Mgr. Hana Brigita Reichsfeld

„Tenkrát to bylo zvláštní, protože když nás rozháněli a odvezli na stanici tam k výslechu, tak vím, že jsme tam čekali. A mně proběhlo hlavou: 'Tak jsi ve škole, jsi konečně v té městské škole ve Veselí nad Moravou,' – tam, kde jsem chodila jako žačka, tak jsem tam nastoupila. No a taky, že jo. Když mě pak vyslýchali, tak ze začátku velmi pěkně mluvili o tom, že jsem nadějná paní učitelka, proč si to takhle komplikuju a že bych teda měla úplně nějak jinak jednat a být uvědomělá a takové tyhle řeči docela v klidu. Ale pak, když chtěli jména a já jsem jim měla povědět, kdo ze známých... nebo i myslím, že se ptali na Několik vět, jestli vím, nevím a kdo mi dal a komu já jsem dala podepsat a tak, tak jsem vůbec nikoho nezmiňovala. A tak to pak už byli takoví nepříjemní, ale vůbec nic se nedělo. Prakticky strašili, zvýšili hlas a křičeli. Já jsem si trvala na svém, že opravdu ne, že jsem náhodně nebo tak jenom s kamarády tam na tom náměstí se sešla. A přijeli jsme domů. Oni řekli, že to dají vědět do školy a že už nebudu učit. Ve škole se všechno vědělo, ale ta doba už byla tak pokročilá, že jenom vím, že jsme měli porady učitelů, kde nás varovali, abychom nepodepisovali tady ten pamflet a abychom se chovali jako učitelé uvědoměle a tak dále. Měli jsme tu kamarádku, ta učila se mnou, Jarmila Pospíšilová, to je ta dvojice, se kterou jsme se úplně první kontaktovali a začali potom po 17. listopadu. Tak s tou Jarmilou jsme měly obě dvě stejnou nálepku, někteří kolegové nás přestali zdravit. Pan ředitel byl zrovna v té škatulce – když jsme mluvili o těch škatulkách –, že sice možná i byl komunista, ale určitě jeho názory nekorespondovaly úplně s tím proudem komunistickým, že byl takový, že nás i chápal, ale musel dělat to, co jako ředitel dělal, co se od něho očekávalo. Takže jsme to všecko přečkaly a prakticky nám nikdo nic v té škole... ani nás nepropustili. Pak už to mělo velmi rychlý spád a přišel listopad a to místo jsme si zachovaly obě dvě.“

„Byla to doba, kdy já jsem potom v dospívání vnímala nesvobodu slova, názorů, nemožnost cestovat. Taky tam bylo to, že jsme třeba s kamarádkami chodily rády do kostela, na májové, jako malé holky, dvanáct třináct (let). Tohle všechno se mi začalo spojovat, že vlastně v tom nemůžu být svobodná, protože ta naše země je taková, která tu nějakým způsobem omezuje tu svobodu slova, projevu, shromažďování, vycestovat nešlo. Přišlo nám to, že si žijeme v té svojí subkultuře, v tom undergroundu, že se scházíme doma. Pak když už jsem s manželem chodila, tak jsme poslouchali písničky a kazety, pak později, co švagr poslal, takové ty, co nebyly povolené, z Vídně, z emigrace. A žili jsme si tak nějak tím svým způsobem. Byla jsem velmi mladá a přišlo mně, že ta rodina by mohla vyplnit to, co stejně jsme nikam nemohli, to, co se nám nenaskýtalo. Já třeba ráda cestuju, moc ráda cestuju. Vím, že to mám po rodičích, prarodičích. A nebylo to možné, tak jako pradědeček nemohl cestovat, tak nemohl ani můj tatínek, tak jsem nemohla ani já a bylo to takové jakési přirozené, že budeme mít rodinu a budeme sami pro sebe dál žít tak nějak v tom, co nás těší, a v té malé skupině, kde si rozumíme.“