The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Prokůpek (* 1920  †︎ 2009)

• narodil se 5. srpna 1920 ve volyňském Lucku

• 1939 složil maturitu, rok studoval na pedagogické škole

• za německé okupace svědkem holocaustu

• 1944 dobrovolně narukoval do čs. armády

• účastník bojů o Duklu, těžce zraněn u Stropkova

• mnohokrát operován

• jako válečný invalida provozoval až do roku 2002 trafiku v Karlových Varech

• zemřel 30. listopadu roku 2009

Volyň

Josef Prokůpek se narodil 5. srpna 1920 ve městě Luck na Volyni. Jeho otec pocházel z Čech, přistěhoval se do tohoto kraje ještě za carského Ruska (s dědečkem Josefa Prokůpka) a měl zde dílnu na opravu hospodářských strojů. Za 1. světové války otec odešel do České družiny v Rusku.

Předválečné soužití národů na Volyni považuje Josef Prokůpek za poměrně harmonické. „V Lucku žilo hodně Čechů, kteří tam odešli za carského Ruska jako osídlenci. Za hektar půdy tady v horách si tam v roce 1868 koupili sedm hektarů černozemě. Za ten hektar tam už byl kulakem…“

Na Volyni nekvetl ani antisemitismus, až za války Němci všechny místní Židy postříleli. „Přiblížit se k jámě za lesem, kde Židy stříleli, bylo strašně nebezpečné.“Při jednom zátahu na Židy, které Němci chtěli odvézt do ghetta, málem zadrželi i sestru pana Prokůpka. Z jeho přátel náhodou přežila jedna z židovských spolužaček, s níž si dodnes dopisuje, jednomu z židovských mladíků se Josef Prokůpek snažil pomoci k odchodu k partyzánům do Pripjaťských bažin, ten to však odmítl a skončil před popravčí četou.

Pan Prokůpek nejprve chodil do polské obecné školy a poté na gymnázium. Maturoval v roce 1939, kdy Volyň připadla pod sovětskou správu. Sovětský svaz ještě nebyl ve válečném stavu, tak šel ještě studovat do desetiletky, kterou ukončil po německé invazi. „Za tři dni u nás (po vypuknutí války se SSSR) už byli Němci.“ Jeden rok ještě navštěvoval pedagogickou školu. Ještě v SSSR absolvoval povinnou dvouletou „vojennuju podgotovku“. Po obsazení Německem pracoval v rodinné dílně pro bývalý sovchoz, který Němci zabrali a provozovali jako Staatsgut.

V březnu 1944 se v Rovnu přihlásil do československého armádního sboru v SSSR. „Já osobně jsem nešel přes mobilizaci, šel jsem dobrovolně.“ Všichni, kdo měli maturitu („anebo za něco stáli“), byli posláni na půl roku na sovětskou vojenskou akademii do Rjazaně (květen–září 1944). „Dali nám zbraně, museli jsme rozebírat a skládat pušku, střílení, boj na bodáky. Učili nás, jaký zbraně vůbec jsou, potom o tancích, letadlech, vše v ruském jazyce.“Odtud šel Josef Prokůpek rovnou na bojiště. Původně měl být velitelem roty, ale vojáků měl jako v četě – kolem čtyřiceti. Poprvé byl nasazen u vesnice Zyndranowa nedaleko československých hranic. „Tam jsme měli první bojovej křest. Já jsem šel spodem, druhý oddíly šly vrchem na kótu, kde se dlouho drželi Němci. Já jsem šel brambořištěm za tankama, všechny tanky nám rozbili. Skryl jsem se v jámě po granátu z minometu, Němci mě zmerčili a začali střílet. Musel jsem se odtamtud nějak dostat, takže jsem tam musel sedět až do večera.“

Dukla

Pan Prokůpek vzpomíná na nepřehlednou a složitou situaci na Dukle, nemožnost podpory letectva, pomoc tanků, na německé „perfektní vojáky“ v dobrých krytech a postaveních, ale také na úspěšné dobytí jednoho z vrchů: „Stal se takový případ. Měl jsem vedle sebe umístěného svého kolegu – podporučíka Šrámka s jeho skupinou. Vždycky, když jsme se umístili v zákopech, tak jsme se kontaktovali a jeden k druhému šli na návštěvu. Tu noc přišel on ke mně, mohlo být kolem půlnoci, pozeptat se, jak to u nás vypadá. Když k nám už byl blízko, tak na mě zavolal. Němci byli už kousek od našeho zákopu a střelili po něm z automatu. Dostal jednu střelu do hlavy, ale tak, že mu jenom tak projela po vlasech, a druhou do ruky. Tam mu to prorazilo kůži mezi palcem a ukazováčkem. Strhl jsem ho do zákopu, Němci už byli moc blízko, tak jsem vzal útočný granát a hodil jsem ho tam. Slyšel jsem křik, bylo vidět, že účinkoval.

Do rána jsme potom měli klid. Kamarád šel na ošetřovnu a já jsem převzal velení i jeho skupiny. Nad ránem jsem všechny probudil a šel jsem stranou na malou potřebu. Když tu slyším protiútok Němců. Začali jsme se bránit a pak jsme je obešli z týlu, a i když byli v přesile, tak se nám je podařilo z toho kopce vyhnat. To byla událost. Rudá armáda tam byla dva týdny a nemohli je zdolat.“

Po dobytí kóty vypracoval pan Prokůpek seznam navržených na vyznamenání válečnými kříži, ale sám jej nedostal – byl odvelen a později zraněn.

Těžká rozhodnutí nastávala ve chvílích, kdy musel předat rozkaz ženoucí vojáky prakticky na smrt. „Snažil jsem se dojednat alespoň podporu tanků, letadel nebo dělostřelectva.“ S vojáky musel jako velitel být „v kamarádských, bratrských poměrech, dělit se o dobrý i zlý“. Ač sám nekuřák, dostával jako důstojník americké cigarety, které rozděloval mezi vojáky, snažil se opatřit také oblíbené americké konzervy s gulášem. Co se postavení důstojníka týče – „měl jsem svýho pucáka, měl jsem sanitáře, měl jsem kulometčíky, měl jsem toho dost.“

Vztahy se Sověty

Vztahy se sovětskými spojenci byly podle pana Prokůpka „super, ty nejlepší vztahy, jaký můžou bejt“. Češi měli prý vždy přednost, jako příklad uvádí léky a péči v nemocnici po svém zranění. Se zpravodajskými službami se nesetkal.

Na československých hranicích

Při bojích o hranici musel Josef Prokůpek řešit stále rostoucí únavu vojáků. „Na konci září nás poslali do týlu si odpočinout a na naše místo nasadili Rudou armádu, že nám prorazí cestu k hranici a dál že pak půjdeme my. Před 6. říjnem nás tam vrátili. Náš průzkum zjistil, že cesta je skutečně volná.“Šli tam tři dobrovolníci. Jelikož to bylo na naší hranici, tak tam chtěl každý. Byla to čest, i když věděli, že je tam můžou zabít. „Tak jsme postupovali. Byli jsme hnedle první, kteří hranici (6. října) přecházeli. Všude to bylo zaminované, tak jsme šli roštím nebo po vodě. Postupovali jsme rychle až ke Komárniku, kde na nás začali Němci zase ostře pálit.“Zde se poprvé setkali se střelbou z granátometů. Jednomu z Prokůpkových kulometčíků takový granát urval nohu, která skončila v koruně stromu… „Tam už jsme na ně útočili takovým partyzánským způsobem. V noci jsme se dostali až k nim a ráno jsme na ně skočili. A to byl vždycky úspěch. Takhle pořád v útoku jsme byli až do konce října. Tak jsem byl zavšivenej, že mi už z rozežraných podpaždí tekla krev. Chtěl jsem, aby nás vyměnili, ale říkali nám, že nás nemají kým vystřídat. Dostali jsem se až ke Stropkovu.“

Zranění

Během těžkých bojů na slovenském území byl pan Prokůpek těžce raněn. Zranění jej vyřadilo z bojů prakticky až do konce války. „Na jednom místě nás Němci, schovaní v takovém malém lesíku, před kterým byla velká louka, zahnali zpátky. Vedle byli ještě Rusové a s nimi jsme si vyměňovali zprávy, odkud Němci střílí. Dostali jsme rozkaz útočit. Ale ten ruský kapitán mi říká: ‚Ty máš málo vojáků, tak hlídej, aby nás neobklíčili, já mám vojáků dost, tak ti to prorazíme.‘ Nahnal tam strašně moc rudoarmějců, dostali se vždycky až k lesíku, a pak je Němci kulomety zahnali zpátky. To bylo asi třikrát za den. Bylo tam moc padlých. Pak to Rusové vzdali a stáhli se. Němci ale zjistili, kde jsme my, i když jsme byli opatrní, a soustředili na nás minometnou palbu. Čtyři byli mrtví a asi pět nás bylo raněných. Já jsem byl raněn těžce, dostal jsem to do zad, ale měl jsem přeci jen štěstí. Byl tam jeden rotmistr, a ten když začali Němci pálit, tak nevěděl kam se schovat, a skočil do krytu na mě. To, co jsem měl dostat do hlavy, dostal on – a také do zad. To mi zachránilo život. Vzalo mi to žebra, lopatku mi to prorazilo. Předal jsem velení. Zkraje to ani nebolelo, ale za chvíli to bylo strašné. Kašlal jsem krev, plíce jsem měl také zasažené. Ještě jsem došel z posledních sil k dělostřelecké pozorovatelně. Tam odsud mě odvezli povozem na slámě k silnici, potom autem na ošetřovnu velitelství praporu, kam jsme dorazili kolem půlnoci. Byla tam jedna sestra, naštěstí moje známá, která se mnou chodila na Volyni do školy. Ruský doktor se do mě hned pustil. Udělal mi na zádech dvaceticentimetrový řez, ale pouze s místní narkózou, jinak to nešlo, kašlal jsem krev, byl bych se udusil. Neměl tam rentgen, nic. Ani mi to nezašil, nechal to otevřené a hned mě posílali do Jaslisek do naší brigádní nemocnice. Měl jsem strašné bolesti a horečky, nemohl jsem ani pořádně ležet. Do Jaslisek přijel doktor Škvařil – supermachr a operoval mě. Já jsem byl jedna koule, vybral ze mě mísu hnisu. Odtamtud mě vezli letadlem do Rzeszowa, kde jsem ležel asi měsíc, a potom jsme sanitním vlakem jeli do Kyjeva. Tam mě ještě dvakrát operovali a potom na začátku dubna 1945, když dostali od Američanů rentgen, znovu. Na 1. máje už jsem mohl jít tančit.“

Po válce

Po návratu do civilního života se chtěl Josef Prokůpek vrátit do školy a studovat medicínu. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se toho ale nakonec musel vzdát. Jako osmdesátiprocentní pracovní invalida neměl příliš vyhlídek na běžné zaměstnání. Ministerstvo obrany mu nakonec přidělilo trafiku, kterou v Karlových Varech provozoval až do 3. srpna 2002.

Rok 1948 Josef Prokůpek nikterak nevítal. „Poněvadž my (z Volyně) jsme již věděli, co je komunismus.“ Osobně perzekvován nebyl, ale „vždycky jsem byl bezpartajní, mezi komunisty jsem se nepletl“. Lákán do „partaje“sice byl, s odvoláním na invaliditu však opakovaně odmítl.

Dle nahrávek Dominika Mačase (2002) a neznámého autora (2001) vypracoval s použitím částečného přepisu D. Mačase Jaroslav Richter.