jakousi vibrační, relaxační podložku, kterou dostal darem od nějakého prominenta. On byl strašně skromnej.“

Jaroslav Proche z Hradu odešel na vlastní žádost krátce po druhém zvolení Václava Havla. „Nelíbily se mi některé typy lidí, kteří na Hrad před jeho zvolením přišli, a panu Havlovi jsem to řekl. Odpověděl, že to nemůže ovlivnit a že je mu líto, pokud kvůli tomu odejdu, ale nemůže s tím nic udělat. A tak jsem šel.“

Vrátil se do Německa, kde dostal práci u kriminální policie jako administrátor a tlumočník, po druhé se rozvedl a několik let udržoval vztah s herečkou a výtvarnicí Věrou Křesadlovou. Do České republiky se definitivně vrátil v roce 2005. Nyní žije v Týnci nad Sázavou.