„V Krupce zůstalo hodně Němců, což pro nás bylo dobré, protože jsme se učili německy. Ve škole jsem nemohla chodit na němčinu, protože to bylo nevhodné, rodiče se báli. Takže já jsem mluvila nejdříve německy a pak česky a nevzpomínám si, že by mi to dělalo nějaké problémy. Když jsem šla potom do školky, automaticky jsem přepla, učila jsem se rychle. Němců bylo tedy hodně. Obyvatelstvo bylo míchané. Nepamatuji si, že by byli někde jenom Němci a někde jenom Češi. Bylo to takové opravdu smíšené. Hodně smíšených manželství. Pak jak ti lidé zestárli, protože jsou o generaci dvě starší než já, tak vymřeli. Nebo ti, co zbyli a zůstali v Krupce, a jejich děti už se nevrátily z války a zůstaly v Německu, tak ti se pak v 60. letech vystěhovali. To bylo pár rodin, které se vystěhovaly.“
„Vás tedy normalizace a utužení režimu nepostihlo?“ - „Mě osobně nepostihlo. Nastoupila jsem na geodézii v Teplicích. A protože jsem nelítala z místa na místo, tak když nám potom po revoluci rozdávali naše materiály, dověděla jsem se, co tam napsali, když byly prověrky. Nebylo to jako v 50. letech, to určitě ne. A já jsem říkala, že se vstupem vojsk nesouhlasím a oni mi to rozmlouvali. Že to tam nemohou napsat a že by to poznamenalo můj život. Tak to tam tak hezky zaobalili ve smyslu, že jsem byla zdrcená, ale pak že mi to vysvětlili. No tak jsem to ve dvaceti letech 'pochopila'. Ale nikdy jsem to nepochopila. Pro mě to byla vždycky újma. Veliká újma, a já jsem je nesnášela.“
„Důstojníci. Když si důstojníci přivedli rodiny, v Krupce měli i sovětskou školu. A nebyli ve 3+1 jedna rodina. Byly tam tři rodiny a měly společnou kuchyň. I když s tím hygienik nesouhlasil, tak si stejně dělali, co chtěli.“ - „Ty rodiny bydlely v Krupce?“ - „Ano, měly panelák, a když jim pak postavili jiný panelák, aby je měl ten velitel všechny pohromadě, tak to jsme jeli jednou do práce, a začaly práce – vyhazovala se jádra a to všechno, a když jsme jeli z práce, už to bylo uklizené. To tedy nedělali Sověti, ale stavební firma v Krupce a to šlo rychle. Aby lidi neviděli, jak žijí.“ - „Jak se vám tam s nimi žilo?“ - „Já jsem s nimi nepřišla moc do styku, ale štvalo mě to celou dobu. Oni si žili nad poměry. Dostávali třeba bony a chodili nakupovat do Tuzexu. Pro mě to byla vždycky újma.“
„Tehdy to byla demonstrace za ekologii, nebo se ozývaly i hlasy proti politice?“ - „To už si nepamatuji, ale pro nás byla zásadní ta ekologie. Tam se už opravdu nedalo dýchat. Když hygienická stanice vyhlásila vyšší stupeň, tak jezdily děti na Komáří výšku nadýchat se. Když pak stojíte nahoře, údolí je plné mlhy, ale to nebyla jen mlha, byl to smog. Ten hrozný smog.“
„Pak už to tak kulminovalo, že lidi šli do ulic. Toho 13. listopadu to vyvrcholilo velkou demonstrací, kde pak tekla i krev.“ - „Vy jste se zúčastnila té demonstrace?“ - „Bylo to pondělí, byly úřední hodiny na bytovém podniku, tak jsme to jenom viděli. Nezúčastnila jsem se, protože dcera má 13. listopadu narozeniny, a tak mě paní vedoucí pustila dřív domů, a proto jsem zřejmě tomu nátlaku a bití v průchodu unikla. Na vlastní oči jsem ale viděla, že ti lidé šli z továren a úřadů a hlavní třída Masarykova, ta byla plná lidí, nesli vlajky, transparenty. To bylo ve dvě ve tři hodiny. A lidi stále proudili, byli z celého okresu, přišli i pěšky. Večer to potom vyvrcholilo mezi 17. a 18. hodinou. Zřejmě tam byly nějaké proslovy na Benešově náměstí. Pak tam tedy došlo k tomu, že pomocná stráž a policie ty lidi zbila.“
„Ty první exhalace začaly v 50. letech a upozorňovali na ně staří hajní a ti, kteří v přírodě žili. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Energetika byla pro stát nejpřednější. Můj názor je ten, že nás hodili a dělejte, co umíte. Potom jsme dostávali 'pohřebné' dva tisíce za rok." - "Pohřebné?" - "Ano, tak jsme tomu říkali. Bylo to přilepšení na dovolenou a my jsme tomu říkali 'pohřebné'. To tak kulminovalo, až Mnichovská televize natočila nějaký pořad, kde se přiznalo, ale jen pro Západ, že se rodí děti, které nemají prstíky, něco se srdíčkem a tak dále. To byl tedy poprask. Pak už se opravdu nedalo dýchat. Pamatuji se, protože jsem v těch Teplicích pracovala, že v Teplicích jezdila městská hromadná doprava se žlutými praporky, když se nedalo dýchat. A téměř v každé výkladní skříni jste si mohli přečíst, co dýcháte. Dneska nevíme, co dýcháme."
Daniela Remenárová, roz. Veselá, se narodila 10. dubna 1950 v Krupce v severočeském pohraničí. Z matčiny strany má rakouské předky. Její babička Sofie Landová žila v Litvínově a po válce nebyla odsunuta díky tomu, že byla provdána za Čecha. Landovi však přišli o majetek a museli se vystěhovat z bytu. Po druhé světové válce našli bydlení v Krupce, kde se Danielina maminka Inge seznámila se svým mužem. Daniela vzpomíná na 50. léta v Krupce, kdy tam žilo mnoho německo-českých rodin. V letech 1966 – 1970 studovala střední zeměměřickou průmyslovku v Praze. V roce 1968 zažila příchod sovětských vojenských jednotek do Krupky, která se na dvacet let stala bydlištěm sovětských důstojníků a jejich rodin. Od roku 1970 pracovala v Teplicích na geodézii, po mateřské v bytovém podniku. Dne 13. listopadu roku 1989 byla svědkem násilně potlačené masové demonstrace v Teplicích, kdy obyvatelé z celého okresu protestovali proti neudržitelným životním podmínkám způsobeným škodlivými emisemi z těžkého průmyslu.