The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Rejtharová (* 1940)

• narozena 23. ledna 1940 v Prostějově

• dědečka Augustina Vlacha, náčelníka Sokola, zatklo roku 1941 gestapo, zahynul 22. března 1942 v Osvětimi

• otec Josef Žampach pomáhal jako člen vedení Svazu letců republiky Československé letcům odejít do zahraničí

• otec zatčen 4. dubna 1940 a popraven gilotinou 8. dubna 1943 v Berlíně-Plötzensee

• strýc Augustin Vlach ml. se po roce 1948 zapojil do pomoci emigrantům, zatčen 5. ledna 1949, při výslechu 7. ledna 1949 údajně spáchal sebevraždu skokem z okna

• pamětnice vystudovala vnitřní obchod, cestovní ruch a veřejné stravování v Mariánských Lázních

• v roce 2023 žila v Praze

Už v počátku svého života přišla o několik blízkých osob, za jejichž smrt mohly dva totalitní režimy. Důležité události 20. století přinesly do její rodiny mnoho smutku. Ještě než přišla Jana Rejtharová na svět, zatklo gestapo jejího dědečka Augustina Vlacha, náčelníka Sokola, který později zahynul v Osvětimi. Dva měsíce po jejím narození si německá tajná policie přišla i pro jejího otce Josefa Žampacha, který spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa. Roku 1943 ho nacisté popravili. Se svou jedinou dcerou tak strávil jen dva měsíce. V dopise na rozloučenou, který psal jen pár hodin před svou smrtí, jí a její matce vyznává svou lásku a omlouvá se jim za bolest, kterou jim způsobil. Ani konec války ovšem rodině nepřinesl klid. Roku 1949 při výslechu Státní bezpečnosti (StB) zemřel strýc pamětnice Augustin Vlach mladší, který údajně spáchal sebevraždu skokem z okna. Rodina je ovšem dodnes přesvědčena, že ho komunističtí vyšetřovatelé utýrali, což už nejspíš nikdy nebude možné dokázat.

Když mi byly dva měsíce, tatínka zatkli

Jana Rejtharová, rozená Žampachová, se narodila 23. ledna 1940 v Prostějově Marii a Josefu Žampachovým. Do tří let žila v Drahanech se svou matkou a babičkou. Z Drahan se později přestěhovaly kvůli nově postavené německé střelnici do Kostelce na Hané. Tam navštěvovala pouze první třídu, než se musely kvůli matčině zaměstnání přestěhovat do Prahy.

Ačkoli si svého otce nepamatuje, byl pro ni celý život důležitou postavou. „Čím jsem starší, tím si to pouto mezi námi více uvědomuju,“ říká. Josef Žampach se narodil 28. listopadu 1913 ve Švihově na Chrudimsku. Vystudoval vyšší státní průmyslovou školu. Po ní dobrovolně narukoval ke střeleckému pluku 303. V září 1933 absolvoval školu pro důstojníky lehkého dělostřelectva v Košicích, kde ho jmenovali podporučíkem. Na počátku července 1935 zakončil výcvik a studium leteckého oddělení Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. V roce 1937 se stal pobočníkem velitele 4. perutě v Pardubicích, kde byl až do 1. prosince 1939, už dříve ale pracoval jako technický úředník v ČKD.[1]

Na konci roku 1939 začal působit jako jeden z členů vedení Svazu letců republiky Československé (Svaz letců RČS), v letech 1939 až 1940 se zapojil s ilegální částí svazu do protinacistického odboje. Konkrétně napomáhal československým letcům odejít do zahraničí, aby mohli bojovat proti nacistickému Německu. Do dubna 1940, kdy byl Svaz letců zlikvidován, se podařilo do zahraničí zorganizovat odchod přes 1 200 letců. Tyto útěky do zahraničí umožnily vytvoření vojenských jednotek, které se později významně zapojily do bojů.[2] Velká část se za hranice dostala právě díky činnosti představitelů Svazu letců, potažmo i Josefa Žampacha.

Ilegální skupina byla prozrazena na přelomu zimy a jara 1940. Josefa Žampacha zatklo gestapo 4. dubna 1940. On a jeho kolegové letci byli nejdříve vězněni na Pankráci, odkud je převáželi k brutálním výslechům do Petschkova paláce. Jana Rejtharová celý život uchovávala dopis, který tehdy přišel její matce. Jde o strohé oznámení, kde jejího manžela nacisté vězní. Obsahuje pouze stručné informace o tom, kam a kdy se mu má zasílat pošta. „Je možné odevzdati jen prádlo a toiletní potřeby. Potraviny a jiné nepovolené předměty se nepřijímají. Při pokusu takové předměty neb jakékoliv zprávy přibaliti, nebudou mi další zásilky předány,“[3] uvádí se v oznámení.

Maminka s babičkou pořád plakaly

Následující tři roky strávil Josef Žampach v německých káznicích. Dne 4. srpna 1942 ho lidový soudní dvůr odsoudil k trestu smrti za napomáhání nepříteli a přípravu k velezradě (za účast v odbojové organizaci Svazu letců RČS).[4] Josef Žampach byl popraven gilotinou 8. dubna 1943 v Berlíně-Plötzensee. Jen několik hodin před svou smrtí napsal poslední dopis své manželce a dceři. „Napsal mi, abych se o maminku postarala, že maminka je nejlepší člověk na světě. A mamince, aby se ještě vdala, pokud bude mít možnost,“ vypráví Jana Rejtharová. V dopisu dceři mimo jiné Josef Žampach píše: „Drahá Janičko moje, píši ti první a poslední dopis v mém životě. Mně samotnému bylo štěstí dopřáno jen po dva měsíce, abych si tě mohl pochovati.“ Jeho poslední slova dceři zní: „Buď sbohem, Janičko moje. Stále měj na mysli, že jsem vás měl s mamičkou nade všechno rád a že jen mým omylem jsem byl od vás odtržen.“

Pro rodinu nastalo těžké období. „Vzpomínám si, že maminka s babičkou pořád jenom plakaly,“ říká Jana Rejtharová. Konec druhé světové války jim nemohl přinést příliš úlevy, protože matka kromě manžela přišla i o svého otce Augustina Vlacha. Ten se narodil 1. března 1882 v Německých Prusích (dnes Pustiměř, okres Prostějov) a působil jako stavitelský asistent v Otinovsi a později jako zednický mistr v Drahanech. Jako náčelníka tamního Sokola ho gestapo zatklo 8. října 1941 v rámci akce proti členům Sokola. Dne 7. listopadu 1941 odjel s transportem do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul 22. března 1942.[5] Brzy ovšem měla přijít ještě další rána.

Maminka přišla o manžela, bratra i otce

Bratr matky, Augustin Vlach mladší, se po roce 1948 – jak vzpomíná jeho neteř – zapojil do pomoci emigrantům. „Nechal u sebe přespat nějaké lidi, kteří pak utekli na Západ,“ říká. Její strýc byl bývalým důstojníkem československého letectva a v době zatčení působil jako konstruktér Zbrojovky Brno. Příslušníci Státní bezpečnosti (StB) ho zatkli dne 5. ledna 1949 v jeho bytě v Brně-Židenicích. Jak uváděla po sametové revoluci jeho manželka Věra Vlachová, rozená Peková, v žádosti adresované vojenské obvodní prokuratuře v Brně o vyšetření okolností úmrtí manžela, při prohlídce jí řekli, aby mu zabalila pyžamo a něco k večeři, protože se pravděpodobně na noc nevrátí. Když nepřišel ani následující den, vypravila se 7. ledna 1949 do úřadovny StB v Mozartově ulici, nic se však nedověděla.[6]

Dne 10. ledna 1949 ji však předvolali a estébáci se jí ptali, zda měl nějaké zdravotní potíže, což nepotvrdila, protože manžel byl sportovec a nedávno absolvoval zdravotní prohlídku. Dne 11. ledna 1949 jí telefonicky sdělili, že její manžel zemřel. Prostřednictvím farního úřadu u sv. Jakuba v Brně dostala úmrtní list, ve kterém byla uvedena příčina úmrtí: zlomení lebky a pánve, zhmoždění mozku, roztržení levé ledviny a sleziny.[6] Podle dodnes dochovaných svazků Státní bezpečnosti Augustin Vlach mladší při výslechu 7. ledna 1949 spáchal sebevraždu skokem z okna.[7] Tomuto tvrzení však rodina nikdy neuvěřila. „Komunisti ho utloukli,“ tvrdí Jana Rejtharová. Co se však ve skutečnosti stalo, se vzhledem k nedostatku objektivních informací už nejspíš nikdy nedozví. Jsou známy i případy, kdy zadržení podlehli krutým výslechovým praktikám vyšetřovatelů komunistické tajné policie. Samozřejmě pro režim nebylo žádoucí, aby tato skutečnost vyplula na povrch. Zároveň ovšem mnoho lidí nechtělo kompromitovat své blízké a prožívat muka, proto svůj život sami ukončili. Teoreticky jsou tak možné obě varianty.

Marie Žampachová tak během několika málo let přišla o otce, manžela i bratra. Přání svého muže, aby se znovu provdala, nikdy nenaplnila. Zbytek života prožila pouze po boku své matky. Zemřela předčasně, v 56 letech ji zabil nádor na mozku. Její osud tragicky poznamenaly dva totalitní režimy, které ji připravily o její nejbližší.

Na tatínka nikdy nezapomenu

V Kostelci na Hané, kde po válce Jana Rejtharová s matkou a babičkou žila, chodila do první třídy. Poté se rodina přestěhovala do Prahy, kde ve studiu pokračovala na Francouzském reálném gymnáziu v Dejvicích. Poté, co se přestěhovali do Hradební ulice, začala chodit na jedenáctiletou střední školu. Pak pokračovala ve studiu v Mariánských Lázních, a to na oboru vnitřní obchod, cestovní ruch a veřejné stravování. Tam se seznámila se svým budoucím manželem.

Komunistický režim už tak pošramocené rodině nadále ubližoval. Mimo jiné je komunisté připravili o sirotčí důchod, který po zesnulém otci měla pobírat. Nikdo z její rodiny do Komunistické strany Československa (KSČ) v následujících více než 40 letech nevstoupil. „Nemohla jsem jít do strany, která zlikvidovala mého strýce,“ zdůrazňuje. V dalších letech sestavovala programy pro Cestovní kancelář mládeže (CKM). Po dvou mateřských dovolených začala pracovat v čokoládovně jako překladatelka a strávila tam 16 let.

Ve všech těžkých chvílích, které musela prožívat, jí pomáhala víra – byla praktikující katoličkou. Podporu také ale nacházela ve své rodině – s manželem vychovala dvě dcery. „Mám úžasnou rodinu. Starají se o mě, nemůžu si stěžovat,“ zakončuje své vyprávění. V roce 2023 žila v Praze.

 

[1] HAMMER, Jan. Dostali stovky letců do zahraničního odboje, sami skončili pod gilotinou. Online. IDnes.cz. 2021. Dostupné z: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vladimir-cerny-josef-hamsik-josef-zampach-poprava-berlin-plotzensee-odboj-svaz-letcu-rcs.A210316_113605_vojenstvi_hm1.

[2] KUDRNA, Ladislav. Když nelétali: život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Praha 2003; KUDRNA, Ladislav. Na zemi a obloze západní Evropy: příběh českého letce Stanislava Fejfara. Praha: Naše vojsko, 2007. ISBN 978-80-206-0883-3.

[3] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[4] DOKUMENTACE POPRAVENÝCH ČECHOSLOVÁKŮ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V BERLÍNĚ-PLÖTZENSEE. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/popraveni-plotzensee/. [cit. 2024-03-21].

[5] Augustin Vlach. Online. Internetová encyklopedie historie Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=36718. [cit. 2024-03-21].

[6] Augustin Vlach. Online. Internetová encyklopedie historie Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=9053. [cit. 2024-03-21].

[7] Archiv bezpečnostních složek. Dostupné z: https://www.ebadatelna.cz/?id=f69693. Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály.