„Tomáš Sedláček říkal, že měl velké štěstí, že dostal vás, že jste ho jednak tolik nemlátil...“
„Já jsem ho vůbec nemlátil. No, to si vymýšlí, že ho někdo mlátil. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal. Já jsem se tam víceméně díval, učil psát na stroji.“
„Co jste zapisoval?“
„Co Sedláček diktoval, to jsem napsal.“
„A co tedy Tomáš Sedláček spáchal?“
„Já nevím, nevím, za co byl žalovaný.“
„Podle vzpomínek pamětníků politických vězňů z padesátých let docházelo na nich často k fyzickému i psychickému násilí, že byli...“
„Podívejte se, to jsem se všechno dozvěděl pravděpodobně až po roce 1989.“
„Byla to podle vás doba totalitního režimu?“
„Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze.“
„Já si nevybavuji nic.“
„Jak to, že si nic nevybavujete?!“
„Já chodím tady na kurz paměti, já už jsem úplně... Mám třiaosmdesát let.“
„Čím jste vlastně ve svém životě byl?“
„No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě voják.“
„A co jste v armádě dělal?“
„No, to vám říkat nebudu.“
„Proč ne? To je tajné?“
„No, tak podepsal jsem to kdysi, tak je to tajné.“
„Doteď je to tajné?“
„To já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho už nic nepamatuji.“
„Aspoň u jaké zbraně, posádky jste sloužil?“
„Na MNO. V administrativě. V Banské Bystřici a Praze.“
„V Praze - kde přesně?“
„Na MNO, ministerstvu národní obrany.“
„Můžu ještě jednu otázku? Jméno Tomáše Sedláčka. Nevíte, kdo to byl?"
„Vím.“
„Kdo to byl?“
„No, voják. Nebudu vám nic říkat.“
„On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval, v Domečku na Pražském hradě jako vyšetřovatel ...
„Ale to jsem už kdysi vyprávěl. To si už nepamatuji. Já jsem nebyl vyšetřovatelem tehdy.“
„On o vás říká, že jste ho dokonce mlátil.“
„To je blbost.“
„Jak to tam chodilo? Tam sloužil velitel Pergl, ten byl za násilí dokonce odsouzen. Znal jste tohoto člověka?“
„No, znal.“
„Jaký to byl člověk?“
„Já jsem ho znal jenom takhle ze služby.“
„Političtí vězni dnes vzpomínají, že to v tom Domečku bylo nejhorší. Co si o tom myslíte, je to podle vás nějaký záměr, že o tom takto vypráví, nebo co si o tom myslíte?“
„Já si potřebuji sednout.“
„Samozřejmě.“
„Co si o tom dneska myslíte, že političtí vězni takto vzpomínají...“
„No dyť... Co zažili, to vypráví. Já už nevím, nepamatuji si. To je šedesát roků, prosím vás! Já jsem nastoupil, byl povolán do armády a byl jsem zařazen tam k tomu oddělení. Tam jsem měl být na stáži. Tak jsem tam byl na stáži. Pak jsem odešel do Banské Bystřice.”
„Co jste říkal té stáži v Domečku? Vy jste totiž jeden z posledních žijících svědků...“
„Ale já jsem nebyl v tom Domečku! Nevím, jaké to bylo v Domečku. Já vím, že se tomu tak začalo říkat – Domeček. Já neměl v Domečku kanceláře."
„Ze začátku jsme byli tam, kde byl vyšší vojenský prokurátor. Pak jsem přešel do Banské Bystřice, pak jsem přešel nazpátek, to se už jmenovalo VKR.“
„Vojenská kontrarozvědka.“
„Tam už jsem byl vyšetřovatel.“
„A jaké zločiny jste vyšetřoval?“
„Zločiny, hm, sběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a poslední dobou asi deset roků jsem dělal referenta pro vnitřní utajení. Podle těch směrnic jsem schvaloval, co je tajné, přísně tajné, ZD a podobně.“
Já jsem se jen učil psát na stroji, zapisoval jsem, co Sedláček říká Už si nic nepamatuji
Jaroslav Řičica
photo: dobové: ABS, současné: ze sbírky Post Bellum, autor Hynek Moravec
photo: dobové: ABS, současné: ze sbírky Post Bellum, autor Hynek Moravec
Download image
Jaroslav Řičica je kapitán ve výslužbě. Narodil se 24. dubna 1924 ve Veselí nad Moravou, stal se strojním zámečníkem u ČKD Sokolovo a roku 1944 pracoval - patrně z donucení - pro říši jako jeden z totálně nasazených. Po válce se živil jako dělník a roku 1947 nastoupil do základní vojenské služby. Tehdy se „politicky zorientoval” - podal přihlášku do KSČ, požádal o možnost zůstat u armády a po únoru 1948 začal prokazovat věrnost straně a vládě na 5. oddělení ministerstva obrany jako „výslechář”. Kromě jiných vyšetřoval i veterána 2. světové války Tomáše Sedláčka. Ten tvrdí, že byl ve vyšetřovně Řičicou fyzicky napadán. Po roce 1989 Sedláček podal na Jaroslava Řičicu trestní oznámení. Vyšetřování případu bylo někdy v roce 2006 zastaveno z důvodu, že se na něj vztahuje amnestie prezidenta z roku 1960. Jaroslav Řičica zemřel 15. května roku 2011.
