The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Rechtigová (* 1927)

• 24. ledna 1927 narozena ve Varšavě

• dětství ve Varšavě do vypuknutí války

• 1939 – stěhování z Varšavy do Pruszkówa

• 1942 – jako studentka lycea deportována jako koncentračního tábora Stutthof

• později převezena na nucené práce do Berlína

• práce v továrně IG Farben

• v Berlíně poznala budoucího muže, Čecha Jaroslava Rechtiga

• duben 1945 – tajně porodila dceru Jarku

• po osvobození cesta do manželova rodiště Starého Města u Uherského Hradiště

• od roku 1945 – nový domov ve Starém Městě

• otec i matka zemřeli ve Varšavě brzy po válce

• s manželem vychovali sedm dětí

• žije v Uherském Hradišti

Dětství ve Varšavě

Marie Rechtigová se narodila 24. ledna 1927 v polské Varšavě. Otec pracoval v továrně na automobily a maminka zůstávala většinou doma a starala se o rodinu. Její otec ji po narození vůbec nepřijal a upřednostňoval před ní sestru Stefanii, která ovšem zemřela ve velmi mladém věku. Vztah otce k pamětnici se po smrti sestry Stefanie naštěstí změnil a jeho počáteční chlad vystřídal zájem.

Mnoho rodin má své černé ovce a v tomto případě to byla babička. Pocházela totiž ze šlechtického rodu, ale vdala se za obyčejného nádražáka, a proto byla v rodině považována za černou ovci. Kvůli sňatku z lásky se širší rodiny nestýkaly. Babička šlechtična s dědou železničářem vychovali šest dětí a všechny dostaly královská jména – Stanislav, Vladislav, Štefan – otec Marie Rechtigové, Kazimír, Karolína a Valerie. Žili v prostém domku blízko trati, kde byla jen malá pec a vedle ní stála stará vana.

Malá Marie ráda četla. Strýc Kazimír, otcův bratr, pracoval v dětském nakladatelství, a tak jí často nosil knížky. Do svých dvanácti let se pamětnice cítila jako šťastné dítě, byla obklopena láskou a porozuměním, ale po vypuknutí války idyla vzala za své. Po napadení Polska se Varšava bránila a dům, kde bydlela pamětnice s rodiči, byl na konci září 1939 vybombardován. Zahynulo přitom několik lidí, ale díky tomu, že otec byl v práci a Marie Rechtigová ve škole, nic se jim nestalo. Pamětnice vnímala i realitu okupované země a popisuje ji takto: „Za války se v Polsku zatarasily ulice a Němci lidi, ať už šli z kostela, nebo z práce, chytali a vyváželi do koncentráků. Hromadně je likvidovali. Ve Varšavě tehdy žilo mnoho Židů. Pamatuji si, že zvláště bohatí Židi moc svorní nebyli.“

Pozor, přijdou Němci

Rodina se po ztrátě bydliště dostala do složité situace, ale podařilo se jí najít skromný podnájem v nedalekém Pruškově (Pruszków) a později se přestěhovala do malého bytu. Marie Rechtigová v Pruškově navštěvovala školu, kterou měli za několik pár dní obsadit nacisté. Děti se pak učily v klášteře. Ačkoli výuka probíhala ve složitých podmínkách, Marie Rechtigová si dodnes pamatuje jména všech učitelů. Později začala chodit do lycea, kde byla povinně zavedena němčina a vyučovalo se o říši a o Hitlerovi.

Jednou se ve škole rozkřiklo, že Němci přijdou brát dětem krev. Skutečně přišlo gestapo, Němci nahnali děti do tělocvičny, naložili je na nákladní auta a odvezli pryč. Pamětnice netušila, kam je vezou: „Přišli jiní nacisti, odvezli nás na nádraží, smíchali s ostatními lidmi, takže jsme už nebyli jako třída pohromadě, a odvezli nás do koncentračního tábora Stutthof. Nevěděla jsem, co s námi udělají. Bylo tam moc lidí. Stály tam staré baráky, všude esesáci a psi. Jeden Němec do mě kopnul. Ale všichni nebyli špatní, například ošetřovatel z koncentráku se ke mně choval hezky.“

V táboře Stutthof

Dostali se do koncentračního tábora Stutthof v severním Polsku, nedaleko Gdańsku. Pamětnice bydlela ve starém baráku na pokoji společně s Polkami, několik se jich tlačilo na malých palandách. Jedna z mála věcí, které vězně držely při životě, byly písničky – děvčata si v celách potichu zpívala hymnu. Jedna esesačka si Marii Rechtigovou oblíbila, držela nad ní ochrannou ruku a zajistila jí práci v kuchyni. Dostala se ale i k jiným pracím: „Jednou mě zavolali, abych umyla gestapákovi hlavu. Seděl před zrcadlem polonahý a pod nohama mu ležel vlčák. Umyla jsem mu hlavu, moc vlasů neměl, ale křičel na mě, abych mu udělala vlny. Jakmile jsem překračovala jeho psa, který mi překážel, tak mě břitvou schválně říznul do ruky. Pes mi pak tu ránu olizoval.“

V koncentráku byli jen Poláci, ale někteří z nich se dostali ven z tábora, pokud byli vybráni na práci. „Když vězni opouštěli brány koncentráku, museli všichni podepsat prohlášení, že se měli dobře, nic jim nechybělo a že nebyli biti,“ upozorňuje pamětnice. Jednou nacisté vyhnali na appelplatz i Marii Rechtigovou a další. Několik vojáků a civilistů si vybíralo lidi na práci. Pamětnice byla sice drobná, ale vzali ji na práci do továrny IG Farben v Berlíně. Tehdy mohla po dlouhé době poslat mamince do Polska dopis, a tak se rodiče dozvěděli, co se s jejich dcerou stalo.

IG Farben Berlin

Ve fabrice se jí celkem líbilo a ani práce nebyla náročná, ale stýskalo se jí po rodičích a chtěla se vrátit do Varšavy. „Tam, kde jsem pracovala já, jsme dělaly hlavně s nitěmi a pramínky. Mistrová nás měla ráda, dokonce nám dělala manikúru, ačkoli byla Němka,“ popisuje pamětnice práci v továrně. Přesto se s kamarádkou domluvily, že se pokusí o útěk. Na evidenčních průkazkách neměly zapsánu národnost a jako bydliště měly uveden Berlín. Jednoho dne po pracovní době se tedy vydaly na cestu s malými zavazadly. Ale do vlaku přišla kontrola, nádražní policie. Marie Rechtigová zůstala v klidu, ale její kamarádka se roztřásla strachy, takže policii byla obě děvčata podezřelá. Pak přišli další kontroloři a obě dívky s nimi musely vystoupit z vlaku. Odvezli je k výslechu, děvčata psychický nátlak nevydržela a přiznala se k útěku z fabriky. Umístili je tedy do cely, odvšivili a ráno je zavedli na nádraží, kde musely pracovat. Za každého počasí přehazovaly kameny z kolejí. Noční strážní se nudili, takže jim občas vtrhli do cely a kontrolovali je, jestli mají čisté nohy. Samozřejmě že zbytečně, děvčata se neměla pořádně kde umýt, což byl pro stráže důvod k bití. Po několika týdnech šikany se obě dívky vrátily do továrny IG Farben.

Po návratu do Berlína se pamětnice seznámila se svým budoucím mužem Jaroslavem Rechtigem. Jarda, jak mu říká, měl v době války ideální profesi – byl vyučený sklenář, což se za války velmi hodilo, a do Berlína ho poslali stejně jako jeho budoucí ženu na nucené práce. Marie Rechtigová vzpomíná na specifika válečné lásky: „Kvůli němu jsem si nechala vyoperovat slepé střevo, které mě vůbec nebolelo. Jarda mi radil, abych šla k lékaři a nasimulovala, že mě něco bolí, aby mě pak nechali doma. Tak jsem to tak udělala. Oni mě odvezli do nemocnice a rovnou na operační sál. Probudila jsem se až po operaci, bez slepého střeva.“ Vztah mladých lidí v Berlíně nezůstal bez následků – tehdy sedmnáctiletá pamětnice brzy otěhotněla a v dubnu 1945 porodila v nemocnici za pomoci řádových sester. Tajný porod proběhl v sesterně na pokoji, řádové sestry ji vybavily velkou duchnou a chovaly se k ní hezky.

Strastiplná cesta domů

Spolu s mužem se chtěli vrátit z Berlína na jižní Moravu, do Jardova rodného Starého Města u Uherského Hradiště. Těsně po skončení války se vydali s čerstvě narozenou dcerou domů. Šli pěšky, někdy se vezli v dobytčácích. Putování bylo strastiplné, pamětnice dostala horečky, Jarda někde sehnal vozík, na který nemocnou ženu naložil a táhl, a zároveň před sebou tlačil kočárek s malou dcerkou. Ta cestou také onemocněla, protože neměli co jíst. Pamětnice vypráví: „Šli jsme většinou pěšky a neměli jsme co jíst. Kvůli tomu Jarka měla velký úbytek na váze, po těle se jí udělaly vředy a lékař řekl, že jí píchne milostivou injekci. Já jsem mu to nedovolila a začala jsem dítě léčit sama.“

Celá rodina se po strastiplné cestě z Berlína do Starého Města, která trvala více než dva týdny, nakonec dostala v pořádku domů. Manželům Rechtigovým se postupně narodilo sedm dětí. Pamětnice si na život na Slovácku zvykala těžce a ve vzpomínkách se stále vracela do své rodné Varšavy. I pro její rodinu válka znamenala tragédii – otec byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce a návratu domů ale neunesl strašné válečné vzpomínky a začal hodně pít. Přišel o práci a postupně se upil, matka Marie Rechtigové zemřela brzy po válce na trombózu. Nakonec pamětnice životu na Slovácku přivykla. Po manželově smrti se přestěhovala do Uherského Hradiště, kde žije obklopena svými dětmi a vnoučaty.