The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto J. Reich (* 1945)

• narodil se v říjnu 1945 v Havaně

• jeho otec byl židovského původu a přišel na Kubu z Rakouska, odkud utíkal před hrozbou nacismu v období druhé světové války

• rodina emigrovala z Kuby do Spojených států amerických, když se začaly projevovat totalitní tendence za vlády Fidela Castra

• sloužil v armádě Spojených států amerických v Panamě a vystudoval Georgetownskou univerzitu v USA

• působil v různých vládních institucích, zabýval se především děním v zemích Latinské Ameriky

• v roce 2001 byl jmenován do funkce zástupce ministra zahraničních věcí Spojených států amerických pro záležitosti západní polokoule

• věnuje se také poradenství v privátním sektoru

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

Otto Juan Reich se considera a sí mismo cubano-americano, sin embargo, su origen es mucho más complejo. El padre de Otto J. Reich era judío de nacionalidad austríaca con raíces en el territorio de Bohemia. Cuando el ejército de la Alemania nazi invadió a Austria en 1938, decidió escaparse. Pasó por Suiza y Francia para finalmente embarcar en un barco portugués rumbo a La Habana, adonde llegó en 1942. Allí conoció a su futura esposa y la madre de Otto, una mujer cubana descendiente de españoles. «Es importante mencionar que en aquel momento los refugiados de Europa sí fueron recibidos en Cuba con brazos abiertos porque Cuba había tenido un episodio muy bochornoso: el del barco San Luis. Esto había sido una operación de propaganda de Joseph Goebbels quien hizo que al barco San Luis, cuando llegó a La Habana en 1939, no le fuera permitido anclar ni desembarcar a sus pasajeros, la mayoría de los cuales eran judíos europeos. El barco tuvo que regresar a Europa y tres cuartas partes de los pasajeros murieron en campos de concentración».

El exilio al paraíso caribeño 

Su padre llegó completamente sin nada. Gracias al Comité de Asistencia Austriaco, formado por los austriacos que habían llegado a Cuba previamente y que habían logrado establecerse, pudo sobrevivir en la isla caribeña los primeros años. Le encontraron un cuarto en la casa donde vivía la familia de su futura mujer. «Él empezó a enseñarle francés y ella le enseñaba español. Los dos se casaron a fines del año 1942 y yo nací en 1945». Desafortunadamente, su padre ya no logró que sus abuelos austriacos salieran de Europa y murieron a causa de la persecución nazi de los judíos durante la guerra. El padre de Otto J. Reich fundó en Cuba, junto con unos amigos, una fábrica de muebles que funcionaba lo suficientemente bien como para asegurarle a la familia una vida cómoda. «La fábrica empleaba a unos doscientos empleados. A mi papá le encantaba Cuba, él pensaba que había llegado a un paraíso». 

Recuerdos de la infancia cubana 

 «Yo creo que todos tenemos la misma costumbre de recordar lo bueno. Mi infancia era vivir en un país muy agradable, teníamos una familia grande de la parte de mi madre. Era una familia típica cubana, tenía muchos primos y nos reuníamos siempre para los días de fiesta en la casa de mis abuelos. Era una casa muy modesta». Así recuerda Otto su infancia, se acuerda de jugar mucho al béisbol y de las excursiones a la naturaleza los fines de semana. En cuanto a los tiempos del general Batista, comenta: «Batista era un dictador autoritario y hay una gran diferencia entre una dictadura totalitaria y una autoritaria. A mí no me gusta ninguna de las dos, pero las autoritarias normalmente dejan el poder más voluntariamente que las totalitarias». Tal como muchas familias cubanas, también los Reich fueron a darles la bienvenida a los Castro cuando llegaron en enero de 1959 a la capital. «No teníamos la menor idea de lo que iba a hacer este señor». Su padre, teniendo la experiencia con los dirigentes totalitarios de Europa, logró sospechar el riesgo que Fidel Castro podía representar para Cuba. Lo pensaba por el discurso de defensa que Fidel Castro pronunció en el juicio después del intento de asaltar el cuartel Moncada. «Mi papá me dijo que se le pararon los pelos porque el discurso que él oyó de Fidel Castro le recordaba tanto el discurso de Adolf Hitler. Es muy curioso porque la frase “la historia me absolverá“, que fue la última frase de la defensa legal de Fidel Castro, es exactamente la misma frase que había usado Hitler en su defensa cuando fue arrestado en Alemania en los años veinte en el famoso Golpe de Munich. Yo no creo que esto fuera coincidencia».

Un segundo exilio: «mi papá tuvo que dejar dos veces todo lo que tenía» 

Una vez que Fidel Castro empezó a nacionalizar la economía, la fábrica de muebles del padre de Otto fue confiscada. Por ello, decidieron irse a Estados Unidos pero el proceso fue bastante largo. «Para eso hace falta una visa, se demoró varios meses porque ya habían cientos de miles de cubanos tratando de salir. A mi papá le dio un ataque de depresión muy fuerte, no podía hacer nada y estuvo en cama tres meses hasta que llegó el permiso de la Embajada de Estados Unidos. De pronto se le fue la depresión, se levantó y empezó a hacer los preparativos». La familia salió de Cuba el 18 de julio de 1960. En este periodo ya se sentía un pánico. «Los padres llevaban a sus hijos al aeropuerto y los montaban en un avión sin saber quién los iba a recibir. Se creó el llamado programa Peter Pan a través del cual miles de niños cubanos llegaron a Estados Unidos sin acompañamiento. La Iglesia Católica de Florida se ocupó de albergarlos, pero eran tantos que el Gobierno de Estados Unidos estableció orfanatos». La familia Reich salió en un barco de La Habana a Cayo Hueso en Florida. «En la bahía de La Habana había un barco ruso que tenía en la chimenea la hoz y el martillo. Me acuerdo que me dio una rabia enorme... que yo tenía que irme de mi país natal, mientras que los rusos habían llegado y se quedaban en La Habana».

Una vez en Estados Unidos, la familia se estableció primero en Nueva York, pensando que aquí les resultaría más fácil hacer una nueva vida ya que no había la sobrepoblación cubana de Miami. Al principio, el padre de Otto vendía cosas de puerta en puerta y después de un tiempo se fue a trabajar con un amigo en una compañía de alquiler de carros en Carolina del Norte. Allí, en la universidad que lleva el mismo nombre de la ciudad, Otto se graduó como Licenciado en Estudios Latinoamericanos. Sobre la adaptación a una cultura nueva, comenta: «Siempre es difícil para un inmigrante adaptarse a un nuevo país, pero yo conocía bastante sobre Estados Unidos por los libros, por las películas y por los viajes que habíamos efectuado con nuestros padres. Tuve una ventaja en comparación con muchos otros cubanos. Para mi mamá fue muy difícil. Yo quería tener éxito, sobre todo por mis padres que habían sufrido tanto y lo habían perdido todo. Tenían cuarenta y pico y todo lo perdieron y no sólo lo material, sino los amigos. Mi papá tuvo que dejar dos veces todo lo que tenía».     

Otto J. Reich en el servicio militar

Eran los tiempos de la Guerra de Vietnam cuando Otto terminó la licenciatura. Sintió entonces una obligación moral de incorporarse al ejército estadounidense para agradacerle así la posibilidad de refugiarse en este país. «La guerra no era muy popular, pero para mí esto era secundario. Yo quería servir a mi país. Por supuesto nadie quería ir a morir, pero salirse del servicio militar significa que van a llamar a otra persona, menos preparada, lo cual me parece muy injusto. Yo tenía mi título y podía aspirar a ser un oficial». Entonces entró como voluntario, se graduó en la Escuela de Oficiales y lo trasladaron a Panamá. Su servicio culminó en 1969 y en aquel momento decidió continuar con sus estudios en la Universidad de Georgetown. Después de graduarse trabajó en el Congreso de Estados Unidos y posteriormente se trasladó a Miami. Junto con un amigo abrió una compañía de exportación-importación, pero por la falta de experiencia perdieron mucho dinero. «No sabíamos lo que estábamos haciendo y perdimos plata. Aprendimos mucho pero no ganamos mucho». Empezó a trabajar en la Oficina para el Desarrollo de Florida. «Había mucho auge económico en los años setenta, la Florida se estaba convirtiendo en un centro financiero y comercial de América Latina».

Cargos en la política estadounidense 

Otto se trasladó luego a Washington, ciudad que satisfizo su ambición de trabajar en la esfera política. Fue empleado por el Consejo de las Américas, creado para apoyar el desarrollo económico de América Latina por medio del sector privado. «En aquel momento el presidente era Jimmy Carter y yo me consideraba un demócrata, pero Jimmy Carter para mí era un presidente muy desafortunado en todo lo que era la política nacional y exterior. Las crisis me convencieron de que yo no podía seguir siendo un demócrata». Posteriormente, se unió a la campaña de Ronald Reagan quien ganó en noviembre de 1980. Bajo su gestión Otto fue administrador de la Agencia para el Desarrollo Internacional de Estados Unidos para América Latina, manejando los programas de desarrollo económico para los países latinoamericanos. Entre 1983 y 1986 trabajó en una oficina creada por el presidente Reagan, llamada Diplomacia Pública, diseñada para explicarle al Congreso y a la prensa qué era lo que estaban intentando hacer. «Nos acusaban de apoyar a los escuadrones de la muerte en El Salvador, de apoyar a la gente que estaba matando a las monjas, mientras que lo que estábamos haciendo era lo opuesto. Queríamos fortalecer el centro democrático en Centroamérica». El trabajo era exitoso y Otto J. Reich fue nombrado embajador en Venezuela desde mayo de 1986 hasta 1989. «Era otra Venezuela. Tenía problemas de desarrollo, por supuesto, pero era un país riquísimo. Había problemas de corrupción, pero nada comparado con lo que existe ahora».

Fin de las misiones 

Terminada la misión en la embajada regresó a Washington y se reincorporó al sector privado como asesor de comercio exterior. En 1991 formó parte del equipo enviado por Estados Unidos a la Conferencia de Derechos Humanos en Ginebra. Fue la primera vez que la Comisión de Derechos Humanos decidió asignar a un relator especial para Cuba. «Los cubanos se pusieron furiosos». En 2001, cuando George W. Bush ganó la presidencia, le fue asignado el cargo de Subsecretario de Estado para el Hemisferio Occidental. De allí pasó al Consejo Nacional de Seguridad y regresó al sector privado. «Ese trabajo me estaba causando demasiados problemas familiares. No tenía tiempo, son trabajos que ocupan doce o catorce horas al día». Hasta el día de hoy (abril de 2019) Otto trabaja como consultor.

*** Česká verze ***

Otto Juan Reich považuje sám sebe jak za Kubánce, tak za Američana. Ovšem jeho původ je mnohem složitější. Jeho otec byl Žid rakouské národnosti, jehož kořeny sahaly do českých zemí. Když v roce 1938 nacistické Německo podniklo invazi do Rakouska, rozhodl se pro útěk ze své rodné země. Prošel Švýcarsko a Francii a nakonec se nalodil v Casablance na portugalskou loď, která plula do Havany, kam dorazil v roce 1942. Tam také poznal svou budoucí manželku a její rodinu, která pocházela ze Španělska. „Je důležité zmínit, že v té době byli uprchlíci z Evropy na Kubě vítáni s otevřenou náručí. Totiž, Kuba měla za sebou takovou nechvalně známou příhodu, ve které hrála hlavní roli loď San Luis. Jednalo se o operaci, která byla ovlivněna Josephem Goebbelsem. Ten zařídil, aby lodi San Luis nebylo dovoleno zakotvit v havanském přístavu, a pasažéři se tak nemohli vylodit. Bylo to v roce 1939 a většina těch lidí na palubě byli Židé. Ta loď se musela vrátit do Evropy a 75 procent pasažérů pak zemřelo ve vyhlazovacích táborech.“ 

Exil v karibském ráji

Otec Otty Reicha přicestoval na Kubu s naprosto holýma rukama. Díky pomoci výboru zformovaném Rakušany, kteří emigrovali na Kubu, se mu podařilo najít si bydlení. Právě tam se pak záhy seznámil s rodinou své budoucí manželky. „On ji začal učit francouzsky a ona ho učila zase španělštinu. Vzali se na konci roku 1942 a já jsem se narodil v roce 1945.“ Bohužel jeho otci se nepodařilo zařídit přesun Ottových prarodičů, kteří oba zahynuli během transportu do koncentračních táborů. Otec Otty Reicha založil spolu s několika přáteli velkovýrobnu nábytku, která poměrně dobře vydělávala, a rodina tak byla slušně zabezpečená. Ještě před založením fabriky se otec věnoval obchodu, prodával například motocykly československé výroby. To však po nástupu komunistů k moci v Československu nebylo dále možné. „Ta velkodílna zaměstnávala nějakých 200 pracovníků. Mému otci se na Kubě moc líbilo, považoval ji za ráj.“ 

Vzpomínky na kubánské dětství

Co se týče dětství, Otto Reich vypráví: „Já si myslím, že se vzpomínkami na dětství to máme všichni podobně. Máme tendenci si pamatovat spíše to dobré. Své dětství jsem prožil ve velmi příjemném prostředí, naše rodina byla početná. Myslím tím samozřejmě rodinu z matčiny strany. Jednalo se o typickou kubánskou rodinu, měl jsem spoustu bratranců a sestřenic a scházeli jsme se všichni při příležitostech různých rodinných oslav a svátků v domě mých prarodičů. Byl to velmi skromný dům.“ Pamatuje si, že hrál často baseball a také vzpomíná na výlety do přírody, které podnikali během víkendů. K vládě generála Fulgencia Batisty se vyjadřuje následovně: „Batista byl autoritářský diktátor. Mezi autoritářstvím a totalitou je však podstatný rozdíl. Mně se samozřejmě nezamlouvá ani jedna varianta, ovšem autoritářské režimy jaksi nemají takový problém odejít.“ Stejně jako většina Kubánců, i příslušníci Ottovy rodiny vítali příchod Fidela Castra a dalších revolucionářů do hlavního města. „Vůbec jsme netušili, co se vyklube z toho pána.“ Nicméně Ottův otec, který měl na rozdíl od ostatních jisté zkušenosti s totalitními režimy z Evropy, již tehdy tušil, kam by se mohla situace začít ubírat a že Fidel Castro může pro Kubu představovat nebezpečí. Myslel si to mimo jiné proto, že když slyšel projev, kterým se Fidel obhajoval u soudu po neúspěšném přepadení kasáren Moncada, připomněl mu projev, kterým se několik desítek let předtím hájil u soudu Adolf Hitler. „Otec mi řekl, že když ten Fidelův projev slyšel, naskočila mu husí kůže. Tak moc mu to připomínalo projev Adolfa Hitlera. Je to velmi zajímavé, protože ta slova: ‘Dějiny mi dají za pravdu’, neboli poslední část Fidelovy obhajoby, je přesně ta stejná věta, kterou pronesl Adolf Hitler ve 20. letech, když se hájil před soudem po slavném mnichovském puči. Já si myslím, že to není náhoda.“ 

Druhý exil: „Můj otec musel dvakrát opustit všechno, co měl“

Fidel Castro poté začal znárodňovat podniky a výrobna nábytku Ottova otce byla převzata státem. Tehdy začal otec plánovat odchod rodiny do Spojených států amerických, kde měl v bance uložené nějaké peníze. Jednalo se o poměrně zdlouhavý proces, protože Ottův otec chtěl, aby dostala celá rodina povolení k pobytu. „Bylo potřeba sehnat si víza, a to trvalo několik měsíců, v té době se stovky tisíc Kubánců snažily opustit ostrov. Můj otec upadl do těžkých depresí, nemohl dělat vůbec nic a takové tři měsíce jen ležel na lůžku. Pak najednou přišlo potvrzení víz z velvyslanectví. To se pak otec zničehonic zvedl a pokračoval v organizaci odjezdu.“

Rodina opustila Kubu 18. července roku 1960. V tomto období již byly cítit ve společnosti obavy z dalšího vývoje. „Rodiče vodili své děti na letiště, kde je posadili na letadlo, aniž by věděli, kdo je v USA vyzvedne. Tehdy byl spuštěn program Peter Pan. Tisíce kubánských dětí přicestovaly bez rodičů do USA. Katolická církev se postarala o jejich umístění do rodin, ovšem bylo jich tolik, že vláda musela nakonec stavět sirotčince.“ Reichovi odpluli z Havany na trajektu, který mířil do Key West na Floridě. „V havanské zátoce byla ruská loď, pamatuji si, že měla na komínu srp a kladivo. Byl jsem neskutečně naštvaný, že já jsem musel opustit svou rodnou zemi, zatímco připlouvali Rusové.“ Po příjezdu do Spojených států amerických se rodina nejprve usídlila v New Yorku. Důvodem byl otcův názor, že v Miami je již příliš velký počet Kubánců, kteří zde shánějí práci a obživu, a bude tedy jednodušší najít nové zaměstnání právě v New Yorku. Na začátku se otec musel uchýlit k podomnímu prodeji. O něco později však dostal šťastnou nabídku od přítele, který žil v Severní Karolíně. Ten ho zval, aby se k němu připojil a pracoval zde v půjčovně automobilů. Mezitím se Otto a jeho bratr věnovali studiu. Otto vystudoval univerzitu v Severní Karolíně, kde získal bakalářský titul v oboru Latinskoamerická studia. O adaptaci na kulturu v nové zemi tvrdí: „Vždycky je těžké si zvyknout na život v cizí zemi. Nicméně já jsem měl v tomto smyslu určitou výhodu díky tomu, že jsme s rodinou již dříve USA navštívili s rodiči. Znal jsem Spojené státy také z literatury a z filmů. Oproti mnoha dalším Kubáncům jsem na tom byl dobře. To moje matka to měla mnohem složitější. Chtěl jsem mít v USA úspěch, hlavně kvůli svým rodičům, kteří toho museli tolik zakusit a přišli úplně o všechno. Bylo jim čtyřicet a neměli nic, a to nemyslím jen materiální věci, ale přátele. Můj otec musel takovou zkušeností projít dokonce dvakrát.“

Otto J. Reich ve vojenské službě

Po bakalářském studiu, v období války ve Vietnamu, pocítil Otto potřebu revanšovat se Spojeným státům americkým za možnost usadit se zde a žít. Z toho důvodu chtěl vstoupit do armády. „Válka tehdy nebyla příliš populární, ale to pro mě bylo vedlejší. Já jsem chtěl sloužit své zemi. Samozřejmě že nikdo nechce zemřít, ale vyhnout se vojenské službě znamená, že bude povolán někdo jiný. Může to být méně vzdělaná a méně připravená osoba, a mně to přijde nespravedlivé. Já jsem měl titul a mohl jsem se ucházet o místo důstojníka.“ Vstoupil tedy dobrovolně do armády, studoval na důstojnické škole a byl vyslán do Panamy. Vojenská služba skončila roku 1969 a tehdy se Otto rozhodl pokračovat ve studiích na Georgetownské univerzitě. Pracoval v Kongresu USA a posléze se přestěhoval do Miami. Spolu s jedním kamarádem se rozhodli založit obchodní společnost, ovšem kvůli nedostatku zkušeností se jim příliš nedařilo. „Nevěděli jsme, do čeho se pouštíme, a prodělali jsme. Hodně jsme se naučili, ale mnoho jsme nevydělali.“ Z toho důvodu pak začal pracovat na úřadě pro ekonomický rozvoj. „V té době rostla ekonomika. Sedmdesátá léta znamenala pro Floridu velký rozvoj, vznikalo zde finanční a obchodní centrum pro Latinskou Ameriku.” Otto měl však politické ambice. 

Pozice v americké politice

Přestěhoval se tedy do Washingtonu, kde byl zaměstnán institucí Council for Americas, založenou na podporu ekonomického rozvoje Latinské Ameriky prostřednictvím aktivit soukromého sektoru. Pracoval tam pět let. „V té době byl prezidentem Jimmy Carter a já jsem se považoval za demokrata. Ovšem Jimmy Carter nebyl dobrý prezident. Nedařilo se mu ani v domácí, ani v zahraniční politice. Došlo k mnoha krizím a já jsem došel k názoru, že nemohu dál podporovat demokraty.“ Později se podílel na prezidentské kampani Ronalda Reagana, který vyhrál volby v roce 1980.

Otto byl jmenován do vysoké funkce v Úřadě pro mezinárodní rozvoj (USAID) se zaměřením na Latinskou Ameriku. Řídil programy ekonomického rozvoje pro zmíněnou oblast a mezi roky 1983 a 1986 pracoval na úřadě zřízeném přímo Ronaldem Reaganem za účelem vysvětlování politik veřejnosti a americkému Kongresu. „Byli jsme obviňováni z podpory ozbrojených extremistů v Salvadoru... lidí, kteří tam zabíjeli jeptišky. Jenže my jsme se snažili o pravý opak. Chtěli jsme oslabit extrémní politická hnutí a podpořit vznik demokratického středu v zemích Střední Ameriky.“ Práce byla úspěšná a Otto Reich byl jmenován velvyslancem Spojených států ve Venezuele, kde působil od roku 1986 do roku 1989. „Venezuela byla tehdy jiná než dnes. Samozřejmě měla své problémy s rozvojem, ale byla to stále bohatá země. Byla tam korupce, ale nic v porovnání s dnešní situací.“ 

Konec misí

Po ukončení mise ve Venezuele se vrátil do Washingtonu a znovu začal pracovat v soukromém sektoru jako poradce pro zahraniční obchod. V roce 1991 byl součástí týmu, který USA vyslaly do Ženevy na Konferenci o lidských právech. Tehdy bylo poprvé rozhodnuto zřídit speciální komisi pro dění na Kubě. „Kubánci byli samozřejmě proti.“ V soukromém sektoru působil do roku 2001, kdy vyhrál prezidentské volby George W. Bush, který ho jmenoval viceministrem pro zahraniční věci (pro západní polokouli). Pracoval také v Národní bezpečnostní radě a od roku 2004 je opět v soukromém sektoru. „Ta práce byla až příliš časově náročná, což odnášela rodina. Neměl jsem vůbec čas, ta činnost mi zabírala dvanáct nebo čtrnáct hodin denně,“ říká Otto.