MUDr. Prokop Remeš

* 1952

  • “Ti kněží byli svěceni jako oficiálně, birituálně. To znamená: aby se ospravedlnilo – podle kodexu církevního práva –, že jsou ženatí, tak byli svěceni, jakoby řecko-katolická církev. S tím, že mohou sloužit i latinsky, to znamená jako římsko-katolické bohoslužby. Fakticky oni byli římskými katolíky, ale takto se to jakoby obcházelo. Když posléze po té revoluci se zjistilo – tuším, že se tehdy uvádělo, že tu máme zhruba sedmdesát ženatých kněží –, tak najednou nastal problém, co s nimi. A myslím si, že se to mohlo… že ideální by bylo tehdy to nechat, jak to je. To kněžství nezpochybňovat a nechat je dosloužit jako ženaté kněze. S tím, že by to mohlo fungovat opravdu jako pokus… živoucí pokus, co by to znamenalo – případné zrušení celibátu. Jak by to vlastně vypadalo, jak by to fungovalo, zda by to fungovalo, zda by to v církvi byla schopnost i od běžných věřících vzít, nebo nevzít. To se tedy bohužel nestalo. Řeklo se… svedlo se to na nejistotu toho jejich svěcení a že musí být tedy přesvěceni. V zásadě ti ženatí kněží mohli stejně fungovat maximálně… buď tedy se stát echt – přestoupit do řecko-katolické církve, anebo jako jáhnové, to znamená, no – diakoni.”

  • “Když potom vznikla Charta, teď byla Anticharta, všude se podepisovala – tak samozřejmě se čekalo, že všichni na vysokých školách musejí podepsat. My jsme byli zrovna v šestém ročníku medicíny. To bylo zajímavé, jak to proběhlo: svolal se celý ročník a teď tam přišla jedna naše spolužačka ze třetího ročníku, budoucí zubařka, a přečetla tam nějaké prohlášení, jak něco odsuzujeme. A tehdy – to bylo strašně zajímavé – kluk, který byl předsedou SSM, toho Socialistického svazu mládeže, už od prvního ročníku… Ale: on se stal předsedou proto, protože když se rok předtím hlásil v Praze na medicínu, tak poslali – on byl Slovák – poslali z jeho rodného města hlášení, že ministruje v kostele. On se hlásil v Praze, protože na Slovensku by se nedostal. A že není vhodné, aby se stal lékařem budoucím. Tak oni ho strčili do nuláku, do nultého ročníku. A on aby se na tu medicínu dostal, tak tedy se stal členem SSM už tehdy, když tam ještě nikdo nebyl – Socialistického svazu mládeže. No jo, ale současně si udržel toho ducha, takže v tom šestém ročníku, když ta naše spolužačka tam přišla s tím, že máme něco odsoudit, tak on řekl - no dobře, ale jestli by nám mohla tu Chartu přečíst? Že my jako budoucí lékaři jsme přece vedeni k tomu, abychom stáli za vahou svého podpisu, tak jestli by nám to mohla přečíst, abychom věděli, co vlastně odsuzujeme. Samozřejmě ta slečna tu Chartu neznala, jako ji neznal nikdo, tak se tam rozplakala. A skončilo zasedání a rozpustilo se.”

  • “Protože se začínala rozvíjet ta hagioterapie, to znamená způsob práce jednak s biblickým textem, kde ta Bible funguje jako projekční zrcadlo člověka, to znamená, že se vlastně pracuje nikoliv s tím, co ten text chce říct – řekněme, takhle bych to řekl –, ale s tím, jak to autenticky zažívá ten který člověk bez ohledu na to, co se tím chce říct. Samozřejmě čím specifičtěji někdo vnímá nějakou událost, tak tím to nějak je vypovídající o člověku. Já teď přemýšlím o nějakém příkladu – já nevím, čteme příběh o Sodomě a Lotových dcerách, jak ony tam svedou svého otce v tom incestu, a najednou tam prostě – to si vybavuji, četli jsme to s našimi pacientkami ze závislostního oddělení – jedna z nich neuvěřitelně rozhořčeně vybuchla: jak je to strašné, že si myslela, že přijde do kostela, že se tu budou číst nějaké spirituální knihy, a tady se čte něco hrozného. A samozřejmě v ten okamžik, na to asi není potřeba žádné velké zkušenosti, ale je jasné – tady ona nějak mluví o sobě.”

  • "Sluníčko svítilo, byla dost zima. Doma jsem si natáhl botasky, abych mohl když tak rychle prchat. A tehdy moje žena, jako kam jdu. Já jsem řekl, že jdu na demonstraci. A ona se hrozně naštvala, že místo toho, abych sbíral jablka na zahradě, tak jdu zase bořit socialismus. Tak jsem se urazil a zůstal jsem doma. Takže sedmnáctého listopadu jsem teda nebyl nikde, jsem trucoval doma, že nemůžu bořit socialismus. Ale samozřejmě hned se rozkřiklo, co se událo. Takže hned – zase to šlo přes tu kobyliskou farnost – už v neděli toho devatenáctého jsme začali organizovat, že by se mělo do škol se stávkami, nějak to zkusit podpořit. Takže už jsme se v tom točili."

  • "Jak jsem se dostal k víře? To je zajímavá otázka. Já jsem se narodil do takové zvláštní rodiny, protože tehdy v tom dvaapadesátém roce byli oba rodiče členy komunistické strany. Leč vím, že říkala moje maminka, že někdy v roce 1948 nebo 1949, když šla na Prvního máje a nesla nějakou vlajku (měla od ní modřinu na břichu), tak že tam nějak začali ti mladí skandovat: ‚S Vatikánem už je amen‘. A moji maminku, která byla věřící, to naštvalo. A od té doby zanevřela na komunistickou stranu. A přestože až do toho osmadevadesátého zůstávala členkou strany, tak už se tak vnitřně necítila. Takže já jsem vyrůstal v takové rozdělené rodině. Moje maminka byla věřící, katolička, posléze hrála na varhany ve starých Bohnicích, v Kobylisích. Můj otec zůstal věrný té komunistické ideologii. On pracoval na Vysoké škole ekonomické. Když přišla v roce 1968 taková krizová období, jak se tomu říkalo, ta liberalizace, demokratizace, tak on se v tom velmi angažoval. Ale protože měl takovou velmi dobrou vyřídilku, tak se mu podařilo potom projít těmi takzvanými prověrkami, co tehdy byly. Zůstal v komunistické straně a stal se z něj takový kovaný komunista. Takže já jsem vlastně vyrůstal v polokomunistické, polokatolické rodině."

  • Full recordings
  • 1

    v Praze, 13.11.2019

    (audio)
    duration: 01:00:51
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 19.04.2021

    (audio)
    duration: 01:57:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 10.05.2021

    (audio)
    duration: 01:56:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ženatí kněží mohli sloužit jako živoucí pokus, co by znamenalo zrušení celibátu

Mudr. Prokop Remeš, 2019
Mudr. Prokop Remeš, 2019
photo: archiv Post Bellum

Prokop Remeš se narodil 12. dubna 1952 v Praze v katolicko-komunistické rodině, sám se přiklonil ke katolickému dědictví. S vírou začal bytostně srůstat během studia klasického gymnázia ve Štěpánské ulici. Byť ho lákaly humanitní vědy, v roce 1971 nastoupil na medicínu jako na “nejméně politický obor”. Po absolvování v roce 1977 pracoval jako gynekolog a porodník v nemocnici v Kladně, narážel zde však na nutnost provádět interrupce, což se neslučovalo s jeho vírou. V roce 1984 proto přestoupil do gynekologické ambulance Psychiatrické léčebny Bohnice. Zde se přiblížil psychiatrii, ale i katolickému disentu. V podzemní, tzv. “Dvořákově skupině”, se začal vzdělávat v teologii a připravovat se na nižší kněžské svěcení – byť byl v té době již ženatým otcem rodiny. Jeho podzemní studia ukončila sametová revoluce, po ní musel teologii studovat od začátku, tentokrát na “nadzemní” katolické teologické fakultě. Tajně vysvěcení ženatí kněží se však po převratu potýkali s nedůvěrou ze strany církve a Prokop Remeš se nakonec knězem nestal. V 90. letech získal atestaci z psychiatrie a v Bohnicích zavedl novou formu psychoterapie – hagioterapii, tedy terapii biblickými texty. Spoluzakládal také Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. V roce 2021 stále působil jako gynekolog, psychoterapeut a religionista.