„Všechny ty novinky civilizace Rusové ještě neznali. Všechny ty malé podfučky atd. Třeba strážný šel zavřít našeho kluka, a on zavřel jeho. Cvičili jsme je různě, tu hlavní stráž. Kluci našli východ z lágru tak, že se dostali do jedné střílny, odkud se dalo dostat na takovou pavlačku, kde byl spuštěný provaz. A každý mohl ty čtyři metry slézt dolů a byl na chodníku. Ráno ho zas musel poslední vytáhnout a na té pavlačce skrýt, aby nevisel dolů. No prostě, různé triky, to se nedá ani vykládat.“
„Jednou jsem měl namále. Chtěl jsem dolétat přídavnou nádrž. Štěstí, že jsme už byli dost vysoko a že jsem stačil znovu nastartovat motor. Dolétal jsem ji totiž – a motor se mi zastavil… Shodil jsem tu nádrž, roztočil jsem vrtuli a nastartoval motor. Skvadrona byla zatím v dálce, tak honem za nimi. Byl jsem rád, že jsem ji dohnal.“
„Velitel skvadrony byl dvakrát sestřelený. Jednou na moři – musel skočit dolů a skončil ve vodě. Tam byla barva, která obarvila velký kus na vodě, aby to nebylo přehledné, a trochu světélkovala – oranžově. Vytáhli ho a byl jako pomeranč. Podruhé byl sestřelený před invazí, když jsme čistili terén od kulometů a takovýchto malých zbraní. Dostal to někam do chladiče a musel přistát. Přistál, zapálil Spitfira a ještě jim utekl. Čekal, až fronta po invazi přešla, a byl na své vlastní straně.“
„Měl jsem u lakýrníků celkem hodného mistra, který mi poskytl prostor. Létali jsme ráno od čtyř a pak zase dlouho večer. Podle toho, jak na mě vyšla řada, jsem mohl opustit zaměstnání. Vycházel mi vstříc, že jsem mohl chodit do práce a současně se školit.“
„Protože už jel poslední vlak na Sarny, a to jenom lokomotiva s jedním vozem, tak mě železničář protlačil mezi uhlí a jel jsem na uhlí směr Sarny. Cestou jsme potkali bombardér, který byl dost nízko a shodil na nás bomby. Jenže zapomněl, že je hodně nízko a že nevybuchnou, pokud do něčeho pevného nenarazí. Začaly vedle nás skákat jako prasátka, tak jsme se modlili, aby tam nebyla cihla nebo něco podobného, do čeho by mohly narazit. To se nestalo, tak jsme jeli dál, až jsme dojeli do Saren.“
Plukovník v. v. Josef Prokopec se narodil 7. února 1919 ve Stradouni u Vysokého Mýta. Po ukončení povinné školní docházky nastoupil do lakýrnického učení a následně pracoval jako lakýrník v Plzni. Současně při zaměstnání absolvoval letecký výcvik, který ukončil v říjnu 1938. V březnu následujícího roku byl sice přidělen k posádce v Hradci Králové, nicméně po německé okupaci Československa byl z armády propuštěn. V červenci 1939 se rozhodl odejít do Polska. Zde krátkou dobu pobýval ve vojenském táboře, dokud nebylo rozhodnuto o jeho transportu k československé zahraniční jednotce formující se v Sovětském svazu. Během cesty na východ zažil Josef Prokopec nejednu komplikaci. Po krátkém čase, stráveném s československými vojáky v táboře v Suzdalu, byl následně poslán na Střední východ a odtud do Velké Británie, kde se od července 1941 účastnil leteckého výcviku. Jeho část probíhala rovněž v Kanadě. Po úspěšném absolvování leteckého výcviku byl Josef Prokopec přidělen ke 310. československé stíhací peruti RAF. K prvnímu operačnímu letu byl nasazen 15. března 1944. Do konce války nalétal 167 hodin. Po válce zůstal v armádě, prodělal instruktorský kurz a jako letecký instruktor se účastnil i přísně utajovaného školení izraelských pilotů v roce 1948. Poté byl však z armády propuštěn a byl nucen živit se jako plánovač výroby ve sklárně. Od odchodu do penze žije v Plzni.
