The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Pytlíková (* 1932)

• rodným jménem Davidovičová

• narozena roku 1932 v Berehovu

• otec Ladislav Davidovič četnický strážmistr

• útěk z Podkarpatské Rusi v březnu 1939

• zdravotní sestra

• 1. 6. 1953 v Plzni zatčena za účast na demonstracích proti měnové reformě

• odsouzena k 6 měsícům vězení, věznice Rakovník, práce v keramických závodech

• za účast v demonstracích zatčen i bratr Ladislav a sestra Ludmila

• po návratu z vězení nemohla v Plzni najít zaměstnání, zdravotní sestra v léčebnách v Mariánských Lázních

• r. 1966 z rodinných důvodů návrat do Plzně, zaměstnání prodavačka

• členka Konfederace politických vězňů v Plzni

Vlasta Pytlíková

Zatčena za jednu větu

 

Vlasta Pytlíková, rozená Davidovičová, se narodila roku 1932 v Berehovu na Podkarpatské Rusi. Pocházela z česko-rusínského manželství, rodiče se seznámili zvláštní shodou okolností.

 

Dětství na Podkarpatské Rusi

 

Slečna Ludmila Bartůňková z Plzně odjela v polovině 20. let na Podkarpatskou Rus navštívit svého bratra, který zastával funkci hejtmana v Berehovu. Na návrh přítele primáře zde absolvovala zdravotnický kurz a začala pracovat jako ošetřovatelka v nemocnici v Berehovu, kam přišel četnický strážmistr Ladislav Davidovič navštívit nemocného kamaráda. Tak se mladí lidé seznámili.

 

Pan Davidovič pocházel ze Značeva u Mukačeva z prostých poměrů. Vyrůstal v domku s doškovou střechou a malou zahrádkou s bylinkami. „Pamatuji si, že mleli mouku mezi dvěma kameny.“ Měl ještě tři sourozence, kteří se rozprchli po světě ‒ sestra bydlela ve Značevě a hospodařila, jeden bratr odešel za prací do Spojených států, další do Francie. Sourozenci zůstávali ve styku, pokud to politická situace umožňovala. Ladislav prošel ohněm první světové války, z bojů v zákopech si odnesl i několik průstřelů. Po vojně absolvoval četnickou školu a vstoupil do státních služeb Československé republiky.

 

Ludmila a Ladislav se sblížili a uzavřeli sňatek. Narodily se jim postupně tři děti ‒ dcery Vlasta, Ludmila a syn Ladislav.

Rodina se usadila ve vesnici Veliká Kopaňa (mezi Chustem a Sevlušem), otec působil na místní četnické stanici. Pamětnice o jeho službě nemá příliš informací, otec zachovával služební tajemství a doma o svých případech nemluvil. Pamatuje si jen, jak četníci honili loupežníka Ilka Lepeje, jehož příběh se podobal historce o slavnějším Nikolu Šuhajovi, strážci zákona jej dlouho nemohli dopadnout.[1]

 

Manželé si v Kopani postavili domek, matka zůstala v domácnosti s dětmi a starala se o zahradu a hospodářská zvířata ‒ králíky, husy. Otec choval včely. Paní Pytlíková s láskou vzpomíná na idylické dětství v krásné přírodě, na lidové tradice. Ve škole a s kamarády mluvily děti rusínsky, doma se hovořilo česky. Když si rodiče nepřáli, aby děti poslouchaly jejich důležitý rozhovor, bavili se maďarsky.

 

V září 1938 začala Vlasta chodit do školy v Kopani. Učila se číst a psát v azbuce. Později v Čechách jí psaní latinkou činilo problémy, musela se naučit novou abecedu. Pomáhal jí tatínek, psal jí písmena v latince tužkou a ona je obtahovala perem. Události let 1938‒39 zkomplikovaly také její školní docházku: v průběhu první třídy vystřídala díky stěhování čtyři školy, navštěvovala školu ve Veliké Kopáni, dvě školy v Plzni a ročník dokončila ve Spáleném Poříčí. Ocitla se o ročník níže, než patřila, proto jí otec domluvil postupové zkoušky, a po jejich splnění nastoupila rovnou do třetí třídy. Školní docházku dokončila po válce ve škole v Liticích.

 

 

Ztráta domova

 

Poklidný život ve východním cípu republiky zničily události roku 1938. V září 1938 byla vyhlášena mobilizace a otec četník musel opustit rodinu a bránit vlast. Pamětnice nezná místa otcovy služby během mobilizace, nikdy o tomto období nevyprávěl. Pravděpodobně v rámci Stáže obrany státu (SOS) hájil hranice Podkarpatské Rusi proti útokům z Polska a Maďarska. Pohraniční boje pokračovaly i po vídeňské arbitráži a odstoupení Užhorodu a části území Maďarsku. Jednotky SOS udržovaly pohotovost do února 1939, k nejhorším střetům došlo v březnu. Při likvidaci Česko-Slovenské republiky Německo a jeho spojenci neušetřili ani východní část republiky. Dne 14. března 1939 zaútočila na Podkarpatskou Rus maďarská armáda a i přes aktivní obranu příslušníků Stráže obrany státu (kteří se potýkali i s ukrajinským nacionalistickým povstáním v Chustu) Maďaři zemi během několika dní obsadili. Zbylí českoslovenští obránci i civilisté byli složitě evakuováni přes Polsko a Rumunsko.

 

Davidovičovi neviděli otce půl roku, znovu se s ním setkali až v Plzni. Paní Davidovičová s třemi malými dětmi byla evakuována v březnu 1939. „V Chustu se soustředili Češi a odtud se dostávali zpět do Československa. Lidé, kteří tam zůstali, byli repatrianti. Museli jsme vyčkat, až pro nás bude vypravený vlak.“ Vlak s civilisty musel jet přes spojenecké státy Malé Dohody Rumunsko, Jugoslávii, průjezd povolilo Rakousko. Slovensko 14. března 1939 vyhlásilo samostatný stát a průjezd přes ně nebyl možný.[2] „Cesta byla únavná, měli jsme k dispozici jen jednu lavici, jinak nic. Jeli jsme obyčejným osobním vlakem. Zastavili jsme třeba v Bukurešti na nádraží, mohli jsme se jít umýt a podávali nám jídlo do ešusu.“

 

Po třech dnech dojel vlak do Českých Budějovic, odkud rodina pokračovala do matčina rodného města Plzně. Našli útočiště u prarodičů. „Po týdnu jsme dostali přidělenou jednu místnost se čtyřmi matracemi na Karlovarské třídě. O otci jsme nic nevěděli, ale nakonec se také dostal do Plzně. Rodina byla pohromadě.“ Časem dorazil i vlak s nábytkem, takže získali i základní vybavení do nového obydlí, ale většina jejich věcí zůstala v Kopani. „Otec měl včelín, ten tam musel zůstat. Nejvíc nás mrzelo, že jsme tam museli zanechat foxteriéra Haryka. My děti jsme ho obrečely. Otec měl nádherné lovecké pušky, které musela matka odevzdat.“

 

 

Lidé si hodně pomáhali

 

Po příjezdu do Čech přeložili nadřízení pana Davidoviče na četnickou stanici ve Spáleném Poříčí. V podbrdském městečku rodina prožila druhou světovou válku. Život se zdánlivě vrátil do běžných kolejí: „Měla jsem kamarádky, doma jsme chovali husy, tak jsem je chodila pást. Děti si vytvářely svůj program samy.“ Ve škole se učili němčinu.

 

„Lidé si tehdy hodně pomáhali. Jezdila jsem třeba do Vlkova do mlýna pro mouku. Pan mlynář mi vždy řekl, abych jela až k Žákavé a dále po polní cestě k mlýnu, abych nevzbudila pozornost ve vesnici a někdo ho neudal. (...) Každou středu jsem jezdila pro bochník chleba k pekaři do Lipnice. A každou sobotu do Struhař pro mléko. (...) Když otec sloužil, obešel sedláky a varoval je: ,Schovejte obilí, které máte navíc, má přijít kontrola.‘“ Vlasta zažila i nálet hloubkařů na vlak: „Jela jsem z Těnovic, seskočila jsem z kola. Hloubkaři lítali velmi nízko nad zemí. Ležela jsem chvíli v příkopě. Když odlétli, naskočila jsem zpět na kolo a pokračovala v jízdě.“

 

V květnu 1945 osvobodila Spálené Poříčí americká armáda, k většímu střetu s německými vojáky došlo u Dražkovic: „My jsme tehdy s maminkou šily americký prapor. Se sestrou jsme stříhaly čtyřicet osm hvězdiček a maminka je šila, i pruhy. Rozpárala jedno povlečení, obarvila je na rudo a šily jsme sovětskou vlajku se srpem a kladivem. Bydleli jsme u Halešů, dnes to je Tyršova ulice (ve Spáleném Poříčí) a vystrčili jsme vlajky z okna. Němci tudy utíkali do Brd a jeden soused, pan Drahoňovský, pronesl: ,Skopčáci už neví kudy kam, tak mašírujou.‘ Jeden Němec zřejmě rozuměl česky, vystoupil z řady a chtěl pana Drahoňovského zastřelit. Jenže ostatní, když viděli naše vlajky, řekli, že už tam byli Američané, a táhli dál. Přes Dražkovice je spojnice na státní silnici, která vede do Nových Mitrovic. Tam se střetli němečtí a američtí vojáci. Dokonce tam hořel americký džíp. Šli jsme se tam podívat.“

Američané se později museli stáhnout za demarkační čáru a do města dorazili sovětští vojáci: „Vojáci byli obyčejní lidé, kteří za nic nemohli, nahnali je do boje. Viděla jsem, jak přijeli, kobylka táhla vozík s dvěma prkny po každé straně, na nich měli jen seno pro kobylku. Špinavé oblečení.“

 

U Davidovičových zavládla po skončení války rušná atmosféra, protože otce navštěvovala řada jeho příbuzných a kamarádů ze Značeva, kteří přišli do Čech se Svobodovou armádou.

 

 

Mezi bolševiky nepůjdeme

 

Ladislav Davidovič se chtěl vrátit domů na Podkarpatskou Rus. Jeho plány ale zkřížila politika: „Jednou jsme poslouchali rádio a hlásili, že Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu. Můj otec prohlásil: ,Tak, děti, mezi bolševiky nepůjdeme.‘ Zůstali jsme v Čechách.“ Vstoupil do Sboru národní bezpečnosti a dostal umístěnku na četnickou stanici v Liticích u Plzně. S manželkou tam zakoupili vilku, kterou obývali do roku 1953. Postupně dům spláceli penězi uvolňovanými z vázaných vkladů.

 

Vlasta v Liticích dokončila měšťanskou školu a roční učební kurz. Složila přijímací zkoušky a nastoupila do Soukromé školy pro ženská povolání. Tato rodinná škola připravovala dívky pro vedení domácnosti i práci v rozličných ženských profesích, vedle matematiky, češtiny atd. měly také hodiny šití, vaření, politické výchovy. Velký důraz byl kladen na zdravotní výchovu a ošetřovatelství. Tříletý učební obor pamětnice nedokončila, protože roku 1948 byla škola zrušena. Absolventkám byl nabídnut roční sociálně-zdravotní kurz a po závěrečných zkouškách našly uplatnění ve zdravotnictví.

 

Otec vedl děti k československému vlastenectví. Proto se Vlasta se sestrou vydaly v září 1948 do Prahy na pohřeb prezidenta Beneše. „Jely jsme do Prahy osobním vlakem na noc. Když jsme tam dorazily, bylo brzké ráno a zima. Stály jsme na chodníku, abychom si udržely místo. Klepaly jsme se zimou, ale vydržely jsme to. Účastnila jsem se pohřbu prezidenta Beneše. Když měl jít průvod s rakví na lafetě, lidé se tam nahrnuli, dalo nám velkou práci udržet si pozici. (...) Stály jsme pod Muzeem.“ Po pohřbu se dívky zase vrátily vlakem domů.

 

 

Přísahali jste, že půjdete s pracujícím lidem, a dnes jdete proti němu

 

Měnová reforma a plzeňské demonstrace proti ní 1. června 1953 způsobily rodinnou tragédii, nezávisle na sobě se jich totiž zúčastnili všichni tři sourozenci Davidovičovi a byli zatčeni. Bratr Ladislav, učeň ve Škodových závodech, se účastnil ranního průvodu Škodováků do centra města.

Sestra Ludmila vystudovala obchodní akademii a dělala mzdovou účetní v mlékárně. Dne 1. června šla do banky vyzvednout peníze a provinila se konstatováním: „To je hezké, Den dětí a zavírají děti.“

 

Vlasta po dokončení zdravotního kurzu pracovala jako zdravotní sestra na krčním oddělení (ORL) plzeňské fakultní nemocnice v Purkyňově pavilonu. Protože prokázala šikovnost a zručnost, přeložil ji primář z lůžkového oddělení na operační sál a asistovala při operacích. „Já v té době pracovala jako zdravotní sestra a šla jsem se až odpoledne podívat na náměstí, co se tam děje. Stála jsem před radnicí a pronesla jsem takovou větu, jelikož proti nám stáli vojáci s puškami a bodáky. Řekla jsem: ,To je hezké, přísahali jste, že půjdete s pracujícím lidem, a dnes jdete proti pracujícímu lidu.‘ Když jsem to vyslovila, přišel člen SNB, že mne zatýká.“

 

 

Údajná příbuzná Lva Davidoviče Trockého

 

Příslušník SNB jí zabavil občanský průkaz s příkazem, že si jej má vyzvednout na služebně SNB. Když tam druhý den dorazila, byla zatčena a eskortována do budovy Státní bezpečnosti na dnešním Anglickém nábřeží (dřívější sídlo gestapa, které je tak stále nazýváno). Ve vyšetřovací vazbě StB ji drželi až do července 1953.

 

„Vyslýchal mne estébák z Prahy, protože bylo hodně zatčených, nemohu si na něj stěžovat. Potom mne obvinili, že jsem měla tiskárnu, a brali mne na noční výslechy, vodili mne se zavázanýma očima. Soupeř Stalina Trockij se jmenoval Davidovič, tvrdili, že byl náš příbuzný. Říkala jsem, že o tom nic nevím.“ Jedna věta pronesená na náměstí nepředstavovala ani pro Státní bezpečnost dostatečně závažný zločin, tlačili tedy na Vlastu, aby se přiznala, že tiskla a šířila protistátní letáky. „Noční výslechy byly náročné na psychiku. Nutí vás, abyste se přiznal, že jste měl tiskárnu a tiskl letáky, dokonce mi nějaký leták ukázali. Já řekla, že o ničem nevím. Udělali u nás domovní prohlídku a tvrdili, že tam tiskárnu našli. Prý byla ukrytá v lavičce v pokojíku. Takto vám to upřesní... Já jsem řekla: ,Já jsem žádné letáky netiskla.‘ Když vám to tvrdí noc co noc, nakonec abyste měla pokoj, byste se i přiznala. Což jsem neudělala. Potřebovala jsem velkou sílu, abych dokázala říct, že jsem letáky netiskla.“ Vyšetřovatelé proti ní nepoužili fyzické násilí, vystačili s psychickým nátlakem.

 

 

Nemá kladný poměr ke státnímu zřízení

 

Pamětnice se nepřiznala, proto do protokolů zveličili její účast na plzeňských demonstracích. Když nyní paní Pytlíková čte protokoly z vyšetřovacího spisu StB, nestačí se divit, co měla údajně spáchat. V dokumentu Vyhodnocení činnosti pachatele ve vyšetřovacím spisu je její účast na demonstracích popsána takto: „Býv. pomník americké armády ‒ zúčastnila se demonstrace u tohoto býv. pomníku, odešla ze zaměstnání ve 14 hod., na místě býv. pomníku amer. armády zpívala provokativně čsl. státní hymnu, po provokaci na tomto místě odešla s průvodem demonstrantů k Náměstí republiky, cestou provolávala protistátní hesla. Cestou k Náměstí republiky opustila průvod, postavila se na chodník, kde se dostala do rozhovoru s neznámým vojínem, který kritisoval jednání demonstrantů a před tímto obhajovala životní úroveň dělníků v Americe, pomoc UNRA a štvala proti opatřením vlády prováděným v důsledku měnové reformy.“[3]

 

Paní Pytlíková odmítá, že by provolávala hesla u pomníku, nebo vedla s vojáky jiný rozhovor kromě věty, že jdou proti pracujícímu lidu. V jejím případě Státní bezpečnost při konstrukci obvinění využila také jejího příbuzenstva ve Spojených státech, což v době studené války představovalo ideální propagandistický materiál, který se hodil do prezentace demonstrací jako kapitalistického pokusu o puč.

 

Ještě větší překvapení přinesly pamětnici další materiály vyšetřovacího spisu, např. Ustanovka, v níž jsou sepsány informace k její osobě získané od důvěrníků StB. Dokument je plný chyb a nepřesností. Např. její přítel a pozdější manžel je ve spisu uveden jako Jiří Pytlík, ve skutečnosti se jmenoval Ctirad. Podle Ustanovky „pásek, výstředně oblékaný“. Skutečně nosil módní klobouky, úzké kalhoty a pruhované ponožky.

 

Zajímavá je charakteristika pamětnice: „Politicky se v místě bydliště a ani na pracovišti vůbec neprojevovala. Práci v ČSM zesměšňovala a žádných veřejných akcí se nezúčastňovala. Brigády v obci žádné neodpracovala a ke všemu se stavěla záporně. Celá rodina je reakčně zaměřena proti dnešnímu zřízení a vychvalují americký způsob života. V místě bydliště jest na jmenovanou pohlíženo jako na politicky nespolehlivou, která nemá kladný poměr ke zřízení. Davidovičová jest povahy mírné, tiché, povýšenecké, inteligentní a ráda se vychloubá. Zálibu má ve cvičení v místním Sokole, kam dochází, a pak ve výstředních tancích, za kterými jezdí do Plzně a navštěvuje klub ZVII nebo spolkový dům Peklo. Jmenovaná má příbuzné v USA, odkud dostávají balíčky a šatstvo, s čímž se často vychloubá a říká: ,takové u nás nemáme.‘ Celá rodina nosí součásti oděvu z Ameriky, kterými se honosí a chlubí s poukazem na poměry u nás a v USA. Jednoho strýce má v SSSR a jednoho v jedné zemi lidové demokracie. Ve které však není známo.“[4]

 

Vlasta opravdu cvičila v Sokole a ráda tančila. Chodili s kamarádem na odpolední „čaje“ do reprezentativního plzeňského sálu Měšťanské besedy. „Chattanooga Choo Choo se tehdy nesměla hrát a Boogie Woogie vůbec ne. Ale my je tancovali skrytě v rohu. Když nás viděl pořadatel, vyvedl nás.“

 

Rodina udržovala písemný kontakt se sestřenicí ze Spojených států, která jim příležitostně posílala balíčky s oblečením z charitativních organizací. Nechlubili se jím, ale okolí si všimlo, že v době všeobecného nedostatku nosily dívky pěkné a neobvyklé oblečení ‒ dostaly dlouhé plesové šaty, výrazný bordó kabát apod. Informace o dalších příbuzných jsou zcela mylné, v SSSR na bývalé Podkarpatské Rusi neměla Vlasta strýce, ale tetu. Strýc Jiří žil ve Francii, což rozhodně nebyla lidově demokratická země.

 

Po krátkém pobytu obviněné v borské věznici se dne 13. července 1953 konal soud. Vlasta byla odsouzena na šest měsíců vězení, její sestra na devět měsíců a bratr byl jako nezletilý odsouzen k roku vězení, který si odpykal v nápravném zařízení pro mladistvé delikventy v Zámrsku. „Myslím si, že psali obvinění a rozsudky podle šablony a napsali je všem stejně. Často šlo hlavně o majetek odsouzených, který propadl státu.“

 

 

V rakovnické šamotce

 

Po soudu převezli Vlastu a Ludmilu do Prahy na Pankrác a odtud do Rakovníka, kde jako vězeňkyně pracovaly v keramických závodech. „Já pracovala jako strojnička na kalíbru, sestra byla na polívárně.“ Vlasta ovládala stroj kalíbr, který ze všech stran zabrušoval obkladačky. Jedna dělnice je kladla pomocí podavače na pohyblivý pás, stroj je zabrušoval z jedné strany, poté z druhé strany. Další žena dlaždice odebírala a vozily se do pecí k vypálení. „Nebyla to špatná práce, ale musela jsem umět ovládat spoustu tlačítek, abych nepřivodila druhým dělnicím úraz.“

 

Trestankyně neustále hlídala strážná, doprovázela je na záchod a zpět na pracoviště. Ubytování poskytovaly čtyři dřevěné vězeňské baráky (značené A, B, C, D) v areálu šamotky. Vlasta se sestrou spaly nejprve v baráku A. Setkaly se zde i s retribučními vězeňkyněmi ‒ bývalými zaměstnankyněmi SS, nacistkami. Udržovaly s nimi dobré vztahy, s nikým se nedostaly do konfliktu. „Na podmínky tam si nemohu stěžovat. Bory byly hrozné, o ,Gestapu‘ ani nemluvím. Když nás přivezli do Rakovníka a viděly jsme, že jsou na stolech bochníky, chleba a sůl, byly jsme celé divé. Ženy, které tam strávily delší dobu, říkaly: ,Vždy, když přijede nové komando, tak chleba mizí.‘ Protože jsme si mohly chleba ukrojit! Práci jsme dělaly jako civilové, nakonec člověk poznal, že někde se vydělá koruna těžko.“ Vlasta chtěla v Rakovníku setrvat i v civilu, práci zvládala, naučila se kontrolovat i specializované kalíbry a mistr souhlasil s jejím návratem, jenže Pankrác zakázal přijímat bývalé vězně do zaměstnání v podniku.

 

 

Vystěhovali rodiče

 

Uvěznění dětí těžce postihlo jejich rodiče. Kromě šoku, že všechny jejich děti půjdou do vězení, jim vládnoucí moc připravila další rány: otec byl 1. června na hodinu propuštěn ze Sboru národní bezpečnosti, ocitli se bez prostředků na živobytí. Dne 14. června 1953 obdrželi vystěhovací výměr a 15. června byli v rámci Akce B vystěhováni ze své vily v Liticích do nevyhovujících prostor bývalé stanice SNB v Chudenicích.[5] „Měli jsme tenkrát slepice, husy, králíky, tatínkovy milované včely. Vše zůstalo v Liticích a rodiče vystěhovali do Chudenic do dvou místností.“ Otec našel práci v cihelně v Malechově, ale ztratili veškeré zásoby a topivo uložené v Liticích. „Rodiče chodili na pařezy, aby měli v zimě čím topit. Maminka chodila do družstva třídit brambory, takže dostali ještě brambory na živobytí. Mohu říct, že když jsme obdržely navštívenku do Rakovníka, tak jsme ji rodičům ani neposlaly, protože jsme věděly, že nemají prostředky na cestu. Se sestrou jsme se domluvily, že jim nepošleme ani lístek na balíček, protože by potraviny těžko sháněli.“

 

V této ožehavé situaci jim pomáhali hodní sousedé, kteří jim několikrát půjčili peníze, a také strýc ‒ právník, jenž podával různá odvolání a protesty proti vysídlení, až docílil jejich návratu do Litic. Argumentoval tím, že Davidovičovi stále splácejí dům, ve kterém jim není dovoleno pobývat. „Ve vilce bydlel člen SNB. Když naši přijeli s autem a nábytkem, dotyčný pobýval na rekreaci na Slovensku. Do vily se nedostali, zůstali tedy tři dny pod kůlnou v dešti, než přijel nový nájemník a otevřel.“ Po jeho vystěhování měli dům opět k dispozici. Otec pracoval jako silničář u živičných vozovek, zemřel roku 1964.

 

 

Znovu na svobodě

 

Po propuštění z vězení se pamětnice nesměla vrátit na místo zdravotní sestry, místo toho vykonávala manuální brigádu v Národním podniku Silnice. „Po půl roce se kádrová dozvěděla, že jsem byla zavřená za politický delikt, a v době nemoci mne vyhodili. Nikde v Plzni jsem nemohla najít zaměstnání.“ Zachránil ji opět strýček, který využil svých známostí, a Vlasta získala práci zdravotní sestry v Mariánských Lázních. V průběhu sezony působila v léčebném domě Alexandria a v zimě v léčebně Stalingrad.

 

Do lázeňského střediska za ní po vojenské službě u PTP přišel také její přítel Ctirad Pytlík, v říjnu 1954 se vzali a založili rodinu. Narodili se jim dcera a syn. Roku 1966 se z rodinných důvodů vrátili do Plzně, paní Pytlíková odešla ze zdravotnictví a sehnala zaměstnání jako prodavačka v železářství „U Hoffmannů“, poté v obchodě se sportovními potřebami. Doplnila si i výuční list v nové profesi. Odtud odešla roku 1987 do důchodu.

 

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Pytlíkovi vážně zvažovali emigraci. „Můj muž mi zavolal, abych všechno sbalila, že odjedeme pryč. Odjeli jsme, ale já (emigraci) těžce nesla, uvědomovala jsem si, že by (perzekuce) zase postihla bratra a sestru. Vrátili jsme se zpátky. Jeli jsme k známým do Augsburgu. Po návratu jsem si i vyčítala, že jsme se vrátili, ale pak jsem si řekla, že to tak mělo být.“

 

Podkarpatskou Rus navštívila pamětnice od dob svého dětství jen jednou. V roce 1971 jeli s manželem a známými autem do Sovětského svazu, turistickou cestu do Jerevanu v Arménii měli úředně povolenou. Už bez povolení se na zpáteční cestě zastavili u tety ve Značevu. Vlasta se setkala s tetou, bratrancem i kmotrou, které léta neviděla. Státní mocí nepovolené setkání ale nejspíš způsobilo příbuzným problémy, protože přerušili kontakt a nereagovali na dopisy. I když po pádu Sovětského svazu plánovala Vlasta se sourozenci návštěvu rodného kraje, nerealizovali ji z obavy o svou bezpečnost v divokém kraji.

 

Po roce 1989 se paní Pytlíková dočkala soudní rehabilitace a zapojila se do činnosti Konfederace politických vězňů, kde je dodnes aktivní. Stará se o administrativu v plzeňské pobočce organizace.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 23. 9. 2013.

---

[1] Šuhaj nebyl sám. Proč historie zapomněla na zbojníka Ilka Lepeje? ČT 24 [online]. 2013 [cit. 2013-09-26]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/231022-suhaj-nebyl-sam-proc-historie-zapomnela-na-zbojnika-ilka-lepeje/

[2] Viz: LÁŠEK, R.: Obrana Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 2009, č. 1, s. 21‒29. Dostupné na http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/021-029.pdf

[3] Archiv bezpečnostních složek (ABS), spis V-835 Pl, složka Davidovičová Vlasta, Vyhodnocení činnosti pachatele, l. 54.

[4] ABS, spis V-835 Pl, složka Davidovičová Vlasta, Ustanovka, l. 29‒30.

[5] Archiv Vlasty Pytlíkové, Jednotný národní výbor v Plzni ‒ Výměr, 13. 6. 1953.