The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lída Rakušanová (* 1947)

• narozena 26. května 1947 v Českých Budějovicích

• v letech 1965–1968 studovala FF UK v Praze

• po okupaci Československa v roce 1968 odešla s Pepou Rakušanem na západ

• vzali se a zakotvili v Mnichově

• v prosinci 1974 se jim narodila dcera Lucie

• od roku 1975 pracovala v československé redakci Rádia Svobodná Evropa

• v polovině 90. let přesídlila do Prahy, stala se novinářkou na volné noze

• v letech 1997–2003 s Jiřím Krejčíkem jr. natočila přes 20 dokumentárních filmů o české společnosti

• v letech 2002–2015 působila ve vydavatelství Vltava-Labe-Press

• v letech 2004–2005 byla předsedkyní Asociace evropských novinářů

• je držitelkou řady ocenění, mj. česká laureátka ceny Žena Evropy (1993), Cena Jana Palacha (2000), Cena Opus vitae (2019)

• v roce 2020 vyšly její vzpomínky Svobodná v Evropě

Redaktorka československého oddělení Rádia Svobodná Evropa Lída Rakušanová přijala pozvání Václava Havla, aby v Praze promluvila ve večerních zprávách. Společně s ní z Mnichova cestuje její manžel, fotograf Pepa Rakušan. Poprvé po více než dvaceti letech exilu překračují bortící se železnou oponu. Je 14. prosince 1989.

Když se blíží přistání na pražské Ruzyni, další Rakušan v letadle (ovšem nikoli jménem, ale národností) nadšeně ukazuje z okénka: „To je ta věznice, kde ještě nedávno seděl ten Havel, a ti disidenti...“ Leteckou dopravu doporučil právě bývalý vězeň Havel – dnes kandidát na prezidenta. Letiště (které navíc jednou ponese jeho jméno) mají už totiž s Občanským fórem na rozdíl od hraničních přechodů „obšlápnuté“, a určitě se tak Rakušanovi do země dostanou i bez víza.

A skutečně: „Najednou jsme měli pocit, že jsme v zemi úsměvů… My snad kdybychom z toho letadla vystoupili, a měli v kapse granáty, tak by to nikdo neregistroval, nikdo nás neprohlížel, všichni se na nás usmívali…“ Na letišti čeká jeden z Havlových bodyguardů, se kterým dojedou do Špalíčku. Následuje krátká porada s Havlem, který naléhá, aby se Lída v televizi nedala odbýt, a Pepovi klade na srdce: „Pepo, ty dávej pozor, ať jí pořádně nasvítěj; oni občas svítěj zezdola, to pak člověk vypadá jak obluda, tak dej na to bacha.“

V televizi se vystresovaný moderátor skutečně nejdřív ošívá, že neví, jak Lídu do relace začlenit – z Kanady přijel syn legendárního podnikatele Tomáš Baťa jr., ze Švýcarska ekonom a politik pražského jara Ota Šik... Nakonec v živém vysílání vystoupí všichni tři hosté. Lída mimo jiné přeje Československé televizi, ať se jí po dlouhé pomlce daří informovat pravdivě a objektivně. Cestou ze studia Pepu zastihuje telefonát od kamaráda z jižních Čech. Ten dojatě líčí svůj zážitek z právě skončeného pořadu: „Já když jsem viděl Šika, Lídu, a pak toho Baťu, tak už jsem jenom klečel před  televizí, a říkal jsem – tak ona je to přece jenom pravda…“ Lída si uvědomuje, že Havel nezapřel profesi dramatika – „že zřejmě tohle byl jeho záměr, ukázat tyhle, asi téměř symbolické, postavy národu a prezentovat, že se skutečně odehrál zásadní zlom, a že všechno bude jinak.“

Dětství mezi městem a venkovem

Lída se narodila 26. května 1947 v porodnici v Českých Budějovicích. Matka Ludmila (rozená Klečková) pocházela z nedaleké vesnice Zborov, otec Josef Malý pak z vedlejší vsi Srubec. Jejich sňatek měl pragmatickou příčinu – chtěli se jakožto sezdaný pár vyhnout totálnímu nasazení v Německu, před svatbou se skoro neznali. „To, co měli společné, byla jejich profese. Otec byl krejčí, matka švadlena, takže dohazovači usoudili, že by to měli dát dohromady, že se jim bude dařit,“ říká pamětnice. Během Lídina raného dětství se odstěhovali do Českých Budějovic, kde si otevřeli krejčovský salón; prosperovali, o zákazníky nebyla nouze. „Všechno bylo v nejlepším pořádku, akorát jejich manželství nebylo v pořádku, protože si zřejmě hodně nerozuměli.“ Když bylo Lídě šest, dost drasticky se rozvedli. Lída zůstala s mámou a mladšího bratra Pepíčka si přes nesouhlas matky odvedl otec, který si brzy našel novou ženu a narodily se jim postupně další tři dcery.

Lída velmi ráda jezdila na venkov k rodině matčina bratra, kde trávila víkendy a prázdniny. Zatímco dospělí pracovali na poli, o děti se staral děda: „Vařil nám dokonce, vždycky to samé, protože on nic jiného v podstatě neuměl – bramborový knedlíky, kyselý zelí, co měli naložený, a k tomu uzený…“ vzpomíná Lída s něhou v hlase.

Andělíčci a škrtnutý Stalin

Na základní školu v Českých Budějovicích Lída začala chodit v první polovině 50. let. Přesto se ještě jako volitelný předmět vyučovalo náboženství a účastnilo se ho asi sedmdesát dětí natěsnaných v jediné třídě. „Děti rámusily a dělaly binec, kluci se prali a holky se chechtaly... a do třídy vešel nad hrobem dědeček, minimálně devadesát mu muselo být, v sutaně...“ Trvalo ještě hodnou chvíli, než se děti trochu uklidnily, „a on mohl třaslavým hlasem prohlásit, že kdo byl v neděli v kostele, ať mu přinese sešitek, a on že mu do toho sešitku otiskne andělíčka… Takže všechny děti lačné andělíčků se samozřejmě přihrnuly k tomu stolu, a tam se vytvořila děsuplná fronta...“ Lída byla jediné dítě, které po pravdě uznalo, že v kostele nebylo, a tak zůstávala sedět. Než nebohý vyučující třaslavou rukou orazítkoval všechny sešitky, tak byl konec hodiny. A další týden se opakovalo totéž. Zpětně to pamětnice hodnotí jako „sabotáž výuky náboženství, kterou by nevymysleli takhle dokonale snad ani v Kremlu.“

Když byla Lída ve třetí nebo čtvrté třídě, došlo k přehodnocení kultu Stalinovy osobnosti. „Paní učitelka přišla a řekla, ať vytáhneme čítanky, a všude, kde je v básničkách slovo Stalin, ho máme škrtnout, a napsat místo něj Lenin, protože, a to opravdu podotkla – to se taky rýmuje.“ Lídu to dost překvapilo, protože právě tato paní učitelka ho předtím pořád chválila, „jak je skvělý a jak všechny zachraňuje, dělníky, rolníky, a jak se stará a postará o nás o všechny, abychom žili v míru a blahobytu...“

Matčina nová práce

Po rozvodu musela Lídina matka z ekonomických důvodů změnit profesi. Protože měla řidičák na motorku, vzali ji do cihelny na kraji Budějovic, kde vozila lokomotivkou vozíky s hlínou z lomu do provozu. Vozíky byly ve špatném stavu a často vykolejily, a tak je lopotně vracela na místo. Při jedné takové příležitosti potkala bývalého politického vězně, který opodál pracoval na zeměvrtném průzkumu a přispěchal jí na pomoc. „Slovo dalo slovo, začali spolu chodit a nakonec se vzali – a Zdeněk Horský se potom stal mým otcem, kterého jsem měla i v křestním listě, protože můj zploditel, jak říkám, se mě potom zřekl.“

Příběh Lídina otce Zdeňka Horského

Po únoru 1948 se jako mladičký úředník nechal převést do Bavorska, dostal se do drsného uprchlického tábora Valka a později se nechal naverbovat francouzskou výzvědnou službou jako agent chodec. Před Vánoci přijel do Prahy a měl vybrat jakousi mrtvou schránku. Šel na návštěvu za sestrou, zatímco jeho komplic trávil volno v kině Čas. Tam bohužel prozradil celou misi: „Ve chvíli, kdy tam vtrhli policajti (protože dělali zátah na kapsáře), tak vstal, dal ruce nahoru – protože se domníval, že jdou pro něj – a řekl, že je ten agent, a že má ještě komplice... “ Vyzradil jméno, adresu i smluvené znamení a dvaadvacetiletý Zdeněk byl zatčen. Dostal šestnáct let, nakonec byl propuštěn už koncem 50. let při amnestii.

Po seznámení s Lídinou matkou začal Zdeněk pracovat také v cihelně, ale brzy tvrdě narazil, nemaje po dlouhém pobytu mezi mukly osvojenou strategii „držet hubu a krok“. Dělníci, okrádaní vedoucím na prémiích, se dohodli, že to na podnikové schůzi konečně vytáhnou. „Otec to řekl. A vedoucí se podíval a říkal: ,A kdo si to ještě myslí, co pan Horský?‘ A všichni koukali do země, nikdo ani nešpitl, a otec letěl na hodinu... A dali mu takový katastrofální kádrový posudek, že ho vůbec nikde nevzali.“ Ani jako topiče na dráze. Bez zaměstnání by ho zase zavřeli, byl v podmínce. Nakonec se naštěstí dostal do Jihočeského divadla, kde začínal jako kulisák. Práce ho těšila, ale bohužel měla časem neblahý vliv na manželství – jeden pracoval v noci, druhý ve dne, skoro se nepotkávali. „Hádali se, pak se zase usmířili, pak se zase hádali, prstýnky naházeli do slepého ramene Malše, u kterého jsme tenkrát bydleli…“ I toto manželství nakonec skončilo rozvodem, ale tentokrát daleko civilizovanějším, a Lída už tehdy studovala budějovické gymnázium.

Gymnázium

Dostala se na něj v roce 1962. I když měla zájem, talent a na konci deváté třídy samé jedničky, kvůli špatnému kádrovému posudku málem nedostala ani doporučení. Nakonec pomohla finta – rodiče se účelově přihlásili do Svazu československo-sovětského přátelství, v němž se angažovala ředitelka školy, a tím ji obměkčili.

Liberalizující se poměry ilustruje fakt, že v roce 1965 mohla Lída psát maturitní práci o knize Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna, která tehdy oficiálně vyšla. Cítila už tehdy souvislost s osudem svého otce, který svá nejproduktivnější léta strávil v jáchymovských dolech. Přestože spolu jinak měli moc hezký vztah, o svém věznění jí nikdy nevyprávěl – vyjma legrační historky o propašování štangle salámu do lágru přímo před ostražitými zraky dozorců. Když byla Lída menší, rodiče se báli, aby neřekla něco „nevhodného“ ve škole. Mnohem později jí došlo, že kromě četných zdravotních následků si zřejmě otec z lágru odnesl i celoživotní trauma.

Z profesorů na gymnáziu Lída nejvíc vzpomíná na češtináře Dohnala. Věnoval se jí, seznámil ji s určitou literaturou a stylem myšlení, nechával ji psát náročnější eseje. Byla i jeho zásluha, že se dostala na pražskou filosofickou fakultu na žádaný obor čeština-dějepis.

Zlatá Praha ve zlatých šedesátých

Na podzim 1965 se Lída přestěhovala na kolej Větrník. „Ta byla tehdy těsně dostavěná, ale ještě tam nebyly pořádně ani chodníky… brodili jsme se blátem, ale já jsem byla nadšená, protože jsem byla v Praze, kterou jsem zbožňovala z dálky… a užila jsem si Prahu úžasně, prochodila jsem ji křížem krážem ještě s jednou kamarádkou taky z jižních Čech,“ vzpomíná. A hlavně se studia odehrávala „ve zlatých liberálních letech“. Všechny události i přibývající svobody přijímala Lída jaksi samozřejmě, jako součást doby. Až postupně si uvědomila, že nástup Dubčeka v lednu 1968 znamenal více než náhradu jednoho papaláše druhým. Pražské jaro prožívala nejen jako dobu demonstrací a přednášek – potkala také svou životní lásku, fotografa Josefa Rakušana, tedy Pepu.

Se začínajícím létem začaly reformní snahy drhnout. Lída tušila politický zvrat, ale neuměla si představit naprostý odklon od liberálního směřování – natož pak zásah silou. 18. nebo 19. srpna viděli s Pepou při návratu z prázdnin u maďarsko-slovenské hranice vojáky, vykládající zbraně z náklaďáku. Měli z nich spíš legraci. Divné bylo, že na ně velitel začal křičet, ať okamžitě vypadnou, sotva zjistil, že jsou z Československa. Ale nepřikládali tomu velký význam. Přespali v poli, druhý den byl všude klid. Další den dojeli do Československa, Lída do Budějovic a Pepa do Prahy.

Tanky a Lídino dilema

21. srpna ráno v pět Lídu vzbudila máma – s pláčem a slovy, že „nás už zas okupujou“. Další dny pak visely u rádia. „Měli jsme takovej malej tranzistorák, tak s tím jsme s matkou chodily po městě a hltaly jsme zprávy z Prahy.“ Nejdřív Lída nemohla invazi uvěřit, byla jako ve zlém snu. Místo probuzení však spatřila tanky – i když do Budějovic přijely s asi šestatřicetihodinovým zpožděním. Vojáci na blízkém letišti totiž „vyndali z hangárů všechno co šlo, a natahali to na letištní plochu, aby tam ruská letadla nemohla přistát.“ A tanky jedoucí po silnicích dlouze bloudily – „veškeré směrovky v zemi byly přeházené a souhlasila jenom jediná: Moskva – 2 000 km.“ Samozřejmě měla strach o Pepu, kterému se několik dní nemohla dovolat a který byl přesně tam, kde to bylo fotograficky nejzajímavější, ale i nejnebezpečnější – u rozhlasu.

Naštěstí se mu nic nestalo, a zanedlouho přijel do Budějovic. Oznámil, že v okupované zemi nemůže být, a prosil Lídu, ať si vezme do Prahy pas. V kuchyni začala emotivní rodinná debata, během které ji otec varoval: „Neemigruj, to je strašný, tam se prodávaly v tý Valce holky za kus chleba, to nesmíš,“ vypráví,  „a děda tam byl, plakal a říkal: ‚Lidunko, už tě neuvidím...‘“ Ke všemu vystrašená maminka schovala Lídě pas. Ta se naštvala a odjela se svým milým do Prahy.

Tam brzy zažila Pepův nepřekonatelný odpor k okupantům. Když při návratu od přátel těsně porušili zákaz vycházení po desáté hodině, na dnešní Evropské třídě kolem nich projížděly náklaďáky s vojáky. Zatímco se Lída snažila splynout se zdí, najednou viděla, že „Pepa běží do silnice, že drží nějaký šutr v ruce a křičí cosi o ruských kurvách...“ Snažila se ho zastavit, ale on vůbec nevnímal, úplně ztratil sebekontrolu. Lída doplňuje: „Naštěstí si nás nevšimli, prosvištěli kolem – a mně pak došlo, že opravdu nemůže zůstat – že by došel asi brzy úhony.“

Lída byla rozpolcená: byla zamilovaná, zároveň ale neviděla budoucnost v Československu tak černě, doufala spíš v nějakou variantu maďarského „gulášového komunismu“. Nahlodalo ji také setkání s učitelkou v tramvaji, po kterém se cítila provinile a jako „krysa opouštějící loď“. Na podzim 1968 se rozhodla pro kompromis – přeruší studium a s Pepou odjede – nebude to ovšem emigrace. Požádají si o výjezdní doložku na rok a uvidí, jak se situace bude vyvíjet.

Hledání nového domova a staronoví přátelé

Po kratším pobytu ve Francii, která bez žádosti o azyl (který Lída odmítala) neskýtala valné perspektivy, se rozhodli zkusit štěstí v Německu, které tehdy zažívalo „hospodářský zázrak“. Začínali ve Frankfurtu nad Mohanem, kde oba získali práci v továrně na pouliční osvětlení i s ubytováním. Když na jaře 1969 českoslovenští soudruzi poděkovali Moskvě za „bratrskou pomoc“, Lída už se žádosti o azyl nebránila. Zároveň požádali nadaci Otto Benecke Stiftung o kurz němčiny v Goethe institutu. Mělo to však háček – pokud by chtěli studovat společně, na jednom místě, museli by se vzít. Pepa ani Lída nepatřili k příznivcům manželství, považovali ho za „měšťáckou blbost“. Ale touha být spolu byla silnější. Pepa Lídu požádal o ruku, byť nepříliš romanticky: „Když jsme jeli zpátky v autě, tak dlouho mlčel, a pak řekl: ,No teda... my se snad budeme muset vzít, nebo co.‘“ A Lída byla ráda.

Po kurzech němčiny a soukromé poznávací cestě po Německu se mladí manželé nakonec rozhodli pro život v Mnichově. Psal se rok 1970, Lída nastoupila na slavistiku na tamní univerzitě a Pepa fotil pro noviny. Znovu se shledali s Pepovými pražskými přáteli, tehdy už zaměstnanci československé redakce Rádia Svobodná Evropa (RSE), jako byli Sláva Volný, Karel Jezdinský a Milan Schulz. Z Mnichova Rádio Svobodná Evropa, neboli Radio Free Europe (RFE), vysílalo od roku 1951 v několika jazycích do nedemokratických režimů východního bloku, s cílem poskytovat jeho obyvatelům svobodné a pravdivé informace. Pod zkratkou RSE v dalším textu míním československou redakci RFE /pozn. EV/.

Rakušanovi se brzy zapojili do mnichovského kulturního dění. Slávovi Volnému přispívali do exilového měsíčníku Text 69 – Pepa fotografiemi, Lída reportážemi. V první polovině 70. let společně také vydávali samizdatový Kalendář exilu (Kalex). S přáteli zrovna v kuchyni balili jednotlivé výtisky, když zazvonil hlasatel RSE Pavel Minařík, z něhož se později vyklubal agent StB, nechvalně proslulý „hrdinný kapitán Minařík“. „Mně byl hodně nesympatický, ale to nebylo kvůli tomu, že bych snad něco tušila – mně jenom připadal tak strašně vlezlý, tak strašně slizký, a tak strašně všude se vnucující, že jsem ho neměla ráda a udržovala si odstup“, vzpomíná Lída. Minařík se pod záminkou pomoci snažil do bytu vetřít, ona ho však naštěstí nepustila ani do předsíně.

Novinářské začátky ve Svobodné Evropě

V roce 1975 pak Sláva Volný Lídě nabídl, aby externě přispívala do jeho rozhlasového týdeníku Rozhledy pravidelnou rubrikou o životě mladých lidí na západě. Tehdy bylo v rádiu běžné kvůli ochraně příbuzných používat pseudonymy. Lída se už v prvním vysílání představila jako Ludmila Šindlerová. Příjmení si půjčila od Pepovy tetičky – dobrodružky, která se ve 20. letech přeplavila do Ameriky. Lída zpočátku tápala, o čem psát, postupně si vytvořila metodu vžití se do toho, co by ji samotnou posluchačsky zajímalo, kdyby byla zůstala v Československu. Nicméně napoprvé asi tolik nezabodovala: „Myslím, že můj úplně první příspěvek byl o tom, že tatínkové taky mohou v Německu chodit na mateřskou dovolenou, což bylo tehdy novum; ale myslím, že v Československu to vůbec nikoho nezvedlo ze židle.“ V Mnichově ji to však tehdy zaujalo – i proto, že se v prosinci 1974 narodila dcera Lucie, a s Pepou, který byl na volné noze a různě fotil, se v péči o ní doplňovali a střídali.

Lídiny novinářské začátky si vzal na paškál i další volný spolupracovník z RSE, legendární písničkář Karel Kryl. Jedna jeho satirická „častuška“ začínala: „Vezmi Pepu do výčepu… a někde tam bylo potom... a slohová cvičení Lídy Rakušanové – a to jsem se naštvala a říkala jsem si: ,Já ti dám slohová cvičení, ty ještě uvidíš!‘“ A taky že ano, brzy se stylisticky i profesně vypracovala, a roku 1978 se v rádiu stala redaktorkou.

V roce 1979 Rakušanovi koupili v Bavorském lese chalupu. Byla pouze 15 kilometrů od hranic, a kamarádi jim postavili na střeše soustavu antén, díky kterým bylo možné sledovat československou televizi. „Kolegům jsme nahrávali na takové předpotopní videokazety televizní noviny anebo pořady, které se nám zdály obzvlášť výživné... A já jsem měla úžasnou studnici námětů, které mě inspirovaly, když jsem hledala témata svých komentářů,“ popisuje Lída. Velký zájem budily antény i u StB, která marně spekulovala, co a kam asi vysílají…

Atentát a (skoro) žádný strach

21. února 1981 měla Lída v rádiu službu, z redakce odcházela asi v šest do mrazivého večera, netušíc, co se stane za pár hodin. „Krátce před desátou hodinou zazvonil telefon na parapetu okna, pod kterým byla upevněná nálož, a k tomu telefonu šla písařka Maruška Puldová … a když bomba vybuchla, tak jí to vletělo do obličeje, a odvezli ji pak do nemocnice. Druhý den nám z té nemocnice volali, abychom jim poslali fotografii, protože musejí rekonstruovat její obličej,“ vzpomíná. I další dva zranění kolegové si nesli zdravotní následky celý život. Až po roce 1989 se ukázalo, že za výbuchem nestála StB, ale rumunská Securite, která si od útoku slibovala kompletní přerušení vysílání všech redakcí RFE. Československé oddělení bylo dle pamětnice zvoleno spíš ze strategicko-praktických než ideových důvodů. „Když přijeli sekuriťáci z Washingtonu, tak se naprosto vyděsili, jak to tam vypadá, protože tehdy už byly po světě určité teroristické útoky na americké instituce, ale nikdo nemyslel, že by se to mohlo týkat Svobodné Evropy.“

Ani po atentátu si Lída žádný strach o život nepřipouštěla, bála se jedině o dceru. Byla připravena se své milované práce vzdát, kdyby se objevil byť náznak, že jí chce StB ublížit. Že přece jen hluboko v podvědomí možná nějaký pocit ohrožení nosí, pocítila pár měsíců po atentátu. Byla sama ve studiu, redaktoři byli tehdy různě rozstrkaní po budově, protože celé původní křídlo československé redakce bylo zdemolované. „Byla neděle, byl hezký, příjemný, májový den a já jsem seděla u otevřeného okna… a najednou rána! A já jsem se tak strašně lekla, jako nikdy v životě předtím ani potom… Byla to veverka, která skočila na suchou větev a ta se s rachotem ulomila.“

Přátelství ze „Svobodky“

Jinak však 80. léta patřila k nejlepší éře Lídiny kariéry v RSE – připravovala mj. vlastní pořad Literatura bez cenzury, kde se četlo z knih zakázaných spisovatelů, a do práce se vyloženě těšila. „Byla jsem v kanceláři se Slávou Volným a s Milanem Schulzem, což byla velice příjemná společnost, a pro mě taky velice přínosná, protože to byli zkušení novináři.“ Z kolegů se přátelila mj. také s Josefem Jedličkou, Ivanem Divišem, Karlem Jezdinským, Agnešou Kalinovou, Yvonne Přenosilovou a také s asi největší celebritou redakce, již zmíněným Karlem Krylem. Mnohokrát ho slyšela hrát na různých večírcích. Kytaru nosil vždy s sebou, ale hrát začínal až na požádání. Všichni se kolem něj zprvu sesedli a poslouchali jeho písně. „Jenomže potom jsme se rozdělili na ty, kteří ho nábožně poslouchali dál, a na ostatní – ke kterým jsem taky patřila, bohužel, musím se přiznat… – kteří si chtěli povídat.“ Po „odpadlících“ pak prý Kryl koukal trochu lítostivě, ale svým věrným hrál s nasazením dál.

Hroutící se režim, sílící Svobodná Evropa

V prosinci 1988 přestaly fungovat pověstné socialistické rušičky a RSE se od té doby poslouchalo v Československu masově, jakožto hlavní zdroj svobodných informací. Rapidně se také zvýšil počet kontaktů s posluchači doma. Zatímco v 70. letech byly sporadické, případně konspirativní, v 80. letech jich přibývalo a od poloviny 80. let už lidi zcela běžně a nepokrytě do redakce telefonovali. Z telefonátů na záznamník vznikal pořad Hlasy a ohlasy. Další příznivou okolností byl nástup nového ředitele Pavla Pecháčka v srpnu 1989. Na rozdíl od předchozího vedení netrpěl „předpotopním antikomunismem“ a byl schopný efektivní spolupráce s disentem – včetně původních reformních komunistů. RSE si vybudovalo síť důvěryhodných posluchačů z okruhu disentu i „šedé zóny“, informace se přebíraly i z materiálů Charty 77.

Revoluce – skutečná krev, vymyšlená mrtvola

17. listopadu 1989 měl v rádiu službu Milan Schulz. Po ní měl přijít za ostatními na mejdan u Martina Štěpánka. O povolené demonstraci v Praze samozřejmě věděli, ale nečekali nic zvláštního. Schulz však stále nešel a nakonec volal, že ani nepřijde, že se v Praze něco děje. Telefonovali mu lidé, že „policajti tam mlátí studenty, že je to velmi krvavá řež, že už to trvá dlouho a nebere to konce, a že jsou tam ranění...“

Druhý den byla sobota, službu měla Lída Rakušanová. Od Petra Uhla se dozvěděla o svědectví Drahomíry Dražské, která údajně viděla, že policajti umlátili k smrti studenta jménem Martin Šmíd. Lída Uhla nabádala k ověření informace z dalšího zdroje (jak hlásal i kodex RSE). To se ovšem nepodařilo a Uhlova Východoevropská informační agentura zprávu vypustila s dodatkem, že není ověřená. Dodatek se však kdesi vytratil a „zpráva začala žít vlastním životem, začaly ji vysílat všechny možné rozhlasy a televize na světě.“ Od dalších médií ji k Lídině zděšení přebralo i RFE. V neděli pak volal jeden lékař z „šedé zóny“, že žádný Martin Šmíd v žádné nemocnici ani márnici neleží. „Tak jsem hned napsala takový komentář, že je strašně dobře, že kvůli takovému režimu, který je na odpis, nemusel nikdo umřít,“ vzpomíná na drama kolem fámy Lída Rakušanová.

V týdnu po 17. listopadu ředitel RSE Pecháček nečekaně dostal vízum do Československa. „Na balkonu v Melantrichu natáčel projevy a ohlasy z Václaváku, a to všechno nám přes telefonní linku posílal,“ popisuje. Příspěvky se pak hned po hrubém vyčištění vysílaly. „A tím pádem si skutečně lidi i v té poslední vísce mohli poslechnout, jak to na tom Václavském náměstí vypadá doopravdy. Tak si například myslím, že tohle byla dost zásadní věc, kterou Svobodná Evropa udělala – zasloužila se o to, aby přece jenom se to v Československu pohlo, a aby se lidi rozhodli do těch ulic vyjít.“ Pracovníci RSE v oněch dramatických dnech intenzivně pokrývali dění, ze studia skoro neodcházeli.

Novinářkou na volné noze

V roce 1994 v Mnichově skončila česká redakce RFE. Pavel Pecháček záhy v Praze založil navazující stanici a požádal americké vedení o dočasné pokračování finanční podpory. Získal ji, možná i proto, že řada národních redakcí RFE byla následující rok po rozpuštění v Mnichově obnovena právě v Praze. Lída byla s hrstkou dalších do staronového projektu pozvána, ale rozhodla se spolupracovat už jen externě. Částečně přesídlila do Prahy a pracovala také jako korespondentka pro řadu německých a švýcarských novin. Obdržela svou první emailovou adresu, která začínala asi desetimístným číslem. „Vždycky jsem se připojila přes telefon na jakýsi virtuální poštovní úřad v Hamburku… a oni to pak rozposílali do jednotlivých novin,“ vzpomíná na začátky síťové komunikace.

V roce 1996 Lídu Rakušanovou oslovili tvůrci filmu Kolja, zda by mohla pro dokreslení atmosféry namluvit dobový rozhlasový komentář ve stylu RSE. Od té doby se takto vyskytla v několika dalších filmech. Rámec fiktivního vysílání byl ve scénáři. „Ale vždycky to bylo tak, že jsem to mohla upravit, nebo že jsem mohla k tomu říct, co považuji za schůdné – anebo co si myslím, že už v tom rádiu nikdy nemohlo zaznít,“ dodává Lída Rakušanová. Velmi ji bavila také spolupráce s Jiřím Krejčíkem jr., se kterým natočila přes dvacet dokumentárních sond do české společnosti. Nejvíce ohlasu vzbudil asi film Chapadla korupce (2001), který pobouřil i Václava Klause – dokonce si stěžoval Radě České televize. Mezi lety 2002 a 2015 pak působila ve vydavatelství regionálního tisku Vltava-Labe-Press.

Evropa dnes a zítra

Lída Rakušanová se nadále pohybuje mezi Prahou a Mnichovem, kde žije dcera Lucie s rodinou. Většinu času tráví na chalupě, symbolicky umístěné na pomezí jejích dvou vlastí. Bohužel už bez Pepy, který zemřel v roce 2017. V roce 2020 vyšla kniha jejích vzpomínek Svobodná v Evropě. Profesi rozhlasové komentátorky je stále věrná, pravidelně přispívá do pořadu Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus (přímo navazujícího na hlavní publicistický pořad RSE Události a názory). Dlouhodobě se soustřeďuje na českoněmecké vztahy. Přirozeně poznala mnoho sudetských Němců a zaznamenala, že ač se na nich Češi po válce dopustili křivdy, většinou v sobě nechovají zlobu a nenávist. „Naopak, byli to lidé, kteří – kdybychom se byli s nimi schopni trochu dohodnout … by byli tou nejlepší lobby pro nás v Německu, jakou si dovedu představit,“ myslí si pamětnice. I díky své životní zkušenosti je velkou zastánkyní Evropské unie, byť na ni nepohlíží nekriticky. Současná pandemie covidu je podle ní zároveň šancí pro prohloubení spolupráce a integrace v Evropské unii. Zdůrazňuje také otázku rovnosti. „Sice nemáme společný evropský pas – ten se jenom tak tváří, protože nemáme žádná společná práva, která by z něj plynula –, ale máme například společný evropský covid pas.“ Pražské natáčení Lída uzavírá tím, že doufá a věří, že Evropa bude za několik desetiletí „nezávislým, sjednoceným, prosperujícím kontinentem, i když to teď vypadá na pravý opak.“