The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Prokop (* 1923  †︎ 2015)

• narozen 4. října 1923 v obci Jedlí

• člen Sokola

• odboj v Národním sdružení československých vlastenců

• pomáhal ukrývat utečence v Jedlí (Josef Havelka, Jan Keprt, Nikolaj Buss)

• dne 19. února 1944 zatčen

• vězněn v Opavě, Krnově a Malé pevnosti Terezín

• jeho kamarády Jana Filipa, Martina Pavlíka a Vladimíra Juránka 10. července 1944 popravili v obci Jedlí

• žil v Jedlí

• zemřel v červenci 2015

Jan Prokop je jedním z posledních žijících odbojářů na Zábřežsku. Ve dvaceti letech ho zatklo gestapo. Prošel poté brutálními výslechy a několikaměsíčním vězněním. Na pokraji smrti se konce války dočkal v Terezíně. Kdyby světový konflikt trval jen o týden déle, nepřežil.

Náctiletý odbojář

Jan Prokop se narodil 4. října 1923 v obci Jedlí, rozprostřené v kopcích Zábřežské vrchoviny. Rodina neměla peněz nazbyt. Vlastnili jen tříhektarové pole a otec se svými koňmi vozil dřevo na pilu. Jan Prokop navštěvoval v Jedlí obecní školu a pravidelně chodil do Sokola, s nímž se také zúčastnil dvou všesokolských sletů v Praze. Po obecní škole docházel každý všední den do školy v Šilperku (dnes Štíty, německy Schildberg). Její oficiální název zněl Masarykova obecní a měšťanská škola s československým jazykem vyučovacím v Šilperku. V převážně Němci obývaném městě chodily do školy děti z okolních českých obcí. Jan Prokop vzpomíná, že v době předmnichovské krize došlo k několika potyčkám s německými dětmi. „Chodili jsme přes les a oni čekali na nás nebo my na ně.“

Po mnichovské dohodě nacistické Německo zabralo téměř celé pohraničí a s ním i Šilperk a českou obec Jedlí, kde žilo jen něco kolem dvaceti německých obyvatel. Českou školu v Šilperku německá správa už 9. října 1938 zrušila. Těsně před patnáctými narozeninami sledoval pamětník se zvědavostí mladého chlapce příjezd německé jednotky do Jedlí. „Byli jsme obsazeni asi třetí den motoristickou posádkou. Vítali je henleinovci, kteří kvůli tomu přijeli ze Zábřehu a ze Štítů,“ vzpomíná Jan Prokop.

Potom nastoupil do učení na elektromechanika u firmy Skrat v Ráječku (dnes je součástí Zábřehu). Domů jezdil jen na víkendy a po vyučení u firmy pracoval jako elektronavíječ.

V roce 1941 začali mladí lidé v Zábřehu pod vedením Jaroslava Tůmy, Karla Holouše a Josefa Hrabáčka organizovat odbojovou skupinu. Zábřežská odbojová organizace navazovala styky s dalšími odbojovými buňkami v okolí. Jan Prokop vypráví, že už na jaře roku 1941 se spolu s Janem Pospíšilem z Jedlí účastnil navázání spolupráce s touto odbojovou organizací. Pamětník měl funkci spojky, protože do Zábřehu jezdil pravidelně do zaměstnání. Předával nejen zprávy, ale také vozil peníze, ilegální tiskoviny a často se účastnil organizačních odbojových schůzek po celém okolí. V Jedlí se k odboji postupně přidalo několik dalších mužů a nakonec měla jedelská skupina asi dvacet členů, které vedl Jan Pospíšil. Celá nepolitická ilegální organizace nesla název Národní sdružení československých vlastenců a měla centrum v Zábřehu. Její členové organizovali finanční sbírky pro rodiny postižené nacistickou správou, rozšiřovali protiněmecké letáky, sháněli zbraně a připravovali se na povstání proti okupantům. Jedelská odbojová skupina vybudovala pro potřeby utečenců dva bunkry. Jeden se prý nacházel v Hrubém lese-Moskách a druhý ve Večeřově dole.

Bunkry našly své využití. Na začátku roku 1943 se Josef Havelka z Jedlí odmítl vrátit na práce v Todtově organizaci na Ukrajině. Do jara se ukrýval na půdě dehtovny v Zábřehu a Jan Prokop mu tam prý dvakrát týdně vozil mléko. V dubnu pak pamětník společně s Janem Pospíšilem převedl Josefa Havlíka do bunkru v Hrubém lese. Zanedlouho do něj přibyl Jan Keprt z Václavova, kterému hrozilo zatčení. Dne 15. srpna 1943 se profesor státní průmyslové školy textilní v Brně a rodák z Jedlí Jan Juránek setkal při odpolední procházce s uprchlým sovětským zajatcem. Šlo o Nikolaje Busse, kterému se ze zajateckého tábora v Ústí nad Labem podařilo dostat až do Jedlí. Profesor Juránek sovětského utečence předal odbojáři Janu Filipovi a ten pak Janu Pospíšilovi, který ho po dohodě s odbojovou skupinou jako třetího ukryl v bunkru. V zimních měsících se ale v lesním úkrytu nedalo žít. Josef Havelka a Josef Keprt si našli jiné útočiště a Nikolaje Busse ukryli ve mlýně Václava Kubíčka v Šilperku a později u Jana Pospíšila v Jedlí.

Přestřelka, zatýkání, veřejná poprava

Kolem Vánoc roku 1943 se prý skupině podařilo zadržet anonymní udání na pálení kořalky v Jedlí. Pro jistotu proto odvezli palírnu z domu Jana Pospíšila a 20. února 1944 měl být do jiného domu převezen i Nikolaj Buss. Jenže dva dny před plánovaným převozem přijela k Pospíšilovým kvůli pálení kořalky kontrola s německými četníky. Nikolaj Buss po nich v ohrožení spustil palbu, při níž dva četníky smrtelně zranil, ale sám nakonec také padl. Jana Pospíšila a jeho matku Cecilii pak zatklo gestapo a následně putovalo do vězení dalších několik jedelských občanů. Den po přestřelce v zaměstnání zatkli i Jana Prokopa a zavezli ho do věznice gestapa v šumperské robotárně (Arbeithaus). Společně s ostatními odbojáři z Jedlí pak pamětníka převezli k výslechům do budovy gestapa na dnešním Masarykově náměstí v Šumperku. „Vzali mě k výslechu jako druhého. Velká místnost, několik stolů okolo. Dva tam byli připravení, každý bejkovec v ruce,“ vzpomíná Jan Prokop, který se odmítal přiznat k zapojení do odboje. „Když jsem se nechtěl víc přiznat, tak mně shodili dolů gatě, hodili na mě kabát a dva mě mlátili přes zadek.“ Tato scéna se několikrát opakovala a střídali se u ní čtyři mladí, podnapilí gestapáci. „Já jsem se nepřiznal a oni toho měli málo, tak mě rozbili tak, že jsem omdlel, a tak na mě vylili džbán vody ze záchodu, což mě probralo,“ dodává pamětník.

Druhý den po výslechu odvezli Jana Prokopa zpět do robotárny. Po celou dobu pobytu v této věznici měl ruce připoutané za zády samoutahovacími želízky, která se při každém pohybu zařezávala do rukou. Po deseti dnech ho převezli do věznice v Opavě. Zavřeli ho na samotku a ještě několik měsíců mu nechali spoutané ruce.

V době věznění Jana Prokopa v Opavě došlo v českých obcích na Šumpersku a Zábřežsku k rozsáhlému zatýkání. Během přestřelky zahynul i vedoucí odbojové organizace Jaroslav Tůma. Pro výstrahu všem odbojářům uspořádalo gestapo 10. července 1944 na okraji obce Jedlí popravu. Životem tehdy zaplatili tři kamarádi Jana Prokopa – čtyřiatřicetiletý Jan Filip, jedenatřicetiletý Martin Pavlík a šestadvacetiletý Vladimír Juránek. Všichni občané Jedlí se pak museli jít podívat na své oběšené sousedy, zatímco gestapáci seděli u stolu, hráli karty a popíjeli. Po okolních českých vesnicích pak byly vylepeny výstražné plakáty.

Nejednalo se o jediné mrtvé, zatčené kvůli přestřelce u Pospíšilových. Jan Pospíšil zemřel v cele hned druhý den po zatčení a jeho matka Cecilie Pospíšilová nedlouho poté ve vězení v Opavě. Bratři Jaroslav a Josef Kuběnkovi zemřeli v koncentračním táboře Mauthausen. Profesora Jana Juránka zastřelili 10. dubna 1945 ve Flossebürgu během pochodu smrti vězňů.

Zachráněn těsně před smrtí

V září 1944 převezli Jana Prokopa do věznice v Krnově a 5. ledna 1945 se dostal do Terezína. Jeho novým domovem se stala světnice 45 na čtvrtém dvoře Malé pevnosti Terezín a jeho ložnicí druhé patro třípatrových dřevěných pryčen. První dny nastupoval na práce v tzv. kůžičkárně, kde se zpracovávala králičí kůže. Následně Jana Prokopa zařadili do nočního komanda na stavbu podzemní továrny pro výrobu zbraní – Richard u Litoměřic.

Nedostatek jídla, dlouhé pochody na pracoviště, tvrdá dřina, křik, ponižování a smrt se staly dennodenní realitou. Jan Prokop například vzpomíná, jak se na čtvrtém dvoře pokusili o útěk tři vězni. Jednoho z nich strážci postřelili při překonávání dvoumetrové zdi. Následující den ho spolu s dvěma Židy před zraky ostatních vězňů pro výstrahu zastřelili.

Fronta se však již blížila i k Terezínu, práce na Richardu se zastavily a 20. dubna 1945 Jana Prokopa se skupinou vězňů určili na kopání čtyři metry širokých a dva metry hlubokých protitankových příkopů. „Pochodovali jsme v šestistupech. Zároveň s námi jela dřevěná dvoukolka. Divil jsem se, co si tam náčelník veze. Jeden vězeň mi říkal, že v tom vždycky vozí od šesti do jedenácti mrtvých pracovníků. Dva dole vyhazovali až půl metru materiálu navrch a další to pak vyhazovali k další skupině. Na každé straně dělaly stupňovitě nad sebou tři skupiny. Tam lidé padali. Ten spodní vždycky stál ve vodě, protože to bylo nacuclé od blízké řeky,“ vzpomíná Jan Prokop, který ve výkopech strávil jen tři dny. Během těchto prací totiž vězni spali společně na betonové podlaze jedné cely. Totální vyčerpání si nakonec u Jana Prokopa vybralo svou daň. „Večer mě chytl průjem. Teď si vemte, že nás ve světnici leželo tři sta až pět set. Leželi jsme jeden vedle druhého, a když se chtěl jeden obrátit, tak se všichni museli otočit na bok. Na záchod jsem se nedostal, tak víte, jak to vypadalo. Za dva dny jsem dostal horečku a odvezli mě do lékařské místnosti.“

Jana Prokopa položili do třetího patra dřevěných pryčen v infekční cele. Zda ho vůbec někdo ošetřoval, si nepamatuje. „Ležel jsem s otevřenými ústy jak mrtvola. Jestli jsem ležel dva dny nebo víc, nevím. Nic jsem nevnímal ani nejedl. Když jsem otevřel oči, tak na obou stranách vedle mě leželi mrtví. Dodnes cítím ten mrtvolný puch,“ vzpomíná Jan Prokop, který otevřel oči, když do cely vstoupil jeho známý a křičel jeho jméno, aby mu oznámil, že válka skončila. Zcela vyčerpanému a těžce nemocnému Janu Prokopovi, jenž tehdy vážil 42 kilogramů, se poté s pomocí dvou kamarádů podařilo po několika dnech dorazit domů.

Následně se několik týdnů léčil a v září roku 1945 nastoupil ke studiu průmyslové školy v Šumperku a pak na odbornou školu, kterou v roce 1949 ukončil maturitní zkouškou. Ten samý rok se oženil s Marií Kuttichovou z Jedlí. Po povinné vojenské službě nastoupil do MEZu v Ráječku jako konstruktér, později v tomto závodě pracoval jako projektant a následně až do penze jako vedoucí skupiny nevýbušné konstrukce.

I když Jan Prokop tvrdí, že si prožitky z vězení nepřenášel do osobního života, přesto se mu často vracely vzpomínky na prožité hrůzy. „Byl jsem nejmladší zatčený v obci. Litoval jsem toho, co jsem viděl a co prožil, a často přemýšlel, jestli to stálo za to,“ dodává na závěr.

BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

BARTOŠ, J., Lázek – symbol odboje. Šumperk, 1979.