Anna Rákóczi

„Moje rodiče po válce neodsunuli, protože místo, kde žili, už bylo Slovensko. V roce 1939 byla v Malém Cetíně hranice. Velký Cetín ještě bylo Slovensko a Malý Cetín už bylo Maďarsko. Před Trianonskou dohodou byly i Čechynce Maďarsko – Uhersko. Ale po Trianonské dohodě byly hranice, jak jsou teď. Ale v roce 1939 se některé části Slovenska vrátily Maďarsku. Na mé rodiče se to ale nevztahovalo, protože oni nebyli zahrnuti do Maďarska.“

„V té době, kdy mého dědu z matčiny strany zavřeli, tak moji mámu a babičku vystěhovali ze svého domu na Žitný ostrov. Vystěhovali je do jednoho skladu obchodu. Představte si. Moje maminka se už tehdy znala s mým otcem, tedy se svým budoucím manželem. Svatbu měli v roce 1953. No, nicméně můj děda nebyl ani na svatbě, protože byl ještě ve vězení. V tu dobu už ale podepsal nucené práce v hnědouhelných dolech. Byla to taková doba, že prarodiče měli zákaz vstupu do svého okresu. Já jsem se narodila v roce 1957 a tehdy už byl můj děda na svobodě, ale měl zákaz vrátit se do nitranského okresu. Takže když jeli na moje křtiny, nedojeli, protože je policajti vrátili zpátky. Moje dětství tedy bylo ovlivněno tím, že jsem nemohla vídat prarodiče do svých pěti let.“

„Byly snahy udělat čisté národní státy. Slovensko očistit od Maďarů. Musím aspoň okrajově zmínit Benešovy dekrety. Prezident Beneš opravdu chtěl čistě etnické státy, na Slovensku Slováci, v Čechách Češi. Po druhé světové válce byly skutečně jiné národnosti odsunuty na vedlejší kolej. To se týkalo i maďarské menšiny. Proto na tu část, která v době druhé světové války nepatřila k Maďarsku, se to nevztahovalo. Takže třeba moji rodiče státní příslušnost neztratili. Ale ti, co žili níže, směrem k maďarským hranicím, tak na ty se vztahovala ta kolektivní vina.“

„Mně bylo jedenáct let a do naší dědiny přijeli maďarští vojáci. My jsme byli strašně rádi. Měli jsme je hodně rádi. Nosili jsme jim jídlo. Debatovali s mým otcem a nedělali nic špatného. Tam se skutečně nedělo nic špatného, tam v té naší oblasti. Oni tam byli, bavili se s námi, nosili nám časopisy, nosili nám čokolády, cigarety. Neubližovali. Co se děje v jiných městech, jako v Praze nebo Bratislavě, kde už to bylo ostřejší... V Nitře jsem se dověděla jen o jednom incidentu..." - "Pardon, mně přijde, že už to, že sem přišli, je incident." - "No to jo. To byl velký incident. Ale oni za to nemohli. Oni byli navelení. My, když jsme mluvili s těmi konkrétními vojáky, tak oni nás litovali. Oni sem byli navelení a tak to bylo. Ale pak doma, když otec poslouchal Svobodnou Evropu a rodiče byli nalepení na rádiu, tak to už bylo v úplně jiné rovině. Jim se zhroutil jeden sen. Oni si skutečně mysleli, že když se to potlačilo v roce 1956 v Maďarsku, tak že teď už ten režim nemůže vydržet a musí se propadnout.“

„Dosti silná reslovakizace nastala po roce 1945. V roce 1946 Maďaři žijící na Slovensku byli zbaveni státní příslušnosti. Byli bez příslušnosti."- "Všichni Maďaři?" - "Ano. Kolektivně byli odsouzeni. Byla na ně uvalena vina stejně jako na Němce. Jak byla deportace Němců, tak i Maďarů. V tu dobu asi čtyřicet šest tisíc Maďarů vystěhovali z jižního Slovenska. Někteří se pak mohli vrátit a někteří tam mohli zůstat. A na ty byly tlaky takové, že například museli nahlásit, že má jejich dítě slovenskou národnost. Byly různé způsoby, jak se zachránit.“