The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Rákóczi (* 1957)

• narodila se 1. srpna 1957 v Nitře do maďarské rodiny Anny a Andreje Šubových

• otec nemohl dokončit maďarské gymnázium, protože školy byly po válce zavřené

• v padesátých letech komunisté násilně sebrali zemědělská hospodářství rodinám matky i otce

• oba její dědečci byli uvězněni a matka s babičkou násilně vystěhovány

• po propuštění z vězení měli prarodiče zákaz vstupu do rodného kraje, rodiny se nesměly až do roku 1962 navštěvovat

• otec nemohl najít práci, celý život pracoval jako pomocný dělník

• v roce 1977 pamětnice odmaturovala na maďarské střední ekonomické škole v Nových Zámcích

• v roce 1980 se provdala do Ostravy

• pracovala jako fakturantka, vedoucí účtárny a ve finančním poradenství

• od roku 1998 pracuje pro maďarskou menšinu v českých zemích

• je předsedkyní ZO Ostrava Svazu Maďarů žijících v českých zemích

Anna Rákóczi, rozená Šubová, se narodila 1. srpna 1957 v Nitře do maďarské rodiny Anny a Andreje Šubových jako třetí dcera. Rodinnou historii těžce poznamenaly složité politické československo-maďarské vztahy před válkou a po ní a také represe vůči těm, kteří odmítli vydat svůj majetek komunistům.

Nové maďarsko-slovenské hranice

Rodiče a prarodiče pamětnice žili v nitranském okrese, v sousedních dědinách Čechynce a Velkém Cetíně, mezi nimiž v roce 1938 vznikla nová maďarsko-česká hranice. O odstoupení území jižního Slovenska Maďarsku rozhodla v listopadu 1938 arbitrážní jednání ve Vídni, do nichž významně vstupovalo nacistické Německo.

„Tatínek pocházel z Čechynců a maminka z Velkého Cetína. Nová hranice procházela právě mezi těmito dědinami, takže tatínek prožil válku na území Slovenska, maminka už na území Maďarska. Tehdy byli ale ještě malí. Poznali se až po válce,“ vysvětluje Anna Rákóczi. Její tatínek za války navštěvoval maďarské reálné gymnázium, ovšem maturitu nedokončil, protože v sedmém ročníku byla škola uzavřena a po válce se již maďarské školy neotevíraly.

„Mohl školu po válce dokončit v Budapešti, ale jeho otec chtěl, aby zůstal doma na statku. Měli velké hospodářství, a tatínek tedy sedlačil s mým dědou,“ říká pamětnice.

Maminka přišla o občanství, tatínek ne

Po válce, kdy se Československo opět sjednotilo a hranice mezi Maďarskem a Slovenskem se vrátila na své původní místo, nastala pro Maďary nelehká situace. Ti, kteří žili na území Maďarska a v době ohrožení Československa neprojevili dostatečnou loajalitu vůči ČSR, anebo ti, kteří za války sloužili v zájmu nacistů, ztratili občanství. Vláda trestala Maďary na principu kolektivní viny, podobně jako Němce. Desetitisíce Maďarů musely podstoupit odsuny jako pracovní síla do Čech nebo natrvalo do Maďarska.

„Prezident Beneš chtěl po válce čistě etnické státy, na Slovensku Slováci, v Čechách Češi. Jiné národnosti byly odsunuty na vedlejší kolej. To se týkalo i maďarské menšiny. Na Maďary, kteří v době druhé světové války žili na území Slovenska, se ale tyto represe nevztahovaly. Můj otec tedy státní příslušnost neztratil, zatímco maminka ano. Otcovu rodinu neodsunuli, protože byl na Slovensku, maminčinu nakonec také ne, ale důvod neznám,“ vypráví Anna Rákóczi.

Násilně sebrali majetek, dědečky zavřeli a ostatní vystěhovali

Rodinu ale přece jen jedno drsné vystěhování postihlo. Nikoli však z důvodu poválečných národnostních čistek, nýbrž pro odmítnutí odevzdat státu své statky v době násilné kolektivizace na počátku padesátých let.

„Zavřeli oba mé dědečky, protože nechtěli dát JZD svůj majetek, který jim komunisté nakonec vzali násilím,“ říká pamětnice a popisuje situaci, která se odehrála v matčině rodině, jíž z velkého hospodářství nechali jen obytný dům a pár hospodářských zvířat. Zatímco dědeček Imrich Preszinský seděl ve vězení, pro jeho manželku a dceru jednoho únorového večera roku 1953 přijel náklaďák.

„Přijeli večer v půl desáté. Doma byla jen moje maminka a babička. V té době ještě obhospodařovaly ten malý kousek, co jim zůstal. Měly barák a čtyři krávy. Když pro ně přijel náklaďák, mohly si vzít jen to nejnutnější, co potřebují, a naložili je na korbu bez plachty. Promrzlé je pak vyhodili na jihu Slovenska, někde u Žitného ostrova. Bylo tam jen pár osad, ani domy tam nebyly. Strčili je do nějakého skladu jakéhosi obchodu,“ vypráví Anna Rákóczi, jak si události pamatuje od svých rodičů. Její dědeček za své „kulactví“ prošel Leopoldovem a Mírovem, a aby se dostal na svobodu, upsal se k nuceným pracím v hnědouhelných dolech v Handlové, kde pracoval dva roky. Svatbu rodičů pamětnice v roce 1953 nestihl, byl ještě ve vězení.

Zákaz návštěv s prarodiči

„Po dědečkově propuštění na svobodu však trest neskončil. Prarodiče měli zákaz vstupu do svého rodného nitranského kraje a my jsme zase nesměli navštěvovat je. Když byly moje křtiny v roce 1957, ani na ně nedojeli, protože je policajti vrátili. Spojovala nás jen intenzivní korespondence. Poprvé jsem babičku s dědou viděla až v mých pěti letech na mé narozeniny. Čtrnáct dní nato babička ve svých dvaašedesáti letech zemřela, dědečkovo vystěhování a věznění nemohla strávit a onemocněla rakovinou,“ vysvětluje pamětnice, jak rodinná historie poznamenala také její dětství.

„Dědeček byl hluboce věřící a jeho víra ho udržela při životě. Přežil babičku o třicet let a je to můj osobní životní příklad, jak lze přežít i ta nejkrutější období. Neměl školy, ale byl to velice moudrý člověk. Nechal udělat Bibli pro svou rodinu i s biblickými příběhy svatých. Vždycky říkal, že v Bibli je odpověď na každou lidskou těžkost. Přitom ale nikomu víru nevnucoval.“

Otec nemohl dostudovat a nechtěli ho zaměstnat

Komunistický režim výrazně zasáhl i do života rodiny otce pamětnice Andreje Šuby. Její dědeček z otcovy strany po propuštění z vězení našel místo až na Moravě jako noční hlídač, kde se však od krav nakazil zvířecí tuberkulózou.

„Sice se léčil v sanatoriu, ale zemřel. Bylo prokázáno, že ho léčili špatně. Tehdy i ve zdravotní péči rozhodoval kádrový posudek. Léčba byla vedena podle toho, zda byl dotyčný posluhovač režimu, nebo nepohodlná osoba,“ říká pamětnice.

Její otec nemohl po válce dostudovat, protože maďarské školy byly v rámci represí vůči maďarské menšině zavřené, a po násilné konfiskaci rozsáhlého rodinného hospodářství v roce 1951 a následném otcově uvěznění ho v rodném kraji nezaměstnali. Našel jen špatně placenou práci pomocného dělníka ve vzdálené Žilině. Z jednoho platu živil čtyřčlennou rodinu. Rodinný rozpočet zachraňoval kousek pozemku s vinicí a zeleninou.

Uznání maďarské menšiny po únoru 1948

Po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 se změnila politika vůči maďarskému obyvatelstvu. Důvodem této změny byl především tlak Sovětského svazu na urovnání vztahů mezi Československem a Maďarskem, protože oba státy se staly členy jednoho východního bloku. Československá komunistická vláda tak byla nucena narovnat křivdy z minulých let a například přijmout zákon o navrácení československého státního občanství příslušníkům národnostních menšin a umožnit návrat osob odsunutých po válce na práce do Čech. Na Slovensku se také obnovilo maďarské školství a na veřejnosti mohla znít maďarština. V roce 1949 vznikla také maďarská kulturní organizace CSEMADOK.

„CSEMADOK umožňoval v maďarských dědinách a obcích uchovat maďarské kulturní tradice, které byly předtím potírány reslovakizací probíhající od roku 1945,“ říká Anna Rákóczi. Nyní se tedy Maďaři mohli otevřeně hlásit ke své národnosti a sdružovat se v kulturně zaměřených spolcích. Otci pamětnice se ale organizace nelíbila.

Nechápala jsem, proč SNP nebyl maďarský svátek

„Otec byl srdcem Maďar a taky to byl velmi rovný a čestný člověk. Nikdy nechtěl mít nic společného s komunisty ani s ničím, co by je připomínalo. Proto například nevstoupil ani do CSEMADOKU. Považoval ho za prodlouženou ruku komunistické strany, která přes kulturní aktivity sledovala a kontrolovala maďarskou menšinu.“

Andrej Šuba byl přitom podle vyprávění jeho dcery výtvarně a hudebně nadaný a krásně zpíval. „Když u nás v dědině vznikl mužský soubor, potřebovali sólistu. Přišli za tátou, aby přišel zpívat. Říkal jim, aby přišli k němu na vinici, že tam jim bude zpívat, ale na pódium že ho nedostanou.“

Anna Rákóczi od pěti let recitovala v kostele, s čímž rodiče neměli žádný problém. Ten nastal, když ji pozvali recitovat maďarskou básničku do rozhlasu ve výroční den Slovenského národního povstání.

„Můj tatínek přijel na kole domů z vinohradu a hodil čepici na zem. Rázně mi vysvětlil, že pro nás Maďary Slovenské národní povstání není svátek,“ říká Anna Rákóczi, pro kterou jsou tyto politické slovensko-maďarské kontroverze dodnes citlivým tématem.

1968: Maďarští vojáci nás litovali

V srpnu 1968 jí bylo jedenáct let, když do nitranského okresu poblíž její rodné vesnice Čechynce, kde vyrůstala, dorazily tanky s maďarskými vojáky.

„Nejdříve byli rodiče nedůvěřiví a měli o nás obavy, ale pak pochopili, že nám vojáci nic špatného neudělají, a mohli jsme za nimi chodit. Mluvili jsme stejnou řečí a měli jsme se navzájem hodně rádi. Nosili jsme jim jídlo, oni nám dávali časopisy, čokolády, pro dospělé cigarety, debatovali s mým otcem. V té naší oblasti opravdu nedělali nic špatného. Když jsme s těmi konkrétními vojáky mluvili, spíš nad námi projevovali lítost. Sami k nám byli navelení a nemohli s tím nic dělat.“

Přestože po lidské stránce neměli Šubovi s maďarskými vojáky sebemenší problém, jejich příjezdem se zhroutil jejich jeden sen. O to intenzivněji, že jsou maďarské národnosti, prožívali povstání v Maďarsku v roce 1956. „Oni si skutečně mysleli, že když se to nepovedlo před dvanácti lety v Maďarsku, tak že teď už režim nemůže vydržet a musí to prasknout,“ říká pamětnice.

Na maturitní obor se dostala i přes nepříznivý kádrový posudek

Anna Rákóczi absolvovala maďarské školy. Na základní školu chodila v rodných Čechyncích a Velkém Cetíně a v Nových Zámcích pak v roce 1976 absolvovala maďarskou střední ekonomickou školu.

„Kupodivu jsem se i vzhledem k nepříznivému kádrovému posudku dostala na maturitní obor. Možná to bylo tím, že jsem reprezentovala školu v různých směrech. Recitovala jsem na krajských soutěžích a účastnila jsem se i matematických a fyzikálních soutěží,“ vysvětluje. Vzpomíná, jak na základní škole dostala za odměnu poukaz na třítýdenní pionýrský tábor a měla přinést do školy od tatínka potvrzení, že ROH (Revoluční odborové hnutí) v jeho podniku zaplatilo příspěvek na tábor šest set korun.

„Tátu jsem prosila, aby to v práci v ROH vyřídil, ale on k našemu překvapení řekl mamince, aby mi těch šest set korun dala z rodinného rozpočtu. Tak jsme zjistili, že nebyl ani v ROH. V tomto směru byl naprosto čestný. Odmítal vše, co bylo nějak spojené s politikou. Nechtěl si ani dokončit vzdělání v rychlokurzech, které měl kdejaký komunista.“

Češi jsou uzavřenější než Slováci a Maďaři

Po střední škole nastoupila pamětnice do azbestových závodů v Nitře na místo sekretářky, pokračovala jako fakturantka a statistička. V roce 1977 ji zaujalo studium esperanta a na jednom z táborů se seznámila s ostravským esperantistou, za něhož se v roce 1980 provdala a přestěhovala se za ním do Ostravy. Od té doby žije na Moravě. Pracovala jako vedoucí účtárny a plánovačka mezd, po revoluci 1989 se vrhla na oblast finančního poradenství. Od roku 1998 pracuje pro maďarskou menšinu v organizaci Svaz Maďarů žijících v českých zemích.

„V českém prostředí jsem si zvykla dobře, a protože mám na jazyky talent, češtinu jsem si osvojila docela rychle. Ostatně, uměla jsem výborně slovensky a v osmdesátých letech slovenštině v Čechách a na Moravě rozuměl každý. Byli jsme jeden stát a Češi běžně sledovali televizní a rozhlasové pořady ve slovenštině. Co mě ale trochu trápilo, byla jiná mentalita. Řekla bych, že Češi jsou uzavřenější než Slováci. My Maďaři máme ke Slovákům blíže svým temperamentem. Tak se stávalo, že jsem třeba pozvala české kolegyně a kamarádky k nám domů, ale ony mě ne. To mě mrzelo. Chyběla mi větší vzájemnost a otevřenost,“ říká Anna Rákóczi, která v roce 2005 udělala velkou životní změnu, když se rozvedla a o pár let později se provdala za Františka Rákócziho. „Je také Maďar původem ze Slovenska, takže jsem se s ním vrátila blíže ke svým kořenům, což se projevuje hlavně v maďarské kuchyni, na kterou nedáme dopustit,“ uzavírá s úsměvem pamětnice.