The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Arch. Jan Rajlich (* 1950)

• narozen 10. června 1950 ve Vyškově

• v letech 1968 až 1974 studoval obor architektura na FAST VUT v Brně

• v 70. letech pracoval ve Státním projektovém ústavu obchodu

• v letech 1983 až 1989 vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• od roku 1988 přednášel grafický design na Fakultě strojní VUT

• vytvářel grafickou podobu Brněnských veletrhů a výstav a deníku Rovnost

• byl prezidentem tří ročníků Mezinárodního bienále grafického designu

Jan Rajlich byl od raného dětství obklopen vizuální magií výtvarného umění. Jeho otcem byl Jan Rajlich starší, významný grafický designer a iniciátor Mezinárodního bienále užité grafiky. Na organizaci této dnes již kultovní akce se v průběhu let podíleli oba, otec i syn. V době tuhé normalizace bylo Bienále jednou z mála příležitostí, která dávala Brňanům nahlédnout do světa kapitalistické ciziny. „Když jsme nemohli do světa, pozvali jsme si ho k nám,“ říká Jan Rajlich. 

Baťa si vychovával vlastní grafiky

Jan Rajlich se narodil 10. června 1950 ve Vyškově na Moravě jako jediné dítě Boženy Rajlichové, rozené Skalické, a Jana Rajlicha. „Můj tatínek chtěl být odjakživa malířem. Jeho bratr uviděl inzerát, že se dělají talentové zkoušky do nově založené školy,“ líčí Jan Rajlich začátky cesty, která zavedla otce a následně i jeho do světa výtvarného umění. „Baťa založil školu, protože dva roky předtím měla jeho firma totální neúspěch na veletrhu v Paříži. Tak se rozhodl, že si bude vychovávat vlastní umělce a designéry, kteří mu ty expozice budou dělat,“ přibližuje Jan Rajlich okolnosti vzniku takzvané Školy umění ve Zlíně v roce 1939.

K prvnímu přijímacímu řízení se dostavilo téměř dvě stě zájemců, z nichž bylo vybráno 34 studentů. Jan Rajlich starší byl jedním z nich. Škola umění byla čtyřletá střední uměleckoprůmyslová škola, která kvalitou a formou výuky dosahovala úrovně vysoké školy. Mezi vyučujícími byla celá řada dnes slavných osobností, například malíř a grafik Eduard Milén, sochař Vincenc Makovský nebo architekt Bohuslav Fuchs. „Vysoké školy u nás byly zavřené Němci a tohle byla jediná škola, která na vysoké úrovni vzdělávala nové výtvarné umělce,“ říká Jan Rajlich. Studenti chodili dopoledne pracovat do Baťovy továrny a odpoledne, večery a soboty měli vyhrazené pro výuku.

Sochař Makovský řídil odbojovou skupinu

Na škole za války fungovala buňka protinacistické levicové odbojové skupiny s názvem Národně revoluční výbor inteligence. „Byla to organizace, kterou zaštiťoval Vincenc Makovský. Navzájem o sobě nevěděli, protože tam bylo velmi důsledné konspirační krytí,“ vypravuje Jan Rajlich. Jediným, koho z odbojové organizace osobně znali, byl spolužák Václav Chad, jeden z nejtalentovanějších žáků Školy umění. V únoru 1945 nacisté jeho činnost odhalili a během zatýkání ho při pokusu o útěk zastřelili. Dnes je po něm ve Zlíně pojmenovaná galerie. Vzpomínky Jana Rajlicha staršího na studentská léta ve Zlíně vyšly knižně pod názvem Přistřižená křídla.

Po válce zavál tatínka osud na severní Moravu do Českého Těšína, kde se spolužáky vydával Těšínské noviny a zároveň pracoval jako externí reportér pro nově založený deník Mladá fronta a deník Práce. Situace na Těšínsku, o které se už několik let přetahovalo Polsko s Československem, byla těsně po válce stále neklidná. Krajinou se potulovali Němci a banderovci, kriminalita byla v důsledku nedostatku jídla vysoká a otec s sebou na svou obranu musel nosit pistoli.

Socialistický stát také potřeboval marketing

Asi po roce se tatínek přestěhoval do Vimperka, kde potkal svou budoucí ženu. Po narození syna Jana v roce 1950 se rodina usadila v Brně. „Vlastně se rozhodli, že půjdou do Brna s některými spolužáky,“ vypravuje Jan Rajlich. „Chtěli udělat takovou výtvarnou komunu, jako byl třeba ve Francii Barbizon.“ Bohémská myšlenka při střetu s realitou všedního dne neobstála, ale otec byl jako absolvent umělecké školy přijat do nově vzniklého Svazu československých výtvarných umělců. V roce 1950 získal vlastní ateliér v Brně a začal se úspěšně etablovat jako malíř a grafik-designér ve svobodném povolání.

Během 50. let byly zrušeny všechny soukromé reklamní agentury a mnozí výtvarníci, včetně pamětníkova otce, přešli v Brně do družstva Propagační tvorba. Zde vznikaly plakáty, poutače nebo výmalby štítových zdí. Propagovaly se zdravé potraviny, bezpečnost při práci, výstavy a veletrhy. „Tehdy politika do té užité reklamní grafiky ještě vůbec nezasahovala. To se stalo až v době normalizace,“ říká Jan Rajlich.

Aby nezlobil, dostal do ruky tužku

O politice se u Rajlichů nemluvilo a politické excesy 50. let pamětník jako dítě vůbec neregistroval. Otec měl k tehdejší politice KSČ své výhrady, ačkoliv byl sám již od roku 1944 straník. Domníval se nicméně, že je to přechodná situace daná mezinárodní krizí po válce. V 60. letech se politická situace začala měnit k lepšímu. „Uvolnění bylo vidět v tom, že někdy v roce 1963 nebo 1964 všichni profesionální výtvarníci dostali možnost odjet do Francie, do Paříže. Kdo si zažádal, tak dostal [zhruba] šest dolarů a mohl jet,“ vypravuje Jan Rajlich.

Pamětník vyrůstal obklopený výtvarným uměním. „[Dnes] dávají malým dětem do ruky mobil. Mně dali tužku a já jsem něco kreslil,” vzpomíná pamětník. S rodiči byli častými návštěvníky Domu umění v Brně. Už jako dítě ho zde zaujaly na přelomu 50. a 60. let první výstavy abstraktní malby, která byla v 50. letech zakázána. „Po tom roce 48, minimálně do konce 50. let, abstraktní umění neexistovalo, byl jen socialistický realismus,“ vysvětluje Jan Rajlich.

Probourali okno do světa

V roce 1961 byla v Brně zřízena Moravská galerie. „Hledala něco, čím by zaujala, nějaký nový impuls,“ vypravuje Jan Rajlich. Otec přišel s nápadem uspořádání mezinárodních cyklických výstav Bienále užité grafiky. První ročník se uskutečnil v roce 1964. „Druhé Bienále v roce 1966 se týkalo knihy a knižní ilustrace a už mělo velmi hojnou mezinárodní účast,“ vzpomíná Jan Rajlich.

Bienále bylo doslova otcovým druhým dítětem. Postupně vytvořil síť kontaktů na umělce a instituce z celého světa, včetně toho kapitalistického. Železná opona byla i v 70. letech v oboru grafiky velmi propustná a politické tlaky při organizaci Bienále otec téměř nepociťoval. „Několikrát byly snahy po zhlédnutí výstavy něco dát pryč, ale to se nikdy orgánům nepodařilo, protože se vždycky odvolávalo [na to], že to byla nezávislá výběrová komise, že jsme podepsali nějaké Helsinské protokoly a podobně, takže musíme umožnit účast třeba Izraele,“ vysvětluje Jan Rajlich. Zahraniční hosté, kteří navštívili Bienále, nicméně museli být předem schválení Ministerstvem kultury nebo zahraničí. „Ale pokud se pamatuju, tak se nikdy nestalo, že by někoho neschválili,“ říká Jan Rajlich.

„Bienále [bylo] takovým oknem do světa, kam se od roku 1971 aspoň dvacet let pořádně nemohlo,“ říká pamětník. Přežilo nástup normalizace a ještě dlouhá léta seznamovalo Brňany se špičkovou mezinárodní grafikou a nepřímo kultivovalo brněnský veřejný prostor. „Já si myslím, že právě díky tomu Bienále, ale samozřejmě i veletrhům, byl veřejný prostor, co se týče typografie a používání grafických motivů, velmi na úrovni, řekl bych skoro světové,“ je přesvědčen Jan Rajlich. „Ty veletrhy a Bienále se opravdu do té profesionality vizuálních komunikací hodně zapsaly.“ 

Jen aby mně nedali přihlášku do KSČ!

V roce 1968 zahájil Jan Rajlich studium architektury na brněnském VUT. Protestní akce let 1968 a 1969 ho míjely, mimo jiné proto, že nebydlel na kolejích, ale doma s rodiči. Po dokončení vysoké školy nastoupil v roce 1974 do Státního projektového ústavu obchodu v Brně. Zde pracoval pod vedením Zdeňka Řiháka jako architekt-interiérista. Realizoval zde například atypický interiér restaurace Formanka v Hotelu Morava v Pohořelicích. Vedle zaměstnání v SPÚO spolupracoval s otcem na zakázkách grafického designu a věnoval se kresbě a malbě.

„SPÚO patřil pod ministerstvo obchodu, to znamená, že navrhoval veškeré stavby pro obchod, hotely, restaurace, obchodní domy a podobně,“ říká Jan Rajlich. Hotely, zvlášť pokud do nich jezdila zahraniční klientela, měly reprezentační funkci a byl na ně vydělen vyšší rozpočet než na obchodní domy. Při navrhování jejich interiérů se dokonce zohledňovaly požadavky jejich vedoucích. „Hoteliéři jezdili po světě, a když někde něco uviděli, tak to chtěli,“ vysvětluje Jan Rajlich.

Politický tlak na tvorbu nepociťoval, vedení v SPÚO bylo až na výjimky apolitické. „Já jsem se cítil velmi svobodně, dalo se mluvit o všem,“ tvrdí Jan Rajlich. „Jenom jsem si říkal – jen aby mně nedali přihlášku do KSČ, což se nikdy nestalo. To jsem vyvázl, protože nevím, jestli bych byl dost hrdina, abych to odmítl,“ dodává upřímně. Nepřímo ale socialistický režim a jeho hospodaření práci architektů ovlivňovalo. „Viděl jsem opravdu obrovský nedostatek všeho ve stavebnictví. Přelom 70. a 80. let, to byla nejhorší doba, kdy si člověk opravdu neměl z čeho vybrat.“

Obsah pohřební řeči schvalovala StB

„Normalizaci jsem bral jako nejhorší období ve svém životě,“ říká pamětník. Se svým otcem se podílel na přípravě sborníků Hyperbibliofilie, které vydával Ludvík Kundera, než byly Státní bezpečností v roce 1975 zrušeny. „Všechny účastníky [...] si zavolali na Leninku[1] a důrazně jim doporučili v tom nepokračovat, i když vlastně nedělali nic nelegálního a ani tam nebylo nic protistátního. Ale prostě jen ten fakt, že takhle něco dělali bez dohledu, tak to nešlo,“ vypravuje Jan Rajlich.

Další setkání s StB zažila rodina v roce 1981. Tehdy zemřel otcův blízký přítel a bývalý ředitel brněnského Domu umění Adolf Kroupa, který během normalizace upadl v nemilost komunistického režimu. Řeč, kterou měl Jan Rajlich starší na pohřbu pronést, předem odsouhlasila StB. „A důrazně mu doporučili, aby to nijak nezměnil. A kontrolovali, kdo přijde nebo nepřijde [na pohřeb],“ vzpomíná Jan Rajlich. Pohřeb se měl totiž konat 21. srpna a Státní bezpečnost se zřejmě obávala, že by se mohl stát příležitostí pro protestní akci k výročí okupace.

Socialistické volby byly fraškou, které se většina občanů poslušně účastnila

V roce 1988 občanská frustrace pamětníka vyústila do zdánlivě nenápadného, ale v té době přesto poměrně odvážného protestu. Během voleb do Federálního shromáždění udělal před volební komisí něco neobvyklého – šel za plentu a jméno jediného komunistického kandidáta na volebním lístku přeškrtl. Většina voličů tehdy za plentu nechodila a už jen tento počin vzbuzoval u volební komise nedůvěru. Žádné důsledky pro něj tato rebelie ale neměla.

Další formou protestu, ke které bylo možné se tehdy uchýlit, bylo k volbám vůbec nejít. Toho se ale odvážil jen málokdo i přesto, že účast ve volbách oficiálně povinná nebyla. „Všichni lidi měli strach, že se to přenese do jejich kádrových posudků, že nechodí k volbám a že se jejich děti nedostanou na školu,“ vysvětluje Jan Rajlich. Vysoká účast ve volbách bohužel dávala komunistické moci zdání politické legitimity.  

Jen schválení umělci mohli být na volné noze

V roce 1981 Jan Rajlich z SPÚO odešel, protože se chtěl věnovat grafické tvorbě. „Do poloviny normalizace mohl svobodně na výtvarných zakázkách pracovat prakticky každý,“ vysvětluje Jan Rajlich, co znamenalo být za socialismu na volné noze. „Tehdy se to novému normalizačnímu Svazu[2] nějak rozleželo a od poloviny 70. let řekli, že musí být povinná registrace u Fondu výtvarných umělců a že jiný člověk nemůže na výtvarných zakázkách dělat.“

V roce 1983 přijal Jan Rajlich nabídku vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, pro kterou se mezi Brňany vžil název „Šuřka“. Politika se do života školy prolínala poměrně intenzivně. „Byla to jediná umělecká škola široko daleko a cokoliv „strana a vláda“ potřebovaly, obracely se na tuto školu – různé vývěsky a plakáty a podobně,“ vypravuje Jan Rajlich. Vedle pedagogické činnosti se Jan Rajlich od roku 1984 mnoho let spolupodílel na grafické podobě deníku Rovnost.

Z vývoje po roce 1989 má rozporuplné pocity

Po sedmi letech se Jan Rajlich rozhodl ubírat profesně jinou cestou. Ve škole dal v roce 1989 výpověď a začal se plně věnovat grafickému designu a typografii. „Převzal jsem [po otci] hodně jeho zakázek. Třeba jsem dělal hodně katalogů pro BVV[3] včetně strojírenského veletrhu,“ říká Jan Rajlich. „Brněnské veletrhy byly nejenom pro mě, ale pro řadu brněnských výtvarníků velkým zdrojem práce.“ Osobní vztahy hrály při výhybkách v jeho profesní kariéře významnou roli. Sociální kapitál bořil bariéry socialistického režimu a umožňoval i nestraníkům nebo politicky nepohodlným lidem získat zajímavé a politicky citlivé zakázky nebo zaměstnání.

Sametovou revoluce přivítal pamětník s opatrným optimismem. „Já už jsem byl po těch zkušenostech a nadšení z roku 68 trošku skeptičtější, ale na druhé straně jsem věděl, že to zákonitě musí přijít – ta změna toho režimu. Protože k ní došlo všude, až tedy na nás a na Rumunsko, takže to bylo neodvratitelné,“ říká Jan Rajlich. Brzy po převratu byl svědkem toho, jak se začali drát k moci nemorální a neschopní lidé, a to ho znechutilo. „Normální člověk do politiky po roce 1989 nešel,“ má jasno.  V roce 2024 žil Jan Rajlich v Brně a stále se aktivně zapojoval do českého výtvarného dění.

 

 

 

 

 

 

 

[1] Na tehdejší Leninově ulici v Brně se nacházela krajská správa StB.

[2] Svaz = Svaz československých výtvarných umělců

[3] BVV = Brněnské veletrhy a výstavy.