The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edeltraud Ríedelová (* 1929)

• narozena jako Kindermannová 27. října 1929 v německé rodině v Bruntálu

• otec musel po připojení pohraničí k nacistickému Německu narukovat do wehrmachtu

• po osvobození v květnu 1945 jim české úřady zabavily rodinný dům

• několik měsíců strávila v táboře pro Němce v bývalém židovském lágru

• s matkou patřila k menšině neodsunutých bruntálských Němců

• otec se po válce usadil v Rakousku a s matkou se rozvedl

• roku 1947 je úřady poslaly z Bruntálu na Vysočinu pracovat do zemědělství

• provdala se za neodsunutého Němce a měla s ním dva syny

• s manželem žili na Přerovsku a pracovali ve vápencovém lomu

• na začátku šedesátých let se rodina přestěhovala do Karlovic na Bruntálsku

• pracovala v lisovně nových hmot a v dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem

• v roce 2024 žila v Karlovicích na Bruntálsku

Bylo jí patnáct roků, když ji čeští vojáci vyhnali z domu. Vyrostla v německé rodině v Bruntálu a se svou matkou patřila k menšině tamních Němců, které úřady po válce neodsunuly do Německa. Dům jim ale zabavili, stejně jako těm vyhnaným. „Měli jsme si vzít věci na tři dny a dostavit se na hřiště. Tam nás roztřídili. Domů jsme se už nesměly vrátit,“ vzpomíná Edeltraud Ríedelová na léto roku 1945, kdy se svět radoval z porážky nacistického Německa. Němcům, včetně nevinných děvčat z pohraničí, ale nastaly těžké časy.

Ženy s malými dětmi a staré lidi tenkrát odvedli z hřiště na bruntálské nádraží, kde čekali na transport do Německa. „Mě s maminkou a další lidi, které se rozhodli nevysídlit, protože potřebovali někoho na práci, zavedli do lágru u tkalcovny. Do konce války tam věznili židovské holky,“ přibližuje místo, které spadalo pod správu koncentračního tábora Auschwitz. Židovské ženy tam přežily díky majiteli tkalcovny, u kterého pracovaly. Uvolněné ubikace využilo poválečné vedení Bruntálu pro dočasnou internaci Němců.

„Z oken lágru jsme viděly, jak nakládají do vlaků všechny ty ženy, děti a staré lidi. Napěchovali je do vagónů bez střechy. Dívaly jsme se, jak odjíždějí, a brečely jsme. Taky jsme chtěly do odsunu. Nechtěly jsme tady zůstat, když všichni odjížděli, ale kdepak. Nepustili nás. Musely jsme zůstat a hotovo,“ vypráví Edeltraud Ríedelová.

Když se v rozhovoru pro Paměť národa ohlížela za svým životem, po krátkém zamyšlení řekla, že je nakonec ráda, že neskončila v Německu. Její mateřština jí ale zůstala bližší než čeština, kterou se po válce musela rychle doučit. Paměť jí ve čtyřiadevadesáti letech sloužila dobře, ale občas si při vyprávění pomáhala německými slovy. „Mám na televizi naladěné čtyři německé programy a jen jeden český. Čtu taky raději německy,“ dodává.

Dědeček a strýc vařili mýdlo

Edeltraud Ríedelová se narodila jako Kindermannová 27. října 1929 v Bruntálu v tehdejším Československu. Rodiče Josef a Hildegarda se hlásili k německé národnosti, tak jako drtivá většina tamních bruntálských obyvatel. Rodina žila ve skromných podmínkách. „Měli jsme jeden pokoj ve větším domě. Žilo tam více rodin, každá v jedné místnosti. Na chodbě byl vodovod, kam jsme si chodili všichni pro vodu,“ vypráví.

Jako malá bývala často v matčině rodném domku v bruntálské lokalitě zvané Žlutý kopec. Žila tam její nevlastní babička. Tu vlastní nepoznala, protože zemřela asi ve dvaačtyřiceti letech. Zanechala po sobě čtyři děti. „Maminka měla tenkrát dvanáct nebo třináct let a musela se o bratry, kterým byly asi tři a čtyři roky, starat. Nechodila kvůli tomu rok do školy,“ vysvětluje.

Matčin otec pracoval u bruntálského mydláře. „Dělali také speciální řídké mýdlo, které dodávali do tkalcovny. Nevím už přesně, na co to tam používali.“ Než se její matka vdala, přivedl si dědeček novou ženu, která domácnost i s menším hospodářstvím převzala. „Děda ale taky brzy zemřel a jeho žena v baráku zůstala. Když jsem byla malá, hlídala mě. Maminka mě k ní vodívala brzy ráno před odchodem do práce. Odtamtud jsem pak chodila do školy,“ vzpomíná pamětnice.

Nejstarší matčin bratr pokračoval ve výrobě mýdla pro tkalcovnu. Vařil ho doma v hrncích na velikých kuchyňských kamnech a z fabriky, která byla nedaleko, si pro to jezdili. V tkalcovně pak našla zaměstnání i matka pamětnice. Bruntál býval od devatenáctého století střediskem textilního průmyslu, kde pracovalo mnoho žen. „Fungovaly tam dvě tkalcovny a jedna přádelna. Maminka dělala v tkalcovně u nádraží. Obsluhovala velké stroje. Bylo to náročné a maminka to uměla,“ říká pamětnice. Domnívá se, že úřady je po válce neodsunuly právě proto, že matka byla kvalifikovaná a spolehlivá dělnice.

Všichni Němci jsme nebyli nadšení

Na začátky školní docházky, kterou absolvovala v německé škole, nemá moc dobré vzpomínky. Trápení měla kvůli svému leváctví, které tenkrát společnost netolerovala. Musela se přeučit na pravou ruku. „Před válkou nás učily řádové sestry. Jednou mi jedna z nich vlepila facku. Nechápala jsem za co. Až po dlouhé době jsem na to přišla. Pokřižovala jsem se levou rukou,“ vysvětluje. Nejvíce ji trestal otec: „Byl hodně přísný. Když jsem vzala třeba lžíci do levé ruky, hned jsem dostala. Maminka vždycky křičela: ‚Ne po hlavě!‘“

Otec vystřídal různé práce, než se uchytil jako ošetřovatel v bruntálské nemocnici. „Později dělal asistenta při operacích. Připravoval a sterilizoval lékařům nástroje. Stálé zaměstnání získal asi až za Německa,“ říká pamětnice. Vnímala, že Češi měli před válkou v Němci osídleném pohraničí výsadní postavení. „Čechů bylo v Bruntálu málo, ale dělali policajty, pracovali na úřadech a vedoucích místech. Měli krásné byty,“ vzpomíná.

Pro většinu Němců v československém pohraničí bylo už připojení k Československé republice po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 zklamáním. Jejich nespokojenost rostla s intenzitou snahy vlády tyto regiony čechizovat. Napětí sílilo kvůli nezaměstnanosti v době hospodářské krize. Díky obrovské podpoře v pohraničí získala v parlamentních volbách v roce 1935 Sudetoněmecká strana Konrada Henleina nejvíce hlasů. Prezentovala se jako strana bojující za práva sudetských Němců v Československu, ale už v roce 1937 začala požadovat připojení Sudet k Německu.

Edeltraud Ríedelová říká, že si nepamatuje na atmosféru vyhroceného německého nacionalismu provázeného nenávistí vůči Čechům, kteří začali utíkat do vnitrozemí. „Byla jsem malá, henleinovci mě nezajímali,“ říká. Je přesvědčena, že v Bruntálu byla spousta německých rodin, kterým se nacistická propaganda příčila. Nevzpomíná si ani na nadšení, když Adolf Hitler docílil na jednání v Mnichově v říjnu 1938 připojení Sudet k Německu. Když 7. října navštívil Bruntál, obyvatelé ho vítali jako osvoboditele. „Na to si vůbec nepamatuji,“ dodává pamětnice.

Stěhování do osady Konrada Henleina

Jako občanům Říše se jejím rodičům zpočátku vedlo lépe. Pamětnice nevylučuje, že otec vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). „Možné to je, ale nevím to,“ říká. Asi v roce 1940 ho nacistické Německo povolalo do války. „Měl štěstí, že nemusel na ruskou frontu. Dostal se jako zdravotník s Červeným křížem do Itálie,“ vypráví Edeltraud Ríedelová. Dva matčini mladší bratři takové štěstí neměli. Oba padli v Rusku.

Předtím než Josef Kindermann odjel, přestěhovala se rodina do vlastního domku. Jednalo se o jeden z dvaceti rodinných domů v osadě Konrada Henleina. „Museli jsme zaplatit pozemek a vybudovat základy. Samotnou stavbu provedla německá firma z Ústí nad Labem, které jsme to spláceli,“ vysvětluje pamětnice. Matka podle ní úvěr platila, dokud je Češi nevyhnali.

Po skončení školní docházky musela Edeltraud ihned nastoupit do práce. „Zatímco kluky hnali nejprve na předvojenská cvičení a podobné blbosti, děvčata posílali z pracovního úřadu posluhovat do domácností, kde bylo více dětí, anebo pracovat k sedlákům,“ doplňuje. Půl roku pomáhala na jednom statku, poté sloužila u manželky námořníka z Hamburku, která odtamtud utekla před bombardováním. „Byla fajn. Měla dvě děti, manžel byl samozřejmě ve válce. Prala jsem, uklízela a dělala chůvičku.“

Na jaře 1945 se k Bruntálu přiblížila fronta. Lidé stavěli kryty, barikády a zákopy. Někteří vyvěšovali bílé vlajky. První průzkumníci Rudé armády pronikli do města 7. května. O den později tam vstoupily sovětské jednotky. Bruntál se vzdal bez boje. Nacistická elita utekla z města ještě před příchodem fronty.

Z Rudé armády jsme měly hrozný strach

Edeltraud s matkou neutíkaly. „Zůstaly jsme doma, ale strašně jsme se bály Rudé armády. Byla u nás zrovna kamarádka, když maminka přiběhla od pekaře a křičela, že přijeli Rusové. Bála se o nás a hnala nás na půdu, abychom se tam schovaly. Zahrabaly jsme se do sena,“ vzpomíná.

Slyšela, když přišli vojáci a všechno prohlíželi. Dívky ale nenašli. „Pak začali s maminčinou pomocí vařit. Dělali maso s rýží. Nosili to v hrncích ven, kde čekali další vojáci. My jsme byly celou dobu schované. Maminka odmítla jít spát, celou noc klimbala u svíčky v kuchyni. Nic jí neudělali a druhý den odjeli,“ vypráví. Bylo to podle ní v červnu, když přišli do kolonie čeští vojáci a nařídili jim opustit domy.

Odsun německého obyvatelstva z Bruntálu se uskutečnil v několika etapách. Podle bruntálského historika Igora Hornišera byly zvláště tristní první dva transporty organizované partyzánskou skupinou Rudá Morava a první samostatnou tankovou brigádou ve dnech 10. a 12. července 1945. „Lidé byli napěchováni do uhelných vagónů. Byli postaveni tak nahusto, aby nevypadávali přes bočnice. Během několika dní takto putovali z Bruntálu přes severní Čechy do Německa. Za Drážďanami byli vyhozeni na louky a ponecháni svému osudu,“ uvádí v televizním dokumentu České televize Česko-německé století, Bruntál 1918 až 1946.

V jednom z těchto „divokých“ transportů, které provázela řada násilností vůči Němcům, se ocitla i teta pamětnice z otcovy strany s asi sedmiměsíční dcerou. „Odvezli je do východního Německa a vyhodili je z vagónů. Neměli jídlo, peníze, neměli kde spát. Putovali v menší skupině od dědiny k dědině, mnohde je nenechali přespat ani ve stodole. Živili se tím, co našli na poli, obilím a krmnou řepou. Jak to dělali s tím děckem, to nevím,“ vypráví. Dodává, že sestřenice Bruni to přežila a v roce 2024 slavila v Německu osmdesátku.

Němky vystřídaly v lágru židovské vězeňkyně

Sběrný tábor, do kterého se po válce dostala Edeltraud s matkou, se jmenoval Machold po majiteli textilní továrny Emmerichu Macholdovi. Ten začal za války vyrábět pro německou armádu zelené sukno. Německá říše mu zajistila jako pracovnice vězeňkyně z koncentračního tábora Auschwitz. V roce 1942 přijel transport dvou set žen, později mu přivezli dalších sto padesát Židovek. „Po osvobození Bruntálu sepsaly ženy pro Macholda osvědčení o tom, že je zachránil a že se k nim choval lidsky. Na základě toho dostal československé občanství. Stejně se ale vystěhoval,“ říká historik Igor Hornišer.

„Byl to velký barák vedle továrny. Pamatuji si na obrovský sál plný postelí. Hlídali nás tam vojáci,“ vzpomíná pamětnice na pobyt v internačním táboru. Na šatech musely nosit písmeno N a z tábora chodily jen do práce, kterou jim vedení určilo. Její matku poslali do tkalcovny, Edeltraud pracovala na poli, v kravínu, umývala nádobí v hotelu. Zpočátku pro ně platily různé zákazy podobné německým protižidovským nařízením.

Asi před Vánocemi roku 1945 je z tábora propustili. „Řekli nám: ‚Běžte si, kam chcete.‘ Ale my jsme nevěděly, kam máme jít. V našich domech a bytech už bydleli cizí lidé. Někdo nám poradil, že je všude plno prázdných domů, ať si něco najdeme.“  Nevzpomíná si, že by jí v prvních měsících po válce někdo ubližoval, protože byla Němka. „A kdyby si to někdo zkusil, tak bych se nedala,“ tvrdí.

Nakonec se mohly s matkou nastěhovat do domku po odsunutých příbuzných, o který nikdo z dosídlenců nestál. Šla tam s nimi i bývalá sousedka se sestrou. Ženy se poznaly v lágru. „Máma si nechala udělat v továrně z drátů jehlice, sehnala nějakou vlnu a příze a začaly jsme plést oblečení. Z našeho domu jsem si vzala jen pár kalhotek, svetr, kabát,“ vypráví pamětnice. Matka si schovala dva kufry a koš s nejcennějšími věcmi na půdě u sousedů, ale ty také vyhnali. Ke svým věcem se už nedostala.

Díky těhotenství se mohla vdát a přestěhovat

Josef Kindermann válku přežil, ale k rodině se nevrátil. Léčil se v rakouském lazaretu ze zranění, které utrpěl při bombardování vlaku v Itálii, a už tam zůstal. Požádal o rozvod. „Maminka z toho byla nešťastná. Plakala a říkala: ‚Traudi, co mám dělat?‘“ Matka s dcerou žily a pracovaly v Bruntálu, který postupně osídlovali Češi, do jara roku 1947. Pak je úřad poslal na Vysočinu pracovat v zemědělství. Vybírat si pořád nemohly. To už měla Edeltraud vážnou známost s neodsunutým Němcem Adolfem Ríedlem a čekala s ním dítě.

Cestovaly vlakem a mohly si s sebou vzít i nábytek, který mezitím od někoho dostaly. Bydlely v jednom pokoji u sedláka v Nedvědici, kde Edeltraud i pracovala. Matka docházela na statek do sousedního Ujčova. Partnera a jeho rodiče mezitím poslali z Bruntálu na Přerovsko. Museli požádat úřady, jestli se mohou vzít. Povolení dostali a nevěsta se mohla i s matkou přestěhovat k ženichovi. Nejprve ale museli sklidit úrodu. Manžel pracoval u sedláka v části Přerova v Lýskách. Zpočátku tam žili v jedné místnosti. Za pět týdnů po svatbě se manželům narodil syn. A v Československu začal po puči v únoru 1948 komunistický totalitní režim.

Komunisté začali likvidovat soukromé zemědělství. Manžel pamětnice si našel nové místo ve vápencovém lomu na Žernavě nedaleko přerovského Předmostí, kam se potom rodina také přestěhovala. Dostali byt ve starším dřevěném domě, na zahradě mohli chovat kozu a slepice. Pořídili si psa. V roce 1950 se jim narodil druhý syn Adolf. „Chudák Adík, tak jsem mu odjakživa říkala. Kvůli tomu jménu jsem ho litovala. Děcka se mu posmívala. V porodnici jsem nad tím nepřemýšlela. Manžel říkal, že kdyby to byl kluk, mohl by se jmenovat po něm, tak jsem mu vyhověla.“ Po mateřské nastoupila i ona jako dělnice do vápenky. Pracovala u lanovky, kterou se přepravoval vápenec.

Do pohraničí se vrátila po patnácti letech

Matka Hildegarda se podruhé provdala za vdovce s dětmi a odstěhovala se do Vrbna pod Pradědem. A v polovině šedesátých let se do krajiny pod Pradědem vrátila i Edeltraud Ríedelová s rodinou. Koupili si starší dům v Karlovicích, dvacet kilometrů od jejího rodného Bruntálu. Zaměstnání našla v lisovnách nových hmot ve Vrbně pod Pradědem, kde pracovala jako dělnice u pásu na tři směny. Později dělala ve vrátnici ve vrbenském dřevokombinátu. Tam pracoval i její manžel.

Se svým otcem zůstala v kontaktu. Občas dostala povolení navštívit ho v Rakousku. „Nedovolili mi ale, abych s sebou vzala děti nebo manžela. Vždycky jsem jezdila sama,“ říká. Po pádu totality přijel do Československa i Josef Kindermann. Na politické uvolnění v roce 1968 a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy si příliš nepamatuje. „Neměli jsme čas starat se o politiku,“ říká pamětnice. Konec komunistického režimu v roce 1989 ale uvítala už proto, že padla železná opona, která ji oddělovala od zbytku odsunutého příbuzenstva.

Říká, že v životě, ve kterém hrála hlavní roli práce, jí pomáhala její skromnost. „Naučila jsem se být spokojená s tím, co jsem měla. Muselo to být dobré, i když to kolikrát moc dobré nebylo. Smířila jsem se s tím. Nelíbí se mi, jak jsou dnes mladí nároční,“ dodává Edeltraud Ríedelová na závěr svého vyprávění, které vzniklo v únoru 2024. Už přes třicet let je vdovou a žije ve svém domku v Karlovicích. Pohybuje se na invalidním vozíku, ale s menší pomocí se zvládá o sebe postarat.