Jiří Reidinger

* 1961

  • „Pamatuji si nejotřesnější zážitek, kdy nás chtěli s Deklaunizací, abychom hráli někde v Itálii, a přišli tam z Pragokoncertu nějací lidé, přitom jak byla známá praxe, většinou brali 50 % honorářů automaticky, takže většinou to povolovali. Buď tam někdo musel jít se skupinou, jak to bývalo, malý estébák, ale s námi by snad nikdo nejel. Ale ty zkoušky byly, celé představení jsme museli zahrát jenom pro pět lidí. To bylo dvouhodinové show s kačenou, velmi složité, samé skoky, akrobacie, velmi složité představení. A teď si pamatuji, že na Chmelnici jsme jim to zahráli, ani se samozřejmě nikdy nezasmáli, dokonce během té přehrávky ukazovali Lence [Machoninové], protože arogance moci byla šílená, nějaké pornografické fotky, jenom takovou provokaci. Lenka jako klaunka: ,Prosím vás, pane, nechce tady tu růži? Víte, já vám ji dám.‘ Tak on jí tam ukázal ,Nechceš tady? Koukej!‘ nějakou pornografickou fotku. A ona říkala: ,To je něco tak hrozného.‘ Dohráli jsme, strašné představení, strašně se hrálo, dlouhé, bylo to strašně únavné a oni řekli. ,A prosím vás, v té Itálii to budete hrát v češtině?‘ Říkám: ,Ne, to máme samozřejmě italsky naučené.‘ ,Tak to musíte celé zahrát ještě v italštině.“

  • „Nejhorší byl ten [Palachův] týden. Tamty byly samozřejmě… vždycky nás nějak vycpali… Ale tady ten týden si pamatuji, že to bylo každý den, trvalo to, já nevím, těch šest dní, tak to bylo už třeba ten čtvrtý den… To si pamatuji, že když nás vyhnali, jak nás hnali před sebou těmi bílými pendreky, tak se ohnal po těhotné holce nějaký policajt, ona upadla a já říkám: ,Jste blázen? Vždyť je těhotná!‘ A samozřejmě se na mě hned vrhli, pět mě jich tam mlátilo, strhli mě, naštěstí, jak mám ty lenonky, tak mi upadly. A nějaká paní: ,Vždyť mu upadly brejličky, co mu to děláte?‘ Vzali mě, oni potom když se leknou, když tam ještě civilisti něco řekli, tak se trošku… buď mě do antonu nabrali, nebo mě pustili. Tak jsem měl modrá záda, potom jsme se sešli se Sylvou [Krobovou] ten den u Olgy Havlové. Ale stejně to neodradilo člověka a šel tam další den, protože vždycky byly ty srazy a jenom tam být, aby to houstlo. Vím, že jsem někde popisoval, že jsme se poznávali podle toho, že jsme mokří všichni.“

  • „To bylo jednoduché, já myslím, že to dělal takhle mockrát, ale tady je fajn, že to bylo v tom osmdesátém osmém roce. Přišel za mnou Andrej, Andrej Krob, protože jsme zkoušeli Kvaka a Žbluňka s Lenkou [Machoninovou] s ním a říká: ,Nešlo by to, že bychom… sháníme pro Vaška… u tebe…‘ ,Jo, jo, tak já půjdu támhle bydlet a on tam, jasně.‘ Konspirativně se to domluvilo všechno. Bylo to jednoduché, že my ho převezeme do Elektrárenské, on tam bude čtyři noci, tam snad na něho nepřijdou, a on potom vyjde a půjde konečně na Václavák a tam řekne ,Dobrý den‘, než ho zatknou. To bylo jasné, že by ho stejně zatkli. No, tak on tam skutečně odjel, to byla konspirace, protože byl někde v Realistickém divadle, já jsem sehnal auto, dvanáctsettrojku, že ho tam tajně… On tam chtěl samozřejmě ještě pokecat s herečkami, takže jsme ho vezli taxíkem nakonec, auto se odvolalo. Tam jsme mu upekli králíka, kterého jsem měl ze Šumavy. A on: ,Ty výpečky, to je nádhera.‘ Takže do noci jsme tam kecali, což bylo strašně hezké. Nešli mi bohužel zapnout vafky, a jak byl konec října, tak jsem říkal: ,Není tam jiskra, tak já zajdu za Andrejem a on sem zítra zajde ti to nějak poštelovat.‘ Ale nemrzlo úplně šíleně, ale on byl takový choulostivý, tak jsem si říkal ,Ježíš‘, ještě deky tam dám navíc, a to bylo v patře, on spal na takovém patře. Když tak je to zaznamenané, jak byl Videožurnál, v té době už se natáčel jednou měsíčně nezávisle, aby lidé mohli vidět, jak ti lidé, disidenti, vypadají. Když nemohli být v televizi, neznali je, ani Vaška Havla, jak vypadá, tak se začaly natáčet takové videokazety.“

  • „Můj táta samozřejmě v té době… oni tam [v papírnách] vyráběli ubrousky hlavně a nějaký toaletní papír, velké role, takže na ty ubrousky, když přišli Rusové, napsali ,Saldati, iditě damoj‘ a vytiskli to a rozdávali. A ta euforie trvala chvilku a potom vím, že jsme koukali pod kanape, tam byly schovaný ty ubrousky, ale nesmělo se o tom mluvit. Táta, jak byl nešťastný, že by se nám, třem klukům, tenkrát mohlo něco stát, že bychom nemohli studovat, tak se raději, i když byl z katolické rodiny, velmi přísné, dal ke komunistům. Ale nikdy si s nikým nezadal, ale měl pocit… vím, že toho litoval. Když jsem psal potom do samizdatu v 80. letech a místo honoráře… tam se nic neplatilo, ale dávali mi vždycky od Škvoreckých knížky od Vaška Havla nebo Solženicyna, Souostroví Gulag, tak on to strašně rád četl. Máma ne, ta to chtěla spálit samozřejmě. Takže bylo jasné, že ta poctivost v něm samozřejmě zůstala celý život a jenom ze strachu se přidal k těmhle. Dělal tam ještě Svazarm a tak.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 24.11.2021

    (audio)
    duration: 01:43:45
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.12.2021

    (audio)
    duration: 01:56:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pomoc by měla být samozřejmá a nezištná

Jiří Reidinger 1987
Jiří Reidinger 1987
photo: archiv pamětníka

Jiří Reidinger se narodil 6. května 1961 v Loučovicích na Šumavě. Jeho rodiče Josef a Jiřina Reidingerovi pracovali v loučovických papírnách a snažili se přizpůsobit politickým poměrům tak, aby jejich tři synové neměli žádné problémy. Pro Jiřího umělecké směřování neměla zvláště maminka žádné pochopení a po synově odchodu do Prahy se s ním často nechtěla ani stýkat. Jiří Reidinger po maturitě na Střední průmyslové škole strojní v Českých Budějovicích odešel do Prahy na Lidovou konzervatoř, obor pantomima. Tu navštěvoval při zaměstnání, takže si hledal různé pomocné práce, ke kterým bylo možné získat i ubytování. V letech 1980 až 1982 chodil i do kurzů Ctibora Turby na loutkářské katedře AMU; s ním potom spolupracoval ještě dlouhé roky po sametové revoluci. Velkým životním zlomem bylo angažmá ve státních cirkusech, zvláště roční cesta s cirkusem Praga po Střední Asii a Sibiři, kde vystupoval jako klaun Bilbo. To mu po návratu získalo respekt a mnoho divadelních příležitostí. Seznámil se také s Andrejem Krobem, Václavem Havlem a dalšími chartisty; oženil se s dcerou Andreje Kroba Sylvií Krobovou. Začal přispívat do samizdatového tisku, pomáhal ve svém bytě tisknout Infoch. Pravidelně chodil na demonstrace, snažil se být u všech zásadních akcí a pomáhat; podepsal a pomáhal šířit petice za propuštění Václava Havla, Magora i petici Několik vět. Večer 17. listopadu 1989 hrál divadelní představení Archa bláznů ve Stodůlkách. O den později četl v divadle prohlášení umělců a v dalších dnech se zapojil do revolučního dění. Od začátku 90. let stál na jevišti řady pražských divadel. Začal učit akrobacii a založil rodinné divadlo Bilbo Compagnie, se kterým s manželkou projeli mnoho zemí světa. Věnuje se také psaní. V době natáčení žil s manželkou v Nové Vsi pod Pleší.