The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrés Reynaldo (* 1953)

• narodil se 8. dubna 1953 v provincii Las Villas

• několik jeho příbuzných bylo pronásledováno revolučními autoritami, jeden z jeho strýců byl popraven

• jeho mládí bylo poznamenáno represemi a pociťoval nedostatky v intelektuálním rozvoji

• v roce 1980 se rozhodl odcestovat do exilu přes přístav Mariel

• po příjezdu do USA žil v Portoriku, kde začal pracovat v médiích

• když se vrátil do USA, pracoval ve významných denících, jako El Miami Herald nebo v časopisu People

• v současnosti pracuje v televizi a věnuje se psaní poezie, neplánuje vrátit se na Kubu předtím, než dojde ke změně režimu

Andrés Reynaldo se narodil 8. dubna 1953 v kubánské provincii Las Villas. Jeho rodiče byli rolníci a do Havany se přestěhovali, když mu byly dva roky. Jeho otec tam byl zaměstnán jako účetní. „Kubánská revoluce se v našem domě projevila 8. ledna 1959 způsobem, na který nikdy nezapomenu. Den Tří králů je 6. ledna, nicméně na Kubě byla generální stávka a mí rodiče nemohli nakoupit hračky, které jsem si žádal. Nechali mi tedy dopis, ve kterém se psalo, že jsem se choval velmi vzorně a zasloužím si všechny hračky, o které jsem si napsal. Avšak budu si muset ještě chvíli počkat. Ten dopis byl podepsaný Baltazarem, Melicharem a Kašparem. Už jako malé dítě jsem ale uměl rozeznat rukopis svého otce. Takže to první, o co mě revoluce připravila, byli Tři králové.“ Rodina Andrése Reynalda byla přímo ovlivněna revolučními událostmi a změnou režimu. Jeden z jeho strýců, který byl členem kubánské armády, byl popraven bez soudu. Jen kvůli tomu, že byl shledán jako nebezpečný. „Byl to člověk s čistým trestním rejstříkem, jednoduše voják z povolání. Che Guevara a Camilo Cienfuegos se z nějakého důvodu rozhodli nechat ho popravit. U nás doma se pak často povídalo o tom, že můj dědeček z matčiny strany se musel dostavit na místo popravy a musel svému synovi vlastníma rukama vykopat hrob.“ Ještě v lednu roku 1959 jeden z bratrů jeho otce odešel do exilu.

Andrés Reynaldo si uvědomoval důsledky revoluce a všechno, co se okolo něho dělo, již od velmi útlého věku, a to díky událostem, ke kterým docházelo na školní půdě. „Škola byla znárodněna v roce 1961 a s novým projektem revolučního vzdělávání přišla intenzivní indoktrinace. Písmeno F bylo F jako Fidel, písmeno R bylo R jako Revoluce. Během prvních hodin, ještě předtím, bylo M jako máma a T jako táta. S tím byl však najednou konec.“ Když byl Reynaldo ještě malý chlapec, další z věcí, díky nimž si mohl udělat představu o okolním dění, byl všeobecný úpadek města a způsobu života místních lidí. „Moje rodina žila na venkově a venkov byl velmi ovlivněn revolučními událostmi. Ukradli jim půdu, zakazovali jim obchodovat s jejich produkty. Zkrátka a dobře, proběhl velmi rychlý a násilný proces socializace a lidé žili pod velkým útlakem.“ Jeho otec se odmítl zařadit do polovojenských milicí a vyhodili ho kvůli tomu z práce. Od té doby musel vykonávat zaměstnání, která byla hluboce pod úrovní jeho schopností a dobrou práci už nikdy nezískal.  

Mládí ve čtvrti Stará Havana se neslo ve znamení neustálých pokusů sehnat nějakou západní muziku a literaturu. „Už jen to, že měl člověk cédéčko Beatles nebo nějaké časopisy - když sousedé, členové Komise pro obranu revoluce, zjistili, že jste poslouchal nějakou zahraniční hudbu, mohlo vám to velmi znepříjemnit život například ve škole. Také to mohlo mít dopad na vaše rodiče. Všechny tyto věci musely probíhat potají.“ Andrés bydlel blízko havanského přístavu, kde se do určité míry dalo nelegálně sehnat zboží od cizích námořníků. „Sháněli jsme pro ně suvenýry, typické kubánské výrobky a oni nám dávali hudbu, modré džíny… To byl způsob, jak jsme už v 60. letech mohli mít přístup k zahraniční muzice. Člověk si tak uvědomoval, jaké limity má režim, ve kterém žije. Byli jsme nicméně bombardováni propagandou, tlak společnosti byl velký. Spousta z nás to řešila tím, že předstírala, že proti revoluci nic nemá. Bylo nutné to předstírat pořád. Po celou dobu jsme velmi toužili odejít z Kuby.“

Sedmdesátá léta byla poznamenána velkým ideologickým souzněním se Sovětským svazem. „Do určité míry to bylo až ponižující. Člověk žil pod útlakem dvou různých diktatur. Na jedné straně to byl typický tropický diktátor se všemi specifickými znaky takového zřízení, a kromě toho tam byl ještě celosvětový útlak ze strany Sovětského svazu, který se projevoval velkým omezováním kulturního života.“ Když mu bylo 16 let, nastoupil Andrés povinnou vojenskou službu. „Vojenská příprava byla ve skutečnosti minimální. Využívali nás především na stavební práce, na sklizně a tak podobně.“ Poté nastoupil Andrés Reynaldo na studia literatury na Havanskou univerzitu. Studium však nedokončil, protože si uvědomoval, že ho stejně žádná budoucnost nečeká kvůli malému zájmu o dění v rámci komunistických struktur. Pracoval tehdy v uměleckých kruzích, publikoval poezii a dokonce vyhrál jakousi režimní oficiální cenu. Jeho zájem o literaturu vyústil v účast v síti knihoven, ve kterých kolovaly zakázané knihy. „V té době se v Havaně, stejně jako kdekoliv na Kubě, moc nepracovalo. Je to ta známá fráze ze všech komunistických zemí, která říkala, že člověk předstíral, že pracuje a režim předstíral, že mu platí.“ V roce 1969 pak došlo k zajímavé situaci, kdy několik jeho známých odešlo do exilu do USA. Tito mladí lidé v roce 1979 nakrátko navštívili Kubu, když to režim umožnil. „Uvědomili jsme si, že tihle lidé během deseti let mimo Kubu vystudovali, vycestovali do Evropy, prožili všechna ta dobrodružství, o kterých jsme snili. My jsme zatím byli uvězněni na Kubě v naprosto sterilním světě. Ten kontakt byl naprosto šokující a měl za následek naše absolutní odmítnutí toho, že bychom nějakým způsobem na Kubě mohli přežívat. Mladí lidé byli čím dál více naštvaní.“

To všechno vedlo Andrése k tomu, že v roce 1980 využil příležitosti otevření přístavu Mariel a vycestoval do exilu. „Když jsem v roce 1980 odplouval z Kuby, byl jsem již přesvědčený o tom, že komunismus nemůže fungovat a že ta diktatura je otřesná. Myslel jsem si nicméně, že komunismus v dlouhodobém horizontu stejně zvítězí, protože v té chvíli to tak vypadalo. Odplouval jsem do Spojených států, protože jsem si myslel, že tam to bude trvat nejdéle. V té době padl Afgánistán, Nikaragua, Angola, Etiopie, komunisté se šířili velmi rychle. Pro mnoho lidí na Kubě bylo těžko představitelné, že existuje nějaká jiná alternativa.“ Andrés se tedy nalodil na přívoz spolu s dalšími 200 osobami, mezi nimiž bylo velké množství vězňů a psychicky nemocných lidí, které Fidel Castro vědomě posílal do USA. „Ve tři hodiny odpoledne se otevřela velká vrata nějakých skladů a vyrojilo se odtamtud spoustu vězňů, aby se nalodili na plavidla. Viděl jsem, že jeden z nich se díval přesně na místo, kam jsem se uchýlil. Byl jsem si jistý, že tam zamíří. Byl to tak pětadvacetiletý muž, černoch, veliký, silný a ošklivý. Měl jizvy po celém těle, které měly různou barvu, od těch nejčerstvějších až po staré. Cítil jsem jeho dech na svých zádech. Loď se strašně houpala, tak tak, že jsem se udržel na palubě. Začal jsem zvracet. Vězně to pobuřovalo a říkali, že mě zabijí.“ Dne 20. května 1980 dorazili do Key West na Floridě. Andrés byl několik měsíců s příbuznými a jeho první zaměstnání byl nosič kufrů. Poté se přestěhoval do Portorika, kde začal pracovat jako novinář. Zhruba za pět let se vrátil do Miami, kde pracoval jako editor ve významném deníku El Miami Herald. V roce 1998 získal místo v časopisu People a přestěhoval se do New Yorku. Následně se opět vrátil do El Miami Herald. Od roku 2013 pracuje jako editor pro televizní kanál Canal 41. Píše poezii a vydal dvě knihy. Přibližně dvacet let publikoval sloupky v El Miami Herald. Dnes píše také pro online verzi periodika Diario de Cuba. „Obdivuji Spojené státy americké a jsem té zemi velmi vděčný. Umožnila mi vzdělání, dala mi možnost žít svobodně, vychovat své děti beze strachu, že když někde řeknou něco, co se nehodí, půjdou do vězení. Stále jim opakuji, že ta svoboda, kterou považují za samozřejmou, na spoustě míst na světě není. Můžu říct, že jediné, čeho lituji, je, že jsem z Kuby neodešel dřív. Je mi velmi smutno, když vidím, kam to dospělo.“ Andrés Reynaldo se nechce vracet na Kubu dříve, než dojde ke změně stávajícího režimu a považuje se za politického exulanta.