The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pucharová (* 1934)

• narodila se 2. července 1934 v Bystrém u Poličky

• pochází ze smíšené česko německé rodiny

• od raného dětství vyrůstala v německé rodině maminčina bratra Ludvíka Mangolda v Schönbrunnu (Jedlová u Poličky)

• v roce 1942 otec přijal německé občanství

• po povolání do werhmachtu spáchal otec sebevraždu

• po válce zůstala se sourozenci a matkou v Jedlové

• celý život pracovala v Hedvě v Bystrém u Poličky

• udržovala kontakty s vysídlenými německými sousedy

• v roce 2020 žila v Jedlové s rodinou své dcery

Jednoho červnového večera roku 1945 přijela tři auta s lidmi, kteří měli červené pásky SNB. Obyvatelé Schönbrunnu (Jedlové), obce u východočeské Poličky, měli tušení, že se něco bude dít. Ráno ve čtyři hodiny je pak vzbudilo bouchání na vrata. „Sousedi z dvanáctky museli ven,“ vzpomíná na první vlnu odsunu Marie Pucharová, tehdy Freislebenová. „Taky strejda Josef s celou rodinou. Do deseti minut museli být z baráku pryč – nevzali si ani kapesníky, nic.“

Domnívali se, že je pošlou na Sibiř. „Sousedku z horního konce, asi jim chyběla do počtu, hnal jeden z těch chlapů na kole. Měl v ruce důtky a ona musela celou cestu běžet až na druhý konec vesnice.“

Část schönbrunnských Němců vybraných do první vlny odsunu shromáždili na dvoře textilní fabriky a k nim přivedli i místního duchovního. Farář Adolf Pachl odmítl podepsat prohlášení, že odchází dobrovolně. Řekl, že jako kněz nemůže podepsat lež. A tak kolem něj museli jeho farníci udělat kruh a tam ho jeden Čech z Nedvězího zbičoval tak, až mu košilí prosakovala krev. Všichni pak museli jít pěšky přes dolní konec vesnice, Baldu a Pomezí až do Svitav. Farář Pachl šel celou cestu příkopem. Ve Svitavách je prohlédly ošetřovatelky z Červeného kříže a pak je naložili do dobytčích vagónů a odvezli na hranici.

Od hranic pak šli pěšky do německého vnitrozemí a v každé vesnici někdo zůstal. Často to byly ženy s dětmi. „Paní Skálová měla osm dětí, v žádné chalupě je nechtěli vzít, věděli, že je budou muset živit,“ popisuje pamětnice poměry odsunutých. „Nakonec se i oni někde uchytili, ale toho hladu, co zkusili!“ Schönbrunnští Němci z prvního transportu jsou roztroušeni od hranice až po město Kropstädt ve východním Německu. Další dva transporty z Jedlové šly už do západního Německa (pozdější Spolkové republiky Německo), kde se vysídlencům později žilo nesrovnatelně lépe.

Tatínek nechtěl na frontu a zabil se

Marie se narodila 2. července 1934 jako jedno z dvojčat manželům Freislebenovým v Bystrém u Poličky. Maminka byla z německé rodiny Mangoldů a tatínek byl Čech. U vlastních rodičů Marie dlouho nezůstala, v roce a půl si ji vzal na výchovu strýc Ludvík Mangold, který se svou ženou Annou vlastní děti mít nemohl. Žili v nedalekém Schönbrunnu (Jedlové) v domku č. p. 13 ještě s babičkou a dědečkem. Mangoldovi měli už tenkrát v péči synovce Hanse, který byl o devět let starší než pamětnice. 

Marie vyrůstala v německé rodině a žila bezstarostný život s dětmi z vesnice. O svých skutečných rodičích se dozvěděla ve chvíli, kdy se k nim přistěhovali. Otec Freisleben se během roku 1942 pohádal o majetek se svými bratry, ti ho zbili a on se prý ze vzteku dal k Němcům. Jako novopečený Němec nemohl v rodné obci zůstat a tak se odstěhovali s dvěma syny k Mangoldům do Schönbrunnu (Jedlové).  Otec byl švec a tak si v domě otevřel dílnu. Pak mu ovšem přišel povolávací rozkaz. „Dostal hrozný strach, protože neuměl skoro vůbec německy,“ vysvětluje Marie. „Maminka ho utěšovala, že pojede s ním, ale kdo by se staral o děti? Tak si vzal život.“  Nejen, že rodina přišla o živitele, ale nedostala ani žádnou státní podporu, protože jeho dobrovolný odchod ze světa považovala Říše za vlastizradu.

Hans Mangold šel do války dobrovolně

Bratranec Hans šel po škole do muniční továrny do Bořin. Tam se vyučil a při prvním náboru se přihlásil na frontu. Mangoldovi mu válečné nadšení rozmlouvali, ale Hans žil pro  myšlenku velkého Německa. V okamžitém odjezdu mu zabránil jen výbuch v muničce a léčba popálenin, které při havárii utrpěl.  Na frontu odešel v roce 1943. Vybíral si mezi námořnictvem a letectvem, ale po zkušební plavbě se rozhodl pro letectvo. O jeho dalším osudu se rodina dozvěděla až po válce. Poměrně brzo byl sestřelen a strávil několik hodin na moři, než ho zachránila řecká loď. V Řecku potom dožil konce války a jako rakouský státní příslušník zůstal po válce ve Vídni.

Když někdo z vesnice padl, přišel úmrtí oznámit chlapec v henleinovském kroji. V kostele pak rodina vystavila rakev s fotografií a květinovou výzdobou a na tyč za rakev nabodli vojenskou helmu. Farář pak odbavil pohřeb se všemi náležitostmi, jen prázdnou rakev neukládali do hrobu.

„Od nás z rodiny šli do války čtyři chlapi – strejda Ludvík a Franz a bratranci Hans a Fritz. Všichni přežili,“ konstatuje. Zajímavý je příběh Franze Mangolda, který se před válkou odstěhoval do Broumova. „Byl potrestaný za soucitný přístup k zajatcům, hlavně k Židům, a skutečně za to šel do vězení a později za trest stavět mosty do Afriky,“ vzpomíná Marie na strýce Franze. Do Československa se už nikdy nevrátil, dlouho o sobě ani nedal vědět. Jeho matka se o něho velmi strachovala, a tak Mariina teta psala falešné dopisy od Franze, aby ji uklidnila. Když se skutečný Franz poprvé sám ozval, byla už jeho matka po smrti.

Strýc Ludvík Mangold také válku přežil a mohl se vrátit do Jedlové, kdyby si pro něho na hranice přijela jeho manželka Anna. Ta si ale mezi tím našla jiného partnera, rozvedla se a Ludvík  musel zůstat v Německu. „Měl pak v Německu autonehodu, nezemřel hned, blouznil a prý pořád volal moje jméno,“ vzpomíná Marie na svého pěstouna. „Chtěla jsem se s ním jet rozloučit, a tak jsem šla na úřad za Maršíkem a prosila jsem ho, aby mně dal razítko, abych mohla jet. Klekla jsem před ním, aby mě pustil, ale on mě odbyl: ‚Jo, a vy se nám potom taky nevrátíte.‘  Říkala jsem mu, že jsem v jiném stavu a mám doma děcko, že se přeci vrátím. Ne, neudělal to. S Ludvíkem jsem se už nepotkala!“

V noci přicházeli se staženýma kalhotama

V posledních dnech války byli po schönbrunnských domech ubytovaní ustupující němečtí vojáci, „Měli nabité revolvery a říkali, že poslední kulka je pro ně, že do zajetí k Rusům padnout nechtěj,“ tvrdí pamětnice. Vojáci odjeli, ale německé civilní obyvatelstvo nemělo většinou kam odjet. S obavami čekali na příjezd Sovětské armády. Na jaře 1945 žilo v Schönbrunnu jen velmi málo mužů, většina jich byla na frontě, vesnice byla plná starých lidí, žen a dětí. „Když přijeli, hrozně znásilňovali,“ popisuje osvobození Jedlové.  „Sousedka Anna Krejčová se schovávala několik hodin pod mostem v potoce a její švagrovou šest vojáků po sobě znásilnilo. Vypadala hrozně, byla k nepoznání zřízená. Přitom pan Krejčí byl z Oldříše a uměl perfektně česky. Říkal jim to, ale nebrali ohled vůbec na nikoho.“

Schönbrunn (Jedlová) byl poslední sudetoněmeckou vesnicí ve směru do československého vnitrozemí. Možná právě proto se v této vesnici dělo na civilním obyvatelstvu tolik špatností  hraničících s válečnými zločiny. Jak jinak označit vraždu jedenadvacetileté Leni Schauer z Šestidomí, kterou v místech nazývaných Písečák hromadně znásilnili válkou prasecky zhrublí sovětští vojáci a poté ji zastřelili. Nikdo nebyl obviněn ani souzen. „Byli jsme v Sudetech, byli jsme Němci, kam si měli jít stěžovat? Rusové se chovali jak zvířata. Přes den si vyhlídli, kam půjdou, a v noci přicházeli už se staženýma kalhotama,“ popisuje Marie nehezké časy.  „Ale on se jim člověk na jednu stranu ani nemohl moc divit. Byli ve válce už strašně dlouho.“

Maminka už byla na korbě

Po vesnici chodily české patroly z Bystrého a alespoň trochu civilní obyvatele chránily. Do posledního odsunu šly ženy, jejichž manželé byli ve vězení. Na podzim roku 1945 byla mezi ně zařazena i matka pamětnice. Tehdy jedenáctiletá Marie a její dva bratři už měli českou příslušnost, a proto do odsunu jít neměli. Úřady je chtěly poslat na vychování do palírny do Bystrého. „Maminka už byla na korbě auta, ale my jsme s bratry ztropili takovou scénu, že ji z toho auta skopli dolů, ať si tu prý zůstane.“

Děti matku opravdu potřebovaly, čekaly je těžké časy. Do vesnice po každé odsunuté rodině přicházeli noví osídlenci. „Často obešli pár chalup, vykradli je, a pak prodali. Byli to většinou lidé, co sloužili u sedláků, bez pozemků a hospodářství, kteří neuměli hospodařit.“  S novými obyvateli Jedlové se už tolik nesžili. „Chodily k nám prohlídky, zabrali třeba babičce látku na kostýmek. Já na sobě pořád měla troje šaty, kdyby náhodou,“ říká s povzdechem .

Zabrané zboží se uskladňovalo u pana Kozáčka. „V noci nám to zas nosil zpátky. Jednou sebrali bratrovi Miloušovi harmoniku, kterou dostal od německého vojáka. Brečel pro ni celou noc a maminka ho utěšovala, že s tím nemůže nic dělat. A pak nad ránem mu ji pan Kozáček přinesl.“

Děti Freislebenovy musely nastoupit do české školy, což byl problém především pro Marii, kterou vychovala německy mluvící rodina Mangoldů. Přitom v Schönbrunnu se mluvilo jinou němčinou než v ostatních německých vesnicích. Bratři žili mnoho let v českém prostředí a chodili do české školy. „Svině německý jsme ale byli všichni tři,“ komentuje svoji poválečnou školní docházku. „Strašně nás tam tloukli, a tak nás maminka dala do školy do Poličky a tam už to bylo lepší.“  

Na konci roku přes veškerou snahu z českého jazyka stejně propadla a tak ji maminka poslala k příbuzným do Světí u  Hradce Králové, kde se měla naučit česky. „Strašně se mi tam stýskalo, ale skutečně jsem se za měsíc česky naučila. Vrátila jsem se do Jedlové a zkoušku udělala,“ říká. Po škole  nastoupila do textilní továrny Hedva v Jedlové a zůstala v ní až do důchodu.  

Němci jako občané druhé kategorie

Nepřátelství, kterého se jí po válce dostávalo od dětí, postupem času ubíralo na síle. „Čas od času mi to někdo připomněl, ale jako mládež jsem žádnou nevraživost necítila. Chodili jsme tancovat a hráli jsme divadlo,“ vzpomíná na počátek padesátých let v Jedlové. V roce 1956 se vdala za Čecha z nedaleké Korouhve. „To byl úžasný člověk. Nikdy mi nevyčetl, že jsem Němka,“ dodává.

Odstěhovali se do staré fabriky, ve které se po válce postavilo několik prostých bytů se společnou toaletou na chodbě. Žilo tam několik německých rodin, ale scházet se oficiálně nesměly a nesměly mluvit německy. „A můj muž, on rád pekl, tak vždycky něco upekl a uvařil kafe a pozval sousedky k nám a my ‚šprechtily ostošest‘,“ prozrazuje pamětnice.

Nebyly ale všechny sousedské vztahy tak idylické, především s novými osídlenci. Spor se sousedy Čechalovými a panem Dvořákem, který přišel do Jedlové z Děčína, skončil až před trestnou komisí. Marie Pucharová vzpomíná, jak na ni Dvořák křičel před dveřmi bytu: „Otevři, ty svině německá, rozbiju ti hubu!“ Sama nemohla stížnost napsat, musel ji podat její český manžel, a pak se dostala až před trestnou komisi.

„Tam jsem jim popsala, jak se ke mně chovají a řekla jim, že žádám zpět o německé občanství, že jsem si o české nežádala, to mi bylo uděleno automaticky. A že když jsem tedy pořád ta svině německá, ať jsem i té národnosti.“ Tato žádost úředníky vyděsila, tušili velké problémy od svých nadřízených, a tak Dvořáka a Čechalovy z Jedlové vystěhovali.  

Příbuzní ve východním i západním Německu

Marie Pucharová udržovala s vysídlenými příbuznými  i známými kontakt nepřetržitě od války. Do západního Německa ji úřady nepustily, ale za strýcem Josefem Mangoldem jela už v roce 1965. S mnoha příbuznými se setkala až po otevření hranic po roce 1989. „Po čtyřiceti sedmi letech jsem se setkala i s bratránkem Jendou, s kterým jsem vyrůstala,“ vzpomíná na dojemné setkání. „Nepoznala jsem ho. Přijel takový starý chlap v klobouku, stál u branky, nic neříkal. Ale pak zakašlal a sundal klobouk. ‚Hansi! To jsi Ty?‘ zakřičela jsem. A už to bylo, brečeli jsme oba jak malý děcka. A od té doby jsme se navštěvovali.“

Hans Mangold od svého odchodu do války nemluvil česky, ale češtinu nezapomněl, protože chodil do české školy do Bystrého. „Jedlová ho zajímala, jak se změnila, ale bylo vidět, že je mu to už cizí,“ konstatuje Marie.

Pamětnice jela v devadesátých letech dvakrát na setkání vysídlených Němců z Schönbrunnu, které bylo ve Schwarzenbrucku nedaleko Norimberka. Poprvé pro ni přijela přítelkyně Hedvika z východního Německa, tehdy tam byla z Jedlové sama, a podruhé jela na sraz s místním farářem. Ve Schwarzenbrucku, kde žila velká komunita vysídlenců, měli etnografické muzeum věnované životu sudetských Němců v Schönbrunnu. Později ho přemístili do Mnichova.

Někteří vysídlenci nadále podporovali svoji rodnou obec Jedlovou. Například rodina Franze Michla  dlouhá léta posílala peníze na jedlovský horní kostel. Když pak pan Michl zemřel, jela Marie Pucharová do Německa na pohřeb spolu s panem farářem. Ten pak celebroval mši společně s německým knězem ze Schwarzenbrucku. Marie sebou vezla sáček hlíny z Jedlové. A když pak stála nad hrobem a rodnou zem sypala na rakev, říkala: „Franzi, buď ti země lehká, a jak jsi miloval svůj domov, tak ať tě jednou přijme Pán Bůh v nebi.“

Když Marie Pucharová vyprávěla o svém životě, povzdechla si, že možná by bylo lepší, kdyby je tenkrát vysídlili všechny. Přišla o většinu své rodiny i svých přátel z dětství. „Kdybych odjela, tak bych studovala, tady jsem nemohla. Měla bych asi lehčí život. Ale já jsem nikdy nebrblala nad svým osudem. Co jsem dělala, dělala jsem ráda!“ tvrdí.