Josef Regen

„Starostu zmlátili a zavřeli, to byl strýc Šalamoun. Těch, co zavřeli, bylo víc. Můj strýc Sič utekl do Rajhradu, tam už to byl Protektorát a Němci na něj tak snadno nemohli.“

„Německy jsme neuměli, až když Němci přišli, tak jsme se museli učit. Jeden rok jsme chodili do školy a nedostávali žádné známky, jen se učili němčinu. Až druhý rok se začalo učit na známky. U nás byli samí Chorvati, jen několik Němců a pár Čechů. Když jsem si hrál venku s dětmi, tak nějaká ta německá slova jsem pochytil, ale jazyk jsem neuměl. Proto nás ten jeden rok ve škole neklasifikovali, tak si to pamatuju.“

„V březnu se ženili vrabci, to jsme taky slavili. Myslím, že to vycházelo na 21. března. Když jsme byli malí, vždycky nás ráno vzbudila matka a volala: ´Pojďte se podívat, vrabci se ženili!´ Na dvoře jsme měli strom, který rodiče nazdobili různými mašlemi, červenými, modrými, dali k tomu lahev limonády a nějaké cukroví, to jako že vrabci se ženili. Ráno jsme vstali a byli jsme celí šťastní, že máme nějaké cukroví. Dnes takový zvyk děti už neznají.“

„Ti mladí se už k Chorvatům nehlásí, ani mé děti. Chorvatsky už neumí. Moje žena je Slovenka, a proto jsem s nimi chorvatsky nemluvil. To moji rodiče ano, proto děti rozumí všemu, ale sami chorvatsky nemluví, jenom sem tam nějaké slovo. Tak se obávám, že tu naši chorvatštinu už nebude za deset, dvacet let nikdo umět. My staří zemřeme a mladí ji neznají. Je to velká škoda, ale co se dá dělat, když to tak udělali. Když jsme se mohli po roce 1989 znovu přijít do Jevišovky podívat, tak naši představitelé, paní Hermina Opluštilová, za svobodna Slunská, slibovali, že některé rodiny budou moct jít zpět do Frélichova, že prý jim stát postaví nějaké domy a tak že se ten náš jazyk nějak udrží. Ale nic z toho nebylo, nikdo na to nechtěl dát peníze. Teď chodíme do Frélichova každý rok na hody, pokaždé se na to moc těším, jen je nás stále méně a méně.“

„Když přišli Rusové, chlapi hned vyvalili ze sklepů sudy a nalévali jim víno. Pak Rusové začali nahánět dívky a ženy, některé znásilňovali. U nás ani tak moc ne, protože jsme se s nimi dokázali domluvit, ale ty Němky z Drnholce, ty teda zkusily. My, my jsme uměli rusky. Je to podobná řeč a když umíš chorvatsky a česky, tak se naučíš rychle.“

„Tak už je to pryč. Už jsme si tady zvykli. My staří ale pořád vzpomínáme. Proto se chodím tak jednou za měsíc do Frélichova podívat. Abych ho viděl. Rád se po něm procházím a dívám se. Vzpomínám na staré časy. Jsem takový měkkosrdcatý a když přijdu na kiritof, tak si někdy i zapláču. To když se my, Chorvati, všichni sejdeme. Teď už ale jen čekáme na tu smrt. Ještě se těším, že se do toho Frélichova pojedu jednou podívat, a pak bude konec.“

„Židé ve Frélichově? Ano, byl tam, Abeles. Měl obchod se smíšeným zbožím. To byl dobrý člověk. Nikdo si na něj nikdy nestěžoval. Kdo neměl peníze, tomu dal na dluh, pak to zase splatil. Dobrý člověk to byl, dobrá rodina, nikomu neudělal nic zlého. Když přišli Němci, tak se ztratil. Určitě je vzali, nevím, kam šel. Tak to byl žid.“

„Když byl v Brně veletrh, tak jsem tu míval hosty. Jednou jsem měl hosta z Bělehradu, nějakého inženýra. Řekl jsem, že jsem Chorvat, a už jsme se bavili chorvatsky. Děti i žena šly spát, my seděli v kuchyni a bavili se skoro do rána. Byl celý zvědavý, jak se u nás řekne to a to… A pak mi říká: ´A jak řeknete vlak, vlaková zastávka?´ Já povídám: ´Vidíte, to chorvatsky nevím. My jsme tomu řekli hajtštele, ale to je z němčiny.´ On se smál a říká: ´No jo, proto vy to neznáte, protože když sem Chorvati tenkrát přišli, ještě nebyly vlaky!´“

„Když přišel Hitler, chodil jsem do té německé školy. Němci byli celí šťastní, Heim ins Reich. Všichni do Reichu a domů… Když Němci přišli, to bylo slávy… Pak, když museli rukovat, když byli ve válce a několik jich padlo, v každém domě měli jednoho nebo i dva padlé, to už už pak nadávali, to se jim nelíbilo. No a pak museli ven…“

„Strýc Slunský měl hospodu. Pak se jednou přišel do Frélichova podívat, musel tam nechat i koně. A s těmi koňmi šel po cestě Čech, co zabral jeho majetek. Strýc viděl své koně, šel k nim, chytil je za krk a pomátl se z toho. Už pak nebyl normální. Když viděl své koně, tak mu to vzalo rozum. Tak je měl rád… to bylo moc smutné.“

"„Jinak pořad vzpomínám na mladé časy. Frélichov jsem znal, každý dům, kdo tam bydlí. Ještě když přijdu ke strýcu Schneiderovi, tak si popovídáme o starých věcech. On je rád, já taky. Vzpomínáme na krásné staré časy. Škoda je to, že jsme museli pryč. No, takový je dnes svět.“

„Byli jsme na kiritofu a chtěli jsme se se sestrou jít podívat tam, kde jsme se narodili. Ale ta žena nás nepustila dál. Volala na nás přes vrata: ´Odejděte, nebo na vás zavolám policii!´ Tak jsme šli pryč, nepustila nás. Lidé se nejspíš bojí, že bychom chtěli zpět. Ale to už ne. Už by nikdo nazpět nešel.“

„To byli takoví Němci, že to vlastně ani Němci nebyli. Němec si vzal Chorvatku, a teď tam bydlel. U některých to bylo tak, že třeba otec byl Němec, ale matka Chorvatka. Těch smíšených manželství bylo hodně. Když se někdo do Frélichova přiženil, musel se chorvatsky naučit. I kdyby mluvil jen trochu a špatně, musel se naučit, jinak to nešlo. Čisté německé rodiny ani nebyly, buď si Němka vzala Chorvata nebo tak. Pak, když přišel Hitler, tak se někteří Němci dali do strany a dělali ze sebe velké Němce, to už se pak od nás lišili. Později nám vyčítali, že se Chorvati poněmčili, tak to ale nebylo. Byla to ta smíšená manželství, když chlap byl Němec a pak přišel Hitler, tak se dal do strany a byl z něj Němec, i když za republiky se k tomu nijak nehlásil. Žili tam tehdy s námi a každý se naučil chorvatsky.“

„Pak se taky chodilo s řehtačkami, škrebetat. To bylo na Velikonoce. Brzy ráno, klidně i ve čtyři hodiny, jsme musely my, děti, nastoupit před kostelem, pak se rozprchly po vesnici a volaly: ´Škrebeti škrebeti ve tři hodiny!´, nebo kolik vlastně bylo. Když byla mše, tak ´Škrebeti škrebeti s jedním!´, s jedním zvonem se zvonilo. A když bylo přede mší, tak zvony dva. Děti utíkaly po celé vesnici, škrebetaly a když se sešly u kostela, volaly: ´Škrebeti škrebeti se dvěma!´ Pak hned začala mše. To se nám líbilo hrozně moc. Když bylo po škrebetání, tak jsme zase chodily pro vajíčka. A to jsme volaly: ´Mnoho dětí, málo vajec!´A pořád dokola. Chodily jsme od domu k domu a lidé nám dávali vajíčka. Peníze ne, vajíčka. Vajíčka se potom spočítala u nejstaršího ministranta a každý jich několik dostal. Já si pamatuji, že když jsem byl malý, tak jsem jich dostal třeba šest. Pak, když už jsem byl větší, tak třeba i devět. U nás měl vajíčka doma každý, ale my jsme je šly prodat a za peníze si koupily bonbóny.“