The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Reinišová Krýdová (* 1923  †︎ 2018)

• narozena 22. ledna 1923 v Třebušicích u Mostu do německé rodiny

• 1941–1942 sloužila ve Stade u Hamburku v Arbeitsdienstu

• poválečný odsun rodiny do východního Německa, Emílie zůstává

• získání českého občanství

• pracovala jako vedoucí v obchodě v Milevsku

• listopad 1989 prožila v Praze

• zemřela 18. července 2018

Emílie Reinišová Krýdová se narodila 22. ledna 1923 v dnes neexistujících Třebušicích u Mostu do německé rodiny jako nejstarší ze sedmi dětí manželů Frenzelových. Dětství neměla moc idylické, kvůli péči o mladší sourozence jí na hraní nezbýval čas. Navíc byla krize, o práci byla nouze a chléb jim pekař vozil často jen jednou za čtrnáct dnů, kdy jej mohli zaplatit z otcovy výplaty. Otec Josef byl podle Emíliiných vzpomínek legionář na italské frontě, následně členem legionářského spolku, po návratu domů do Čech získal práci na dráze. Maminka Marie chodila posluhovat.

Když přišel Hitler, moc jsme si z toho hlavu nedělali, to přišlo později

Z Třebušic se rodina záhy přestěhovala do Údlic, kde Emílie navštěvovala obecnou školu, poté studovala dívčí gymnázium v Chomutově. Uměla pouze německy, ale v komunikaci s českými dětmi v pohraničí jí to nijak nepřekáželo. „Hrály jsme si vždycky dohromady, my mluvily německy, ony česky a rozuměly jsme si. Pozdější nenávist přišla uměle od úřadů a partaje, předtím jsem to vůbec nezažila.“ Po zabrání Sudet Hitlerem dostali všichni Němci automaticky říšské občanství. Mnoho Čechů bylo v té době ze Sudet vyhnáno nebo je dobrovolně opustilo. Nacisté pak dávali byty k dispozici Němcům. „Mamince nabízeli v Chomutově prázdné byty po Češích, byla se tam i podívat, ale jenom z toho plakala a říkala, že tam nechce. Přišlo jí divné zabydlet se někde, kde někoho vyhnali z domova. Netušila, že jí to za pár let potká taky.“

Z příchodu Hitlera si rodina zpočátku mnoho nedělala. Jak pamětnice vzpomíná, byli chudí, nic z toho neměli, výhody z toho plynuly jen pro bohaté. Situace se brzy změnila. Jednotky SA nenápadně terorizovaly občany. Emílie vypráví, jak šla někdy v roce 1938 s tatínkem a s kočárkem po Údlicích, když potkali pochodující jednotky SA. „Ten jeden, co šel vpředu, najednou vyšel k nám a dal otci facku, protože nepozdravil vlajku, nesmekl čepici. Když jsem to říkala doma mamince, nelenila a šla druhý den na radnici, kde ty jednotky byly. Našla si toho vojáka, dala mu facku zpět a důrazně ho upozornila, že nebude fackovat nikoho, kdo nic neudělal.“

Emílie nastoupila na obchodní školu do Chomutova, nacisté ji však do roka uzavřeli, neboť potřebovali učitele jako vojáky na frontě, přešla tedy do obchodu v Chomutově, kde byla vedená jako učeň, ale dostávala plat. Fakt, že byl otec podle Emílie legionář, se rychle obrátil proti němu. Nacisté ho v roce 1940 za trest poslali do dolů na šachtu Julius do Chomutova, kde po dvou letech zemřel. Nenávist mezi Čechy a Němci se stupňovala.

Lágr, ve kterém se hodně naučila

V létě roku 1941, po dovršení osmnácti let, musela Emílie nastoupit povinnou půlroční službu v Arbeitsdienstu na území Říše. Přidělili ji do Stade u Hamburku a dobu pobytu záhy zvýšili na rok. Pamětnice vzpomíná: „Byl to dívčí lágr, asi 40 holek převážně z Hamburku a okolí, chodily jsme k sedlákům na práci. Byla jsem tam jako u vytržení, Německo bylo oproti českému pohraničí bohaté, sedláci měli spoustu dobytka, louky a ohromné sady. Přišla jsem tam v říjnu, všude svítilo modré světlo kvůli náletům a v sadech visela obrovská jablka až k zemi. Také mluvili všichni Plattdeutsch, na začátku jsem jim vůbec nerozuměla.“ V půl sedmé byl budíček, sprcha, snídaně a od osmi hodin šly dívky pracovat na statky. Přicházely zpět okolo čtvrté, měly volno a večer probíhala ještě výuka, například stolování, chování ve společnosti, aranžování květin.

Dívky se u sedláků střídaly každé čtyři týdny, Emílii po prvních čtyřech týdnech přidělili jako vedoucí do kuchyně, kde měla k ruce ještě další dvě děvčata. Pamětnice na to vzpomíná: „Vedoucí lágru byla taková typická Němka, velký drdol, tvrdou vizáž, ale ošklivá nebyla. Když mluvil Hitler, tak musely všechny povinně sedět a poslouchat projev. Já nemusela, protože jsem byla v kuchyni a vařila jsem. Ale když to pak opakovali a já už nevařila, Lagerführerin pro mě přišla a povídá: ‚Mili, pojď si sednout, Führer spricht!‘ Kdyby mě pak bývali zkoušeli, co řekl, tak vůbec netuším, neposlouchala jsem ho. Byl to blázen a sadista.“

Nálety na Hamburk byly na denním pořádku. Lágr ve Stade měl vlastní protiletecký kryt přímo v areálu, kam se vždy utíkaly schovat. „Cílili na továrny v Hamburku, u nás přímo nic nespadlo. Operovali mi tam slepák, a když jsem se zotavovala, zrovna hlásili Fliegeralarm, Fliegeralarm… Do krytu mě vezli i s postelí.“

Aby se děvčata měla možnost pobavit a navázat známosti, pozvalo vedení lágru v zimě na návštěvu vojáky. „Byli to námořníci, co kotvili někde u pobřeží. Koulovaly jsme se s nimi, tancovaly. S jedním, co pocházel z Kolína nad Rýnem, jsem si psala až do konce války. Posílal mi balíčky, jeden až z Francie, ale už jsem ho nikdy neviděla.“

Co dělali Němci Čechům, dělali pak Češi Němcům

Po návratu z Hamburku Emílie nastoupila zpět do obchodu. Zajatci v táborech v Chomutově chodili pracovat k sedlákům. Pamětnice dává k dobru historku, jak Němci často ponižovali i vlastní lidi. „Jednou jela Chomutovem na oslících dvě děvčata, Němky, ostříhané dohola. Na prsou a na zádech měly karton a na něm stálo: ‚My svině jsme se zadaly se zajatci.‘ To se nesmělo a někdo to na ně práskl. Tak je vozili po Chomutově na výstrahu ostatním. Bylo mi jich líto.“

Sestra Valérie musela v roce 1943 taktéž nastoupit službu v Arbeitsdienstu, což se jí ani trochu nelíbilo. Jak říká pamětnice, Valérie byla mazaná. Na práci venku měla děvčata dřeváky a Valérie se s nimi tak dlouho tloukla do kolena, až jí oteklo natolik, že musela být propuštěna domů. V Arbeitsdienstu strávila pouhé tři týdny.

Chomutovsko osvobozovala v roce 1945 Rudá armáda, na což Emílie nevzpomíná nijak ráda. Mezi dívkami vládl všeobecný strach ze znásilnění. „Už jsme neměli tátu a bydleli jsme na samotě kus od Údlic. Z nich byl stále slyšet křik dívek, tak jsme raději nechaly maminku doma se dvěma bratry a nás pět holek chodilo spát ven do zimního obilí. Ale to víte, byla to válka, to stejné dělali Němci v Rusku.“ Obchod, ve kterém pamětnice pracovala, zabrali po válce Češi, německého vedoucího vyhnali a zavřeli a do krámu dali svého správce. Emílie našla svého vedoucího na jatkách v Chomutově, občas mu donesla i nějaké jídlo. Po dvou týdnech zmizel a nikdo jí nedovedl říci kam.

Čechy byly naše vlast, ale jako Němci jsme byli nepřátelé

Dne 26. října 1945 odeslal rodinu pracovní úřad do Milevska. Ubytovali je v prádelně, každý si s sebou směl vzít 70 kilo. Dívky se měly hlásit na radnici, aby mohly obdržet práci. „Dali nám koště, že máme jít zametat ulice. Odmítla jsem to, proč bych měla jít zametat ulice, když jsem nic neudělala? Jen proto, že jsem Němka? Pan Reiniš, kterého jsme potkali na schodech, hledal akorát hospodyni, přišel za války o celou rodinu v koncentračním táboře, tak si mě vzal k sobě.“

Po měsíci v Milevsku byli Frenzelovi přesunuti zpět do pohraničí, jelikož jako rodina legionáře neměli na práci do vnitrozemí vůbec jít. Emílie nicméně u pana Reiniše zůstala, později si ho vzala za muže a měla s ním dva syny. „Manžel byl o 24 let starší. České občanství mi po válce nevrátili, musela jsem o něj znovu žádat, jinak jsme se nesměli vzít.“

Na podzim roku 1946 dostala z Chomutova telegram, že má urychleně přijet domů, že budou odsunuti. Rodiny se nesměly dělit, tak se Emílie, tenkrát již v jiném stavu, zabalila a odjela do pohraničí. Když přijela domů, už tam nikdo nebyl, odsun nestihla. Vrátila se tedy zpět do Milevska. Z vyprávění se později dozvěděla, že rodina byla i s dalšími odsunuta do sběrného tábora za hranicemi. Vysvlékli je, vydezinfikovali a v lágru pobyli asi měsíc. Pak je přidělili do různých měst ve východním Německu, Frenzelovi se ocitli v Leinefelde. Emílie svoji rodinu viděla poprvé až po deseti letech. „Jela jsem za nimi do Německa, protože Němci po válce nesměli cestovat bez povolení. Maminka mi nemohla zapomenout, že jsem s nimi nešla.“

Obchod, moje druhá láska

V Milevsku nastoupila paní Reinišová do obchodu se smíšeným zbožím, po půl roce se stala vedoucí provozovny. Práce ji bavila, měla ráda komunikaci se zákazníky a na obchodě samotném se její péče taktéž odrazila. Milevský krám byl v okolí vyhlášen jako nejlepší, neustále dostával nějaká vyznamenání, z čehož zpětně pramenila také jeho výborné zásobování, což pro jiné obchody neplatilo. Emílie Reinišová působila i v závodním výboru, jezdila na schůze do Českých Budějovic, přesto ji komunisté nikdy nepřemlouvali ke vstupu do strany, ani jí nedělali problémy kvůli německému původu nebo rodině v Německu.

Její muž, o tolik starší než ona, zemřel v 60. letech na rakovinu plic, Emílie o něj do posledního dne doma pečovala. Později se vdala za pana Krýdu, v roce 1972 předala krám v Milevsku a odstěhovala se za ním do Prahy na Kačerov. Zaměstnání sehnala nejprve ve školce, kterou měla přes ulici, začala také učit soukromě němčinu.

Ze školky přešla do kina Blaník na Václavském náměstí, kde prodávala vstupenky. Sametová revoluce ji zastihla nepřipravenou. „Když jsem nesla jeden večer tržbu do banky, potkávala jsem lidi s klíči a se svícemi. Nevěděla jsem, o co jde, měla jsem strach, doma jsem pak plakala. Nevěřila jsem, že z toho nic nebude, ani druhý den jsem tomu ještě nevěřila. Už jsem tohle jednou zažila a nechtěla jsem znovu. Havla jsem ale měla ráda, byl to příjemný a mírumilovný člověk, nikomu neublížil.“

Do Milevska se paní Emílie vrátila v roce 1992. Její druhý muž nebyl z nejvěrnějších a ji to psychicky deptalo, navíc měla v Milevsku jednoho syna, druhý žil v Písku. Němčinu učila ještě několik dalších let. Jak sama říká se stále znatelným přízvukem: „Dneska už nejsem Němka, když jedu do Německa, necítím se tam doma, jsem ráda, že jedu sem. Češi mi nikdy neublížili, lhala bych, kdybych tvrdila něco jiného.“