The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilja Racek (* 1930  †︎ 2018)

• narozen 24. června 1930 v Praze

• vystudoval Státní konzervatoř v Praze

• od roku 1950 v angažmá Moravského divadla v Olomouci

• kvůli kontaktu s kamarádem, který se pokusil emigrovat, vyslýchán StB

• na vojně zařazen k Pomocným technickým praporům

• od roku 1960 hrál v Divadle E. F. Buriana a poté v Divadle na Vinohradech

• jediný ze souboru Divadla na Vinohradech odmítl podepsat Antichartu

• Zemřel 2. srpna 2018 na následky nemoci.

“Proč bych to dělal?” - To je jeho odpověď na otázku, proč nepodepsal Antichartu. Dokument, kterým se uznávaní umělci distancovali od Charty 77. Měl z toho potíže, ale nikdy nelitoval. Okamžiků, kdy se postavil komunistickému režimu, bylo v jeho životě několik.

Narodil se 24. června 1930 v Praze. Jeho otec Sáva Racek byl učitel, který mimo jiné působil v Užhorodu. Matka Josefa byla silně levicového smýšlení a angažovala se v komunistické straně. „Seznámili se v organizaci Komunistická mládež, v roce 1929 s ní byli na zájezdu v Sovětském svazu. Tak jsem si vyfabuloval, ale ono je to reálné, že jsem tam vznikl. Na podzim tam byli, koncem června jsem se narodil,“ říká a dodává, že je to poněkud paradoxní, protože Sovětský svaz příliš v lásce nemá: „Obdivuju ruskou kulturu, ale Sovětský svaz a jeho zřízení rád nemám. Vždyť nám odtamtud párkrát dali zasolit.“

O své matce ví, že se velmi angažovala při první dělnické spartakiádě v Praze. „Po Vítězném únoru ji soudruzi poslali rozkládat Sokol. Vedla Sokol v Karlíně a měla jeho členy převychovat v novém duchu. Došlo to tak daleko, že se stala náčelnicí dalších spartakiád, kdy jsem já a další viděli na vlastní oči, jak socialismus zvítězil,“ vypráví.

Zatímco k matce se staví poněkud s odstupem a ironií, člověkem, kterého obdivoval, byl jeho dědeček Adolf Racek. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ shrnuje.

Poslední dny války v Praze

Jeho dětství v Karlíně bylo plné klukovských her a dobrodružství, které nezhatila ani kolem zuřící válka. Strach pocítil až v momentu, kdy se byl podívat za kamarády na hřišti organizace Orel a tam se právě šířila zpráva, že byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. „To datum si pamatuju proto, že jsem pak cestou domů jel na kole a přitom jsem ztratil míč. Následovaly domovní prohlídky. Já měl doma vzduchovou pistoli. Když byla noční domovní prohlídka u nás, rodiče ji museli předložit ke kontrole,“ vzpomíná.

Dobrodružství prožíval v posledních válečných dnech. Viděl, jak školu, do které chodil, obsadili Němci a stříleli z její věžičky. Byl přitom zabit otec jeho kamaráda. „Bylo to poprvé, když jsem viděl mrtvého člověka. Měl díru v čele,“ říká. V té době přišel i o jednoho z kamarádů. Byl mezi kluky, kteří kradli zbraně zabavené německým vojákům. Byly uloženy v objektu Invalidovna, hlídaném jen jedním vojákem, a nerozvážní chlapci takové výzvě neodolali. Jeho spolužák tam přišel o život, protože vzal protitankovou střelu a odpálil si ji přímo do těla.

Na Staroměstském náměstí v únoru 1948

Ilja udělal zkoušky na obor herectví na Státní konzervatoři v Praze. Nastoupil na ni proti vůli rodičů. Studoval v době, kdy došlo k únorovému převratu a komunisté převzali moc v zemi. Přestože si už v té době dělal na události vlastní názor, paradoxně se stal součástí těchto významných událostí: „Celá škola byla nahnána na Staroměstské náměstí. Tak jsem se ocitl pod tribunou ve chvíli, kdy Gottwald oznámil, že se vrátil z Hradu. Takže jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v tom davu a dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem.“

Problémy se Státní bezpečností

Po dokončení konzervatoře v roce 1950 nastoupil do angažmá Moravského divadla v Olomouci. Na rozdíl od matky–komunistky však nesdílel nadšení nad směrem, kterým se politika v Československu vyvíjela. Jeho odpor ke komunismu ještě zesílil, když se dostal kvůli banalitě do centra zájmu Státní bezpečnosti. Jeho spolužák z konzervatoře se zamiloval do dívky, která se s rodinou snažila emigrovat. Byla padesátá léta, komunisté silou upevňovali svou moc, běžela řada vykonstruovaných politických procesů. Zatímco dotyčnému Iljovu spolužákovi se utéct za hranice podařilo, dívka byla zatčena. „A on se jako rytíř ve stříbrné zbroji rozhodl ji vysvobodit. Vrátil se a navštívil mě doma. Já mu říkal, ať se jde, blbec jeden, přihlásit, že ho stejně chytí. Nešel. Pochopitelně ho zatkli a mě taky, za to, že jsem nehlásil jeho návštěvu,“ vypráví Ilja. Udělal chybu, že o kontaktu s dotyčným řekl přátelům. Protože šlo o dobu plnou strachu a udávání, ti oznámili na Státní bezpečnosti, že se kontaktuje s emigranty. „Byla z toho kárná svazácká schůze, dostal jsem důtku, nejvyšší trest před vyloučením ze Svazu mládeže,“ vysvětluje.

Myslel, že tím problém končí. Jenže zanedlouho u něj v jeho olomouckém podnájmu zaklepali na dveře pánové v kožených kabátech a odvezli ho k výslechu na úřadovnu olomoucké Státní bezpečnosti. „Začala hra na dobrého a zlého policajta. Zaznělo, že si už nikdy nezahraju divadlo. Což pro mě byla, v mých dvaceti letech, rána smrtící,“ shrnuje.

Následoval nátlak, aby se stal spolupracovníkem StB, aby donášel na kolegy herce. Odmítl. Párkrát se s estébáky sešel. „Měl jsem z toho nervy. Táhlo se to týdny. Jednou jsem dostal v kavárně hysterický záchvat, převrhl jsem tam kafe, pak mě nechali na pokoji,“ říká.

Povinná vojna u PTP

Čekal ho nástup na vojnu. Doufal, že se dostane k Armádnímu uměleckému souboru, kde si umělci často povinnou vojenskou službu odbývali. Místo toho přišlo povolání k Pomocným technickým praporům. Vzpomíná, jak se večer před nástupem opíjel ve vinárně s kolegy herci Eduardem Cupákem a Stellou Zázvorkovou. Ti ho pak vyprovázeli v noci na vlak mířící na Slovensko. Stella Zázvorková pronikla do místnosti, odkud vysílal nádražní rozhlas a do mikrofonu vykřikla: ‚Rackové se na jaře vracejí‘. „Hned ji potom sebrali a měla malér,“ podotýká Ilja. Ocitnul se u jednotky, která pracovala na stavbě v Banské Bystrici. „Míchal jsem tam beton. Byli tam zajímaví lidé. Teologové, kteří se ráno, v poledne a večer modlili. Synci z bohatých pražských rodin. Podnikatelé, kavárníci. Byl tam Čechoameričan, který se po válce vrátil do původní vlasti, protože jí chtěl sloužit. Míchal maltu a říkal o sobě, že je blbec,“ vypráví. Nakonec jeho matka, vlivná komunistka intervenovala na patřičných místech, aby byl přeložen jinam. Podařilo se a Ilja byl převelen k jinému vojenskému útvaru, ovšem takovému, kde vojáci nesměli nosit zbraně.

Návrat do divadla

Ještě v dalším směru měl štěstí. Před nástupem na vojnu podepsal smlouvu na roli ve filmu Stříbrný vítr. Když se začalo natáčet, režisér Václav Krška si ho vyžádal a z vojny byl na dva týdny uvolněn. Po ukončení vojenské služby se vrátil do olomouckého divadla, pak dostal nabídku na angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze. Zde zůstal do roku 1965, kdy nastoupil do Divadla na Vinohradech. Tento přestup považuje za významnou událost ve svém životě. Označuje to za přesun mezi hereckou elitu, velký posun v hereckých příležitostech.

Rozčarování přišlo brzy, v době normalizace, kdy se v divadle změnilo vedení a začaly být uváděny hry, které vyhovovaly představám komunistických funkcionářů. Ilja Racek to popisuje takto: „Do Vinohradského divadla byl dosazen normalizační ředitel Zdeněk Míka. To nebyl zlý člověk. Byl to podprůměrný herec. Neublížil, ale nechtěl si to s nikým rozházet, protože měl tuhle trafiku. Znamenalo to, že okamžitě začal učit na škole, režírovat filmy, jezdit do ciziny. Neublížil vědomě, jen tak, aby sobě nepoškodil. Musel se chovat tak, aby vybruslil.“

Rozhodnutí nepodepsat Antichartu

Ilja Racek si vážil hereckých příležitostí, které dostával, i toho, že může spolupracovat s osobnostmi domácího divadla. Jenže pak přišlo rozčarování. Shromáždění umělců v Národním divadle s jediným cílem: veřejné odsouzení Charty 77 a podpis Anticharty, dokumentu, který měl takzvaně obyčejným lidem dát najevo, že jejich oblíbení herci, zpěváci, baviči, které znají z filmů a televize, s chartisty nesouhlasí a podporují komunistický režim. Ze strany komunistických funkcionářů to byl výborně promyšlený tah, jak zpochybnit snažení disidentů o změny ve společnosti. „Pro mě byla smrtelná rána přítomnost pana Wericha. To mě strašně vzalo. Pak to rozebíral, že prý podepisoval prezenční listinu. Nevím, jak to bylo, ale pro mě to byl šok,“ říká Ilja Racek.

Na schůzi do Národního divadla, při níž se Anticharta podepisovala, nešel. Když později začal dostávat otázky proč, odpovídal: A proč bych to dělal?

Na jedné straně šlo o odvážné vybočení z davu. Na straně druhé přiznává, že si tehdy myslel, že jeho nepřítomnost nebude považována za problém: „K Antichartě se pak připojovaly další stovky podpisů, jména se objevovala v novinách a já si naivně říkal, že se ve stovkách těch, kteří podepsali, ztratí, že jsem nepodepsal. Houby. Našli si mě.“

Následovaly výslechy, výhrůžky, že nebude dostávat role. „Já už to stejně měl polepené předtím. Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem, oni taky ne,“ shrnuje.

Radost ze změn v listopadu 1989

Neznamenalo to však, že by přišel o angažmá ve Vinohradském divadle, jen nepatřil mezi nejobsazovanější televizní a filmové herce. O to více si užíval, když se podařilo nastudovat hru, ve které si diváci dokázali najít skryté jinotaje a narážky na totalitu, v níž žili. „Obecenstvo v těžkých dobách četlo mezi řádky. Někdy jsme to dokonce ani nemysleli tak, jak to diváci vzali. Opravdu jsme s hledištěm v té době byli jedna rodina,“ říká. A tak žil, s vědomím, že kvůli těmto pocitům je vhodné někdy hrát v inscenacích, které s kolegy označovali jako úlitbu době, ve které žili.

Tímto způsobem pracoval až do 17. listopadu 1989. Revoluční události spojené s tímto datem popisuje slovy: Nadšení, jásání, organizace večerů, kdy místo představení byly besedy, chvalitebné občanské snažení. Roky následné již popisuje s poněkud větším odstupem: „Politika mně byla vždy protivná. Což se nezměnilo. Nelíbí se mi spousta věcí. Třeba jsem byl naivní idealista. Asi ano. Beru to tak, že vstali noví papaláši.“

Na otázku, zda nemá nějaký vzkaz pro další generace, odpovídá: „Nechtějte, abych si vymýšlel moudra. Život musíme žít takový, jaký nám byl dán. Na nás je jen, jak se v něm dokážeme orientovat a rozhodnout. To je jediná možnost.“