The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Riessner (* 1928  †︎ 2018)

• narozen 20. června 1928 v Brně

• za protektorátu tatínek utekl do Německa a později byl vězněn v Kounicových kolejích

• část války prožil v obci Velenov u Boskovic, kde byl svědkem několika událostí konce války

• v roce 1948 začal studovat Leteckou školu v Chrudimi

• 1. června 1951 byl jako navigátor těžce zraněn při pokusu o únos vojenského práškovacího letadla

• v roce 1958 sloužil rok v Africe ve státě Guinea

• po třinácti letech v armádě v roce 1961 odešel k ČSA

• jako nestraník měl problémy i v době po roce 1968, byl na něho veden svazek pod krycím jménem „Ramsey“

• po odchodu do důchodu se věnoval sportovní a kulturní činnosti v obci Soutice

• zemřel 1. června 2018

Miroslav Riessner se narodil 20. června 1928 v Brně do rodiny pánského krejčího jako prvorozený syn. Bydlel s rodiči v malém pavlačovém bytě a už v dětství prožil velkou rodinnou tragédii, když krátce po sobě zemřely jeho dvě mladší sestry a on zůstal jen s rodiči a mladším bratrem. Otec zemřel v šedesátých letech, kdy ho přejelo auto řízené opilým řidičem, synem vysokého komunistického funkcionáře. Bratr zemřel také poměrně mladý, zřejmě na nemoc z povolání.

Nastrčená pistole a tatínek v Kounicových kolejích

Předválečné Brno bylo z velké části německé, sám Miroslav Riessner vzpomíná, jak si všechny děti spolu bez předsudků hrály, což se ovšem změnilo někdy kolem roku 1935, to už na sebe s německými kluky házeli kameny a nenávist byla cítit na každém kroku. Ve školním roce rodiče pronajímali malý pokojík studentům, aby si rodina přilepšila. Za protektorátu se na inzerát přihlásil muž, který naznačoval, že by měl o nabízený pokoj zájem. Během prohlídky, kdy byl na chvíli v pokoji sám, se zřejmě snažil otevřít skříně, kde měli svoje věci studenti, kteří tam byli ubytovaní. Maminka ho vyrušila, v pokoji zamkla a zavolala policii. Za několik dní při úklidu pokoje objevila na skříni zabalený revolver. Otec ho ihned odnesl a schoval ke svým rodičům, kteří bydleli nedaleko.

„No, jenomže za tři týdny, když byla maminka sama doma, někdo zaklepal, ona otevřela, a Geheime Staatspolizei, jestli je doma manžel. On si šel pro cigarety.“

Za pomoci sousedů se podařilo otce varovat, aby se domů už nevracel.

„Tatínek se vrátil do Židenic k rodičům, tam pistoli vykopali a odnesli českým strážníkům, že ji teď zrovna našli, takže to odevzdávají. Oni tam čekali ještě asi půl hodiny, sousedi na něho mávali, že jsou tam gestapáci, tak on tam zůstal. Neváhal a jel až do Lübecku (město na severu Německa).“

Později pracoval i v Berlíně jako krejčí a při pokusu o návrat do Brna byl zatčen a půl roku vězněn v Kounicových kolejích (od roku 1940 byly využívány jako věznice, kterou během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů). Rodina se musela vystěhovat z bytu, kde byla v nájmu u německého majitele, a na další dva roky našla útočiště u maminčiných rodičů ve Velenově, malé vesnici na Drahanské vrchovině.

Šťastné období na venkově

K babičce a dědovi jezdil pamětník od svých šesti let na prázdniny, a tak pro něho osobně to bylo krásné období. Vzpomíná, jak chodili společně pěšky do školy do nedalekých Boskovic, prožíval první lásky, různá dobrodružství, s kamarády založili „Klub Mladého hlasatele – Strážci skal“ a těšil se i z krátkých návštěv později propuštěného otce. V průběhu války, někdy kolem roku 1943, dostali rodiče byt, a tak se všichni přestěhovali zpět do Brna. Konec války má však pamětník spojený více s pobytem ve Velenově, kde se odehrála na konci války tragická událost.

Velenov na konci války

V domě rodiny Krejčířových se ukrývali tři partyzáni, bohužel nasazený konfident prozradil jejich úkryt a brzy ráno 18. února 1945 obklíčila dům jednotka gestapa z Letovic. Po krátké přestřelce byli dva ruští partyzáni zastřeleni a Josef Krejčíř těžce zraněn. Poslední český partyzán se schovával v komíně, ale přítomní vojáci chtěli posnídat něco teplého, a tak poručili hospodyni rozdělat oheň v kamnech a kouř vyhnal partyzána z úkrytu. Celá událost skončila tragicky, dva mrtví na místě, Josef Krejčíř, jeho žena Marie, starosta obce Josef Ševčík a český partyzán byli odvezeni na gestapo do Letovic, pak vězněni v Kounicových kolejích a nakonec popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Pamětník zná tuto událost jen z vyprávění, v té době byly děti schované doma, ale byla věrohodně popsaná v dokumentech z poválečného vyšetřování Emila Winklera, člena gestapa v Letovicích. Starosta Josef Ševčík byl pamětníkův příbuzný, který také vyprávěl, že otec se seznámil s matkou právě díky tomuto muži, který se v Brně učil krejčím.

V době osvobozování Brna hodně jeho obyvatel utíkalo do klidnějších míst Moravy a také do Velenova přijelo větší množství příbuzenstva.

„Najednou přijeli vojáci, začali bouchat a všichni musí na náves. Tam jim říkali, někdo to překládal, já tam stál taky s nima, a říkali, pokud tady bude vystřeleno z nějaké chalupy, tak každý třetí bude popraven. To bylo dost špatný, naštěstí se nic nestalo.“

Další vzpomínku má na mladé německé vojáky prchající před Rudou armádou do amerického zajetí i na to, jak s partou kluků hlídali i se zbraněmi přístupové cesty do obce, nebo také smutný případ jednoho staršího chlapce z Velenova, který přišel o život při neopatrné manipulaci s ruským obranným ručním granátem až několik dní po skončení války.

Letecká škola v Chrudimi

V poválečných letech byl pamětník plný ideálů. Chtěl nastoupit do Zlína do Baťovy školy, ale pro rodiče byla finančně nedostupná. Obdivoval naše piloty, kteří bojovali za války ve Velké Británii, a proto si podal přihlášku na vojenskou leteckou školu do Chrudimi. Ze dvou set přihlášených vzali třicet pět nejlepších a pamětník nastoupil v září 1948 do školy na dvouletý obor jako letecký navigátor. Krátce po nástupu do školy už byla všude cítit nepřátelská atmosféra nastupující komunistické totality, oblíbení vyučující, piloti RAF (Royal Air Force – vojenské letectvo britských ozbrojených sil), museli postupně školu opouštět a nastupovali za ně komunisté s podporou sovětských poradců. Pamětník popisuje známý případ majora Josefa Muroně (tehdejšího ředitele školy), který společně s kapitánem Zábršem a štábním kapitánem Slavomírem Janáčkem dne 26. června 1948 ulétli s letadlem C-3, opustili Československo a přistáli ve Francii u Amiens. Spolu s nimi odletěly i jejich manželky a Janáčkův dvouletý syn.

Navzdory tomu všemu si Miroslav Riessner vybavuje skvělou partu spolužáků, příhody a veselé historky, které má zaznamenané ve svém pečlivě vedeném deníku z tohoto období. Už během náročného studia se daly očekávat problémy vzhledem k tomu, že nebyl členem komunistické strany a neměl správný původ (tatínek byl sociální demokrat, který nesouhlasil se sloučením s KSČ v roce 1948). Před ukončením školy v roce 1950 byl jedním z nejlépe hodnocených studentů, přesto na základě obvinění z nepřátelských postojů dostal místo hodnosti rotného pouze četaře, a ocitl se tak spolu se dvěma dalšími spolužáky na samém konci žebříčku úspěšnosti. Podle jeho slov byl uchráněn před vyhazovem hlavně díky své bohaté sportovní a kulturní činnosti během studia. Zřejmě za trest dostal umístění, na rozdíl od ostatních, nejdříve k bojovému pluku.

Pokus o únos letadla

Bylo 1. června 1951 a letadlo s posádkou se chystalo na rutinní práškování v okolí Olomouce; na palubě byl jeden pasažér navíc, vojín Eduard Kučera, který přemluvil ostatní, aby mohl letět s nimi.

„Všichni čumíme na motor, a najednou rána  jak z děla, já se otočím a vidím pistoli, ta rána, to mě střelilo do krku. Nasaďte kurz na Německo! Byl jsem mladej, tak jsem mu po tom sáh, on se mně vytrhl, a bum, druhá rána, ta byla do plic. Další rána do pusy, tam jsem pozbyl moře zubů, to už bolelo, ale pořád jsem se snažil. To nemáte zdání, jak člověk o svůj život bojuje.“

Ještě dvě kulky projely tělem navigátora, než letadlo nouzově přistálo na poli u vesnice Olšany. Kolem uskakovali lidé, kteří tam pracovali, ale boj pokračoval. V pistoli už náboje nebyly, a tak se útočník snažil použít kapesní nůž. Nakonec se podařilo pilotovi i pamětníkovi z posledních sil opustit letadlo a vysílením padl na zem, kde se ho ujala mladá dívka, které dodnes říká anděl, a v jeho hlase je cítit lítost, že ji nikdy nevyhledal a osobně jí nepoděkoval. Částečně omráčený, v letadle uvězněný voják, vědom si své bezvýchodné situace, kdy byl obklíčen přivolanou posilou, i podle zprávy z ABS (Archivu bezpečnostních složek) spáchal sebevraždu bodnutím nože do zátylí. Těžce zraněného pamětníka v nemocnici hlídali policisté, protože během vyšetřování byl také podezřelý z napomáhání pokusu o opuštění republiky.

Vyšetřování skončilo závěrem, že pachatel jednal sám a posádka se zachovala správně. Sám Miroslav Riessner dostal vyznamenání za statečnost od tehdejšího ministra národní obrany, které později prodal. Následně odmítl nabídku od nadřízených vstoupit do KSČ bez obvyklé roční čekací lhůty, ale byl přeřazen z bojového pluku k tzv. dopravce, kde převáželi vojenské i vládní představitele na různá zasedání nebo častěji například na střelnici – bažantnici, kde většinou, jak sám dodává, „byli ožralí, jak zákon káže“.

Roční služba v Africe

Velmi zajímavou zkušeností byla roční služba v Africe ve státě Guinea, která na krátkou dobu v roce 1958 po referendu získala nezávislost na Francii a pod vedením diktátora Tourého začala těsněji spolupracovat se zeměmi východního bloku. V té době už ženatý pamětník s manželkou a dvěma syny zažívali v Africe všechno, co k takovému pobytu patří: nepříjemné teplo, vysokou vlhkost, chudobu tamního obyvatelstva, vlastní služebnou nebo setkání s exotickou zvěří. Poznali, jaké je to onemocnět malárií i strávit nebezpečné chvíle v africkém vězení. Miroslav Riessner popisuje osobní setkání s Leonidem Iljičem Brežněvem, tehdy novým vůdcem Sovětského svazu, který na něho nepůsobil sympaticky, nebo s tehdejším prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josipem Brozem Titem.

„On se najednou zastavil, ten Tito, a říkal něco překladateli a ten mu odpověděl: ‚Soudruhu, to jsou Češi.‘ A on říká: ‚Češi? S bolševikama nelítám.‘ Otočil se a šel nazpátek.“

Jako jeden ze členů speciální letky ve Kbelích, kdy se jako konferenciér účastnil různých kulturních akcí, se setkal například s Jurijem Alexejevičem Gagarinem nebo s Alexejem Petrovičem Maresjevem (legendárním sovětským pilotem z doby druhé světové války, který bojoval jako stíhač i po amputaci obou nohou; v literárním zpracování bylo jeho příjmení pozměněno na Meresjev).

Odchod k aerolinkám a rok 1968

V roce 1961, po třinácti letech v armádě, odešel Miroslav Riessner k aerolinkám a jako navigátor za dalších bezmála třicet let navštívil nespočet zemí a měst celého světa, a jak sám uvádí: „Nalítal jsem na patnáct druhů letadel.“

Datum 21. srpna 1968 si pamětník vybavuje přesně. Brzy ráno po neklidné noci spěchal z Vršovic na letiště do Ruzyně, trochu zaspal a potřeboval být v práci včas, protože ho čekal další odlet.

„Odbočil jsem na letiště a samej tank, vojáci. ‚To si musíte vybrat to cvičení zrovna teď?‘ Tak jsem tam vjel, a teď najednou voják se samopalem, ruskej. Já spěchám, mám odlet, on na mě namířil samopal a do auta a otočit. Až teď mně to teprve došlo, že nás obsadili, měl jsem v očích slzy, do Ruska jsem často lítal a tušil jsem, co nás čeká. U každé zastávky jsem křičel na čekající lidi: ‚Běžte domů, všechno je zavřené, jsou tady Rusové!‘“

Ženu se dvěma dětmi a její rodiče odvezl na nedalekou chatu a čekali, co se bude dít. Po čtrnácti dnech byl obnoven provoz letiště, a když se tam personál vrátil, našli skříňky vypáčené, osobní věci a uniformy rozházené nebo ukradené. Členové strany museli projít prověrkami, ale nestraník, jako byl i pamětník, údajně jen absolvoval krátký pohovor, kde řekl něco ve smyslu: „Budoucnost ukáže, jestli to bylo nutné“, a pak něco podepsal. Kupodivu nikoho nevyhodili, jen nestraníky kapitány sesadili a přeřadili na tzv. druhé sedadlo. „Lidí bylo tenkrát v aerolinkách málo, a tak naštěstí nedopadli jako jiní v různých fabrikách.“

V Archivu bezpečnostních složek byl na Miroslava Riessnera veden spis s krycím jménem „Ramsey“ a pod zkratkou PO (prověřovaná osoba); v roce 1987 byl celý spis zničen.

Hezkou vzpomínku má na obdivované anglické piloty, kteří byli v šedesátých letech omilostněni. Na přezkoušení ohledně technických záležitostí byl u jednoho z nejznámějších... Františka Fajtla. „To byl příjemný pán, a chytrej, on věděl, že jsem nestraník, to bylo něco neobvyklýho.“

Rok 1989 a současnost

Sametová revoluce přišla v době, kdy už byl pamětník v leteckém důchodu, přes zimu pracoval v Akademii věd, kde rozvážel obědy. Někdy ovšem místo rozvážení jídla chodil na demonstrace. I v důchodu byl velmi činorodý, koupil a opravil chatu v Souticích, kousek od řeky Sázavy, kde v současné době tráví nejvíce času. Sportoval, vedl různé sportovní oddíly a v roce 2017 obdržel čestné občanství obce Soutice za celoživotní profesní a volnočasové aktivity pro obec. Každoročně jezdí na pouť do svého milovaného Velenova a soudcuje tam tradiční fotbalové utkání „Ženatí versus svobodní“.

„Kdyby mně tenkrát ten voják něco naznačil, třeba bych mu mohl nějak pomoct, ale to už je pryč. Viděl jsem kus světa. Nejkrásnější je, že se každé ráno probudím, jsem zdravý a vidím rozkvetlé květy u mě na zahradě. Klid a pohoda vyplývají z toho, že jsem měl hezký život, který jsem si v dětství vysnil. Z toho žiji a to mě těší.“