The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heda Prokešová, roz. Najdrová (* 1934)

• narodila se v Brně 29. dubna 1934

• kvůli původu otce nemohla studovat

• nastoupila v Karose Brno, kde se potkala se svým budoucím manželem

• Jan Prokeš byl odsouzen za roznášení letáků

• čtyři roky pracoval v dolech v Jáchymově, pak ho propustili

• pracoval společně se ženou Hedou v Karose Brno

• Jan Prokeš zemřel v roce 2014

• Heda Prokešová žije v Brně v penzionu pro seniory

V malém penzionu na okraji města Brna žije paní Prokešová, manželka politického vězně Jana Prokeše, který byl v devatenácti letech zavřen za velezradu, odsouzen a poslán do uranových dolů v Jáchymově. Manžel v roce 2014 zemřel, ale vzpomínky na neslavná 50. léta a na útrapy, kterými pan Prokeš prošel, má jeho manželka ještě v živé paměti.

Tiše a pokorně také vypráví o tom, jak se komunisté zmocnili jejich rodinného majetku. V době, kdy jí bylo teprve čtrnáct let. „Mám to před očima, jako by se to stalo včera. Odehrálo se to hned na mé narozeniny 29. dubna roku 1948. Tatínek šel tenkrát ráno do práce a před naším obchodem – byl to obchod s lékařskými nástroji – stála parta nějakých komunistů a už ho dovnitř nepustili. Všechno nám sebrali. A přitom to byl vyhlášený obchod. Po válce tam chodili nakupovat operační nástroje ruští lékaři.“ Jelikož ale nebyl nikdo, kdo by obchodu rozuměl, protože to šlo o specifický podnik, otce i s matkou do obchodu komunisté dosadili zpět. Rodiče už ovšem nebyli svými pány, pracovali tam jako zaměstnanci.

Horší osud postihl bratra, kterého do obchodu vzít nechtěli, a tak musel vzít zavděk dělnickou profesí. Rodina zažívala krušné chvíle, neměli peníze, matka musela vzít ještě jednu práci – byla zaměstnána jako účetní v Restauracích a jídelnách. „Nakonec naši říkali, že to mělo i své výhody, protože jako soukromníci byli v práci od rána do večera, ale pak v zaměstnání skončili ve tři a měli volno.“ 

Špatný kádrový profil rovná se práce v Karose

Heda vystudovala gymnázium a chtěla se dostat na vysokou školu, kádrový profil však měla špatný. „Nebyla jsem ve třídě žádná premiantka, to zase ne, ale neučila jsem se špatně. A třeba někteří moji spolužáci měli rodiče ve straně a dostali se díky tomu na vysokou, ale já jsem měla smůlu. Nebyla to dobrá doba.“

Rodiče si přáli, aby s nimi pracovala v obchodě, ale Heda si našla místo v Karose. Zůstala tam osmnáct let a potkala tam i svého manžela. Kvůli bytu se přestěhovali do Ostravy a pak zase znovu za rodiči do Brna. Získali tam pětipokojový byt na ulici Starobrněnská. „Ten byt byl krásný, jenže ho zase zabrali komunisti a rozdělili na dvě bytové jednotky. Takže k nám dali úplně cizí rodinu.“

Jáchymov a velezrada

Když se paní Prokešová seznámila v Karose se svým budoucím mužem, neměla nejmenší ponětí o jeho pohnuté minulosti. Ale v jednom měla naprosto jasno. Za svého chotě by nikdy nepojala komunistu. Kvůli rodinné zkušenosti k nim měla obrovský odpor. „Manžel se často ve vzpomínkách vracel k tomu, když ho zavřeli a co se pak dělo. Ale před našimi syny jsme to oba tajili. Vlastně nevěděli vůbec nic až do revoluce. Byli potom pořádně překvapení.“

Janu Prokešovi ve třinácti letech zemřel otec a žil sám s maminkou. Coby mladý student začal roznášet protistátní letáky. Patřil ke skupině asi třiceti lidí, kteří se však mezi sebou neznali. Když spadla klec a všechny je pochytali, bylo mu teprve devatenáct let. Obvinili ho, tak jako i ostatní členy skupiny, za velezradu a dostal celkem sedm let.

Čtyři roky seděl v Jáchymově a pracoval v tamních uranových dolech. Pro dobré chování ho propustili dřív. „Manžel dostal trest nejnižší. Ti ostatní vyfasovali třeba deset a někteří i šestnáct let. Určitě to byla zčásti mladická nerozvážnost, ale tehdy si všichni mysleli, že už ten režim musí padnout a že to brzy skončí, ale ono to trvalo více jak čtyřicet let.“ Jana Prokeše zavřeli v roce 1951. Nejdříve ho poslali do vyšetřovací vazby do Znojma, pak pobyl chvíli v Brně a skončil v Jáchymově. „Pracoval tam s ním také jeden profesor z ekonomické fakulty, byl to hodně starý pán, ale oni ho najednou zavřeli a musel pak házet lopatou a jezdit s kolečkama.“

Postižena byla také Janova maminka. Jakmile syna zavřeli, přišlo jí z bytového úřadu nařízení, že se má okamžitě vystěhovat z bytu. Odstěhovala se do pavlačového bytu třetí kategorie, kde nebyla voda ani sociální zařízení. „To bylo tehdy úplně běžné, že si někoho vyhlídli a vystěhovali je z bytu. Moje teta a strýc museli jít pryč z pěkného bytu, strýc měl malý obchod se sportovním zařízením a někdo ho udal jako třídního nepřítele a sice neměl žádný soud a nezavřeli ho, ale nasadili ho do dolů a jejich byt předali někomu jinému.“

Do vězení v Jáchymově mohli příbuzní posílat dopisy, i když jen jednou za měsíc. Paní Prokešová se mlčky probírá dopisy z vězení, které posílal manžel své matce v roce 1952. Na některých místech jsou slova nečitelná a zaškrtnuta černou tužkou. „Oznamujeme vám, že dopis pana Prokeše byl pro závadný obsah zadržen,“ stojí na jednom z dopisů. Dopisy tam i zpět dozorci kontrolovali, a když objevili cokoli, co by mohlo být proti režimu, text zaškrtali anebo – v horším případě – dotyčný nedostal dopis vůbec. 

Konečně svoboda

Po propuštění nemohl Jan Prokeš dlouho najít zaměstnání. Nakonec ho přijali v Karose. Měl velké štěstí na dobrého vedoucího, který mu radil, aby dokončil průmyslovou školu a mohl tak nastoupit do kanceláře. Jan sice dostudoval a z dělníka se stal úředníkem, jenže pak začaly celostátní prověrky a z podniku se vyhazovalo. Jan se v roce 1955 ocitl znovu bez práce. Nerezignoval a po delším dopisování s úřady se mohl vrátit do podniku zpět. Čekala ho opět dělničina.

Krátké uvolnění kolem roku 1968 vystřídalo srpnové zděšení. „Já jsem chodila z práce pěšky přes Českou a pamatuju si, jak bylo všude plno lidí a v bance stáli vojáci a najednou jeden člověk z davu říká : ‚Proč jste nepřišli jako turisti, my bychom vás přivítali, ale jako okupanty vás tady nechceme!‘ A ten mladý ruský voják sklopil oči a přikryl ten kulomet přikrývkou a já si říkala, kde asi ten voják skončil.“

Rodina a revoluce

Syna Tomáše komunisté lákali ke vstupu do strany. Ke zděšení otce měl syn o vstup zájem. „Manžel to špatně nesl a říkal, jak to mohl udělat. Ale když začal chodit na školení, tak zjistil, že tam říkají takové nesmysly, že jim průkazku KSČ zase vrátil. Naštěstí už mu nehrozil žádný postih, protože se tak stalo v roce 1988, tedy rok před revolucí. A všem se nám ulevilo.“

Manželé Prokešovi pracovali až do důchodu v brněnské Karose. Měli dva syny. Po roce 1989 byl pan Prokeš vyznamenán, ale jelikož v té době už byl jeho zdravotní stav vážný, jela si pro vyznamenání jeho žena. „To víte, že jsem brečela, když mi to vyznamenání předávali na ministerstvu obrany. Bylo to pro mě velké dojetí.“ Pan Prokeš zemřel v roce 2014 a jeho žena teď  bydlí v penzionu pro seniory v Brně, kde ji navštěvují oba synové.