The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Racková (* 1925  †︎ 2020)

• narozena 23. července 1925 jako Irena Popperová

• na počátku války byla na základě norimberských zákonů vyloučena z brněnského gymnázia

• roku 1940 otec zatčen gestapem, zahynul v Osvětimi

• 1941 deportována do Terezína

• obratem rodina deportována do ghetta v Rize

• pracovala v Rize ve farmaceutických a průmyslových továrnách

• byla v ilegálním kontaktu s lotyšskými Židy ze sousedního ghetta

• 1944 ghetto zlikvidováno, rodina evakuována do KT Stutthof

• odtud se vydala na pochod smrti, osvobozena byla s matkou a sestrou v březnu 1945 v Pomořansku poblíž města Lauenburg (Lebork)

• po skončení války dlouze cestuje zpět do Brna

• provdala se a měla dva syny

• zemřela 11. listopadu 2020

Irena Racková, rozená Popperová, se narodila 23. července 1925 v Jičíně, kde žila se svými rodiči a dvěma staršími sestrami Zdenkou a Hankou. V roce 1933 se celá rodina přestěhovala do Brna. „V roce 1938 mi bylo třináct let. Otec se rozhodl, že pojedeme navštívit jeho rodiče do Královic u Plzně. Vlaky byly plné vojáků, mě tam vtlačili oknem. V Praze jsme přespali u tátova bratra. Dál už jsme se nedostali a raději se vrátili do Brna. Otec už svoje rodiče nikdy neviděl.“

Po zániku druhé republiky ji na základě norimberských zákonů vyhodili z gymnázia. Tak se dozvěděla o svém původu a pochopila, proč jí jeden spolužák říká „Židověnka“. Začala pracovat v továrně na dřevěné hračky. V roce 1940 zatklo gestapo jejího otce, ředitele firmy vyrábějící ústřední topení. „Otcova sekretářka, Němka, si pověsila na zeď obrázek Hitlera. Otec řekl, že v jeho kanceláři obrázek Hitlera viset nebude a druhý den si pro něj přijelo gestapo.“ Rok ho věznili v Brně v Kounicových kolejích, poté byl převezen do Osvětimi, kde byl ihned popraven. V roce 1941 byly všechny tři sestry i matka odeslány do Terezína. Dne 9. ledna 1942 je vlak odvezl do ghetta v Rize.

 

Život v Rize

Po čtyřdenní cestě vlakem, kdy musely vydržet namačkané ve vagonech bez jídla a pití, je konečně vyložili. Začali oddělovat staré lidi od práceschopných. Ti pak ve čtyřicetistupňových mrazech došli do ghetta, kde byly několik dní předtím postříleny všechny lotyšské ženy a děti. Zůstalo tam jen asi tři sta práceschopných mužů. Nastěhovali je po třech rodinách do jedné místnosti. Zanedlouho zvolili českého komandanta a začali jim rozdělovat asi sto gramů chleba na den pro jednu osobu.

Každý den tam zažívali obrovský strach. Pro výstrahu se museli jít dívat na popravu muže, který údajně ukradl tabák. Ireně bylo toho času 16 let. Nejstarší sestra pomáhala vykládat lodě v přístavu, mladší sestra pracovala na ošetřovně. Irena naštěstí dostala lehkou práci. Vyráběla ve „Farmácii“ gázu na obvazy. Tajně ji nosila do tábora. Jednou ji při návratu přistihli, ale zachránil ji český komandant podplacením stráže. Matka uklízela v bazaru, kde se vybalovaly kufry lidí přijíždějících do ghetta. Všichni se snažili přežít, a tak mezi sebou vyměňovali věci, které kradli ve svých zaměstnáních. Měli stanovené stabilní ceny. Mnoho lidí umíralo hlady. „Jeden známý chtěl vyměnit svůj příděl chleba za cigaretu. Matka s ním nechtěla obchodovat. Vyměnil ji s někým jiným a do rána zemřel.“

Měli zakázáno stýkat se s lotyšskými Židy z druhé části ghetta. Ti je ale i přes zákaz hojně navštěvovali a podporovali. Získali od nich slepici na polévku a matku dokonce operovali. Irena tam prožila svoji první lásku. Zamilovala se do třiadvacetiletého Lotyše, který spolu s partyzány plánoval povstání. Přípravy překazilo udání velitelem partyzánů, který za to později zaplatil svým životem. „Druhý den nechali Němci celou skupinu nastoupit, odvedli je na hřbitov a nařídili esesákům do nich střílet. Asi třem se podařilo utéct. Ten můj přítel také utekl, ale bohužel... Na dvoře u nás ho chytili. Dělali na něm čínské mučení a nakonec ho zastřelili.“ Po odhalení plánu začala likvidace ghetta. Muži byli odvezeni na práci, budovali kasárna. Zdenka zůstala v Rize. Irena s Hankou a matkou odešly pracovat do zemědělství, sušily rašelinu. Poté se vrátily zpět do Rigy do továrny Meteor zpracovávající gumu a dřevo. Matku se jim podařilo převést do stejné továrny – výměnou za hodinky.

 

Evakuace, Stutthof, pochod smrti

V roce 1944 se k Rize přiblížili Rusové. Nastala evakuace. Přes Kaiserhof se paní Racková s matkou a sestrami dostaly do Stutthofu. „To už byl normální koncentrák, s dráty nabitými elektřinou a strážními věžemi, ze kterých nás mohli esesáci beztrestně střílet jako zajíce, když se jim zachtělo. Nahnali nás do baráku, spali jsme v postelích po třech. Našimi dohlížitelkami byly bývalé oficiální prostitutky, které něco provedly. Stále na nás křičely a švihaly nás biči.“

Irena Racková na jedno ucho neslyší. Dostala facku od esesáka, protože nestála pořádně v řadě. Praskl jí bubínek. Ve Stutthofu se nepracovalo, jen každý den vybírali do plynových komor. Aby vězni neutíkali, oholili ženám hlavy a mužům vyholili „dálnice“. Navlékli je do pruhovaného oděvu vyrobeného z kousavého materiálu. Irena se sestrami měly strach o tenkrát již šestapadesátiletou maminku, a tak jí přibarvovaly „zdravíčka“ červeným obalem od cikorky. Dohodly se, že půjdou pracovat co nejdříve. Starší sestra Zdenka dostala práci mimo tábor. Oddělila se od rodiny a už ji nikdy nespatřily. Zemřela na tyfus.

Ostatní ženy se vydaly spolu se zbytkem tábora na stodvacetikilometrový pochod smrti. Matku vedly sestry celou cestu mezi sebou, a tak se jim podařilo dostat se do Sofienwaldu, kde pomáhaly budovat kasárna. Bydlelo se v barácích po patnácti, spalo se na udusané hlíně. Sebrali jim punčocháče, každý měl jen jednu deku. Lehaly si po dvojicích, aby se alespoň trochu zahřály. „V Sofienwaldu jsme chodily také uklízet kasárna SS. V koši byl vyhozený chleba. Když jsem ho chtěla vzít, přišel esesák a začal na mě křičet, že kradu. Já odpověděla, že nekradu, ale že jsem ho našla vyhozený a pro mě je to dar. Nechal mi ho a pak chodil každý den do lágru a nosil mi kus chleba. Byl to normální voják. Jednou mi přinesl biskupský chlebíček z balíčku od svojí mámy. Také mi přinesl troje spodky a vojenské boty pro moji matku.“

Zanedlouho se přesunuly do prázdného lágru u Lauenburgu (dnešní Lebork), kde už nepracovaly, nedostávaly jídlo, jen občas slupky od brambor. Irena si nechávala vyprávět, jaké to je chodit na rande, nebo dívky společně fabulovaly o vaření. Z dálky bylo slyšet střelbu, po poli chodily kolony vojáků. Opět se přiblížila fronta a nastal další přesun. „V noci nás nechali nastoupit v lese do řady a postavili se s puškami proti nám. To nemáte ponětí, co vám v ten moment běží v hlavě. Já si říkala, že nesmím padnout na zem dřív, než začnou střílet. Jenomže když už měli zacíleno, tak ten komandant řekl, že jdeme dál. Já se divím, že ještě mám nervy.“

S několika dalšími se ztratily hlavní skupině. Bály se a měly hlad. Schovaly se ve vedlejší vesnici ve veliké stodole plné zvířat a lidí hovořících rusky, německy, anglicky i česky. Ve stodole zůstaly do rána. Rusové i Angličané dostali rozkaz k odchodu. Náhle se ozvala střelba, otevřela se vrata a někdo je strašil, že přijely tři tanky smrti. Zůstaly zalezlé v seně, než střelba úplně ustala a ruský voják je vyzval, ať si vezmou jídlo a jedou za frontu. „Já si pamatuju, že jsem šla po dvoře, překračovala jsem mrtvoly Němců s úplným klidem a zpívala si ,Proč bychom se netěšili‘. Já nejsem blázen, ale v té době jsem asi byla. Nikdo se o nás nestaral.“ Některé ženy si oblékly šaty po Němcích, šly do vesnice a Rusové je znásilnili. Nevěřili jim. Ostatní se ve stodole schovávaly ještě další noc. Ráno je Rusové požádali o odchod.

 

Cesta domů

Paní Racková s matkou a sestrou si nechaly do vozu zapřáhnout koně, vzaly si jídlo a peřiny a vyjely proti frontě. Společnost jim dělaly dvě Rakušanky, jedna Němka a dvě další Češky. Projížděly na okraji silnice proti koloně tanků a obrněných vozů. Sestra neuměla řídit vůz a jednou zapadla kolem do příkopu. Vojáci zastavili, nahodili vůz na cestu a jeli dál. Na noc se ženy chtěly ubytovat v prázdném baráku a začaly vařit večeři. Zanedlouho přijeli ruští vojáci a poprosili je, aby je nechaly odpočinout si před dalším dnem. „Šly jsme tedy spát do vozu. V noci k nám vlezl voják a chytl mě do náručí. My jsme hrozně křičely. Přišla hlídka a poručila mu, ať mě pustí, nebo že ho zastřelí. On by si mě odnesl a příjemné by to nebylo. No a tak jsme zase jely dál, až jsme přijely do vesnice Chinow (?, dnes Chynowie, polské Pomořansko).“

Ubytovaly se v baráku na okraji vesnice. Teplou vodu a postele, ve kterých spaly po třech, měly za zázrak. Co chvíli k nim někdo vtrhnul. Jednou si upekly na oslavu koláč a Poláci jim ho ukradli. Byly zavšivené. „Večer jsem seděla s hlavou namazanou petrolejem, někdo zaklepal. Byli to dva ruští důstojníci. Jeden z nich byl velitelem vesnice. Doslechli se, že přijeli ,čeští bratři‘, a přišli nás osobně pozdravit. V ten moment se mnou po letech někdo jednal jako s člověkem. Stěžovala jsem si, že nás tady stále někdo obtěžuje. I NKVD. A že nás chtějí poslat transportem do Oděsy. Oni udělali ohromnou věc. Postavili před barák ruského vojáka, dali nám ceduli, že je u nás tyfus a my měly pokoj. Mě se ptali, co bych si přála. Já si přála kousek čokolády. Dostala jsem celý ruksak německé čokolády a já ji dovezla až do Brna.“

Místo bylo osvobozeno 10. března 1945. Dál se ale ještě zdržovaly ve vesnici. Ireně se zhoršil zdravotní stav. Němci jí naočkovali flegmónu, která se začala projevovat až nyní. Infekce postupovala lymfatickými uzlinami k srdci. Rusové se ji snažili v polních podmínkách léčit. Bez umrtvení, jen s trochou dezinfekce jako jediným prostředkem k léčení. Lékař jí později sdělil, že nevěřil, že to přežije. Dne 1. května 1945 byly sestry Irena a Hana pozvány na oslavu osvobození. Dívky měly strach, ale Rusové je vydatně pohostili. Za několik dní dostali vojáci rozkaz opustit vesnici, sdělili jim, že v Čechách vypuklo povstání. Zapřáhly koně a dojely do Lauenburgu. Tam se dozvěděly, že se Zdenka vrátila do lágru v Rize a pravděpodobně již nežije. Nikdo se o ně nestaral. Vydaly se na nádraží, aby počkaly na nějaký příhodný vlak, který by jel směrem na Brno. Jely po krátkých úsecích, nocovaly, kde se dalo, občas je někdo pohostil. V Katowicích se seznámili s mužem, který je doprovodil přes vybombardovanou Ostravu až do Brna. Cesta jim trvala tři týdny.

 

Příjezd do Brna. A co dál?

Neměly doklady a nevěděly kam jít. Hanka se měla před odjezdem do Terezína vdávat. Svůj byt půjčila svému snoubenci. Vydaly se ho tedy hledat. Matka na ně čekala na nádraží. Zvonily, nikdo jim neotvíral. Od domovnice se dozvěděly, že se Hančin snoubenec během války oženil. Setkaly se s ním a požádaly ho, aby se co nejrychleji odstěhoval. První noc přespaly na zemi v tělocvičně. Následující den se šly zaregistrovat na úřad a požádat o byt. Mohly si nějaký vybrat. „Hančin snoubenec nás okradl. Než jsme odjely, Hanka mu řekla, že jsme naše rodinné šperky svěřily naší bývalé vychovatelce. Kdybychom se nevrátily, ať tam jede a vyzvedne je. Ale on nečekal na konec války. Ukázal jí Hančinu fotku, aby mu je vydala. Naštěstí mu dala jen část, pro zbytek si měl přijít až po válce. Hanka ho chtěla udat. Maminka ale řekla, že už jsme toho prožily tolik a že boží mlýny... Vězte, že na to věřím. On byl policejní úředník, vystavoval za války bohatým lidem pasy, aby mohli oficiálně vycestovat. Po válce to zřejmě dělal taky, ale za peníze. Zavřeli ho na deset let.“ 

Hanka se po čase provdala za jiného muže. Irena chtěla po válce žít jako každá mladá dívka, oblíbila si plesy. Nechtěla se brzy vdávat. Muž, který je doprovázel vlakem z Katowic, bývalý důstojník, byl jmenován na místo atašé v Itálii. Dojížděl za Irenou z Prahy do Brna a nabídl jí sňatek. Irena odmítla. Na jednom plese poznala Milana Racka a v roce 1949 se za něj provdala. Zprvu žili v jednopokojovém bytě v Králově Poli, v roce 1953 se jim narodil první syn. Manžel začal studovat na vysoké škole vojenskou techniku. Na Ireninu písemnou žádost ministrovi jim byl později přidělen větší byt v Brně. Irena začala pracovat na sekretariátu Svazu mládeže, kde pomáhala organizovat různé kulturní akce. Pak přešla do Mladé fronty. Finančně podporovala svoji matku, která pobírala velmi nízký důchod. Musela tedy zanedlouho změnit pracoviště a najít si lépe placené místo v nemocenské pojišťovně. Během své druhé mateřské dovolené si přivydělávala jako brigádnice v brněnských škrobárnách. V roce 1957 dokončil manžel Milan studia na vysoké škole a dostal nabídku práce na Slovensku. Irena se stěhováním na Slovensko nesouhlasila. Manžel tedy dojížděl do zaměstnání do Prahy a po roce se tam přestěhovala celá rodina.

 

Život v Praze, KSČ

V Praze začala pracovat jako brigádnice na OPBH a zůstala tam celých šestnáct let. Za lepšími platovými podmínkami posléze přešla na bytový odbor na národním výboru, kde zůstala až do důchodu. Atmosféra na pracovišti jí nevyhovovala, ale velmi ji bavilo zabezpečovat správu a údržbu domovního a bytového fondu na celé Praze 1. Nikdy nevstoupila do KSČ, i když k tomu byla neustále vyzývána. Na národním výboru měla dosti vysoké postavení, bylo pro ni nesmírně obtížné odolávat tlaku ze strany ostatních kolegů. „Neměla jsem k nim důvěru. Po válce nám dělali takové přednášky, že všechno můžeme mít. A já tomu věřila. Ale pak jsem viděla život, a ten byl jiný. Přišly aféry se Slánským a s Horákovou, a to už bych k nim vůbec nevstoupila. A když jsem pracovala na národním výboru, tak mi šlapali na paty. To je organizace, před kterou by člověk měl mít strach. A já už toho strachu v životě zažila dost, tak ještě si toto nechat líbit, když nemusím. Manžel byl členem strany, ale byl to inteligentní člověk. Viděl tam klady, ale i zápory.“

Později se dozvěděli, že soused na Milana Racka donášel. „Prožila jsem toho moc ošklivého, a přesto jsem měla hezčí život než někdo. Měla jsem šťastné manželství, můj muž byl inteligentní, rozuměli jsme si a měla jsem zdravé děti.“

Po návratu z války se Irena rozhodla nehlásit se k židovství. Měla pocit, že se historie opakuje, a nechtěla, aby její děti trpěly jako ona. Rodičům Milana se nezamlouval sňatek se Židovkou. Nechtěli ji pozvat na svatbu své dcery, ani mladou rodinu finančně podporovat, když to potřebovala. Milan Racek Ireně ale nikdy nevytkl její původ. A jak říká Irena: „Můj muž byl charakter. Na jeho slovo bylo spolehnutí.“ Zemřel na infarkt v roce 1991. Po jeho smrti se začala znovu stýkat se sestřenicí, jedinou žijící příbuznou ze šestašedesátičlenné rodiny, která se vrátila z Terezína. Začaly spolu navštěvovat kulturní akce na židovské obci. Irena se tam stala členkou revizní komise. Sestřenice Ireně vyprávěla o jejich prarodičích, kteří se z Terezína nevrátili. Dědeček prý umřel na infarkt. Neunesl potupu muset stát ve frontě na polévku. Dozvěděla se také další smutné podrobnosti o matčině sestře. Přijela s rodinou do Rigy druhým transportem a celá její rodina byla postřílena.

 

Měli jsme se bránit?

„Můj otec si myslel, že jsme se v roce 1938 bránit měli. Ale bohužel my jsme se nebránili nikdy. Ani ve třicátém osmém, ani v šedesátém osmém. Já vím, že bychom se neubránili, ale já si myslím, že náš národ by měl daleko větší sebevědomí. Jsme národ s nedostatkem hrdosti a já toto dost těžce nesu.“ V roce 1968 jí náměstek ředitele poradil, ať si myslí, co chce, a mlčí. Vysvětlil jí, že se zanedlouho situace změní a mohla by za to zaplatit. Také jí pohrozil vyhazovem, a tak mlčela. V listopadu 1989 nedovolila synům „cinkat klíči“. Po válce se toužila podívat do Rigy. Vzpomněla si na svoje rozhodnutí, které učinila během války. „V Rize jsme byly uklízet na krásné pláži ve vilkách obsazených esesáky. Viděla jsem tam poprvé moře a rozhodla jsem se, že se tam musím ještě jednou podívat. Byla jsem přesvědčená, že to přežiju. Ono taky hodně v životě dělá, když něco chcete.“

Mladým lidem by ráda vzkázala, ať se spolu snaží vycházet. Tvrdí, že diktatura je hyena, a demokracie, ve které teď žijeme, že je částečně také diktaturou. „Každá generace se snaží pro tu nastupující zajistit lepší podmínky, než měla ta předchozí. Ale jak to zajistit? Hodně inteligence odešlo v letech 1938, 1948, 1968 a my dnes nemáme člověka, který by byl na úrovni a kandidoval na prezidenta. Máme mladou inteligenci, ale ta ještě nemá životní zkušenost. Historie šla rychle za sebou. Dnes se říká, že nám bylo nejlépe za Marie Terezie. Byli jsme na vysoké úrovni, ale následující léta z nás udělala chudáky. Za války jsme byli pod Němci, po válce pod Rusy a dnes posloucháme Ameriku. Akorát že můžeme studovat, ale ještě nemáme dostatek vystudovaných. Řekla bych, že dnes máme svobodu, ale hodně omezenou.“