The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Vlasta Říhánková (* 1920  †︎ 2015)

• narozena 26. listopadu 1920 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku

• otec působil jako úředník berní správy, matka pocházela z Bukoviny

• vystudovala reálné gymnázium, roku 1938 začala studovat medicínu v Brně

• po vyhlášení slovenského státu roku 1939 musela rodina Slovensko opustit, usadili se v Brně-Řečkovicích

• 17. listopadu 1939 svědkem zavření vysokých škol, absolvovala abiturientský „švindlkurz“ na obchodní akademii

• v roce 1941 sehnala přes inzerát místo sekretářky a tlumočnice v nově založené mlékárně v Novém Městě na Moravě, kde přečkala celou válku

• v srpnu 1944 jí za tragických okolností zemřela matka

• osvobozování Brna prožila v Řečkovicích, kde se ukrývala s novorozeným synem ve sklepě domu

• po válce se vdala za otce svého syna, Bohumila Velíka

• v roce 1956 byl její manžel zatčen z politických důvodů a rok a půl vězněn

• v roce 1974 se rozvedla a v roce 1979 opět vdala za dlouholetého přítele, lékaře Říhánka z Chrástu u Plzně

• zemřela v roce 2015

  Dětství ve Spišské Nové Vsi

Vyrůstala ve Spišské Nové Vsi, na kterou velmi ráda vzpomíná, zejména na podhůří Tater.  Vystudovala reálné gymnázium, kde působili v té době vesměs učitelé českého původu. Paní Říhánková vzpomíná, že až v sextě přišli i mladí slovenští kantoři. Otec byl původem z Čech a byl úředníkem na berní správě. Matka pocházela z Bukoviny, z obce Černovice (dnešní Ukrajina). Ve Spišské Nové Vsi se střetávala jak česká, tak slovenská a maďarská národnost, a i přes náboženskou diferenci však paní Říhánková nepamatuje jediný konflikt a naopak vyzdvihuje přátelskou atmosféru. Na luďáky vzpomíná s úsměvem: „Křičeli: ,Slunko svobody nám svítá nad hlavou‘ – a doma mluvili maďarsky.“ Po vzniku slovenského státu otec jako československý úředník českého původu dostal příkaz do týdne opustit zemi. Toto opatření se týkalo úředníků Československého státu českého původu ve státních službách. Paní Říhánková již v té době v Brně studovala medicínu a našla tam pro rodiče v Řečkovicích byt.

17. listopad 1939 v Brně

Paní Říhánková byla ve třetím semestru medicíny v Brně, když přišel 17. listopad a byly uzavřeny české vysoké školy. Vzpomíná na odpor českých studentů, kteří toho dne debatovali na České ulici (jakémsi českém korzu v brněnském centru). „Přišli jsme ráno na fakultu a už tam stál voják v plné zbroji a nepustil nás dovnitř, no my jsme samozřejmě začali remcat. To jsme ještě nevěděli, co Němci dokážou. Tak jsme šli na Českou se podívat. … A potkali jsme tam studenty z Kaunicových kolejí. No a ty už nebyli tak hrr jako my, protože tam byli v noci už Němci a už tam řádili a hodně studentů sebrali s sebou.“  V té době paní Říhánková ještě netušila, že už medicínu nedostuduje.

Nové Město na Moravě a partyzáni

Po ukončení abiturientského kurzu na obchodní akademii získala paní Říhánková přes inzerát v roce 1941 dílem náhody kancelářskou práci v mlékárně v Novém Městě na Moravě. Jak sama říká, jednalo se o kraj, ve kterém bydleli její prarodiče a také teta. Její děd byl na Novoměstsku fořtem a její otec i strýc tam vystudovali reálku. Ona sama získala zaměstnání také díky tomu, že její jméno bylo správci povědomé. Mlékárna byla nově založená jako strategický podnik ve válečné výrobě a její správce v ní zaměstnával vesměs mladé lidi kolem dvaceti let. Paní Říhánková vzpomíná, že si správce udržoval vždy podstav pracovních sil, a když přišla od úřadů žádost o předělení určitého počtu pracujících na nucené práce do říše, vždy nahlásil podstav a tím většinu svých zaměstnanců ochránil před totálním nasazením.  „Správce měl máslem podplacený pracovní úřad a vždycky nám jedna osoba chyběla.“Podobně se v podniku vedlo dvojí účetnictví ohledně potravin, kdy se do knihy pro úřady zapisovalo fiktivní množství surovin a do druhé knihy skutečný stav. Rozdílem byli po celou válku dotováni partyzáni v nynějším Sněžném, tehdy Německém (cca 10 km od Nového Města na Moravě). Navíc úřední záznamy o paní Říhánkové naštěstí zůstaly v Brně, kde byla nahlášená k trvalému pobytu, takže se správce nemohl dozvědět, že je po mamince Židovka, což paní Říhánkové zachránilo zaměstnání.

Svého nastávajícího manžela potkala také v Novém Městě na Moravě, jelikož pracoval jako nedostudovaný právník ve funkci kontrolora u „Svazu mléka“.

V Novém Městě na Moravě bydlela paní Říhánková načerno, k nájmu však přidávala i půl litru mléka denně, které dostávala z mlékárny, takže jí paní domácí i vařila. Rodiče v Brně-Řečkovicích navštěvovala téměř každou sobotu, jak jí práce dovolila.

Matčina oběť

Maminka paní Říhánkové byla podle norimberských zákonů Židovka, ačkoliv byla sama bez vyznání. Skoro celou válku prožila v Brně, kde přes problémy s vysokým krevním tlakem pracovala v cihelně, kam musela každý den chodit pěšky (z Řečkovic na Královo Pole a zpět). K těžké práci a nervovému vypětí se v srpnu 1944 přidala i zpráva, že se po ní v místě bydliště ptalo gestapo, že se má dostavit k výslechu. Nátlak nakonec nevydržela a odešla z vlastní vůle ze světa. Paní Říhánková v té době již čekala své první dítě.

Po matčině smrti se musela paní Říhánková vyrovnat s tím, že nemá nikoho, kdo by jí s mateřstvím pomohl. Tatínek měl chronický ischias. „Doslova jsem vyměnila čtyři svazky anatomie za zavinovačku a dětské prádlo, protože koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 nebylo k dostání vůbec nic.“

Osvobození

Osvobození Brna prožívala paní Říhánková v Řečkovicích u otce. Vzpomíná, že každý večer bylo bombardování. Jelikož Řečkovice ležely v té době na západním okraji Brna, byla paní Říhánková svědkem i hromadných útěků a pochodů Němců směrem na západ. Hlavně vojsk: „Někteří zaťukali a řekli slušně: ,Bitte, Wasser!‘, a někteří se ptali: ,Kde jsou Američané?‘ Oni měli hrůzu z Rusů.“ Když se začalo v Řečkovicích bojovat, měla právě osm týdnů staré miminko. Podařilo se jim ukrýt v suterénním bytě u známých naproti jejich domu. „Voda netekla, protože se to vše rozstřílelo, tak mužští vždy mezi bombardováním šli pro vodu do studní. Jíst nebylo moc co, jen co měl kdo v zásobách.“ Paní Říhánková také popisuje, jak ukryté ženy a děti někteří ze sovětských vojáků zachránili před ostatními méně disciplinovanými kolegy. „Jeden ze sovětských vojáků postavil před dům „kaťušu“ a za jídlo a pití nám vysvětlil, že v předních liniích vojska jdou gauneři a zločinci, a opravdu se mu pak podařilo je přesvědčit, že v tomto úkrytu nikdo není.“

Po tomto zážitku se rozhodli odejít ke strýci do vnitřního Brna a byli svědkem toho, „jak lidé do poslední cihly rozebrali Německý dům. Na jeho místě nyní stojí Makovského socha Rudoarmějce, tu snad nesundali.“

Poválečný osud

Po válce měla paní Říhánková malého syna, a tak nemohla jako ostatní její spolupracovníci a manžel navázat na předchozí studia. Vdala se za JUDr. Bohumila Velíka a bydlela u svého tchána v Kostelci u Stříbra na statku. O svém tchánovi mluví paní Říhánková velice pěkně. Byl legionářem v Rusku a po svém návratu v roce 1920 dostal odstupné a koupil si statek v pohraničí převážně osídleném Němci. Tam také, jak se později paní Říhánková náhodou dozvěděla na jakémsi zájezdě od místního rodáka učitele, na vlastní náklady dotoval stavbu malé české školy. Byl předválečným agrárnickým funkcionářem a v Národní jednotě pošumavské. Při obsazování pohraničí v roce 1938 musel s rodinou ze statku narychlo utéct a bydleli během války v Praze. Po válce se vrátil na statek, ten však byl již opuštěný a zničený. Statek byl pak panu Velíkovi po únoru 1948 odebrán a zestátněn a rodina se odstěhovala do Alfrédova u Kladrub.

Nicméně kvůli tchánovu statku a činnosti před válkou nemohl prvorozený syn paní Říhánkové Jan studovat. Vyučil se tedy spojovým montérem a mechanikem. A poté ho jako závodního stipendistu poslali z pracoviště na vysokou školu a vystudoval spojařinu. Taktéž paní Říhánková nesehnala žádnou práci a manžel paní Říhánkové Bohumil nemohl pracovat jako právník, a tak sehnal nakonec pouze manuální zaměstnání jako autojeřábník. V roce 1949 se jim narodila dcera Jarmila a v roce 1951 syn Milan.

Zatčení manžela

V roce 1956 byl manžel paní Říhánkové na rok a půl zatčen. Dodnes vzpomíná na svou návštěvu v plzeňské věznici na Borech jako na jednu z nejtraumatičtějších chvil svého života. Sama však neví, za co byl manžel zatčen, zřejmě však za politickou činnost po únoru 1948.

Radosti a starosti

S manželovým zatčením souvisela také její akutní potřeba sehnat práci. Jako matka se třemi malými dětmi nakonec dostala práci v Jednotě v Kladrubech pod zámkem: „Ve staré vlhké a studené prodejně. Vydržela jsem tam šest let a podepsalo se to na mých rukách. A zvládla jsem to s mými dětmi, zvládli jsme to.“ Vzpomíná, že si musela svou pozici vybojovat: „Ženské byly na mě zvědavé, tak jsem první měsíc strhla plán na dvě stě procent.“

Po sedmi letech, v roce 1963, získala práci v textilní továrně jako skladnice. „Mě se ten poúnorový režim dotkl jen v tom, že jsem nedostala pořádné zaměstnání. Ale vždy jsem na tom, co jsem dělala, našla něco, co mě poté bavilo.“  V šedesátých letech pracovala na veterinární stanici v Sitně. Jako důchodkyně pak pracovala ještě jako recepční v hotelu ve Stříbře. V roce 1974 se manželé rozvedli a pět let poté se paní Říhánková šťastně vdávala podruhé, a to za lékaře Říhánka z Chrástu u Plzně, celoživotního rodinného přítele. Pan Říhánek zemřel v roce 1985 a paní Říhánková žije v Chrástu již 24 let sama.