The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Režný (* 1935)

• narozen 16. března 1935 v městečku Borovo v tehdejší Jugoslávii

• dětství a druhou světovou válku prožil ve Zlíně na Podvesné

• po válce vstoupil do 3. oddílu zlínského Junáka a roku 1947 složil slib

• v době zákazu skautingu po roce 1948 se stal členem skautské skupiny M. Mendřece

• na jaře roku 1951 složili členové skupiny skautské sliby

• na podzim a v lednu byl spolu s M. Mendřecem na výslechu

• na jaře 1952 skupina přešla k horolezcům

• absolvoval učňovský obor strojní soustružník a zámečník

• v letech 1955 až 1957 absolvoval vojenskou službu

• večerně si dodělal maturitu a nastoupil studium na VUT v Brně

• až do odchodu do důchodu působil jako vedoucí konstruktér Barumu Otrokovice

• krátce byl členem malenovického turistického oddílu

• po roce 1989 se scházel s oldskauty

Říká se, že jak se člověk stane jednou skautem, je to na celý život. Příběh Jaroslava Režného ale ukazuje na případ člena Junáka, který se slibovým zásadám zpronevěřil. Stal se nástrojem v rukou StB a iniciátorem provokace v době druhého zákazu skautingu.

Jaroslav Režný se narodil roku 1935 na území dnešního Chorvatska ve vesnici Borovo. Rodiče se seznámili díky otcově zaměstnání – coby delegát podniku Jana A. Bati dohlížel na vznik a vedení nových výrobních míst. Jejich cesta po narození Jaroslava pak vedla zpět do Zlína, krátce do Holandska a po zabrání Sudet nacistickým Německem nakvap přes tehdejší Jugoslávii opět domů.

Eldorádo na břehu Dřevnice

Jaroslav se sestrou vyrůstali v Baťově půldomku na Podvesné XI, č. p. 1418. Pod okny jim tekla Dřevnice, u které si často hráli s dětmi ze sousedství. S říčkou se pojí i vzpomínka z doby předjaří, kdy kry nevyzpytatelně pukaly a dávaly se do pohybu: „Já a pětiletá sestra Dana jsme nesměli k Dřevnici chodit. I přes zákaz jsem ale vzal motyku a hrábě a do mezery mezi krami jsem šel shrabovat zbylý sníh. Když se mi to zdálo už tak akorát, tak jsem tam zahučel. Můj šestiletý život zachránili nějací velcí kluci ze Zálešné.“

Otec v době války působil jako vedoucí provozu punčochárny Baťových závodů. Maminka zůstávala, tak jak bylo zvykem, v domácnosti a pomalu se učila česky. Jaroslav a Danuše přešli od rodného jazyka, kterým pro ně byla srbochorvatština, k češtině snáz díky přirozenému kontaktu s vrstevníky. Maminka to měla poněkud těžší, ale i tak se podle Jaroslava naučila česky na výbornou.

„Na začátek války si nevzpomínám, ale na rok 1942, na dobu heydrichiády. Byl podzim, večer a my šli se sestrou se svíčkou hledat maminku a tatínka. Byli přitom jen kousek přes ulici u sousedů,“ vzpomíná Jaroslav. Vyděšení rodiče děti nechali zastlat do postelí a až pak si oddychli, že se nic nestalo. V té době totiž platila dvě přísná nařízení: povinnost zatemnění a zákaz pohybu na ulici po desáté hodině večerní. Nesmělo se ani ladit zakázané zahraniční rozhlasové vysílání. Hodně lidí ale tento zákaz nedodržovalo. Porušoval ho i Jaroslavův tatínek, který si přivezl před válkou z Holandska šestilampové rádio. Jaroslav si vybavuje, že když se tatínek chystal přijímač zapnout, vždycky je se sestrou vyhnal hrát si ven. Zaprvé aby ho byť i nevědomky neprozradili a také proto, aby upoutali případnou pozornost a svým hraním přehlušili zvuky vysílání.

„Ve čtvrté třídě, to bylo roku 1944, mě i sestru rodiče přestěhovali ke svým rodičům do Halenkovic u Napajedel. Tam jsem chodil do čtvrté obecné a setra do třetí,“ vybavuje si pamětník dobu, kdy Zlínu hrozilo bombardování a rodiče se proto rozhodli svěřit děti prarodičům. Vzpomíná především na přísnou babičku, která ho nutila modlit se za hříchy, jež byly spíš dětskými prohřešky. Velké bombardování v listopadu 1944 přečkali v bezpečí Halenkovic a ztrátu neutrpěl ani jejich dům ve Zlíně.

„Konec války nás zastihl ve sklepě půldomku upraveném ke spaní, ale jako budoucí voják jsem si říkal, že to byl veliký nesmysl. Protože kdyby tam spadl granát, tak nás to tam pohřbí. Ale dělali to tak všichni. Měli jsme tam potraviny, lůžkoviny a pamatuju si, že jsme byli velice otravní. Hned se nám chtělo čůrat a hned zase něco jiného…“ vzpomíná Jaroslav na poslední dny druhé světové války a pokračuje: „Byli jsme tam asi tak dva tři dny. Až jednou na rohu domku někdo zakřičel: Kďe Němci?“ Tatínek pak členy ruské osvobozovací armády poslal „tam za vodu“.

„Pár dní jsme ještě nesměli ven. Přece jen byla ještě nějaká přestřelka. Sledovali jsme světelné střely na Burešov, kde měli Němci kulometné hnízdo,“ dává Jaroslav sbohem válečným vzpomínkám.

Válka není, všude mír

„Za nemocnicí v lese jsem našel poškozený německý samopal – věřil jsem tomu, že je německý – a díky němu jsem se na týden stal velitelem partyzánů. Na ruce jsem měl neumělým písmem napsáno československý partyzán. Ta hra mě bavila, ale jen do doby, než po Podvesné začali pochodovat skauti. Zpívali a bratr Garlík troubil na trubku polnici. A mně se to tak líbilo, že jsem pásku zahodil.“ Kde skončil samopal, vysvětluje vzápětí: „Jeden chlapec si třaskavinou poškodil ruku. Rodiče pak u nás udělali šťáru a všechny zbraně nám vysbírali. Tak skončila tato krásná hra. Ale přišly jiné.“ Ty skautské.

V sousedství jejich půldomku se svépomocí postavila skautská klubovna, na jejímž místě je dnes tenisový kurt. Patřili pod třetí středisko a říkali si družina Rysů. Vedoucími byli bratr Vénos a Vladimír Baťa. Tam se dal později dohromady se dvěma Josefy: Švédou a Nečasem a se dvěma Milany: Slováčkem a Mendřecem.

Jedna z prvních výprav se skauty mířila podle jeho vzpomínek na Hradisko nad Zlínem. To ještě neměli jednotné kroje – košile byly každá v jiném odstínu podle šikovnosti maminek. Slib pak skládal u Horákova mlýna 27. září 1947. Slibový odznak už ale nedostal. „Skaut šel velmi do útlumu. V roce 1948 jsem ještě absolvoval skautský tábor. Jelo se tam na nákladních autech a bylo to za dědinou Dzbel.“ Postavili si podsady a plachty na stany se sháněly, kde se dalo. Jaroslav, přezdívkou Klínek, se tak dostal k celtě, kterou někdo přikrýval motorku. O spacích pytlech si mohli nechat leda tak zdát. Spali na roštech přikrytí dekou. Plnily se odborky, získal i tři orlí pera.

Pak ale přišel konec skautování: „Vedoucí nám nic neřekli. Měli jsme schůzku a ve dveřích stáli tři svazáci, starší kluci a: ‚Kam, kam? Skaut je zakázaný. Tady už nemáte co dělat.‘ Tak jsme vyhledali vedoucího Skauta Vladimíra Baťu a ten nám řekl: ‚Chlapci, nedá se nic dělat. Doba je taková, doba si to nepřeje. Zůstaňte takoví, jací jste.‘“

Přátelé ze Skautu se však scházeli dál. Pořádali společná muzicírování a vyráželi na výlety a o prázdninách třeba i na Slovensko. Pro své věci, které zůstaly v zabrané klubovně, se pak Klínek s Pasírkem (M. Slováčkem) vloupali o Vánocích.

Změny spojené s rokem 1948 se nedotkly jen Junáka, ale také spousty zaměstnanců Baťových závodů – od ledna 1949 přejmenovaného na národní podnik Svit. Pracovní degradace se nevyhnula ani Jaroslavovu otci, který z vedoucího v punčochárnách sestoupil na pozici skladníka. Nástup do zaměstnání čekal i maminku, která do té doby zůstávala v domácnosti – pracovala na pozici, kde celý den obracela cvičky.

Držet krok a směr

Ne každý se byl ochotný s radikální změnou, kterou prošlo Československo po únoru 1948, tak snadno vypořádat. Řada organizací přešla do ilegality a nemuselo to znamenat hned účast na třetím odboji. Státní tajné policii díky síti pomahačů často neunikli ani lidé, kteří chtěli jen svobodně trávit volný čas a proti režimu na veřejnosti nijak ideologicky nevystupovali. Své by o tom mohli vyprávět třeba trempové nebo například příslušníci sexuálních menšin.

„Dostal se mezi nás jeden provokatér, říkalo se mu Šakal,“ vzpomíná pamětník na dobu konfliktu se státní tajnou policií. „Já ho neznal, ale znal ho Pasírek a někdo ho mezi nás přivedl. Hráli jsme spolu kimovku a zpívali jsme. A netušili jsme, že to je vlastně zlý člověk,“ líčí Jaroslav průnik Františka Dymáka do jejich skupiny v době po zákazu Junáka. Šakal je přesvědčil, že „skauting bude zase povolený, a my jsme se pro to tak nadchli, že jsme koupili v jakémsi papírnictví velké papíry a tiskárničku a tam jsme napsali: ‚Zlínští bratři a sestry! Skauting bude povolen!‘“

První byl k výslechu přizván Milan Mendřec na podzim 1951. V lednu následujícího roku to samé čekalo i šestnáctiletého Jaroslava: „Mistr mi přišel říct, že mám návštěvu. Byl to cizí chlap a povídá: ‚Až ti skončí směna, mistr tě pustí a půjdeš dvacet kroků za mnou. Nikde se nebudeš zastavovat.‘ Zavřeli mě do takového ajnclíku – nic než stůl, psací stolek. Zatemněná okna, jedna slabší žárovka, žádný obrázek, nic…“ popisuje místnost ve zlínském divadle, do které se vcházelo zboku budovy. „Seděl jsem tam dlouho, to vůbec neubíhalo. Pak přišel nějaký chlap, sedl si naproti mně a díval se mi zpříma do očí. Já si říkal, blbečku, já to vydržím. Pak odešel. Vrátil se ten, co mne tam přivedl, a byl výslech se zápisem. Všechno věděli: kam chodíme i jaké máme přezdívky.“

Padaly otázky na jejich skautskou činnost a zajímali se i o slib, který někdy na jaře minulého roku společně složili ve starém lomu na kraji Zlína. Slib tehdy skládali do Jaroslavových rukou, protože on jako jediný ze skupiny byl již skautem a ne jen vlčetem. Už tehdy ale vzniklo podezření na to, že jsou pod dozorem. Rodiče Josefa Švédy, kteří slib sledovali zdálky, si totiž všimli přítomnosti svého souseda, který nejspíš monitoroval skautské dění i v okolí Švédových, kde se skupina také často scházela.

Jaroslav se se svým estébákem z donucení sešel ještě několikrát. Dokola se probíraly otázky na vedoucího skupiny a jejich schůzky a výlety. Jako únik nakonec přátelé (ale už bez Ladislava Neckáře) zvolili členství v horolezeckém oddílu. Pod záštitou povolené organizace ovšem v podstatě jen pokračovali v tom, o co stáli nejvíc. Výlety do přírody, dobrodružství a večery u ohně s kytarou a přáteli. Jaroslav a Milan Mendřec se v horolezeckém oddílu vypracovali až na instruktory a krajské reprezentanty. Cvičili se na oblíbených lokalitách v okolí, kde se scházeli i turisté: Lukově, Skalném, v Držkové. Horolezení se ale stalo osudným Milanu Mendřecovi, který se při volném lezení bez jištění zřítil a způsobeným zraněním podlehl.

Skautství se k Jaroslavovi oklikou vrátilo v životě ještě jednou. V době druhé obnovy se přihlásil do turistického oddílu, který v Malenovicích vedl jeho známý skaut Karel Šedivý. Společně s touto partou se mu ještě podařilo v době kolem roku 1975 vycestovat do Rakouska. Mělo to ale jeden háček: „Zanesl jsem [žádost o výjezd] na SNB a ti mi řekli: ‚Vy jste se snad zbláznil. My na to máme měsíc a vy chcete jet za týden.‘ Pak se ustrnuli a řekli: ‚No dobře, my vám to povolíme, ale dceru necháte doma…‘“

Devítiletá dcera tedy zůstala na hlídání u sousedů jako pojistka, pokud by se Režní snad rozhodli pro emigraci. Nic takového ani neměli v plánu, ale i přes tuto nepříjemnost byli nakonec rádi, že se jim alespoň jednou podařilo nahlédnout za hranice železné opony. 

Kruh se uzavřel po roce 1989, kdy Junák prošel doposud poslední a nejdelší obnovou. Mezi zlínskými oldskauty se opět setkal se svým kamarádem Josefem Švédou, zvaným Pepaš. Josef Nečas, Pepan, se odstěhoval na Karlovarsko a celý život zasvětil výuce hudby. Kromě pamětníka je poslední žijící člen skupiny Milana Mendřece a je jediný, který svůj příběh ještě nevyprávěl.