The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Rejlek (* 1932)

• narodil se 23. února 1932 na Slovensku

• otec byl zemědělský inženýr, matka v domácnosti

• v roce 1938 uprchli ze Slovenska do Čech, usadili se ve Vysokém Mýtě

• v letech 1943 až 1951 pamětník studoval gymnázium

• v roce 1946 vstoupil do skautské organizace

• v letech 1952 až 1957 studoval Vysokou školu chemickou

• účastnil se v Praze majálesu v roce 1956 a po akci byl u výslechu na StB

• v roce 1961 se oženil a v roce 1963 se manželům narodila dcera

• prakticky celý život pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví

• podruhé se oženil v roce 1997

• v roce 2022 žil v Pardubicích

Útěk z domova ve slovenské vesnici patří mezi první dětské vzpomínky Antonína Rejlka. V září 1938 ujela jeho rodina vlakem ze Slovenska do Čech před agresivními maďarskými fašisty. Nejdříve se Rejlkovi nastěhovali k jedné babičce a pak ke druhé.

Předtím žili v Kráľové pri Senci nedaleko Bratislavy, kde otec Antonín Rejlek působil jako vedoucí výzkumného státního statku v oboru místních zemědělských plodin. Tam se také Rejlkovým narodil 23. února 1932 druhý syn Antonín. Jako šestiletý nastoupil na Slovensku ještě do první třídy.

„Během dvou týdnů se ale objevil plný dvůr koní, povozů s nábytkem a plačících žen s dětmi. Naši se jich ptali, co se děje? Lidé odpovídali, že je vyhnali Maďaři! A tak se rodiče rozhodli, že se vrátíme do Čech, k babičce do Miletic,“ vyprávěl pamětník. Matka se dvěma syny se vydala na cestu, která nebyla snadná. Všeobecná mobilizace vyhlášená 23. září 1938 naplnila všechna nádraží vojáky a civilní obyvatelé museli na spoje čekat dlouhé hodiny.

Po útrapách cestování musela Božena Rejlková s dětmi jít ještě sedm kilometrů pěšky. Strýc, který pro ně k nádraží vždy jezdil s povozem, totiž musel také narukovat na vojnu. U babičky v Mileticích hledala v té době útočiště i Boženina sestra se dvěma dětmi.

Jeden rok třikrát nastoupil do první třídy

Malý Antonín nastoupil v Mileticích znovu do první třídy. A protože se zanedlouho stěhovali ke druhé babičce do Čekanic u Tábora, zopakoval si nástup do první třídy ještě potřetí. V Čekanicích prožila rodina začátek války, jak uvedl pamětník: „Denně jsme chodili na poutní místo do Klokot na bohoslužby. Maminka dbala na naši náboženskou výchovu. Také se bála války, takže chtěla, abychom byli ochráněni. Pamatuji si, že hodně nakupovala a dělala zásoby. Nějaký čas u nás v pokoji nocovali nějací partyzáni.“

V roce 1939 se rodina přestěhovala do Vysokého Mýta, kde otec Antonín Rejlek (1893–1958) dostal na okrese místo vedoucího zemědělského odboru. Měl za sebou kromě jiného zkušenosti z doby, kdy pracoval jako lesní inženýr na Podkarpatské Rusi, kam za ním přijela na inzerát jeho budoucí žena Božena Urbanová. Zanedlouho ho přeložili do Deštnice u Žatce, kde se Rejlkovým narodil syn Josef (1930–2012), a dalším přeložením se otec připojil k mnoha jiným příslušníkům české inteligence, kteří se vydali za první republiky budovat Slovensko.

Jako odborník měl Antonínův otec v době druhé světové války na starosti zásobování – jak místních, tak Němců, jejichž posádka ve Vysokém Mýtě sídlila. Jeho syn k tomu dodal: „Tatínek přiděloval hospodářům, kolik mají odevzdat dodávek. Dalo se s tím celkem dost manipulovat. Jak jsem se později dozvěděl, otec takto zásoboval místní partyzány. Zašel za některým místním hospodářem, ke kterému měl důvěru, a řekl mu: ‚Až pojedete do mlýna, nechte tam pár pytlů navíc, někdo si pro ně přijede. A kdyžtak se neznáme!‘ Hodně v tom pomáhal pekař Smékal, který rozvážel chleba a pečivo po okolí, takže občas v lese jakoby ztratil obživu pro partyzány.“

Pamětník dodal, že v šedesátých letech se někteří z těchto partyzánů dostali do Vysokého Mýta na prvomájové oslavy. S velkou vděčností a zájmem tehdy sháněli svého dávného dobrodince, pana Smékala, na kterého nikdy nezapomněli. 

Za války chodili pro úkoly do divadla

V roce 1943 nastoupil Antonín Rejlek do primy vysokomýtského gymnázia. „V sekundě jsme chodili jen do Vánoc, pak byly uhelné prázdniny. Němci zabrali ve městě všechny školy, takže žáci chodili až do konce války jednou za týden pro úkoly do divadla. Za války jsme také s bratrem každý večer ministrovali v kostele, kde měli němečtí vojáci bohoslužby. A dělal jsem také spojku. U generála Hněvkovského jsem hlídkoval na zahradě a měl jsem za úkol informovat uliční náčelníky, kdyby třeba hořelo,“ popisoval pamětník.

Antonín Rejlek dále vzpomínal na jaro 1945 a hukot německých letadel, která startovala a přistávala na polním letišti v blízkosti jejich domu. Vysokomýtské letiště bylo pro Luftwaffe velmi důležité, protože z něj tehdy leteckým mostem Němci zásobovali své město Breslau (současnou polskou Vratislav), obklíčené Rudou armádou.

Připomněl také vážnou úlohu svého otce v převratných dnech na konci války: „Vyjednával spolu s tehdejším hejtmanem s německými důstojníky, aby zachovali letiště a nevyhazovali ho do povětří. Matka vždycky trnula hrůzou, jestli se otec vrátí domů.“ Antonínův tatínek rád chodil všude pěšky. Měl tak dobrý přehled o dění v přírodě, v obci i na polích. Ale 24. června 1942 přišel z cesty domů zdrcený, protože v dáli viděl kouř z vypálených Ležáků.

V roce 1946 vstoupil Antonín Rejlek do Skauta. Pro skautské ideály ho nadchl místní farář František Slavík, který na faře ve Vysokém Mýtě založil homogenní oddíl s náboženskou výchovou. Vedle něj ve městě fungovaly další dva oddíly. Spolu s dalšími spolubratry se účastnil skautských závodů, soutěží a později se stal členem střediskové rady, rádcem i vedoucím. Než skautskou organizaci komunisté zakázali, stihli prožít tři tábory, lesní školu, řadu dobrodružství a nejedno přátelství.

„Měli jsme to dobře zorganizované a rozuměli jsme si. Skaut mně zůstal pod kůží. Desatero skautských zásad stejně jako Desatero Božích přikázání člověka vychovává,“ uvažoval pamětník.

Tatínka propustili po únoru 1948 z úřadu

Po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 Antonínova otce z politických důvodů okamžitě propustili z úřadu. Vadilo jim, že byl věřící a že nebyl zastáncem kolektivizace. Pro rodinu to byla velká rána. Pamětník znal ve svém okolí živnostníky, kterým vzali komunisté obchody a kteří museli celý den sedět za výlohou svého bývalého obchodu, aby se jim kolemjdoucí posmívali coby šmelinářům.

„Byla to zlá doba. Tatínek dostal infarkt, takže byl půl roku doma nemocný. Pak si našel práci v JZD na Lanškrounsku a domů jezdil jen na víkend. Vždycky nám přivezl vajíčka nebo mléko. Byl to uznávaný odborník. Za rok jim tam vytáhl jednotku z minus deseti na plus deset korun. Během krátké doby ale tatínka volali zpět do Vysokého Mýta, ať jim jde pomoci s plánováním, že oni to neumějí,“ popisoval pamětník.

V roce 1951 dospěl Antonín až k maturitě. O dalším osudu studentů tehdy již nerozhodovaly jejich znalosti a schopnosti, ale dosazení komunističtí funkcionáři.  Dva spolužáky nepustili z politických důvodů k maturitě. Dalším nedali doporučení na vysokou školu, na kterou ho žádali – mezi nimi byl i Antonín Rejlek. Maturitní večírek dělali v utajení, aby nemuseli zvát spolužáky, kteří měli k vládnoucímu režimu více než kladný vztah.

Protože pamětník nedostal doporučení na vysokou školu, odešel dělat laboranta do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví (VÚOS). Po roce se však dostal na Vysokou školu chemickou do Bratislavy, na kterou vzpomínal: „Na vysoké škole jsem si dával pozor na pusu i na chování. Někteří Slováci byli velmi aktivní. Když 5. března 1953 zemřel Stalin, na kolejích stála čestná stráž ve svazáckých košilích. Běda, kdyby se někdo usmál! I do kostela jsem v Bratislavě chodil načerno. Říkal jsem, že jdu na rande nebo do kina. A když jsme se náhodou v kostele viděli s některým kolegou, oba jsme mlčeli. Nedalo se nic dělat. Viděl jsem, jak jsou komunisté křiví – hlásali dobro, ale činili zlo.“

Po druhém ročníku přešel Antonín Rejlek na obor organické technologie do Prahy. Studoval v padesátých letech 20. století – v době tragických komunistických represí, vykonstruovaných procesů, násilné kolektivizace, poprav, všudypřítomného strachu a nedůvěry mezi lidmi. Spolkový volnočasový život neexistoval, všechno bylo možné dělat jen pod komunistickým dohledem. Pamětník tuto dobu komentoval slovy: „Jako studenti jsme roznášeli nějaké letáky a chystali jsme se ke stávce, ale náš ruštinář nám to rozmluvil. On byl důstojník Svobodovy armády, volyňský Čech, který znal Rusáky. Varoval nás, abychom neprovokovali a raději studovali. Poslechli jsme ho.“  

V této době si také vzal život jeho budoucí tchán Antonín Tuháček. Jako aktivní lidovec podstoupil řadu výslechů na StB a na další už nenašel sílu.

Majálesu vévodila svázaná Akademická svoboda

V květnu 1956 se Antonín Rejlek spolu se stovkami dalších vysokoškolských studentů v různých městech účastnil studentských oslav majáles. Přestože režim se snažil mít jeho průběh pod kontrolou, zachoval si opoziční a uvolněný studentský ráz, jak komentoval pamětník: „Všechny pražské vysoké školy měly sraz na Staroměstském náměstí a pak se šlo průvodem do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Ústřední postavou průvodu byla krásná žena svázaná provazy, s nápisem: Akademická svoboda. Nad ní byli biřiči, kteří do ní tloukli. Další nápis narážel na Stalinovu sochu na Letné: ‚Nestavte koleje, stavte pomníky pro ty naše kultíky.‘ Nebo se nesly dvě knihovničky s nápisy: ‚Povinná literatura‘ a ‚Zakázaná literatura‘ s příslušnými knihami.“

Po akci prý příslušníci StB vybírali studentům poštovní schránky a zvali pisatele k výslechu. Zjistil to i Antonín, když mamince nedošel jeho dopis, ve kterém popisoval průběh majálesu. „Zavolali mě na Letnou na ministerstvo vnitra a tam mě dvě hodiny zpovídali. Ptali se, kdo a jak majáles organizoval. Já jsem to sváděl na kluky, kteří byli ve straně, s tím, že bez stranického povolení nejde nic organizovat. U výslechu nás bylo určitě víc, ale nemluvili jsme o tom, protože jsme museli podepsat mlčenlivost.“

Na vysoké škole si pamětník odbyl i vojnu – jednou týdně vojenská příprava, jednou za dva měsíce soustředění. V Bratislavě ho cvičili jako pěšáka, v Praze jako chemika. Absolvoval měsíční cvičení v Červené Vodě a později ho degradovali na desátníka – prý z kádrových důvodů. 

Československou pomoc proměnili Sověti ve fiasko

Po promoci v roce 1957 dostal umístěnku do papíren Bělá pod Bezdězem. V podniku zažil v té době neobvyklou dělnickou stávku. „Všichni stávkující byli soudruzi. Asi deset baličů a řezáčů ohlásilo na ředitelství, že mají málo peněz a že za takových podmínek dělat nebudou. Přijeli partajníci z okresu, jednali s nimi a nakonec se dohodli, že jim zvýší plat při stejných normách.“

Pamětník po třech letech z papíren odešel a vrátil se do výzkumného ústavu v Rybitví. Tam pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992, a to například na kontinuální výrobě produktu pro výrobu modrých barviv bez rozpouštědla. Několika státem uznanými patenty se podílel na inovaci výzkumu a technologie z Rybitví se úspěšně zavedly v chemických provozech v Ústí nad Labem a prodaly se i do Číny nebo Sovětského svazu.

Antonín Rejlek se v roce 1961 oženil s Bohumilou Tuháčkovou (1940–1996) a usadili se v Pardubicích, kde se jim v roce 1963 narodila dcera. V Rybitví panovaly výborné kolegiální vztahy mezi strojaři, analytiky i dalšími odborníky, kteří pracovali na různých úkolech. Pamětník organizoval v rámci Vědeckotechnické společnosti (VTS) ve VÚOS spoustu zájezdů po celé republice. Počátkem roku 1968 ho zvolili do bezpartijního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) a díky tomu se mu podařilo zavést několik pozitivních praktik v oblasti bytové politiky.

Srpen toho roku prožil jako mnozí jiní – nevěřícně poslouchal z rádia, že území Československa okupují sovětská vojska. „Všichni nadávali, i komunisté. A ti samí komunisté byli pak při prověrkách v komisi. Mně na prověrce vytýkali, že jsem byl v bezpartijním výboru ROH. Ve VTS už jsem pak nemohl figurovat. Dosadili tam tedy kolegu, který byl ve straně, ale já jsem dál zájezdy organizoval prakticky,“ vzpomínal pamětník. 

Kvůli zavádění provozu chemické technologie byl třikrát v Sovětském svazu. Poprvé se v osmdesátých letech v rámci tematického zájezdu jeli podívat do krásného městečka Tambo, tři sta kilometrů od Moskvy, kam Čechoslováci prodali průmyslový reaktor a kde se plánoval zavádět kontinuální provoz. Když se tam vrátili  v roce 1994, našli zdevastovaný provoz i město. „Pro Sověty to skončilo fiaskem. Místo předepsaných trubek dali užší, neměli zajištěnou surovinu do zásoby, kontinuální výroba tam prostě nešla zajistit. Byla to pěkná rekreace, ale profesně neúspěšná.“

Důchod přinesl činorodou charitní práci

Po smrti manželky Bohumily se v roce 1997 Antonín oženil podruhé, s Věrou Novotnou (1935–2019). Ta se na počátku devadesátých let zasadila o zavedení duchovního stavu do Armády České republiky. Podstoupila studijní stáž v USA a poté zorganizovala setkání armádních kaplanů v Praze.

Po svatbě s Antonínem Rejlkem se manželé věnovali charitní práci. V Chotěborkách u Jaroměře vybudovali rekreační středisko nejen pro pardubickou Oblastní charitu, která ho vlastnila, ale i pro další zájemce. Po několika letech se místo starosti o statek vrhli na třídění poštovních známek. Spolu s dalšími pomocníky seniorského věku dvacet let odlepovali, třídili a lisovali známky pro misijní činnost jednoho z klášterů v Německu.

Jako poselství mladé generaci Antonín Rejlek vzkázal: „Naučte se žít podle základních principů lidstva – Božího desatera – ať jste věřící, nebo nevěřící. Je to základ morálky.“