Ing. Arch. Martin Říha

„Na okres nastoupila úplně nová garnitura funkcionářů, a ti nás považovali za intelektuální hnízdo, které si hraje na jakési paralelní mocenské centrum, které chce rozhodovat o něčem v okrese, přičemž to mají mít zcela v ruce oni. Tam nastoupili lidi, kteří byli podle mě naprosto politicky i odborně nezpůsobilí, ale byli v KSČ, byli to lidi, které tam dosadil okresní výbor KSČ. Předsedou ONV se stal nějaký Vája, ‚podržtašku‘ mu dělal nějaký Palounek, tajemníka dělal zloduch, který se jmenoval Šedivý, s kterým jsem měl taky jako pracovník ONV krásný konflikt. Protože oni si z nás dělali ještě určité politické sluhy, jako dozorčí nad některými obcemi v okresech. Lidi z aparátu ONV byli prostě někam delegovaní jako jakýsi trvalý dozor nad nějakou obcí nebo městem. Já jsem dostal na starost Těchlovice na labském břehu, kousek proti proudu Labe. A tam nás posílali při volbách, abychom dozírali, abychom se zúčastňovali veřejných schůzí a vyplňovali delegačenky, což byla v podstatě hlášení, co se tam dělo. A já jsem se vzbouřil, protože to byla práce, kterou jsem neměl ani v pracovní smlouvě, ani nebyla nijak honorovaná, byla to práce po večerech a ve volném čase. Tak jsem jednoho krásného dne napsal, že prostě se této cti vzdávám a že to nechci dělat. A tenhleten tajemník Šedivý mě pozval na kobereček a začal na mě hulákat, co si to dovoluju. A že můj táta tohle si nikdy nedovolil. A já jsem mu říkal: ‚Můj táta je prostě taky pro mě přesně ten vzor, jak já nechci dopadnout. Já vám třicet let nebudu sloužit, abyste mě pak vyhodili, protože mám na něco vlastní názor, jako on na obsazení těmahle vojskama.‘“

„Navíc k tomu všemu, co už dostaly [severní Čechy] naloženo, tam přišli prostě borci, jakýsi sovětští experti, kteří doporučovali, aby se to takzvanou Velkou variantou těžby vyuhlilo jedním záběrem naráz, od Klášterce nad Ohří na západě až po Ústí nad Labem na východě, všechny ty uhelné zásoby, co jich tam je. Bez ohledu na osídlení, bez ohledu na lesní a zemědělskou půdu, na dopravní a technickou infrastrukturu. Prostě to byl takový nápad, ‚vytěžme to co nejrychleji, co nejdřív, a pak teprve dávejme to celé území zas do pořádku‘. Jenomže to je postoj, který si možná může dovolit Rusko někde na Sibiři, kde není kulturní krajina, kde to lidi stovky let kultivovali, kde je spousta památek i přírodních jevů, které stojí za ochranu, ale i památek v tom osídlení, venkovském i městském. Vemte si, ten režim se kdysi chlubil přemístěním děkanského kostela nanebevzetí Panny Marie v Mostě, o asi 840 nebo kolik to bylo tehdy metrů, z bývalého centra města Mostu do té polohy dneska vedle fabriky na vatu nebo na co to je. Dneska je tam kolem docela hezká parková úprava, ten lom Most – Kopisty pod Hněvínem se zaplavuje vodou a jednou z toho bude třeba docela slušné rekreační zázemí obou těch měst, Litvínova i Mostu… Ale to byla jedna z mála památek, které přežily, přitom královské město Most bylo plný památkových objektů, které by byly stály za ochranu, ale přemístil se jenom tenhle kostel. Zařvaly tam s odpuštěním, že to řeknu tímhle tím slovem, stovky kostelů, kaplí, božích muk, klášterů… Namále měly kláštery v Oseku, v Mariánských Radčicích – to jsou velmi významná poutní místa, která jen taktak, že unikla té Velké variantě těžby, právě díky vzrůstajícímu odporu veřejnosti a ekologických iniciativ.“

„Víte, v těch hlavách po té válce bylo ‚roztočíme znova kola republiky, začnou zase kouřit komíny fabrik‘. Oni byli pořád v zajetí toho, že zase rozjedou to hospodářství. A čím víc průmyslu, čím víc těžby a čím víc tun kde čeho, tím na tom ta republika bude líp. Ale o to životní prostředí nikdo ani nebrnkl. Kromě pár lidí z jakési vědeckovýzkumné sféry, kteří byli buď na Akademii věd, nebo v různých ústavech, kteří už viděli ty průšvihy. Kromě pár lidí z ochrany přírody to viděli vlastně teprve lidi v té oblasti – na vlastním zdraví. To tam začalo.“