The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Prokůpek (* 1941)

• narodil se 6. dubna 1941 v Jaroměři

• otce v roce 1949 vyhodili z Československé lidové armády a rodina se přestěhovala do Jilemnice

• po základní škole absolvoval učiliště Státních pracovních záloh

• pracoval ve Vrchlabí v podniku Rico, během práce dostudoval střední průmyslovou školu

• s manželkou Libuší se vzali v roce 1965, měli spolu dva syny, Aleše a Luboše

• šířil protestní letáky proti srpnové okupaci, v práci vyvěsil černou vlajku a inicioval minutu ticha

• v roce 1970 jej za to komunisté odsoudili ke dvěma letům vězení

• během výkonu trestu v Žacléři pracoval v uhelných dolech

• z vězení se vrátil do stejné firmy, kde se ocitl pod neustálým dozorem

• od ministerstva obrany získal v roce 2014 ocenění za třetí odboj

• v roce 2022 žil v Jilemnici

Když na Stanislava Prokůpka vyšetřovatelé StB tlačili, aby se přiznal k protirežimní činnosti, dlouho nepřemýšlel. „Nezapíral jsem to, protože jsem tehdy věděl, že to je pravda – že to je okupace a že v roce 1968 přišla spousta lidí o život,“ říká.

Toto přesvědčení ho vedlo k tomu, aby se nesmířil s vývojem po srpnových událostech. Na první výročí vyvěsil na svém pracovišti černou vlajku a poté se s dalšími kolegy zapojil do rozšiřování letáků, které vybízely obyvatelstvo k pasivní rezistenci.

Místo toho však jejich akce vybudily k rychlému zásahu hlavně policejní složky komunistického režimu, který tou dobou rychle přešel od náznaku rozvolnění zpět k utužení. Stanislava Prokůpka čekaly dva roky vězení a práce v uhelných dolech.

Otce náhle propustili z armády

Stanislav Prokůpek se narodil 6. dubna 1941 v Jaroměři. Vyrůstal sice v časech zuřící druhé světové války, ale na dětství v tomto východočeském městě si uchoval hezké vzpomínky. S kamarády hrál fotbal a se školou zase často jezdil na pobyty do Podkrkonoší či na Broumovsko.

Jeho otec před válkou učil na průmyslové škole, ale od roku 1945 sloužil v československé armádě jako velitel vozového parku. Po čtyřech letech ho však z armády bez udání důvodu propustili, a to později také znamenalo, že musel své bydliště opustit. Nový byt Prokůpkovým přidělili v Jilemnici.  

„Ale soudruh předseda městského národního výboru s dalším soudruhem se dohodli, že ten náš byt je o něco lepší, a nechali si ho pro sebe. My jsme dostali byt v domě u nádraží, který jsme museli předělávat kvůli jinému napětí elektrických spotřebičů,“ popisuje pamětník.

V Jilemnici se mu zpočátku nelíbilo

Na přesun do Jilemnice si Stanislav Prokůpek zpočátku těžce zvykal. „Jilemnice pro nás zpočátku bylo vyhnanství. Musím konstatovat, že školy tu tenkrát byly špatné a sokolovnu museli podepírat, aby nespadla. Ale nakonec jsem tu našel své štěstí.“

Poté, co zde dochodil základní školu, nastoupil pamětník ve Vrchlabí na učiliště Státních pracovních záloh, kde se specializoval jako výrobní zámečník. Z učení nastoupil do podniku Rico, během práce si poté dostudoval střední průmyslovou školu.

Vojnu strávil Stanislav Prokůpek v letech 1961 a 1963 v Přáslavicích. Během jednoho z návratů domů na dovolenou potkal Libuši Krausovou, která pracovala jako zdravotní sestra v jilemnickém kojeneckém ústavu. Krátce po návratu z vojny se vzali a narodili se jim dva synové, Aleš a Luboš.

Ne všichni se s okupací smířili

Poklidný rodinný život Prokůpkových však hned zkraje výrazně narušila invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Proti této agresi se Stanislav Prokůpek postavil okamžitě, když se snažil v okolí Vrchlabí a Jilemnice měnit směrovky, aby zmátl přijíždějící tanky.

Navzdory počátečnímu společenskému odporu proti invazi znamenal zásah vedený SSSR rychlý konec reformních snah Alexandra Dubčeka a odstartoval takzvanou normalizaci, během níž se komunistický režim opět utužil. I nadále ovšem existovali tací, kteří se s tímto vývojem nechystali smířit a kteří přítomnost okupačních jednotek nevnímali jako „bratrskou pomoc“, jak o ní nově ustavená vláda hovořila. 

V národním podniku Nářadí, kde Stanislav Prokůpek pracoval i po návratu z vojny, se už od roku 1968 protirežimně projevovala skupina pracovníků sdružených kolem Františka Kováře. Nejprve se snažili založit závodní organizaci národních socialistů a přesvědčovali ostatní, aby vystoupili z KSČ. Později vylepovali protestní plakáty.

Ani Stanislav Prokůpek se nebál projevit svůj názor. „Na první výročí v roce 1969 jsem na svém pracovišti vyvěsil černou zástěru, na kterou jsem napsal datum okupace. Na jaře 1970 za mnou pak přišel kolega František Kovář a říkal, že mám dobré názory a že se mi dá věřit. Předal mi letáky, abych je rozepisoval,“ líčí.

Provoz na minutu utichl

Pamětník tedy doma ručně na stroji množil letáky přes kopírovací papíry. Obsah vyzýval obyvatele k pasivní rezistenci v souvislosti s blížícím se výročím okupace, odbojáři nabádali, aby v ten den lidé nepodnikali žádnou zábavu, nenavštěvovali obchody ani restaurace a aby uctili památku obětí invaze minutou ticha.

Stanislav Prokůpek společně s Františkem Kovářem pak na dvousedadlovém motocyklu objížděli vesnice v okolí Vrchlabí a namnožené tiskoviny vylepovali. Když nadešel den výročí, zorganizovali pietní moment přímo uprostřed směny v podniku Nářadí.

„V dílně nás bylo asi sedmdesát, všichni o tom věděli, informovali jsme je. Když to viděli mistři a členové KSČ, rozčilovali se, co to provádíme. Po minutě ticha jsme zapnuli stroje a pracovali dál,“ popisuje Stanislav Prokůpek. Druhý den ráno už ho příslušníci Sboru národní bezpečnosti odváděli v poutech z jeho domu.

Věděl jsem, že to je pravda

Pamětníka nejprve zatkli a obvinili kvůli pobuřování. Chvíli jej policisté drželi ve Vrchlabí, vyšetřovali minutu ticha v podniku, ale brzy na Stanislava Prokůpka prokurátor uvalil vazbu a následoval přesun do Hradce Králové. Tam jej předali do rukou Státní bezpečnosti.

Agenti StB už měli informace i o šíření letáků, v mezičase zabavili u Prokůpkových doma psací stroj, na kterém pamětník tiskoviny šířil. Shromáždili také svědectví pracovníků z podniku Rico, což je vedlo k přesvědčení, že Stanislav Prokůpek i František Kovář vyvíjeli organizovanou protirežimní činnost.

Během vyšetřování estébáci pamětníka psychicky vydírali a vyhrožovali mu, že uvězní i jeho manželku a děti, přičemž mladšímu synovi bylo tehdy pouze pár měsíců. Stanislav Prokůpek se však brzy ke všem činnostem přiznal.

„Nezapíral jsem to, protože jsem tehdy věděl, že to je pravda – že to je okupace a že v roce 1968 přišla spousta lidí o život. Necítil jsem se ničím vinen, ale podle tehdejších paragrafů to byl trestný čin,“ říká. Krajský soud v Hradci Králové ho v únoru 1971 odsoudil ke dvěma letům vězení za podvracení republiky.

Manželka mi nic nevyčetla

Trest si Stanislav Prokůpek odpykával v Žacléři a zpočátku jej zařadili do skupiny s nejpřísnějším režimem. Musel si dávat také pozor na spoluvězně, někteří z nich často donášeli, protože to znamenalo rychlejší cestu na svobodu. Většinu trestanců tvořili odsouzení za krádeže nebo příživnictví, ale i sexuální agresoři. Političtí vězni zde včetně pamětníka byli tehdy pouze dva.

Po celou dobu trestu pracoval v žacléřských uhelných dolech. „Jako důlní zámečník jsem měl na starosti dopravníky. Pracovali jsme vždy ve dvojici s civilními zaměstnanci. Když jsme sfárali dolů, bylo to docela fajn, ale nahoře nás dozorci zase hned čapli a odvezli na ubytovnu.“

V roce 1971 zažádala manželka Libuše o jeho předčasné propuštění. Přestože Stanislav Prokůpek získal kladné posudky, soud to odmítl. Manželka tak se dvěma dětmi musela na svého muže ještě další rok počkat.

„Měla to těžké, ale nikdy mi nic nevyčetla. Je to děvče do nepohody. Pomáhali jí také její rodiče a bratr, moje maminka i moji spolupracovníci, kteří ze své výplaty vždy nějakou tu korunu pustili. Žena byla tehdy na mateřské a i během ní si o víkendech přivydělávala v kojeneckém ústavu. Lidé se k ní chovali velice přívětivě,“ vypráví Stanislav Prokůpek, jak jeho manželka zvládala těžké časy.

Čas vzájemného odloučení překonávali oba nejčastěji psaním dopisů. Návštěvy se konaly jen jednou za dva měsíce. „Mohl jsem si pozvat dvě osoby, vždycky jsem pozval manželku se synem a někdy i maminku. Manželka staršímu synovi říkala, že jsem na vojenském cvičení na dva roky. Jako vězni jsme totiž nosili vojenské mundúry. Všechno se syn dozvěděl až později,“ přiznává Stanislav Prokůpek.

Zdánlivý návrat na svobodu

Na svobodu se pamětník dostal 22. srpna 1972. Statusu odsouzence za protirežimní činnost se však jen tak nezbavil, zejména v práci se ocitl pod přísným dohledem stranických činovníků a také ztratil jakoukoliv možnost profesního růstu.

Nezbývalo než se naplno věnovat všem ostatním činnostem. Čas mohl zase plnohodnotně trávit s rodinou. Když získali vlastní auto, cestovali po hradech a zámcích a na výlety pod stan po Česku i Slovensku. Oba syny odmalička pamětník vedl ke sportu, k němuž měl sám velký vztah.

Brzy po návratu z vězení, aby si zlepšil podlomenou fyzickou kondici, začal běhat a účastnil se amatérských závodů. Dalším oblíbeným sportem byly běhy na lyžích a biatlon, které mají dodnes v Jilemnici silnou základnu. Pamětník se svými přáteli v zimě připravoval běžecké tratě a během lyžařské sezony se jejich život často točil kolem místního stadionu.  

Stanislav Prokůpek si v roce 1975 dokonce udělal trenérskou licenci, aby mohl své syny i další žákovské běžkaře trénovat. „Pak se ale zjistilo, že jsem seděl a že bych měl na děti špatný vliv, a tak jsem musel skončit,“ přiznává. Návrat na svobodu byl tak v některých ohledech jen zdánlivý.

Důležité je hledat pravdu

Ten skutečný se nejen pro Stanislava Prokůpka, ale i pro celé Československo konal až v listopadu 1989, kdy po sametové revoluci padl komunistický režim a země přešla k demokratickému zřízení. „Už jsem se toho tolik neúčastnil, jak mě hlídali. Říkali jsme, že už jsme si svoje odbyli. Ale měl jsem radost, že k tomu došlo,“ popisuje pamětník, jak tehdejší události prožíval.

Po roce 1989 náhle v podniku povýšil na technickou kontrolu, zatímco dosud celou dobu pracoval jen u radiální vrtačky. Volné možnosti měli také pamětníkovi synové, kteří oba vystudovali technicky zaměřené vysoké školy, aniž by jim v tom někdo bránil kvůli otcovým politickým názorům a aktivitám.

Stanislav Prokůpek se po sametové revoluci zapojil do nově vzniklé Konfederace politických vězňů a v rámci ní objížděl besedy, kde vyprávěl o své zkušenosti s komunistickým režimem. V roce 2006 mu město Jilemnice předalo pamětní medaili za třetí odboj. Tu dostal také o několik let později od ministerstva obrany.

„Důležité je ponechat si selský rozum a hledat, kde je aspoň trochu pravda, kde se dá něčemu věřit. I dnešní doba je složitá a jedině tímto rozumem se dá uspořádat,“ shrnuje na závěr Stanislav Prokůpek.