The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Rak (* 1957)

• narozen 14. května 1957 v Praze

• maminka pocházela z Brna z rodiny tramvajáků, otec pocházel z Prahy

• první rok života trávil pamětník s rodiči na studentské koleji na pražském Jarově

• chodil na základní školu s rozšířenou výukou cizích jazyků, učil se rusky a německy

• absolvoval gymnázium a Vysokou školu ekonomickou v Praze

• v roce 1969 vstoupil do skauta a zůstal tam až do zákazu skautského hnutí v létě 1970

• oba rodiče přišli po nesouhlasu s okupací Československa o práci, byli také vyloučení z KSČ

• pamětníkův dědeček viděl na vlastní oči hořícího Jana Palacha, jak běžel po Václavském náměstí

• v jedenácti letech přihlížel Jiří Rak na Pražském hradě studentským akcím na podporu Čestmíra Císaře při volbě prezidenta republiky

• zúčastnil se s rodiči oslav vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa v hokeji v roce 1969

• pobyt v ozdravovně v Jetřichovicích v roce 1969 odstartoval jeho celoživotní lásku k Českému Švýcarsku

• na gymnáziu organizoval od roku 1973 výlety do Českosaského Švýcarska

• roční vojenskou službu absolvoval v roce 1980 v Chebu

• v roce 1982 asistoval jako čerstvý inženýr u razantního zvýšení cen masa v restauracích

• na Vysoké škole ekonomické potkal svoji ženu Hanu, v roce 1982 se vzali na zámku v Libochovicích

• v roce 2005 začal pracovat v Obecně prospěšné společnosti (OPS) České Švýcarsko

• v roce 2008 odjel na tři roky jako zástupce firmy Linde Technoplyn na Ural

• do OPS České Švýcarsko se vrátil na pozici destinačního manažera, po odchodu důchodu tam pracoval na částečný úvazek

• v roce 2023 žil pamětník střídavě v Praze a v Krásné Lípě

Studenti na nádvoří volali: „Císař na hrad!“

Když bylo Jiřímu Rakovi deset let, přihlížel na nádvoří Pražského hradu, jak dav studentů vyjadřuje podporu jednomu z kandidátů na funkci prezidenta Československa. Ucházeli se o ni po rezignaci Antonína Novotného armádní generál Ludvík Svoboda a předseda České národní rady, Čestmír Císař. „Císař na hrad,” provolávali studenti. 

Čestmír Císař tenkrát podle pamětníka vystoupil na balkón a ke studentům promluvil. „Děkuji vám za podporu, ale přijměme volbu Ludvíka Svobody. Neboť je to člověk, který má vzhledem ke svým letitým zkušenostem dobré napojení na sousední země a je zárukou míru.“

Jméno generála Svobody bylo, podle pamětníka, symbolem velké statečnosti z dob druhé světové války. „V té době byl Svoboda bezvýhradným hrdinou a jeho volba byla nakonec jednomyslně přijata. A já jsem byl jako dítě u toho, když na nádvoří lidé čekali, až bude zvolen.“

Režim se rodičům za nesouhlas s okupací mstil

Na počátky Pražského jara, obrodného procesu v KSČ i ve společnost, vzpomíná Jiří Rak s radostí. „Chodil jsem tenkrát do Pionýra, vedoucí ale s námi nic moc nepodnikali. Pak jsem měl na malou chvíli možnost stát se skautem,“ vzpomíná pamětník na skvělé zimní výpravy do brdských hřebenů, písničky a táboření v lesích. „Vrcholem pro mě byl skautský tábor na samotě U Bočků v Hněvkovicích u Týna nad Vltavou. Bylo to moje nejkrásnější léto s kamarády. V tom správném věku jsem stihl i foglarovky, pak to ale rychle skončilo.“

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla pamětníkovu rodinu na dovolené na Slovensku. „Já si pamatuji, že už na jaře v roce 1968 se ve společnosti, v televizi i rádiu mluvilo o tom, zda nás Sověti obsadí vzhledem k tomu, že u nás jsou tak uvolněné mravy. A všichni, včetně mých rodičů říkali, že se to nemůže stát. Že neděláme nic, co by se Sovětům nelíbilo,“ vzpomíná pamětník na napjatou atmosféru po začátku pražského jara.

„No a pak to přišlo! Od té doby vím, že kdykoliv mě sebevětší autorita ujišťuje, že se nemůže stát nic zlého, tak to nemusí být pravda. Je to stejná zkušenost, jako před rokem,“ naráží na situace z počátku roku 2022, než ruská vojska vtrhla na Ukrajinu. Rusko se tehdy snažilo celému světu namluvit, že shromažďování vojenských sil je jen nevinným cvičením. „U nás to bylo stejné. Před okupací v roce 1968 byla sovětská vojska v Polsku, v NDR, Dubček v té době jezdil na jednání, byly schůzky v Drážďanech. Ujišťování, že je všechno v pořádku a pak to spadlo!“

Po srpnové okupaci museli pamětníkovi rodiče k prověrkám. „Rodiče byli od počátku 50. let v komunistické straně. S okupací ale při prověrkách nemohli a nechtěli souhlasit, a tak se jim režim mstil. Ze strany je vyloučili, přišli o práci a  uvědomělí komunisté se na ně dívali jako na podřadné pracovníky. Naši ale na nesouhlasu s okupací trvali,“ dodává pamětník.

Dědeček viděl hořícího Jana Palacha

Události, které po okupaci Československa následovaly, se Jiřímu Rakovi vryly hluboko do paměti. „V lednu roku 1969 za námi děda přijel z Brna na návštěvu. Jel na Vinohrady tramvají, jak jinak. Pak seděl v šoku u nás v obýváku a vyprávěl, jak viděl z pomalu jedoucí tramvaje běžet od Národního muzea dolů na Václavák hořícího člověka,“ vzpomíná pamětník. „Viděl, jak z budky na křižovatkách tramvají vyběhl výhybkář a začal hořící osobu hasit kabátem. Byl to Jan Palach. Moje matka ho na Vysoké škole ekonomické dokonce učila. Příliš si ho ale nepamatovala, na první pohled nebyl ničím výjimečný.“

Jan Palach se zapálil na 16. ledna 1969 na protest proti okupaci Československa Sovětským svazem a proti tomu, že se s ní národ smiřoval.

V březnu 1969 se byl Jiří Rak s rodiči byl podívat na oslavách dvojnásobného vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa ve Švédsku. „Bylo po desáté večer, matka si pak vyčítala, že mě tam brala. Dav rozvášněných lidí byl nebezpečný. Na vlastní oči jsem viděl, jak lidé rozbili výkladní skříň sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí, ještě dnes jako bych slyšel skla.“

Řekl jsem: „Éto karóva,” a přijali mě do školy

Na základní školu chodil pamětník zpočátku do Kubelíkovy ulice na pražských Vinohradech. Když ale byl ve druhé třídě, přišlo domů upozornění, že na vzdálenější základní škole vzniká výuka s rozšířeným vyučováním cizích jazyků.

„Maminka byla velmi pro, abych tam nastoupil. Šel jsem tam tedy na zkoušky, učitelka mi ukázala obrázek s namalovanou krávou a řekla: ,Éto karóva. Zopakuj to,‘“ vypráví pamětník, jak přijímací řízení vypadalo. „A já to zopakoval a byl přijat. Začal jsem tam chodit od třetí třídy, kdy jsme měli ruštinu. Od páté jsme si pak mohli přibrat další jazyk a já si pomýšlel na angličtinu. Tu se ale chtěli učit všichni a byl nedostatek dětí ve třídě s výukou německého jazyka. Nakonec jsem se tedy přihlásil na němčinu,“ vypráví Jiří Rak.

Jeho maminka nebyla z jeho rozhodnutí ani trochu nadšená. „Nakonec to byla dobrá volba. Znalost němčiny mi posloužila v budoucím zaměstnání.“

Nechal jsem se zkorumpovat čtyřmi pěknými řízky

Na normalizaci vzpomíná Jiří Rak jako na dvacetileté šedivé období, během kterého absolvoval gymnázium a Vysokou školu ekonomickou v Praze. „V těch letech mládí, kromě toho, že se rodiče nerealizovali v zaměstnáních a nesli to nelibě, si nepamatuju, že bych nějak příliš strádal,“ zamýšlí se pamětník a hned dodává historku, která mu z té doby utkvěla v hlavě. „V roce 1981 nebo o rok později, když už jsem byl po vojně, přišlo rozhodnutí o zvýšení cen masa a cen v restauracích o padesát procent.“

Ceny se tenkrát podle pamětníka skokově zvýšily přes noc o padesát procent. Pro obyvatele Československa to byl celkem šok. „Nikdo ale nedemonstroval, protože si to nikdo nedovolil. Hodně mladých ekonomů bylo vybráno, aby pomohlo vedoucím restaurací a hospod s přepočítáváním cen,“ vypráví pamětník.

On sám byl přidělený do jedné restaurace na Letné. „Vedoucí mě tam přivítala, ukázala mi nějaká čísla, která mi vůbec nic neříkala. Pak mi nabídla čtyři pěkné řízky a tím jsme skončili. Jejím číslům jsem nerozuměl a paní vedoucí ani nepotřebovala, abych jí do toho nějak mluvil, a tak jsem se nechal zkorumpovat řízky,“ vzpomíná s úsměvem.

Na mapách bylo za hranicemi bílo

Jiří Rak vždycky inklinoval k přírodě. S rodiči jezdil už od dětství pravidelně do Českého ráje. „Když mi bylo asi dvanáct let, poslali mě rodiče do ozdravovny do Jetřichovic, abych přibral,“ vzpomíná na velmi známou ozdravovnu v Českosaském Švýcarsku, kam za zotavením jezdily děti z celého Československa.

„Když jsme sjížděli autobusem od Všemil dolů do Jetřichovic, připadala mi ta krajina plná skal jako ráj krásy. Do Českého Švýcarska jsem se v tu chvíli zamiloval,“ přiznává pamětník. Už na gymnáziu pak pořádal pro spolužáky výlety do malebné krajiny skal nynějšího národního parku.

„Bylo jasné, že za státní hranicí skály pokračují, jen neexistovala žádná mapa. Na všech dostupných mapách bylo za hranicí bílo. A tak jsem hledal v Praze prodejnu, kde by byla i ta německá část,“ usmívá se pamětník nad tou vzpomínkou, kdy poprvé držel mapu Saského Švýcarska v rukách. „Úplně se mi nadšením rozklepaly ruce, když jsem viděl, kolik skalních útvarů se nachází tam. Pochopil jsem, že je to mnohonásobně větší, než na naší straně.“

Do východního Německa mohli Čechoslováci v roce 1973 bez problémů vycestovat. „A tak jsem tam začal pro spolužáky plánovat výlety. Studentská jízdenka z Prahy do Bad Schandau stála osmnáct korun. Muselo se vyplnit celní a devizové prohlášení a mít s sebou pár východních marek. Kolky jsem si kupoval dopředu a během pár let jsme celé Saské Švýcarsko prochodili,“ vzpomíná na začátky své celoživotní lásky k cestování. „V roce 1980 už jsem platil za největšího znalce Českosaského Švýcarska a to byl moment, který se mi za dalších dvacet pět let hodil.“

Čekali jsme na rozkaz vtrhnout do Polska 

Pamětník vystudoval Vysokou školu ekonomickou (VŠE), obor finance a úvěr. „Rodiče nebyli správně angažovaní, maminka mě ale nakonec přes konexe na VŠE dostala,“ vysvětluje pamětník a přiznává, že ho škola moc nebavila. V druhém ročníku se seznámil se svou ženou Haničkou, která byla stejně jako on členkou turistického oddílu. Vzali se v roce 1982 na zámku v Libochovicích.

Po škole odsloužil jako absolvent rok povinné vojenské služby. „Nastoupil jsem do Chebu k motostřelecké rotě. Občas tam docházelo k úsměvným situacím, třeba při politických školeních mužstva,“ vzpomíná Jiří Rak na to, jak absolventi hráli na pokyn náčelníka štábu před vysokými důstojníky vojáky základní služby.

„Převlékli jsme se do mundůrů hochů záklaďáků, přijeli důstojníci politruci a začali nás zkoušet. My jsme museli odpovídat opatrně, aby to nevypadalo, že všechno známe,“ dodává a vzpomíná na otázky, které jim důstojníci pokládali. „Ptali se třeba, jaké závěry přinesl čtrnáctý sjezd KSČ.  A my odpověděli, že se musí lépe pracovat, že musí být větší produktivita a že nebudeme souhlasit s těmi, kteří místo do práce chodí po doktorech.“ Zkoušky mužstva tímto způsobem dopadly vždy na jedničku, náčelník štábu dostal odměnu a vojáci opušťák.

„Mám ještě jednu velmi napínavou vzpomínku z vojny. Dostali jsme rozkaz vyrazit do vojenského prostoru Doupov do ležení. Měli jsme se připravovat na tažení na Polsko, kvůli potlačení hnutí Solidarita. Nakonec z toho naštěstí nic nebylo a já z toho vyšel jen s pořádnou rýmou,“ dodává pamětník. Někteří hoši se na to, že vtrhnou do Polska, podle něj opravdu těšili. Byli velmi zklamaní, když z akce sešlo.

Nevydržel bych na jednom místě déle než týden

Po vojně nastoupil Jiří Rak do ekonomického úseku tehdejšího československého podniku zahraničního obchodu Merkuria. Po roce 1989 pak do firmy Campingaz, následovala firma Agip, která obchodovala s propan-butanem. Nakonec zakotvil ve firmě Linde Technoplyn.

Vášeň pro cestování ho ale nikdy neopustila. „Nejraději jezdím vlakem. Byla doba, kdy jsme s manželkou uvažovali, že si pořídíme chalupu. Já bych tam ale nevydržel. Jsem týden doma a už mě to táhne někam jet.“ Manželka ho na cestách vždycky ráda provázela. Uspořené peníze, které by vkládali do údržby chaty nebo chalupy, tak vložili rádi do cestování.

Postupem času se manželům narodil syn Martin, který je známým fotografem přírody, a pak dcera Alena. „V roce 2005 jsem dostal nabídku pracovat v Obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko v Krásné Lípě. Doma jsem oznámil, že to vezmu a domů do Prahy budu jezdit jen o víkendech. Nejdřív byla rodina v šoku, ale pomalu si na tu myšlenku všichni zvykli. Děti už byly téměř odrostlé, tak to příliš nevadilo,“ dodává pamětník s tím, že si nakonec byli s manželkou díky jeho práci vzácnější a jejich vztah to jen posílilo.

Rusové nechápali, proč jsme se jim tolik vzdálili

Po čtyřech letech v jeho vysněné práci v Českém Švýcarsku se Jiřímu Rakovi ozval jeho bývalý šéf z firmy Linde. „Potřeboval mě na Uralu, abych rozvinul prodej technických plynů. Rusům tam v tu chvíli šéfoval nějaký Němec a oni si s ním vůbec nerozuměli. Odjel jsem na Ural s podmínkou, že budu moci o víkendech zkoumat tamní přírodu. Manželka proti této pracovní zkušenosti nic nenamítala, ba naopak. Často a ráda za mnou jezdila.“

S manželkou tak procestovali Rusko až na Dálný východ. „Bylo to nádherné. Byli jsme na Kamčatce, projezdili  jsme pohoří Altaj. Tam to bylo pohádkové, potkali jsme šamany, staří lidé nám vyprávěli, že Altaj je srdcí celého kontinentu a my se do té atmosféry vžívali.“

V Rusku se Jiří Rak naučil pít vodku jako tamní lidé. „Vodka byla vždycky a všude, ale dobře prokládaná slaninou, rajčaty a paprikou. Zapíjela se různými ovocnými šťávami a nikdy nechyběly ryby, to všechno pomáhalo míru alkoholu zvládat. Pít tam uměli dělníci i lidé vysoce postavení a od nich jsem se to naučil také,“ vzpomíná pamětník a dodává, že Rusko je trochu jiný svět. „Oni jsou jiní, na nás se dívají jako na Západ. Byl jsem tam v době, kdy díky Obamovi s Medvěděvem bylo Rusko se Spojenými státy skoro na vrcholu přátelství. Rusové ale zůstávali obezřetní, mysleli si, že se chce Amerika zmocnit jejich nerostného bohatství. O okupaci Československa v roce 1968 pak tvrdili, že jsme je sami pozvali a s určitou ublížeností upřímně nechápali, proč jsme se jim tak vzdálili.“

Jiří Rak se po třech letech strávených na Uralu vrátil do Čech a zamířil znovu do Obecně prospěšné společnosti do České Švýcarsko, kde pracoval jako destinační manažer až do důchodu. „Za dobu mého působení se v organizaci několikrát vystřídalo vedení, dvakrát jsem ji na přechodné období i řídil. Vést na plný úvazek jsem ji ale vždycky odmítnul, rád pracuji v terénu v cestovním ruchu,“ vysvětluje nadšený cestovatel. „I v důchodu tam jsem na částečný úvazek.“

Rozchod se Slovenskem jsem nesl velmi těžce

Na listopadové události roku 1989 si vzpomíná velice živě. „Byla to taková atmosféra, jakou jsem cítil na počátku roku 1968. Už jsme všichni věděli, že na Západě to není tak strašné, jak nám média a komunistický režim předkládali,“ vzpomíná. V pátek 17. listopadu hostil doma v Praze přátele z Míšně, kteří pocházeli z Chřibské, odkud museli po druhé světové válce odejít. „V rádiu zaznělo, že studenti vyšli do ulic a tak jsme šli s manželkou také. Vrátili jsme se domů a poslouchali zvěsti o dvou falešných úmrtích, která se měla při demonstracích přihodit. Pamatuji si nadšení, generální stávku a cinkání klíči. Pak jsme šli všichni do práce, kde byli stejní šéfové jako před revolucí.“

Povznesenou náladu po roce 1989 zkazil Jiřímu Rakovi rozchod se Slovenskem. „Listopad 1989 k tomu podle mého názoru přispěl. Pro Slováky neznamenal tolik, co pro nás. Havel jim taky nebyl vlastní. Házeli na něj rajčata a on se tomu jenom divil. Byl naivní, jako většina z nás. Mysleli jsme si, že Slováci sdílí všechno tak radostně jako my.“

Slováci strádali podle pamětníka už za prezidenta Antonína Novotného. „Pamatuji si z dětství, jak se k nim choval povýšeně při návštěvách Slovenska. Jak napomínal místní funkcionáře, nebo poslal nějakého předsedu JZD domů, aby si převlékl košili. Podle mého se Češi ke Slovákům vždycky chovali tak trochu protektorsky a povýšeně. My Češi říkáme, že jsme Čechoslováci. Slovák by tohle ale nikdy neřekl.“

Klid, v němž jsme žili, je štěstí

Po sametové revoluci začal Jiří Rak pamětník organizovat zájezdy do zahraničí a sám procestoval opravdu velký kus světa. Získal tak větší rozhled, než z naší malé české kotliny.

„Klid, ve kterém jsme v Evropě dlouho žili, není dominantním obdobím. Je to mimořádná náhoda nebo štěstí. Svět většinou zmítají různé konflikty. A uvědomuji si to teď tím víc, když je válka za humny na Ukrajině,“ zamýšlí se pamětník. „Máme sice pokročilé technologie, stále se vyvíjíme, ale dobývání cizího území většími státy tady bylo už ve dvanáctém století a je tu i teď. I v kráse techniky, kultury a divadla lidé inklinují spíše k dominanci, s tím je potřeba počítat,“ přibližuje Jiří Rak svůj světonázor.