The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilma Pupová (* 1928)

• narozena 27. prosince 1928 v Nýznerově

• německá národnost

• v září 1946 rodina internována v Muně Mikulovice

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• sestra Anna Hadwigerová osm let v sibiřských lágrech

• sestřenice Hilda Hadwigerová osm let v sibiřských lágrech

• roku 1948 celá rodina vystěhována na práce na Jihlavsko (Staré Hory)

• manžel Jan Pup v PTP

• v roce 1954 návrat do Nýznerova

• v roce 2016 žila v Nýznerově

Osada Nýznerov (německy Niesnersberg) se nachází v údolí Stříbrného potoka v Rychlebských horách. Místní ji dnes nazývají také Hadwigerov, dle jediné místní početné německé rodině, která po válce v osadě zůstala a jejíž členové a potomci tvoří podstatnou část zdejších obyvatel.

Všichni museli v dětství k sedlákům

Vilma Pupová, rodným příjmením Hadwigerová, se narodila 27. prosince 1928 jako čtvrté z devíti dětí rodičům Wilhelmovi a Anně, a to ještě tři další sourozenci zemřeli v prvních dvou letech života. Stejně jako naprostá většina obyvatel osady byli i rodiče německé národnosti. Otec pracoval na nýznerovské pile, kde také rodina až do roku 1935 bydlela, než si koupili malou chalupu o dvou místnostech. Větší děti proto i v zimních měsících spávaly na půdě. „Na plotně jsme si ohřáli cihly a ty odnesli na půdu,“ vypráví pamětnice. V domě neměli elektřinu a vodu si brali z potoka a obhospodařovali jen malé pronajaté pole. Vilma Pupová vzpomíná, že doma jedli nejčastěji holé brambory a že v dětství také poznala, co je hlad. „Někdy jsme doma neměli ani kousek suchého chleba,“ dodává.

Vilma docházela do místní obecní školy. Vzpomíná, že krátce po nástupu do čtvrté třídy se v lesích v okolí Nýznerova ozývala střelba. Nýznerov totiž ležel v Javornickém výběžku, nedaleko hranic s nacistickým Německem. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci panovala mezi Německem a Československem velmi napjatá atmosféra. Nejvíce to eskalovalo v pohraničních oblastech Československa obývaných převážně německým obyvatelstvem. Již od března roku 1938 se na Javornicku organizovala protistátní činnost a přenášely zbraně z Německa. Napětí se stále stupňovalo a nenávistný projev Adolfa Hitlera z 12. září 1938 se stal signálem k ozbrojenému puči henleinovců. Po jeho potlačení a zákazu SdP (sudetoněmecká strana) se jeho účastníci přemístili do sousedního Německa, kde vznikla teroristická organizace Freikorps (SFK). Její členové ve dnech 19. až 22. září 1938 napadli několik finančních (pohraničních) oddělení na Javornicku. A právě oni u Nýznerova útočili na příslušníky československé Stráže obrany státu, četnictva a armády. Obyvatele Nýznerova tehdy evakuovali do blízké horské osady Kamenné (něm. Sterling), odkud se všichni asi po deseti dnech vrátili do svých domovů. Krátce poté zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou dohodu a odstoupení českomoravského pohraničí Německu a 6. října 1938 vjela do Javornicka vojska wehrmachtu.

Když bylo o necelý rok později přepadeno Polsko Německem, vypukla druhá světová války. Obyvatelům Nýznerova nepřinesla nic dobrého. Boje sice osadu přímo nezasáhly, ale z tří stovek místních obyvatel jich pětatřicet padlo ve složkách wehrmachtu. Padli i bratranec a dva strýcové pamětnice František a Rudolf Appelovi. Ani změnu životní úrovně nacistický režim nepřinesl a Vilma Pupová vzpomíná, že již jako děti museli všichni její sourozenci opustit domov a jít pracovat k sedlákům. Vilmě bylo dvanáct let a ještě chodila do školy, když nastoupila na službu k rodině Hosperů v Nýznerově. „Měla jsem to asi půl kilometru domů, ale domů jsem nesměla. Bylo to hrozný, ale alespoň jsem se najedla. Když šly děti z vrchu do školy, tak já jsem teprve neučesaná vcházela do chlíva a z něj pak rovnou do školy.“

O dva roky později Vilma odešla na hospodářství do čtrnáct kilometrů vzdálené Dolní Lipové (něm. Nieder Lindeweise). Pracovala u vdovy Albíny Schubertové, která měla jako většina žen syna na frontě. Pamětnice vypráví, že se k ní nechovala dobře a domů mohla jet jen jednou za měsíc. „Vyjela jsem v neděli odpoledne, až už bylo všechno hotový. Než jsem se dostala z nádraží ve Vápenné, tak jsem doma už mohla zůstat jen hodinu nebo dvě a musela jsem jít zase na vlak. Jednou mně ujel a jela jsem až dalším a ta na mě pak byla hrozně nazlobená. Kolikrát jsem si tehdy přála, abych mohla umřít.“ Proto se jí ulevilo, když ji o rok později pracovní úřad poslal zpět do Nýznerova k Anně Gottwaldové, která měla manžela na frontě a sama se starala o tři děti a hospodářství. Na tuto ženu pamětnice vzpomíná s láskou. Měla sice více práce, ale paní domácí se k ní chovala velmi laskavě.

Setkání

U Anny Gottwaldové pamětnice zůstala i po válce. Jen za nocleh a stravu tu pracovala až do roku 1946, kdy ji společně s ostatními Němci vyvezli do Německa. Poslední rok války tak Vilma Hadwigerová prožila v Nýznerově. Mimo jiné vzpomíná na britské válečné zajatce, jejichž zajatecký tábor stál u lesa na konci Nýznerova. Jeden z nich dokonce pamětnici ošetřil, když se během vyžínání trávy v lese ošklivě poranila srpem na noze. Asi po sedmdesáti letech se dověděla, že šlo o Chrise Ayrese. Ten se po válce vrátil do Anglie i se svým podrobným deníkem. Když zemřel, deník zdědil jeho vnuk, který se rozhodl vydat do Nýznerova a na vlastní oči vidět místa pobytu svého dědečka. Setkal se přitom s Vilmou Pupovou. „On mě tak objímal. Byl šťastný, že si ještě někdo pamatuje jeho dědu,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se spolu vydali do horní části Nýznerova, kde stále stojí cesta nazývaná anglická, kterou za války stavěli britští zajatci, a také dozorčí budova bývalého zajateckého tábora.

Sestru vyvezli na Sibiř

Dne 8. května 1945 válka skončila. O několik dní později sovětští vojáci zatkli v Nýznerově a jeho okolí několik mužů a žen, které následně vyvezli na Sibiř. Mezi nimi i dvaadvacetiletou sestřenici pamětnice Hildu Hadwigerovou a jednadvacetiletou sestru pamětnice Annu Hadwigerovou. „Ráno najednou vidím, jak jede sovětské nákladní auto a sestra na něm sedí. A pak jsem o ní skoro devět roků nic nevěděla.“ Důvodem zatčení bylo jejich členství ve wehrwolfu. Jednalo se o organizaci, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Podle pamětnice se ale obě nechaly pouze zapsat a žádnou aktivitu nevyvíjely. Jeden Polák je udal a po soudu ve městě Glatz (Kladsko) je odvezli na Sibiř až k blízkosti polárního města Norilsk, kde v otřesných podmínkách v lágrech strávily více než osm let, než je na konci roku 1953 transportovali do Německa. O příjezdu Anny se rodina dozvěděla a snažila se ji dostat zpět do Československa. Vilma Pupová vzpomíná, jak odjela vše zařídit na ministerstvo do Prahy, ale protože sestra skončila ve Spolkové republice Německo, znepřáteleném západním státu, návrat jí neumožnili.

Kupodivu měl tento příběh šťastný konec. V Německu se obě ženy provdaly za muže, jež poznaly během transportu ze Sibiře, a Anně se později ještě narodily tři a Hildě jedno dítě. Hilda zemřela v roce 2015 a Anna Hadwigerová i v roce 2016 žila jako Anna Michalski v Německu. Na Sibiři nebyly sestřenice samy. Z okolí Nýznerova odvezli několik mužů a žen. Pro některé z nich šlo o poslední cestu.

Poslali je na práce do vnitrozemí

V průběhu roku 1946 vysídlovali Němce z této oblasti. Nejprve všechny soustředili v Muně Mikulovice, což byl za války velký zajatecký tábor, muniční továrna a sklad. Před samotným odsunem do Německa tam soustředili několik tisíc lidí. Rodina Hadwigerova tam v září roku 1946 strávila jen čtrnáct dní. Několik rodin, mezi nimi i rodinu pamětnice, si totiž den před transportem vyžádal na práci v lese polesný Jílek, a z Mikulovic se tak mohli vrátit domů. Členové rodiny pak pracovali v lese. Po odsunu Němců přicházeli do Nýznerova noví osadníci. „Nejhorší bylo, že jsme neuměli česky, a to první osadníci nebyli moc dobří, protože skrz válku byli plní nenávisti. Bylo to dost těžké a kolikrát jsme plakali. Proč? Tady byl takový klid, žádný nacista, protože tady měl každý co dělat, aby se uživil.“

V roce 1947 ale v rámci rozptýlení zbylých Němců odvezli několik zbylých německých rodin na práce do vnitrozemí. O rok později musela ze dne na den do transportu nastoupit také početná rodina Hadwigerova. „Ráno v osm hodin přijelo nákladní auto a v Žulové nás naložili do uzavřených nákladních vagonů. Bylo nás několik rodin a tři dny trvala cesta. Vůbec jsme nevěděli, kam nás vezou a co s námi bude. Nikdo se o nás nestaral. Jednadvacátého června náš vagon dali na bok a celý den jsme stáli na nádraží v Rosicích. Ten den bylo hrozné horko, a tak tři chlapi šli s kýblem pro vodu na nádraží.“

Cílovou stanicí se stala Jihlava, kde si je místní hospodáři rozebírali. „Odstavili vagony, otevřeli vrata a teď jsme se každá rodina musela postavit. Chodili tam správci hospodářství a koukali a my jsme byli první pryč. Náš správce velkostatku byl Žid a uměl německy. Viděl plno chlapů, tak nás hned vzal. Naložili nás do vlečky za traktor a jeli jsme. Říkali jsme si, kam nás asi vezou.“

Zmíněný správce se jmenoval Poziles a rodinu si odvezl na statek v blízké obci Staré Hory. Přestože všichni spali v jedné místnosti bez elektřiny a od rána do večera museli pracovat na statku, vzpomíná pamětnice na správce Pozilese, který za války prošel koncentračním táborem, v dobrém. Choval se k nim prý slušně. Během kolektivizace venkova ho jako „vesnického boháče“ po zinscenovaném procesu uvěznili. „Vždycky mi říkal, že až budu mít svatbu, tak mi dá nejlepší krávu z chléva. Nedočkal se, protože ho komunisté zavřeli.“ Někdy v té době rodiče přemýšleli o dodatečném odchodu do Německa, ale nový správce Tůma jim prý schovával korespondenci od úřadů, protože je potřeboval jako pracovní sílu na statku.

Vilma Hadwigerová pracovala v kravíně. Šlo o velmi namáhavou práci. „Kolikrát jsem o půl jedenácté večer přišla a ráno ve tři hodiny zase vstávala,“ dodává pamětnice. I v okolních vesnicích bylo nasazeno na práce několik německých rodin vystěhovaných z pohraničních oblastí. Mladí se pak u Hadwigerů často scházeli. Pamětnice se tak seznámila s Janem Pupem, jenž měl českou matku a německého otce. Chtěli se brát, ale zatímco Jan měl československé občanství, Vilma stále vlastnila jen prozatímní potvrzení totožnosti. Měli spolu dítě, a tak jim úřady v roce 1951 přeci jen povolili svatbu. Vilma Pupová si dodnes uchovává oddací list, na němž je v kolonce státní občanství napsáno bezdomovkyně. Hned po svatbě musel manžel narukovat na vojnu. Poslali ho do pomocných technických praporů, kam režim umísťoval pro něj nespolehlivé osoby, a spíše se jednalo o pracovní čety než o vojenské jednotky. Více než dva roky pracoval v uhelných dolech na Ostravsku. Po celou dobu mu nepovolili jedinou návštěvu domova, a tak Vilma Pupová dojížděla za ním. Šlo o finančně a časově náročnou cestu, na niž nemohla brát svého malého syna. Když se pak po více než dvou letech manžel vrátil konečně domů, trvalo hodně dlouho, než si na něj syn zvykl a začal ho brát jako tátu.

Návrat a adopce neteře

Sedm let strávila Vilma Pupová v obci Staré Hory. V roce 1953 udělili (navrátili) státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. Rodiče se tak mohli vrátit zpět do Nýznerova. Postupně je následovali i sourozenci pamětnice. Manželé Pupovi zatím zůstali. Na konci roku 1953 tři měsíce po porodu během epidemie žloutenky v Nýznerově zemřela sestra pamětnice Ema. Den po jejím pohřbu se rodina dozvěděla o návratu Anny ze Sibiře. Po Emě zůstaly dvě děti. Pro tříměsíční Irenku si Vilma Pupová přijela a vzala ji s sebou do Starých Hor. Se souhlasem jejího otce ji pak po dvou letech adoptovali. „Vyrostla u nás a nikdo nepoznal, že není naše,“ dodává pamětnice, která i s malou Irenkou musela docházet každé ráno do kravína. „Ve chlívě jsem dceru položila v dece na slámu a syn ji musel hlídat.“

V roce 1954 se Vilma Pupová s manželem a dětmi konečně vrátila do Nýznerova. Ostatní místní německé rodiny se již z vnitrozemí nevrátily, protože na vlastní žádost dodatečně odcestovaly do Německa. V Nýznerově se manželům Pupovým narodily ještě dvě dcery. Vilma Pupová vzpomíná, že po nástupu do školy měly její děti značné potíže, protože neuměly mluvit česky. Pamětnice pak až do penze pracovala jako lesní dělnice. Většina jejích sourozenců stále žije v Nýznerově. Mají spolu prý výborný vztah a s rodinami se pravidelně navštěvují. Jsou to poslední pamětníci zašlých časů Nýznerova, v němž dnes stojí jen polovina domů z předválečného stavu.

Pozn.: Některá data a jména jsou doplněna ze středoškolské seminární práce „Odsun Němců z Jesenicka, osada Nýznerov“, kterou napsala vnučka bratra pamětnice Anna Michálková (Hadwigerová) a která je uložena v dodatečných materiálech.