The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Ringel (* 1947)

• narodil se 20. srpna 1947 v Aši

• vyučil se chovatelem cizokrajných zvířat a nastoupil do zaměstnání v Zoo Dvůr Králové

• v patnácti letech poprvé vstoupil do tygří klece

• nejprve pracoval u cirkusu jako ošetřovatel

• v roce 1972 přebral drezuru po Emilu Samešovi

• stal se zaměstnancem Československých cirkusů a varieté

• vlastní drezuru dělal stylem „rovný s rovným“, bez biče či jiného náčiní

• pod šapitó Cirkusu Humberto procestoval Sovětský svaz a země komunistického východního bloku

• sametová revoluce pro něj znamenala zhoršení pracovních podmínek

• v roce 2008 se natrvalo usadil v Ringellandu v Habrkovicích, kde vybudoval svého času největší chov čistokrevných tygrů sibiřských v České republice

Ještě ani nechodil do školy, když jeho maminku zavřeli do kriminálu. Její uvěznění na začátku padesátých let dvacátého století odstartovalo pro Ivana Ringela sérii nepříjemných událostí, jejichž důsledkem se stala citová vyprahlost, která se ho držela podstatnou část života. Na druhou stranu se z něj stal velmi houževnatý a odolný člověk.

Po vynesení rozsudku nad matkou se s ní jeho otec rozvedl a opustil rodinu. Toho pak už Ivan Ringel nikdy neviděl. Matka se vrátila z vězení dočista zlomená, s rukama sedřenýma do masa od broušení drahokamů. Spálila veškerou komunistickou literaturu, kterou doma měli, a vůči dětem začala uplatňovat přísnou výchovu.

„Ráno jsme se probudili a šli jsme běhat, sportovat. Matka chtěla nahradit otce, a tak nám dávala takový dril,“ vzpomíná Ivan Ringel. „Nějaký cit a tak, to tam nebylo. Její cit úplně vyhořel.“ Tvrdý režim, který Ivanovi a jeho sourozencům matka naordinovala, se ve světle dalšího vývoje ukázal jako ideální průprava pro nelehký život u cirkusu.

Na druhou stranu absence rodičovské něhy způsobila, že pamětník si nikdy ani nepochoval své děti v náručí. „Je to trapné. Dneska mě to hrozně mrzí. Syn má teď malého vnuka a já mu závidím, jak se k němu chová,“ svěřuje se.

Po boku Josefa Vágnera se v šedesátých letech stal svědkem vzniku dnes už světoznámého afrického safari ve Dvoře Králové. Jeho osudem se ale stal cirkus. S ním procestoval především země komunistického východního bloku, kde často přicházel do kontaktu s krutou realitou tehdejšího režimu. V Rumunsku viděl, jak se psi perou o kosti vyhrabané z hrobů. V Sovětském svazu zažil extrémní bídu mezi obyčejnými lidmi a také primitivní péči o zvířata. Veterinář tam například připravoval sérum pro lva klackem a kamenem. Na druhou stranu si jako drezér šelem užíval okázalou náklonnost, kterou mu ruské publikum projevovalo.

Jeho láskou byli tygři a jeho oporou manželka Olga, do které se zamiloval, když ji viděl vystupovat jako artistku na slonech.

Dámy a pánové, do manéže přichází Ivan Ringel!

Dne 20. srpna 1947 se v Aši rozrostla rodina Ringelů o třetího syna, Ivana. Po únorovém převratu v roce 1948 se Ivanův otec Karel, který pracoval jako finanční strážník, dostal služebně do Liberce, kam se s celou rodinou přestěhoval. Ivanova matka Vlasta, rodným jménem Skýbová, byla zapálenou komunistkou, což ji zkraje padesátých let, dle pamětníka, přivedlo až do kriminálu. Ivan Ringel dodnes neví, za co byla jeho matka odsouzena. Každopádně se mu již v předškolním věku zhroutil svět ve smyslu běžného rodinného života.

Poněvadž otec po matčině odsouzení rodinu opustil, starali se o Ivana děda a babička Skýbovi, kteří bydleli v Jičíně. Avšak jeho dva starší bratry, Karla a Vlastíka, sebrala po rozpadu rodiny ve škole Státní bezpečnost (StB) a nikdo nevěděl, kam je umístili. Několik měsíců žili v zařízení připomínajícím dětský domov. Jednomu z bratrů se o přestávce mezi výukou podařilo slézt po okapu na ulici, opatřit si korespondenční lístek a napsat dědovi, kde se nacházejí. Dědovi se pak povedlo oba bratry dostat domů.

Dobrodružství měl zakódované v krvi

Osudy Ivanových bratrů prozrazují, že dobrodružná povaha byla v jejich rodině dědičná. Oba totiž naplnili své dětské sny. Jeden se stal důstojníkem v armádě a druhý strávil celý život jako námořník na zaoceánských obchodních lodích. Ivan snil o tom, že se stane chovatelem a drezérem šelem, a proto se v patnácti letech přihlásil ke studiu učebního oboru s maturitou chovatel cizokrajných zvířat na Střední odborné škole v Praze-Čakovicích, kde se tento obor vyučuje dodnes. V jeho rozhodnutí ho podpořil děda František Skýba, který se jako ruský legionář po první světové válce vrátil do vlasti na japonské lodi Yonan Maru.

Poprvé vstoupil do tygří klece ve Dvoře Králové

Při studiu na střední odborné škole pamětník vykonával praxi v Zoo Dvůr Králové, kde se setkal mimochodem i s Jiřím Kludským, potomkem světoznámé cirkusové rodiny. Ten v zoo působil jako inspektor zvířat a měl mladé praktikanty na starost. „To byl dvoumetrový chlap. Pracky měl jako já dvě,“ vzpomíná na něj Ivan Ringel. „A ve mně probudil úplně všechno. Všechno nás naučil.“

V šedesátých letech se v zoologických zahradách ještě nepoužívaly narkotizační zbraně. Jiří Kludský však zvládal takzvanou fixaci šelem. V pěti lidech za účelem ošetření či očkování svazovali tygry, medvědy a jiné velké šelmy.

Během praxe v zoo pamětník prošel všemi rajony, rybičkami počínaje a slony konče. Od mládí ho však fascinovali tygři, logicky jej to tedy táhlo do tygří klece. „Zkoušel jsem to pořád, i když jsem měl zakázáno tam chodit,“ říká Ivan Ringel, který po pracovní době začal pravidelně vstupovat do klece k tygru Agbarovi. „To snad musíte mít něco v sobě. Nesmíte se bát.“

Pamětník se při prvním vstupu k tygrovi snažil, aby mezi ním a tygrem vždy něco bylo – skalka, keřík a tak podobně. Potřeboval vědět, jak bude tygr reagovat. Vzhledem k tomu, že jej Agbar znal jako svého ošetřovatele, který jej krmil a čistil mu klec, přátelsky frkal. Což je způsob, kterým tygr člověka zdraví a dává najevo svou náklonnost a spokojenost. Ivan Ringel si nikdy nedovolil dotknout se Agbara, ale brzy s ním coby samouk začal cvičit základní cviky takzvaně na dištanc – umísťování na postament či přecházení po kladině.

O jeho amatérské drezuře se tehdy dozvěděl Josef Vágner, jenž nastoupil v roce 1965 na místo ředitele královédvorské zoologické zahrady. Pamětníkovy experimenty s Agbarem toleroval, a dokonce mu prý i fandil. Pouze v jednom případě mu musel odebrat prémie. „Přišli za mnou svatebčani, že by se chtěli vyfotit u tygra,“ prozrazuje Ivan Ringel. Pochopil tehdy, že ženich s nevěstou mají zájem vstoupit do tygří klece. Umístil tedy tygra na postament a přivedl k němu svatebčany, aby se s ním vyfotografovali. „Tygr byl suprový, respektoval je,“ vzpomíná Ivan Ringel. „Největší průšvih byl, že fotka svatebčanů v kleci vyšla druhý den v novinách.“

Z kasáren se vrátil na seno v zoo

V osmnácti letech se pamětník rozhodl dobrovolně nastoupit základní vojenskou službu. Jeho původním plánem totiž bylo pokračovat ve studiu, a tak si chtěl ty dva roky na vojně „odkroutit“ co nejdříve. Narukoval k ženistům do Mladé Boleslavi. Kromě stavění mostů a minování se na vojně dostal také k potápění, za které dostával i finanční odměnu. Jednou z jeho prvních potápěčských akcí bylo hledání mrtvoly sebevraha v Jizeře v zimním období. Tělo, které již bylo ve stadiu rozkladu, našel při viditelnosti padesát centimetrů zaklíněné pod kořeny. „Byl to horor,“ shrnuje.

Pár dní před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jež 21. srpna 1968 rozdrtila snahy o obnovu demokracie a svobody, ukončil Ivan Ringel vojenskou službu a vrátil se do zoo ve Dvoře Králové. Zde ho také zasáhla zpráva o zastřelení jeho kamaráda z Jičína Jaroslava Veselého, který zemřel kulkou opilého polského vojáka. Pamětník se zdržoval převážně v areálu zoologické zahrady, kam příslušníci okupačních armád nevstupovali. Dva roky zde bydlel s kamarádem na seně.

Během této životní etapy se mu podařilo vycvičit skupinu sedmi mláďat tygra bengálského pro hamburský cirkus Krone. I přesto, že jednu tygřici usmrtili krátce před prodejem ostatní tygři, proběhl obchod úspěšně. Peníze z něj posloužily pro první velkou expedici Josefa Vágnera do Afriky.

Ivan Ringel tam nevyrazil, doprovázel však dovezená zvířata na lodích při jejich přepravě po evropských řekách. „Všichni předpokládali, že tam budou třicetiprocentní úhyny,“ vzpomíná. „Ale povedlo se, že nic neuhynulo, a ještě se nám na lodi narodily antilopy.“ Výprava do Afriky nastartovala vznik afrického safari, díky němuž se stal Dvůr Králové celosvětově proslulý.

Ještě předtím, než se pamětník poprvé ocitl v cirkusovém prostředí, prožíval naplno s Josefem Vágnerem a ostatními zaměstnanci ohromné nadšení z příjezdu nových zvířat. „Paní Vágnerová udělala obrovský hrnec guláše a nikdo nešel domů. Do rána se vykládalo,“ vypráví Ivan Ringel. „Nikdo si nedovolil říct, co za to. To by byla ostuda. Všechno dělali lidi zadarmo. Vágner šel všem příkladem.“

Vykládání různých druhů afrických zvířat z transportních kontejnerů, zvedání žirafy, která uklouzla na kluzké podlaze, blízký kontakt s nosorožci, kteří milují dětská lízátka a hlazení ve slabinách, nebo každodenní jízda na slonech přes město za účelem jejich zvážení – takové věci zažíval pamětník v době, kterou sám popisuje jako senzační.

Náhody neexistují, v cirkuse dochází k osudovým setkáním

Již jako malý chlapec miloval pamětník cirkus. Vždy, když zavítal k nim do města, nasával jeho atmosféru a vůni pilin. Voněl mu dokonce i sloní hnůj. Největšímu obdivu malého Ivana se však těšil jistý drezér šelem, který obýval malou maringotku se třemi dcerami a manželkou tmavé pleti, o níž kolovala historka, že ji snad někde koupil. Pamětník k němu vzhlížel jako k Bohu. A byl to právě tento drezér, který v životě Ivana Ringela sehrál osudovou roli. Jmenoval se Emil Sameš.

Když se pamětník poprvé ocitl u cirkusu, dostal práci ošetřovatele šelem. Staral se zde mimo jiné o tygry, kteří byli součástí právě Samešovy drezury, a tudíž s ním pamětník často přicházel do kontaktu. S cirkusem s názvem Internacional odjel Ivan Ringel v roce 1969 do Sovětského svazu. Podíval se tam poprvé.

Svou cestu nazývá jako „Výlet do středověku“, což zdůvodňuje například velmi nevšední podívanou, která se mu naskytla ve městě Orel na západě Ruska. „Najednou se tam srotilo několik lidí, jako kdyby byl nějaký průvod,“ vzpomíná Ivan Ringel. „Jelo auto, na korbě otevřená rakev. V ní ležela mrtvá žena. Za autem šel v řetězech chlap, vedle něho ještě děcko a celý dav je kamenoval.“ Pamětník se později dozvěděl, že muže i jeho desetileté dítě odsoudili obyvatelé města k lynčování, protože si na svou ženu objednal vraha.

V programu cirkusu vystupovali kromě tygrů a medvědů také sloni, na kterých předváděly své kousky artistky. Jednou z nich byla tehdy devatenáctiletá Olga Kecová – půvabná mladá žena z cirkusové rodiny, do níž se pamětník zakoukal. Brzy spolu začali chodit. Olga na konci sezony kvůli Ivanovi opustila cirkus a šla s ním pracovat do Zoo Dvůr Králové, kam se nakrátko vrátil.

Během dalších dvou let se s Olgou oženil na radnici ve Dvoře Králové. Kolegové ze zoo na novomanžele čekali před radnicí s vlečkou plnou hnoje, medvědem na vodítku a prasečí hlavou na táce. Tato výstřední sešlost na sebe samozřejmě strhla mnoho pozornosti.

Mezitím, kdesi v manéži, padl drezér Emil Sameš vysílením. Naštěstí jej z gitru, jak se cirkusové kleci říká, stačili včas vytáhnout. Sameš se pak nechal slyšet, že jediný, komu je ochoten svou drezuru předat, je Ivan Ringel.

Začátky tvrdého řemesla byly náročné

Práce drezéra divokých šelem se předávala téměř výhradně z otce na syna. Emil Sameš měl však tři dcery, čímž vznikl prostor pro vzácnou výjimku. V Československu existovaly toho času pouze tři drezury kočkovitých šelem a bylo takřka nemožné se k tomu dostat. Proto Ivan Ringel neváhal ani chviličku, když za ním přijeli z ředitelství Československých cirkusů a varieté a obeznámili jej se situací. Svou původní představu o dalších studiích hodil za hlavu, podepsal příslušné smlouvy a začal se plně věnovat přebírání drezury po Emilu Samešovi.

To se mu podařilo během měsíce. „Převzal jsem po něm tygry a lvy. Tygři byli patnáctiletí, lvi asi devítiletí,“ popisuje. „Což znamenalo, že jak jsem je pustil dohromady, tak se neskutečně rvali.“

Svou premiéru v roli drezéra kočkovitých šelem si Ivan Ringel odbyl v Budapešti, kde mu hned při nástupu do gitru utekla jedna lvice mezi lidi. Incident se naštěstí obešel bez zranění a po zhruba hodinovém nahánění po budově, kde se představení konalo, se lvici podařilo dostat zpět do klece a pamětník poté úspěšně svou premiéru dokončil.

S tímto číslem Ivan Ringel ještě vycestoval na sezonu do Rumunska, do země, kde se cirkus těší nezvykle velké oblibě. Například ve městě Roman seděli diváci v přeplněném šapitó i na pistě, na sloupech, a dokonce i na tunelu, kudy se do manéže přiváděly šelmy. Ani v Rumunsku se však pamětník nevyhnul střetům s krutou realitou zaostalých zemí východního komunistického bloku. Hororový zážitek na něj čekal ve městě Adjud, kde jim přidělili jako místo pro cirkus bývalý hřbitov. Zde mohl sledovat, jak se pouliční psi rvou o kosti vyhrabané z hrobů. Nepříjemnou atmosféru pak dokresloval jeho vlastní pes – po celou noc totiž vyl strachy.

Ivan Ringel neprocestoval Rumunsko sám, kromě bernardýna s ním maringotku sdílela i jeho žena Olga a novorozený syn Tomáš. Ten se narodil v Berouně jen několik měsíců před výjezdem na tuto štaci.

Drezuru dělal stylem „rovný s rovným“

Pamětník i jeho žena Olga byli v zaměstnaneckém poměru s Československými cirkusy a varieté. Na rozdíl od zaměstnanců v jiných oborech jim však kádrové oddělení nedělalo žádné potíže. Práce drezéra divokých šelem byla natolik specifická a nebezpečná, že pamětníka nikdy nikdo nepřesvědčoval ke vstupu do KSČ či nějakých prosocialistických společenských organizací. Hrozit vyhazovem mu nemohli, protože by jej v zaměstnání neměl kdo nahradit.

Státní bezpečnost (StB) ho rovněž nikdy nekontaktovala, jelikož nemohl jezdit do západní Evropy – na rozdíl od jiných „cirkusáků“, o nichž se tehdy proslýchalo, že s StB spolupracují.

Ivanu Ringelovi nic nebránilo v tom, aby vybudoval své první vlastní číslo. Jednalo se o smíšenou drezuru lvů, tygrů, levhartů, jaguára a černého pantera. Tvrdí, že sestava jedenácti rozdílných kočkovitých šelem představovala světový unikát.

Navíc si razil svůj vlastní styl, kdy byl se zvířaty takřka v neustálém kontaktu. „Odjakživa jsem chtěl dělat drezuru takzvaně na tělo. To znamená bez jakéhokoli biče, bez jakéhokoliv náčiní. Rovný s rovným,“ vzpomíná pamětník. „A to se mi celkem povedlo. V manéži jsem denně trávil devatenáct hodin.“ Díky jeho stylu práce nastala i situace, kdy se v manželské posteli Ringelových povalovalo šest mladých tygrů. Lůžko se nacházelo v maringotce o velikosti 2 x 7 metrů, kde tehdy žili se dvěma dětmi.

V únoru 1974 se totiž Ringelovým narodil jejich druhý syn Jan. „Neumíte si představit, co to bylo za život, Musím vyzvednout svou ženu. Jiná by to nedala,“ prohlašuje Ivan Ringel. „Dnes kolikrát slyším, že někomu v paneláku neteče teplá voda, a už jsou z toho na mrtvici.“

Tygřata, která s Ringelovými v maringotce žila, odvrhla jejich matka, což se u tygrů stává poměrně běžně. Mnohem méně obvyklé bylo, že se pamětníkovi podařilo pro tygřata zajistit jako náhradní matky feny. Měly tou dobou štěňata a přijaly pod sebe i malé tygříky. Šlo o feny německého ovčáka a dogy a Ivan Ringel si je obstaral u svých známých. „Fena tygřata kojila a vychovala je, což byla paráda. Všech šest tygrů pak mělo přepychovou povahu,“ uzavírá pamětník.

S tygry ho pojilo výjimečné přátelství

Se dvěma tygry navázal Ivan Ringel mimořádně blízký vztah. „Za deset dní otevře mládě oči a vidí ve vás rodiče,“ vysvětluje. „Já jsem byl jedním z nich.“

První z těchto dvou bengálských tygrů byl Amur. V mladém věku vážně onemocněl psinkou. Pamětník s veterinářem mu denně podávali léčiva injekční stříkačkou. Tygr jako by si uvědomoval, že mu pomáhají, a nijak se nebránil. V jednu chvíli to s ním vypadalo velmi špatně. Ivan Ringel se už pomalu smiřoval s tím, že Amur zajde, ale nakonec se uzdravil. „Byl pak úplně stoprocentní, jako by mi to chtěl nějakým způsobem oplatit,“ vzpomíná Ivan Ringel. S Amurem v manéži se houpal na houpačce, zápasil s ním, nebo mu dokonce vkládal svou hlavu do tlamy, což bylo obrovským důkazem jejich oboustranné důvěry a respektu.

Druhý tygr, jemuž se Ivan Ringel nebál vsunout hlavu do zubů, se jmenoval Džespa. Jednalo se o vůdčího samce, nejšikovnější šelmu v celé drezuře. Pamětníka například překračoval při chůzi po kladině. Vážil 250 kilogramů, ale i přesto jej Ivan Ringel dokázal zvednout na ramena a chodit s ním kolem manéže.

Hluboké přátelství s oběma tygry se projevilo i při jedné nevšední situaci, která nastala během představení v Astrachani. Pamětník ke konci svého čísla rozevíral Džespovi tlamu. Vzápětí však zjistil, že tygr má ústní dutinu plnou boláků, načež následovala silná rána packou do hlavy. „Viděl jsem miliony hvězdiček všech možných barev,“ popisuje dramatickou situaci. „Zaplaťpánbůh, že jsem neomdlel.“ Rychle se postavil na nohy. Džespa měl za drápy plno vlasů a za úder se mu omlouval frkáním. Přesto byl pobyt v gitru s tak velkým zraněním velmi nebezpečný. Mohlo by se stát, že by tygr neovládl své pudy a vnímal zraněného jako kořist. Ivan Ringel však pokračoval ve vystoupení, zvedl Džespu na ramena a obcházel s ním manéž. Pod vahou zvířete mu však z rány na temeni vytryskla krev.

Ivan Ringel cítil, jak mu teče proudem pod košilí a zatéká až do holínek. Následoval „šlustrik“ – tedy to nejlepší nakonec, zápas s Amurem. Manželka na pamětníka křičela: „Kašli na to! Vyžeň to ven!“, on měl však v Amura takovou důvěru, že se zápasu s ním nebál. V okamžiku, kdy se k tygrovi pamětník přitiskl, začal jej Amur olizovat. Vzhledem k tomu, že tygři mají na jazyku půlcentimetrové papily, kterými trhají maso, nebylo to nikterak příjemné. Ivan Ringel se cítil v ohrožení. Amur ale naštěstí nezklamal a nechal se pamětníkem přetočit na lopatky. Davy diváků šílely.

„Svou férovostí mi to vracel za to vyléčení. To je takový pocit vítězství, který nelze popsat,“ svěřuje se pamětník. „Režisér vás vrací čtyřikrát, pětkrát, máte pugety květin. Lidi v Rusku totiž cirkusu rozumí. To jste hvězda! Kytek máte tolik, že to všechno naházíte slonům.“ Shodou okolností seděla ve vyprodaném šapitó celá generalita ruského cirkusu, což Ivanu Ringelovi zajistilo titul zasloužilého umělce.

Pamětník je oběma tygrům za svou kariéru celoživotně vděčný. Džespovi dokonce po letech vybudoval doma pomník. „Džespa ze mě udělal to, co jsem,“ říká Ivan Ringel, který s tímto tygrem procestoval bezmála dvanáct států.

Vystupoval i pod šapitó Cirkusu Humberto

Pamětník jezdil se svým číslem s různými cirkusy, nejčastěji však s Cirkusem Humberto, který vznikl zkraje padesátých let znárodněním prosperujícího Cirkusu Henry. Státní podnik Československé cirkusy a varieté původní jméno používat nechtěl, a tak pojmenoval cirkus podle slavného románu Eduarda Basse.

Na svých cestách pamětníka kromě šelem většinou doprovázela i jeho rodina a společně zažili neskutečné množství dobrodružných zážitků. Mimo jiné se podíval opět do SSSR, kde jejich maringotku celníci na hranicích kontrovali tak důkladně, že jim vysypali i prací prášek.

Bída a zaostalost, se kterými Ringelovi v Sovětském svazu přicházeli do kontaktu, byly donebevolající. V nemocnici Ivan Ringel viděl, jak pacienti čekají na vyšetření přímo na sále, kde probíhala operace. Dokonce se mu naskytl i hrůzný pohled, jak na staré šachtě, kde probíhala pitva uhynulé tygřice, odřezávali řezníci ze psů a koček zastřelených na ulici kýty a sádlo. V zemi, kde lidé měli nouzi o maso, šlo o výhodně zpeněžitelný artikl.

Všude, kam v Sovětském svazu přijeli, se potkávali s nedostatkem léků a jídla, což komplikovalo léčbu pamětníkovy ženy. V blízkosti hromadného hrobu s ostatky lidí zemřelých na choleru se nakazila neznámou nemocí.

Tvrdé životní podmínky spojené s dlouhými prostoji vlaků dostávaly v Sovětském svazu pamětníka s rodinou do krajních situací. V šedesátistupňovém horku jim hnilo maso a šelmám krvácely dásně. Jídlo nebylo ani pro lidi, natož pro zvířata. Nejednou museli plynem opalovat plesnivý chléb, aby ho mohli dát dětem do polévky. Závěsy a záclony maringotky také vzaly za své, aby posloužily jako provizorní pleny. Na druhou stranu pak například v Moskvě nebo v Astrachani, kde Ivan Ringel vystupoval v cirkusových budovách, měl s rodinou k dispozici hotelový pokoj a lidé se k němu chovali jako k celebritě. Ringelovi tak zažili obě tváře tehdejšího Ruska – lesk i bídu.

Zimy trávil pamětník nácvikem nových čísel v zimovišti v Horních Počernicích, kde se také setkával se zajímavými lidmi. Například zde jako kotelník pracoval Eugen Petrof, dědic slavné továrny na klavíry. Po jejím znárodnění byl i s rodinou donucen žít na záchodech vlakového nádraží v Hradci Králové. Tam se nakonec přidal k cirkusu, který tou dobou ve městě hostoval.

V manéži jezdil tygr na hrochovi

Koncem osmdesátých let získal Ivan Ringel mládě hrocha ze Zoo Dvůr Králové. Tehdy padesátikilový hrošík si oblíbil vanilkový pudink, který mu ve velkém množství vařila pamětníkova manželka Olga. Hroch jménem Davídek ji vnímal jako svou matku, což se projevilo například i nevraživostí vůči oběma jejich synům. Jako malý si s nimi hroch hrál a dováděl, když ale dospěl, vnímal je jako svoji konkurenci.

Jeho drezurou se zabývala právě Olga Ringelová. Pamětník jej však zapojil i do své drezury šelem. Konkrétně pak hroch vystupoval s pěti tygry, přičemž jeden z nich mu dokonce jezdil na zádech. Tím Ivan Ringel vytvořil jedinečné světové cirkusové číslo. Předváděl ho až do roku 1989, kdy sametová revoluce přinesla kromě demokracie a svobody také privatizaci a tržní hospodářství. „Tenkrát jsem byl nadšený, že teď teprve ukážeme světu, co v nás je,“ vzpomíná pamětník. „Ale nemyslel jsem si, že to dopadne tak, jak to dopadlo.“

Sametovou revolucí skončily romantické časy

Ivan Ringel a jeho manželka rozšířili po sametové revoluci svůj repertoár o drezuru dvou afrických slonů. Zkraje devadesátých let vystupovali například v Holandsku, v Řecku či na Kypru. Avšak po rozpadu Československých cirkusů a varieté šlo všechno z kopce.

Nejprve uvízli bez prostředků v Aténách, načež následoval nelehký návrat do vlasti přes válkou zmítanou Jugoslávii. Naštěstí ve zdraví přežili Ringelovi i všechna zvířata, avšak doma na ně čekala další rána – vystěhování ze zimoviště v Horních Počernicích. Současně se Ringelovi ocitli po tlakem, aby odkoupili zvířata, specializované vozy a vybavení. Kdyby odmítli, hrozilo by jejich utracení. Ivan Ringel tedy na dluh koupil deset tygrů a hrocha. Dodnes lituje, že neměl peníze, aby odkoupil i dva slony. Získal je totiž někdo jiný – a do dvou let uhynuli.

Cirkusový kumšt v nové době tržní ekonomiky, kdy kromě jiného živou hudbu v šapitó vystřídala hudba reprodukovaná, pamětníkovi příliš nesvědčil. S manželkou vystřídali dvanáct cirkusů, než se natrvalo usadili v Ringellandu v Habrkovicích, bývalém zemědělském areálu, který si obstarali jako náhradu za počernické zimoviště. „Cirkus pro mě skončil sametovou revolucí,“ uzavírá smutně Ivan Ringel.

V místě, jehož název je odvozen od pamětníkova příjmení, pak drezíroval šelmy jak sám Ivan Ringel, tak i oba jeho synové. Ti pokračovali v otcově řemesle a s vlastními čísly cestovali po Evropě. Manželka Olga v Ringellandu vystupovala s hrochem Davídkem až do své smrti v roce 2012. Pamětník zde kromě tří drezur vybudoval i pravděpodobně největší český chov čistokrevných tygrů sibiřských neboli ussurijských. Mohou se pyšnit bohatým rodokmenem a vzácným genofondem velkého vzrůstu. Na základě přísných genetických testů jsou zapsáni v celosvětové chovné knize.

V roce 2023, kdy drezura divokých zvířat v evropských cirkusech upadá, žije bývalý drezér Ivan Ringel v karavanu v Ringellandu. Provozuje cirkusové muzeum, pečuje o bohatě rozkvetlou zahradu a stará se o své tygry a mnoho jiných zvířat. Jeho živobytí závisí na dobrovolném vstupném, které návštěvníci mohou vhodit do kasičky. Legislativa mu zakazuje množení velkých kočkovitých šelem a budoucnost jeho vzácného chovu tygrů je víc než nejistá. „Je to škoda, je to smutné. Celý život jsem tomu dal. Trhá mi to srdce,“ uzavírá pamětník.