Jaroslav Richter

"Ti záchranáři procházeli celý revír, potkali těch čtyřicet havířů, kteří se zachránili, tak je potkali. Řekli, že mají vůli a sílu, aby došli k jámě sami, že záchranáře nepotřebují. Třicet devět havířů samo vyfáralo, jen jeden bunkrák se pominul. Křičel dole. Toho záchranáři museli vyvést ven. Záchranáři občas uhasili nějaký oheň při obcházení revíru, používali hasicí přistroj. Počítali havíře, kteří zahynuli, zhasínali jim lampičky a dělali záznamy, kde ti havíři leželi. Už ale nikoho nezachránili. Někteří havíři přežili výbuch, ale nepřežili dál, protože výbuch vysál kyslík. I když si nasadili sebezáchranné přístroje, které potřebují nejméně 18% kyslíku, tak nepřežili přesun těmi zplodinami a tím vším. Zahynuli tam. A takový paradox: Kotěra Jiří, myslím si, přežil ve druhém úseku. Byl to otec syna, Jaroslav se, myslím, jmenoval, který byl ve čtvrtém úseku. Tak ten otec se vydal do toho čtvrtého úseku, aby zachránil syna, aby ho vyvedl ven. Ale zemřel tam, také v tom čtvrtém úseku."

"Takže jsem za těmi kluky šel a vidím, že jeden byl pokálený, kluci se silami na dně. Blížil se konec směny, kamarádi vypadali hrozně. Byli vyčerpaní, neměli sílu, bylo tam strašné teplo a vysoká koncetrace. Byla to křížová komora a já říkal, že by se měl vypnout ten velký ventilátor, protože tahá oheň ven. I když jsem byl laik, tak jsem to věděl. Protože už jsem viděl ve stropě obrovský oheň. Říkal jsem, že kdyby se vypnul ten větrák, bylo to blízko větráku, tak by to tak nehořelo. Nebyl jsem vyslyšen. Byl jsem jen elektrikář. Takže ti kluci dozdívali, já jsem plavil. Kolem čtvrt na tři to nebylo dozděné ani doplavené. Přišli záchranáři, kteří nás střídali. Vystřídali nás. Když byla těžká akce jako tato, tak jsme těm klukům pomáhali dopravovat materiál, ale protože byl ten den turnaj šachet v nohejbalu v Louce u Litvínova, to nám zachránilo život, tak jsme jim řekli, že jim tentokrát nepomůžeme, protože máme turnaj. Podali jsme si ruce a předali práci. Vyfárali jsme, museli jsme sepsat raport, podepsat šichty, takže jsme se trochu zdrželi. V půl čtvrté jsme ještě byli v kamrlíku, pili jsme kávu a ty ostatní šli na ten turnaj. My jsme šli pod sprchu v půl čtvrté myslím. Byli jsme pod sprchou samá legrace, že už jdeme domů. Najednou přiběhli kluci z té Louky v civilu a volali, že bouchla šachta. Karla Kundrta jsme poslali někam, mysleli jsme, že si dělá legraci. Až když nám přestala téct voda na hlavu, tak jsme pochopili, co se stalo. Zachránil jsem si život tím, že jsem si přehodil směnu, a tím, že jsme tam nezůstali, abychom jim pomohli."