The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Rajserová (* 1933  †︎ 2023)

• narozena v Bečově nad Teplou v roce 1933

• na podzim 1938 otec utekl z pohraničí (zatčen a vězněn v koncentračním táboře)

• v roce 1945 rodina měla nastoupit do odsunu

• díky návratu návrat otce z koncentračního tábora mohli zůstat v Bečově

• vzpomínky na srpen 1968 a listopad 1989 v Bečově

• zemřela 1. dubna roku 2023.

Historické městečko nad řekou Teplá se jako i celá oblast pohraničí stalo třecí plochou českoněmeckých vztahů. Své o tom ví paní Anna, která se v roce 1933 v Bečově nad Teplou narodila do smíšené českoněmecké rodiny a patří tak k hrstce původních obyvatel tohoto městečka v západních Čechách. Otce Josefa Rajsera sem z Plzně jako spolehlivého státního zaměstnance v roce 1932 přidělili Československé dráhy. Zde potkal Anninu matku, Marii Tischer-Zeitz, původní sudetskou Němku.

V té době město se starým hradem a zámkem žilo poklidným životem, na který dohlížel zámecký pán, hrabě Heinrich Beaufort-Spontin. Pamětnice vzpomíná, že se tehdy těšil od místních velké úctě. V období krize a nezaměstnanosti dával práci mnoha lidem, jeho žena se starala o opuštěné děti a poskytovala jim možnost vzdělání. Ve 30. letech se hrabě zapojil do politiky jako člen Sudetendeutsche Partei. Jeho synové za války bojovali ve wehrmachtu a mladší Karl Albrecht padl roku 1942 v Rusku. Anna vzpomíná na neslavný konec panování rodu Beaufort-Spontin v Bečově po roce 1945 takto: „Hrabě obviněný z kolaborace z Bečova odcházel a táhl za sebou ze svého zámku káru s pár věcmi. Tu mu pomáhal tlačit jeho věrný nadlesní. To byl jeho nešťastný konec. Odešel do Rakouska.“

Znesvářená rodina

Tomu všemu ale předcházelo mnoho událostí. Na podzim roku 1938 musel otec coby český zaměstnanec území Sudet opustit a vrátit se do Plzně. Ještě předtím se však podle slov Anny Rajserové zapojil do odboje v sudetském Sokolově: „Tam byla velká odbojová organizace,“ uvádí pamětnice. 

V době jeho nepřítomnosti rodině nastaly těžké časy. Matka zůstala s malou Annou a jejím bratrem sama. Protože se provdala za Čecha, nedostala žádnou státní podporu. Na skromné živobytí tehdy vydělával Annin osmdesátiletý dědeček v bečovské koželužně. Maminka si přivydělávala prací v lese, za výdělek kupovala otop na zimu. Nacionálně smýšlející němečtí příbuzní se od nich odvrátili, měli Marii za zlé, že se provdala za Čech. Rodina se smířila až po válce těsně před odsunem.

„Vždycky říkám, ať každá národnost zůstane mezi svými. Já jsem vyrostla ve smíšeném manželství, což mělo za následek, že se na nás stále někdo špatně díval. Za války na nás koukali jako na Čechy, po válce jako na Němce. To byla nehezká doba,“ konstatuje pamětnice. 

Před samotným obsazením Bečova německou armádou město ve spěchu opustila místní početná židovská komunita. Dnes ji připomíná znovu obnovený židovský hřbitov naproti vlakovému nádraží. Ten se rozhodli nacisté zničit. Kamenné stély vyvrátili a rozbořili hřbitovní zeď. Historických náhrobních kamenů se ujal mlynář z nedaleké Vodné. A použil je po svém. U většiny stél nechal odseknout vrchní obloukovitý vršek, aby jimi vydláždil dvůr u svého stavení. Náhrobky byly objeveny teprve nedávno v roce 2010. Dnes jsou umístěny na svém původním místě.

Setkání s uprchlíky

V roce 1942 dostala maminka paní Anny zprávu o tom, že otce zatklo gestapo. Prý na něj přišlo smyšlené udání, že během příjezdu německé armády do Sudet v roce 1938 po vojácích střílel. Z Plzně putoval do Malé pevnosti Terezín a dále do koncentračního tábora Buchenwald. 

Dlouhou dobu o něm Marie a Anna neměly žádné zprávy. Až jednou se od výpravčího na dráze dozvěděly, že v půl jedné v noci pojede přes Bečov vlak, transportující vězně z terezínské Malé pevnosti do Buchenwaldu. V něm snad měl být také Josef Rajser. „Maminka tam nechtěla jít sama, tak jsem ji doprovázela. Vlak opravdu projel, ale nikoho jsme neviděly,“ vzpomíná Anna Rajserová. 

Ale druhý den, když s matkou a mladším bratrem v lese sbírala šišky, náhodou narazili na čtyři vězně, uprchlé z toho transportu. „Lekli se stejně jako my,“ říká Anna Reiserová. „Maminka mi dala do ruky kus chleba, ať za nimi běžím a řeknu jim, ať nechodí dolů na mariánskolázeňskou silnici. Tam byla hájovna a v ní zajatci s dozorci. Utíkala jsem za nimi a řekla jsem jim to. Jeden z těch uprchlíků mě pohladil a řekl: ,My všechno víme.’ Potom odešli neznámo kam.“ 

Válka v Bečově

Probíhající světovou válku místním připomínalo množství válečných zajatců. Rusů, Francouzů a Srbů. Zajatci zastoupili místo po zdejších mužích odvedených na frontu. Pracovali na zámku, v továrnách a v lese. Někteří místní se k nim chovali slušně, jinde zajatci trpěli nouzí a hladem. Pamětnice vzpomíná na jeden smutný incident, kdy francouzský zajatec ve mlýně zastoupil místo po odvedeném tovaryši možná až příliš horlivě. „Ten Francouz dělal ve mlýně a s ním tam dělalo jedno děvče z nedaleké vesnice. A spolu se zapletli. Dívka přišla do jiného stavu a porodila chlapečka. Francouze v Bečově pro výstrahu před nastoupenými zajatci pověsili na stromě a ta dívka musela do koncentráku a už se nevrátila. O chlapečka se potom starali rodiče té dívky. Místní k tomu stromu dlouho nosili květiny, až ho potom porazili…“    

Válečné události se jinak klidnému Bečovu přestaly vyhýbat na jaře roku 1945. Stále častěji se vlakové transporty na železnici protínající město stávaly cílem spojeneckých „hloubkařů“. 

Zlovůli nacistů měli možnost bečovští obyvatelé poznat, když městem několikrát prošel pochod smrti se zuboženými vězni z koncentračních táborů. „Vzpomínám si na transport žen, který procházel kolem našeho domu. Byla to hrůza. Otrhané, hubené, sotva se držely na nohou. Většinou to byly Židovky. Někteří místní jim chtěli dát jídlo. To dozorci nedovolili. Nocovaly tady v Bečově ve stodolách nad nádražím. Další den pochod pokračoval na Mariánské Lázně. Některým ženám se tady podařilo utéct a do konce války se schovávaly po kopcích. V noci scházely do města a lidé jim občas dávali nějaké to jídlo.“

Bečovem prošel i mužský transport složený z válečných zajatců. Paní Anna vzpomíná, že nejhůř na tom byli Rusové. „V tom průvodu byly zřetelné národnosti. Američané nebo Angličané měli věci uložené na vozících. Měli i nějaké oblečení. Ale Rusové, to byli chudáci. Neměli ani oblečení, úplně vyhublí. Hrozný pohled. Několik jich zde také zahynulo. Pochovali je na hřišti a po válce je Němci museli exhumovat a teď jsou na hřbitově. Bylo jich víc než deset.“

Smutnou událost ze závěru války dnes připomíná pomník s rudou hvězdou na místním hřbitově. Konec války pro obyvatele Bečova nastal s příchodem americké armády „Američani přijeli na tancích. Jeden tank stál u nádraží a další u železničního přejezdu nedaleko našeho domu. Přijeli ráno a byli to černoši. Byli jsme tenkrát vyvalení, v životě jsme černocha neviděli. Do večera se ale museli stáhnout.“

Konec války s Rudou armádou a bez Němců

Na základě jaltské dohody přenechali Američané Bečov Rudé armádě. Ta si zřídila štáb v hotelu Central naproti bečovskému nádraží. Podle pamětnice si na ně místní nemohli stěžovat. Horší to bylo s Revoluční gardou, kterou tvořili Češi, většinou z Příbramska. Ti přišli a měli dohlížet na pořádek. Podle paní Anny si ale vzali, co potřebovali. Nikoho se na nic neptali, toho, kdo nechtěl dát, přesvědčili střelbou. „Ten náš stát z toho pětačtyřicátého vlastně nic neměl. Těsně po válce přišli i lidi, co tu žili před válkou, a věděli, kam jít, a brali lidem zlato, šperky, koberce a další cennosti. A na zámku, jak se napakovali, a šli zase pryč…“  

Po válce musela naprostá většina původních německých obyvatel do odsunu. To se mělo týkat i malé Anny a její matky. „Po roce 1945 nám většina zase dávala najevo, že jsme Němci. Moc česky jsem neuměla. Učitel si nás vychutnával a dával nám pětky, protože jsme nestíhali diktáty. Dlouho jsme nevěděli, jestli vůbec v Bečově zůstaneme. Měli jsme jít s maminkou a bratrem do odsunu. Naštěstí se vrátil náš otec z lágru a mohli jsme zůstat.“ Josef Raiser před odsunem zachránil i svého tchána, který rodinu živil v jeho nepřítomnosti. Ten ale krátce po osvobození zemřel. 

Původní obyvatele Bečova nahradili nově příchozí z Plzeňska, volyňští Češi, ale i Slováci, kteří většinou dům vybydleli a cihly si převezli domů, kde si z nich postavili nový dům.

Po válce

Po válce se paní Anna vyučila dámskou krejčovou. O politiku se příliš nestarala. Když v roce 1948 komunisté převzali moc, vnímala to především jako ukončení dosavadního tlaku na to, aby všichni zbylí lidé německého původu odešli z pohraničí do vnitrozemí. 

Většinu života pracovala mimo svůj původní obor v karlovarské mlékárně. Otec se svojí válečnou zkušeností podporoval poměrně velkou bečovskou komunistickou buňku. „Vystřízlivění z komunismu přišlo v srpnu 1968. V noci mě probudila sousedka, ať vstávám, že jsou tu Rusové. Říkala jsem si, že kecá, ale bylo to tak. Odjela jsem do práce do Varů, ale tam nikdo nebyl. Ředitel nás poslal domů. Vojáci byli v Bečově jeden den a pak zalezli do okolních lesů. Tenkrát si pamatuji, že bylo strašně hub, ale nic z toho nebylo, protože se všichni báli jít do lesa.“

Paní Anna vzpomíná na listopad 1989 a s úsměvem vypráví: „Tenkrát jsme se dozvěděli, že má do Karlových Varů přijet Václav Havel. Tak na vlak a jeli jsme do Varů. Jenže on byl zrovna tady naproti našemu domu na nádraží. V Bečově dělal výpravčího člověk, který byl s Havlem ve vězení. A on se za ním tady zastavil.”

Bečov znovu domovem uprchlíků 

Se svou životní zkušeností Anna Rajserová v roce 2022 velmi znepokojeně komentuje válku na Ukrajině a soucítí s osudem ukrajinských uprchlíků. V březnu 2022 bylo 53 z nich i v Bečově: „Doufají, že se do roka vrátí domů, ale kam by šli, když to u nich bude zničené válkou? Možná, že někteří tu zůstanou.” 

Ona sama se v současnosti stále věnuje překládání regionálních historických dokumentů z němčiny do češtiny. S přítelkyní přeložila mimo jiné bečovskou farní kroniku, kroniku botanické zahrady či školní kroniku z Krásného Jezu a z Vodné. 

„Přála bych si, aby se lidé o Bečov starali a zůstávali tu. Vím, že tu nejsou dobré pracovní příležitosti, za prací se většinou jezdí do Karlových Varů. Ale lidé by si měli svoje krásné město chránit,“ říká poslední bečovská pamětnice předválečných dob.