Doris Remešová

„Taťkův bratr se dobře oženil. Vzal si dceru komunisty. Ti neměli problémy s cestováním. Někdo z nich bráškovi přivezl takovýho dřevěnýho zajíčka. Vím, že to bylo krásně udělaný, bíle natřený, červený flíčky a bakelitový kolečka. A já toho zajíčka táhla po těch schodech dolů a ty kolečka rozbila. Tak to bylo první, co si pamatuju, jak mě táta huboval, že jsem to zničila. Pak jsem jednou dostala pořádný nářez. To jsem zase dostala první nové boty. Chodila jsem ve velkejch teplákách, ve velkejch botách. Učila jsem se česky ve škole v Opočně a z Podzámčí nahoru jsem chodila pěšky. Vím, že tam byla jedna moc hodná učitelka. Já jsem s těma dětma neměla ani velké problémy a ta učitelka si mě tenkrát posadila na klín a řekla dětem: ,Děti, tahle holčička vám řekne, jak se řekne vejce.‘ Takže jsem německy říkala Ei. Bráška, když začal chodit o rok dýl, tak ten seděl v koutě. Ten se bál, ten měl vyloženě problém. Taky mi někdo jednou nadával do německých krys a bráška se za mě hrozně popral. Ty naše vztahy jsou dobrý ještě dneska, ale myslím si, že kvůli mně trpěl víc, než je zdrávo.“

„Bráška mi řekl až v nemocnici, když mu hrozila rakovina a já jsem za ním šla na návštěvu, měl chvilku čas si se mnou popovídat. Tak mi řekl, co se kdysi dověděl od taťky. Když seděli na těch bednách, se kterýma nás vystěhovali, v Opočně na nádraží, a otec s maminkou přemýšleli o sebevraždě. Prostě všichni byli pryč a oni najednou sami na tom nádraží. Teď nevěděli co kde. Dvě malý děti, hubená babička a mamka v jiným stavu. A že ten bráška běhal kolem beden a že na ně dělal kuk. Zase oběhl a zase dělal kuk. Otec mu později říkal: ,Tys nám vlastně zachránil život.‘“

„On měl střepiny úplně po celém těle. I v hlavě. Ale hlavně to zasáhlo oblast genitálií. Měl zraněný varlata, měl zraněný penis, že to museli sešívat. Ztratil strašnou spoustu krve. Ale první pomoc mu poskytli Rusové z domu, který byl nedaleko. A když pro něj přišli Němci, prosil je, aby tyhlety nechali na živu. Že pro něj udělali maximum, aby ho zachránili. Pak ho odtáhli do polní nemocnice a tam ho tak dobře zašili, že to chválili v Německu, kde se doléčoval.“

„Taťka šestkrát v životě žádal o vystěhování, a nebylo mu to povoleno. Když dostal to šestý odmítnutí, tak se nějaká ta paní, která předávala ten doklad, že je to zase zamítnutý, tak táta se ptal, proč to tak je. A ona říká: ,No nebudeme tak dobrýho pracovníka pouštět do Německa.‘“

„Když nás vysadili z vlaku v Opočně na nádraží, tak přišli sedláci ze statku a rozebrali si ty rodiny. Ten sedlák, když přijel pro nás, byl ze Slavětína, a když viděl, jak vypadá naše rodina... Mamka byla v jiném stavu. Sedmadvacátého července 1947 nás vystěhovali. Pátého září 1947 se narodila sestra v Opočně. Takže si dokážete představit, jak vypadala. Ten sedlák řekl: ,Tolik hladovejch krků krmit nebudu.‘ A zůstali jsme prý sami na nádraží.“